Pozadí a teologie Kurzů Alfa - diplomová práce
4 Teologie Kurzů Alfa
S ohledem na historické pozadí a teologické směřování kurzů lze konstatovat, že jejich teologie je fakticky charismatická. A to včetně důrazů na jednotu církve, duchovních darů jako jsou uzdravování a glosolálie, akcentů na činnost satana a chápání naplnění Duchem svatým. Tyto důrazy, spojené s vytvářením viditelné jednoty církve, rovněž vycházejí vstříc cílům světového ekumenického hnutí a záměrům katolické církve.
4.1 Christologie
Prakticky každá christologie se projeví i v soteriologii, neboť obě disciplíny spolu úzce souvisí a vzájemně se ovlivňují. Ostatně celá historie dogmatu, včetně starých ekumenických koncilů a jejich věroučných bouří, dokazuje, že si teologové v rámci novozákonních dějin spásy uvědomovali, že bez jasně definovaných, i když mnohdy šířeji podaných rámců christologie, není možné vystihnout podstatu a tajemství spásy. Proto snad veškeré heterodoxní směry se více či méně projevují v neortodoxním chápání osoby a úlohy Krista.
4.1.1 Ortodoxní stanovisko
Na první pohled se zdá, že učení o Kristu a jeho dějinné úloze v křesťanské spáse, prezentované na Kurzech Alfa, vychází ze základů, které jsou akceptovány snad všemi křesťanskými konfesemi. Ve stěžejní knize „Otazníky života“ se totiž setkáváme s kapitolami ohledně Krista, s jejichž závěry se zřejmě bez problémů mohou ztotožnit všechny historické i současné církve. Svědčí o tom i pochvalná, i když často pouze jednovětá doporučení některých světově respektovaných teologů, uvedená v úvodu knihy.
Více o christologii se ale dozvídáme z Gumbelovy monografie „Proč Ježíš?“ a z rozšířené verze „Proč Vánoce?“, která tvoří součást literatury prezentované na Kurzech Alfa. Gumbel zde načrtává typický aspekt teologie, který je zastáván většinou charismatických skupin. Jde o učení o Kristově „duchovní smrti“, která podle nich byla součástí jeho utrpení zástupné oběti při vykoupení člověka. V této kapitole se proto budeme zabývat právě těmito aspekty, které jsou dále rozvedeny i v doporučených materiálech na Kurzech Alfa.
4.1.2 Kristova duchovní smrt
Zastánci učení o Kristově duchovní smrti obvykle věří, že Kristus „duchovně zemřel“ v důsledku oddělení od Boha na kříži a následné sestoupení Krista do pekel pak chápou jako Kristovo utrpení doprovázející jeho „duchovní smrt“ , případně boj se satanem. Protagonista hnutí Víry Copeland popisuje „Kristova muka“ v pekle jako přijetí přirozenosti satana a smrti.
Gumbel takto vyhraněnou christologii nepopisuje, nicméně i on s „duchovní smrtí“ Krista počítá: „…šlo o něco horšího než o fyzickou a duševní bolest. Šlo o duchovní muka způsobená odloučením od Boha, když nesl všechny naše hříchy“ , uvádí. Zde sice duchovní smrt přímo nezmiňuje a jeho chápání není až tak ojedinělé, nicméně v naznačeném směru pokračuje:
„Důsledkem našich skutků je duchovní smrt – věčné odloučení od Boha. Tento trest si zasloužíme všichni. Na kříži Ježíš nesl tento trest místo nás, aby nám bylo úplně odpuštěno a aby mohla být odstraněna naše vina.“
Tím se ovšem, pokud neztotožňuje, pak bezděčně přibližuje učení o Ježíšově duchovní smrti, i když ne v její vyhrocené formě. Pokud zalistujeme v dalších knihách doporučovaných na Alfě, které se dílu vykoupení věnují, pak pod tématem „Proč Ježíš zemřel?“ se hned na prvním místě setkáme s knížkou Tomáše Dittricha „Ze smrti do života“. Zde je Gumbelem explicitně nezmíněné Kristovo pekelné utrpení znázorněno plasticky. Dittrich zde uvádí, že Ježíš vstoupil do pekel jako odsouzenec, oddělený od Boha:
„Zvíře, které bylo vyhnáno na bezvodou, úmornou pustinu k Azázelovi, bylo živým prorockým vyjádřením toho, že Ježíš náš hřích ponese se všemi jeho hroznými důsledky, včetně pobytu na místech věčného trápení. Ježíš do míst věčného zahynutí nevstoupil jako vítěz, ale jako odsouzenec. Tento hrozný stav ukončil svým nekompromisním zásahem teprve Bůh – tím, že svého Syna vzkřísil z mrtvých.“
Dittrich přitom zjevně vychází z díla charismatického filosofa Dereka Prince , který tuto teorii zmínil ve svých „Základech“, a které byly jako samizdat v období socialismu rozšířeny v letničních a charismatických sborech. Dále ji pak Prince rozvinul ve své, v ČR rovněž samizdatové studii, „Dílo kříže“. Byl to on, který mezi české charismatiky přišel s analogií Krista a kozla Azazela, který byl při slavnosti smíření vyhnán na poušť. Prince zde, v podobě předobrazu, naznačuje i Kristovo možné „poskvrnění“:
„Ten druhý kozel – psanec, Azazel, byl odveden do pustiny, na pustá neobydlená místa člověkem, který jej tam zanechal a opustil… Opuštěný, v suché a neplodné pustině, potuluje se sem a tam a nakonec umírá zmořen hladem a žízní, sám, naprosto opuštěný. V předpisech také bylo, že člověk, který toho kozla vyvedl na poušť, se nemohl vrátit do tábora dříve, než se celý umyl a převlékl. To vypovídá o hrozném poskvrnění. Mám za to, že oba tito kozlové byli předobrazem Ježíšových utrpení.“
Prince dále píše, že duchovní smrt předcházela smrti tělesné, což koresponduje i s chápáním Gumbela.
„Když se – On, bezhříšný, stal na kříži hříchem, vytrpěl duchovní smrt: byl odříznut od Božího života. Potom zemřel tělesně. A pak prošel oddělením od přítomnosti všemohoucího Boha, a to bylo největší utrpení ze všeho. Existuje žalm, který popisuje Ježíšovo utrpení mezi smrtí a vzkříšením…je z nejzazší a nejspodnější jámy, z největší temnosti, kterou Ježíšova duše vytrpěla.“
Své učení Prince blíže specifikuje tím, že Kristovu smrt na kříži bylo třeba ještě dovršit Kristovým utrpením v pekle:
„Z »ráje« Kristus pokračoval dolů do oblasti »šeólu« vyhrazené pro duchy bezbožných. Zřejmě jeho sestup na toto místo muk byl nutný k dovršení díla smíření za lidské duchy, protože musel vytrpět nejen tělesné, ale také duchovní důsledky hříchu.“
Derek Prince stál i u zrodu skupinkového (Pastýřského hnutí) a jako jeden z prvních napsal obhajobu Torontské zkušenosti. Jedna z jeho knih, věnovaná démonologii, je pak doporučována ke studiu na Kurzech Alfa. Kdo by chtěl proto prozkoumat učení charismatického hnutí zejména v ČR a porozumět mu, musí se seznámit s učením Dereka Prince, jehož vliv je dodnes mezi stoupenci hnutí naprosto zásadní.
Spekulace o stavu Krista mezi křížem a trůnem byly rozvíjeny již v prvních stoletích církevních dějin. Podle apokryfu „Nanebevzetí Izaiášovo“ Kristus před svým zmrtvýchvstáním a nanebevstoupením oloupil anděla smrti a ten se mu posléze klaněl. Pozdější Nikodémovo evangelium podává celé vyprávění o Kristově sestoupení do pekel, kde Mesiáš poráží satana a vysvobozuje starozákonní svaté. V době mezi 4. a 6. stol. se článek „sestoupil do pekel” začleňuje do vyznání víry. Podle katolických interpretací vyjadřuje článek pravdu, že Kristova smrt měla spásný význam i pro ty, kdo zemřeli před ním.
Určité paralely můžeme vidět i dnes v katolické dogmatice, která je učení charismatického hnutí v určitých aspektech velice blízká a která je v dostatečné míře přítomna i v materiálech, probíraných v rámci Kurzů Alfa. Časopis katolických charismatiků Effatha deklaruje nedostatečnost pouhého nesení našich hříchů a bolestí na kříži, když uvádí:
„Nejde o vstup do pekla – místa zavržení, ale o sestoupení do »říše zemřelých« (Řím 10,7), biblického šeólu. Ježíš skutečně zemřel, zakusil stav smrti až do největší hloubky. Božímu Synu nestačilo, že se stal jedním z nás a žil náš život se vším, co k němu patří. Nestačilo, že na sebe vzal naše bolesti a naše nemoci, že nesl naše hříchy (srv. Iz 53). Ježíš se k nám sklání stále níž, aby ukázal, kam až je Bůh ochoten ve své lásce k nám zajít. Nechce se na naše utrpení dívat jen zvenčí. Touží na vlastní kůži prožít naši bídu až do dna, abychom mu dovedli důvěřovat jako někomu, kdo nám rozumí, kdo ví, co prožíváme, protože to sám zakusil. Jeho solidarita s námi jde až do konce, abychom měli jistotu, že je nám nablízku i v temnotě hrobu.“
V reformaci, zejména německé, došlo k výraznému odklonu od tohoto konceptu. Luther sice Apoštolské krédo, resp. stať „sestoupil do pekel“ nepopírá, ale vidí v ní, na základě 1. Petrova listu, Kristův triumf, kdy Ježíš jako vítěz sestupuje do podsvětí vyhlásit evangelium duchům v žaláři. Naproti tomu švýcarská reformace v čele s Kalvínem zde vidí Kristovo ponížení, ovšem zásadně odmítá připsat Kristovu sestoupení do pekel spásonosný význam a takovouto exegezi Petrova listu odmítá. Reformovaný výklad Heidelberského katechismu k tomu uvádí:
„Ta odpověď jest milostná, potěšitelná; než ten článek »sstoupil do pekla«, podle něhož se za to mělo: »Kristus an v hrobě ležel, že do pekla sstoupil, že se těm, kteřížto tam vězeli, jakožto vítěz ukázal a mnohé z něho ssebou vyvedl:« – pochází z převráceného výkladu slova »žalář«“, v I. Petr 3,19: »Skrze něhož těm, kteříž jsou v žaláři, duchům přišed, kázal,« – a slov v kap. 4,6: »i mrtvým kázáno evangelium« – Odtud i blud o očistci a předpeklí, kterýž velmi starý jest. Neboť církev světská, která později římskou sloula a jméno katolické si dala, počala již za časů apoštolských za pravou církev se vyhlašovati a své bludy rozšiřovati a nalézala také mnohem více víry, než učení apoštolské… Avšak mrtvým kázáno jest evangelium za živobytí jejich v těle; a »žalář« je lhůta třikrát čtyřicet roků, kterouž Bůh za časů Noé k těmto neposlušným dal, aby se obrátili. Kristus duchovně v Noé a skrze Noé k těmto neposlušným přišel i kázal jim v Noé pokání a obrácení; a lidé, jimž Kristus tedy skrze Noé kázal, jmenují se »duchové« v tom smyslu, jak Jan píše: Zkušujte duchů, jsou-li z Boha.”
Nakonec však ani tento katechismus realitu Kristova sestoupení do pekel nepopírá a navazuje tak na tradici církevních otců a apologetů, jako byli Polykarpos, Ireneus, Terttulián, Ignác a další.
4.1.3 Teorie výkupného
Při bližším zkoumání soteriologických interpretací spojených s Kristovou „duchovní smrtí“ si McConnell povšiml, že charismatické hnutí rozvíjí teorii Kristovy duchovní smrti a jeho následného sestoupení do pekel na základě tzv. „teorie výkupného.“ Tato teorie hlásá, že výkupné za člověka bylo zaplaceno satanu s charismatickou vsuvkou, že Ježíš byl trápen v pekle jako satanova oběť vydaná mu Bohem. Pecota popisuje doktrínu výkupného následovně:
„Tato teorie, která zdůrazňuje Kristovo vítězství nad satanem, se někdy nazývá teorie výkupného ďáblovi nebo teorie dramatická. Kvůli svému hříchu jsme se dostali pod satanovu nadvládu. Protože Bůh nás však miluje, nabídl ďáblovi svého Syna jako výkupné za osvobození. Zlý na směnu rád přistoupil, ovšem netušil, že Krista v záhrobí neudrží a zmrtvýchvstáním přišel jak o výkupné, tak o své někdejší zajatce.“
Podle Berkhofa s touto teorií poprvé vystoupil řecký teolog Origenes a ve svém Velkém katechismu ji rozvinul Řehoř z Nyssy. Z latinských otců ji převzal Ambrož Milánský. Naproti tomu Řehoř Naziánský tyto spekulace razantně a s despektem odmítal stejně jako Jan Zlatoústý a Cyril Alexandrijský a později Anselm a Abelárd. Reformace pak jednoznačně přisoudila Kristovu smrt jako oběť Bohu.
Pecota naznačuje, že zaplacení satanu by ve skutečnosti znamenalo, že se Bůh „de facto“ dopustil podvodu. Taktéž je nutné si povšimnout, že Bůh musel počítat i s tím, že satan tento „podvod“ neprohlédne a zřejmě tedy i nepochopí opakovaná Kristova slova, ve kterých Ježíš zdůrazňoval své poslání právě ve své smrti a ukřižování (Mt 17,9 nebo L 18,33). Zastánci této teorie argument o „podvodu“ z Boží strany ospravedlňují faktem, že ten, kdo se dopouštěl lsti, tedy satan, byl sám po právu obelstěn. Zároveň tvrdí, že nenávist satana ke Kristu ho oslepila natolik, že nechápal pravou podstatu vykoupení. Podobně uvažuje i Dittrich, který tuto myšlenku ve své knize obhajuje:
„Satan se tak svým jednáním podílel na uskutečnění Božího plánu své vlastní porážky. Bez této bezděčné „spolupráce“ by se záchrana člověka uskutečnit nemohla, stejně jako ďábel k tomu, aby ovládl svět, potřeboval naše přispění, náš hřích. Skutečně: budoucnost lidského pokolení závisela nejen na Boží lásce, ale také na tom, zda se satan zmýlí – zda udělá chybu.“
Naproti tomu McConnell zde vědomě výkupné teorii odporuje. Nekritizuje jen skutečnost údajného posmrtného trápení Krista, ale napadá samotnou podstatu, ze které tato teorie vychází. A to, že lidstvo patří satanu právem, a tudíž, že muselo být výkupné za člověka zaplacenu právě jemu:
„Doktrína vykoupení musí vždy směřovat k tomu, že Kristova smrt je obětí Bohu. Stranou, která má být vykoupením usmířena , je spravedlivý a svatý Bůh, nikoliv satan. Pavel říká efezským, že Kristus miloval nás a vydal sebe samého za nás, dar a oběť Bohu a vůni rozkošnou… Výkupné Krista jako prostředníka platilo Bohu, nikoliv satanu.“
Máme-li si o této věci učinit nějaký úsudek, je třeba vzít v úvahu, že někteří zastánci teorie výkupného, jako Řehoř z Nyssy nebo Ambrož Milánský, jsou považováni za sloupy ortodoxie. Ovšem i oni byli většinou svých současníků právě v této věci odmítnuti a ani oni nikde neuváděli, že by Boží Syn „duchovně zemřel“. Toto učení odmítá rovněž většina evangelikálů, z jejichž řad se Kurzy Alfa těší největší podpoře a zaštítění, ať už ve formě „Kristova utrpení v pekle“ nebo ve formě učení o „duchovní smrti“ Krista. Patří sem rozsáhlá teologická studie absolventa Oral Roberts Univerzity Roberta Daniele McConnella, která vyšla v češtině pod názvem „Jiné evangelium“ nebo studie děkana korejské teologické univerzity Johna Stetze, která rovněž vyšla v češtině pod názvem „Svrablavé uši“. Toto učení bylo odmítnuto na Evropské letniční konferenci v Helsinkách jako hereze.