Pozadí a teologie Kurzů Alfa - diplomová práce
4.4 Eklesiologie
Gumbel, v souladu s obecně přijímanou novozákonní eklesiologií, používá pro vyjádření církve několik obrazů z Pavlových listů. Církev vidí jako Boží lid, Boží rodinu, Tělo Kristovo, Svatý chrám a Kristovu nevěstu. Jeho pojetí je přehledně a srozumitelně formulováno, s akcentem na jednotu mezi denominacemi a hierarchickou strukturu církve (skupinka, sbor, denominace a světová církev).
4.4.1 Personalita
Personalitu lze z pohledu Kurzů Alfa v principu postihnout tím, že církev dbá především na mezilidské vztahy uprostřed křesťanského společenství a lidské rovině musí být přizpůsobena i struktura a řád církve. Millar mluví o Alfa-sboru, kde struktura, tradice, liturgie, zvěstování a modlitby musí být podřízeny růstu církve, a ta se musí vynasnažit, aby příchozím vyšla vstříc. Podle Coxe je proto třeba nejdříve lidi přijmout a netrvat na jejich víře, protože „nejprve je třeba patřit a až potom věřit.“ „K jejich obrácení dojde až později.“
Cox si uvědomuje problematičnost své teologie. Vždyť Kurzy Alfa se těší velké oblibě mezi výběrovými církvemi, které naopak vyčítají lidovým církvím pouhé formální členství jejich příslušníků. Cox se proto snaží doktrínu Kurzů Alfa „napřed patřit, poté věřit“ vysvětlit na základě lidské vzájemnosti. Věří, že se tak děje v důsledku „navázání osobních vztahů s lidmi.“ Také Millar, sdílející tento princip, uvádí, že lidé jsou „v církvi především kvůli vztahům“ a v manuálu pro přípravu kurzů se uvádí, že „přátelství je hlavní důvod, proč lidé zůstávají v církvi.“
Jinými slovy člověk se musí cítit součástí skupiny již před svým obrácením, k čemuž dochází skrze mezilidské vztahy, bývá začleněn do skupinkové struktury, která jej provází jeho dalším putováním společenstvím, neboť vazby, které zde naváže, jej dokáží k církvi připoutat účinněji než víra. To je i nosným principem Kurzů Alfa, které mohou vedle sebe absolvovat jak křesťan nebo ateista či stoupenec New Age, a vlivem moci Ducha svatého a přátelského prostředí se oba postupně proměňují. Zatímco z prvního se stává vydaný křesťan, druhý postupně prodělává pozvolnou konverzi.
4.4.2 Jednota církví
Již z formy Kurzů Alfa je zřejmé, že jednota církve leží v samotném centru jejich poselství. Vždyť materiály jsou koncipovány tak, aby byly použitelné pro všechny křesťanské směry a církve mají v rámci pořádání kurzů vytvořit síť viditelné jednoty, která má být skrze jednotný postup v pořádání kurzů prezentována jednotlivým městům a později celému národu. Toto je i vizí pracovníků Alfa International , která tak chce skrze jednotné zvěstování evangelia tuto „viditelně“ jednotnou církev veřejně manifestovat. I když Gumbel respektuje formální existenci denominací, rozdělení církve pro něho ztrácí význam:
„V každém Božím dítěti je tentýž Duch a touží po tom, abychom byli jednotní. Rozdělení církve nedává smysl, protože je jedno tělo a jeden Duch, jakož jsme byli povolání k jedné naději… jeden Pán, jedna víra, jeden křest; jeden Bůh a Otec všech, ten nade všemi, skrze všechny a ve všech nás.“
Své posluchače pak nabádá, aby se s tímto rozdělením nespokojili, protože rozdělení vidí jako odporující Kristově velekněžské modlitbě:
„Proto je jen jedna církev, i když to často vypadá, jako by byla rozdělena. To neznamená, že bychom se měli s rozdělením spokojovat. Ježíš se modlil, aby jeho následníci »byli jedno« (Jan 17,11).“
Gumbel pak chápe univerzální jednotu církve v jejím horizontálním aspektu:
„Musíme všemožně usilovat o jednotu Ducha na všech úrovních – domácích skupinkách, ve sborech, mezi denominacemi i v rámci celosvětové církve.“
Ačkoliv autor zdůrazňuje, že se jedná o jednotu Ducha, mluví zde o „viditelné jednotě“. Uvědomíme-li si ekumenickou terminologii, je zajímavé, že pojem „viditelná jednota“ byl akcentován na II. Vatikánském koncilu. Ze strany katolické církve, jejíž autoři se na tvorbě materiálů podíleli, je chápán – jak již bylo uvedeno – jako návrat odloučených bratří pod úřad římského biskupa. Velmi podobně je tomu i mezi charismatiky. Charismatické hnutí, ústy svých představitelů, též vidí denominace jako dočasné a v podstatě „hříšné“ rozdělení.
Někteří jeho představitelé touží po viditelné, nikoliv jen duchovní, jednotě církve a na verše z Jana 17. kapitoly má charismatické hnutí prakticky totožný pohled jako církev katolická. Taktéž věří v místní městskou komunitu a všechny městské sbory v ní tvoří jednu místní církev, která není rozdělena do denominací. Městské církve jsou pak na základě apoštolů a dalších čtyř služebností zpravidla nadnárodně formovány a vytváří sjednocenou, nejlépe v budoucnu celosvětovou církev „bez vrásky a poskvrny.“
4.4.2.1 Církev jako Nevěsta
Při bližším zkoumání nalezneme i další důrazy, které jsou akcentovány a rozvíjeny v charismatickém hnutí. Týkají se témat spojených s „viditelnou jednotou“ církve, která se má zjevit v eschatologickém horizontu. Pro církev je zde použit biblický symbol Nevěsty, která má před příchodem Krista dospět k jednotě, má se stát přitažlivou, bez vrásky a poskvrny pro svého Ženicha, a ten ji má takto vyzdobenou přivítat při svém druhém příchodu. Tato doktrína vychází z exegeze veršů Ef 5,25–27:
„Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.“
Tento výklad tvoří páteř doktríny „rekonstrukce.“ Zdá se, že i Gumbel vyhlíží tuto eschatologickou naději církve:
„Tento obraz svaté a zářící církve není možná zcela v souladu s jejím současným stavem, ale vidíme zde záblesk toho, co Ježíš pro svoji církev zamýšlí. Jednoho dne se vrátí v slávě.“
Tohoto stavu proto zatím není podle Gumbela dosaženo:
„Než se staneme nevěstou, která je pro něho vhodná, musíme se změnit a zkrásnět…“ „Příchod Boha v těle vyžaduje viditelné vyjádření naší neviditelné jednoty.“
Všimněme si i zde Gumbelova popisu „neviditelné“, současné jednoty, a „viditelné“ jednoty, která má být v budoucnu demonstrovaná světu.
4.4.2.2 Církev jako Tělo Kristovo
Gumbel ztotožňuje tělo Kristovo s Kristem samotným a proto vidí církev jako představitelku osoby Krista: „My křesťané pro svět představujeme Krista.“ Vychází přitom ze zjevení Krista svatému Pavlovi na cestě do Damašku, kterého Kristus kárá otázkou, proč jej pronásleduje. Při tomto setkání si Pavel podle Gumbela mohl uvědomit, že církev je tělo Kristovo. V této souvislosti užívá i Kalvínův citát, kdy Kalvín „nazývá církev Kristem“.
Důraz na ztotožnění osoby Krista s jeho tělem je rovněž společným důrazem katolické dogmatiky a učení charismatického hnutí s tím, že v současné době je tělo Krista rozděleno. Naproti tomu církve hlásící se odkazu reformace vidí jednotu především duchovně než institučně.
Tento aspekt učení prezentovaného na Kurzech Alfa je proto nutné nahlížet i z jeho polohy ekumenické a instituční, kdy existence různých církevních útvarů, které nejsou spojeny svátostmi, není chápána jako „viditelná jednota“. Tak můžeme vidět, že jak ze strany katolické církve, tak ze strany charismatického hnutí zde existuje snaha po „viditelném“ překonání instituční nejednoty církví.
4.4.3 Církevní struktura
Ve svém čtyřstupňovém, vertikálním popisu církevních struktur (skupinky, sbor, denominace, světová církev), chápe Gumbel domácí skupinku jako základní složku sborového života, jejíž struktura je podle něho biblická a od které se odvíjí další církevní struktury. Jinými slovy, skupinky jsou pro Gumbela základním kamenem církevního života.
Při snaze popsat tento artefakt v souladu s eklesiologií zastávanou v HTB, je nutné odlišit Alfa skupinky od skupinek, které tvoří základnu struktury církevního společenství. Je ovšem zřejmé, že z Alfa skupinek později skupinky sborové, které tvoří nedílnou součást sborového života, vznikají. Londýnský sbor HTB se skládá asi z osmdesáti skupinek, přičemž stálých členů je asi 1500. Návštěvnost společenství je ale zhruba dvojnásobná, přičemž se nezdůrazňuje, zda se tito návštěvníci z řad nečlenů života domácích skupinek účastní. Všichni členové jsou ale k účasti povzbuzování, neboť jen člověk institucionalizovaný ve skupinkovém životě je považován za skutečnou součást sborové rodiny.
Exklusivistické pojetí skupinkových sborů, někdy doprovázené autoritářstvím, zastávané v rámci skupinkového hnutí, bylo mnohokrát podrobeno kritice. Mezi nejznámější práce patří studie, kterou napsal v sedmdesátých letech Hitt a z novějších prací lze citovat Pila.