Pozadí a teologie Kurzů Alfa - diplomová práce
2.2 Evangelizace Boží mocí
Jak již bylo uvedeno výše, v kurzech je věnováno mnoho prostoru učení o Duchu svatém a jeho působení. Na to je třeba nahlížet nejen ve světle toho, že sbor HTB se v rámci Anglikánské církve již řadu let řadí k charismatickému hnutí, ale i toho, že do své tradice přebírá i jeho další vlny. Abychom pochopili vývoj dogmatu v HTB a jeho reflexi v Kurzech Alfa, bude třeba se ve zkratce seznámit s charismatickou praxí v historickém kontextu osmdesátých a devadesátých let minulého století.
2.2.1 John Wimber a hnutí Vinice
Evangelizace skrze projevy a působení Ducha svatého není na charismatickém poli ničím novým. Tento způsob zvěstování je chápán jako tzv. „evangelizace Boží mocí“. Nejde v něm promárně o zvěstování, ale o moc Ducha – kterou je nesena i tzv. „třetí vlna“ Ducha svatého počatá americkým charismatickým vůdcem a teologem Johnem Wimberem- a která vyústila v mohutnou obnovu, v tzv. „Torontské požehnání“, projevující se koncem minulého století zejm. v kanadském Torontu a v severoamerické Pensacole. Tato vlna je zachycena například v knize charismatického historika M. Risse „A History of the Awakening of 1992–1995“ a kriticky například v knize apologety a prezidenta amerického Christian Research Institute H. Hanegraaffa „Counterfeit Revival.“
V této obnově se proto ani tak nejedná o zvěstované poselství, jako spíše o zprostředkování prožitku s Duchem svatým. Kazatelé se na shromážděních tohoto typu obvykle nemodlí za pokání nebo konkrétní potřeby lidí, ale zvou Ducha svatého, aby jednal „teď“ a „víc“ v očekávání, že se dostaví okamžité projevy, většinou hlasitý smích a padání naznak. Přes velkou propagaci tohoto hnutí a nadějné vyhlížení celosvětového probuzení nakonec sami charismatici přiznávají, že Torontské požehnání nebylo probuzením, ale dnes spíše mluví o obnově „vyhořelých pastorů“ , „obnově“ nebo „vylití Ducha“.
Nicky Gumbel se k Wimberovu odkazu hlásí i dnes. Nejenže Wimbera opakovaně cituje ve své knize „Otazníky života“, ale princip evangelizace Boží mocí vyučuje i na svých kurzech. Této skutečnosti si na konferenci Alfy povšiml i vstřícný Daniel Feifr, člen rady Církve bratrské a nyní její nově zvolený předseda, kterého na české konferenci o Alfě „trošku překvapil ten wimberovsko- charismatický důraz…“ Gumbel v materiálech Kurzů Alfa popisuje prožitek s Duchem svatým prostřednictvím Johna Wimbera, když jím při jeho modlitbě projelo „něco jako 10 tisíc voltů.“ „Ten Američan řekl pouze »Více síly!«… uvádí dále Gumbel, „…To byla celá modlitba… Nepamatuji se, že by se modlil ještě za něco jiného.“ Wimberova modlitba v roce 1982 byla dokonce tak mocná, že si Gumbel vyžádal její přerušení. Obdržel však, skrze proroctví, dar „říkat druhým o Kristu.“
Když proto v Gumbelově sboru ve stejném roce kdy expandovaly Kurzy Alfa, propukla i evropská část Torontského požehnání, která se manifestovala právě skrze sbor HTB, Gumbel zde viděl jasnou souvislost: „Věřím, že není náhoda, že současné hnutí Ducha svatého [Toronto blessing] přišlo ve stejný čas, kdy došlo k explozi Kurzů Alfa. Myslím, že obojí jde spolu.“ Zřejmě v proslovech Kurzů Alfa, kterých je Gumbel autorem, lze spatřit i konkrétní charisma „říkat jiným o Kristu“, kterého se Gumbelovi prostřednictvím Wimberova proroctví a modlitby dostalo. Zdá se tedy, že Kurzy Alfa, resp. jejich důraz na zkušenost s Duchem svatým, podle Gumbela vznikly na stejném základě, jako Torontské požehnání. O jaký druh zkušenosti s Duchem svatým se tu jedná? Vraťme se do první poloviny devadesátých let, do jednoho charismatického sboru v Kanadě, kde právě začíná oživení, které se nesmazatelně zapíše do dějin církve.
2.2.2 Benedictus Hinn a Torontské požehnání
V roce 1993, Randy Clark, pastor z hnutí Vinice v St. Louis ve státě Missouri, navštívil na škole hnutí Víry Kennetha Hagina „Rhema“ v Tulse v Oklahomě shromáždění hostujícího evangelisty a bývalého lektora Rhemy v Africe, Rodneye Howarda-Browna. Ten v té době již druhým rokem sloužil v pomazání charismatického evangelisty a uzdravovatele Bennyho Hinna, který své pomazání čerpá z duchovního vlivu zesnulé kazatelky Kathryn Kuhlmanové. Sám Hinn tvrdí, že tato kazatelka se mu zjevovala i po své smrti a požehnání přijímal dokonce z jejího hrobu , což často bývá předmětem kritiky jeho osoby.
Jelikož Brownova služba se projevovala tím, že vzkládáním svých rukou navozoval křesťanům stav podobný opilosti, označuje sám sebe jako „barmana Ducha svatého.“ Tato teologie je založena na výkladu letniční události z 2. kapitoly Skutků apoštolských, kde byli učedníci po obdržení křtu Duchem svatým obviněni z opilosti. Na shromážděních v Tulse pak dále, krom projevů duchovní opilosti se ztrátami paměti, došlo k projevům davového smíchu a padání naznak do mrákotného stavu po vkládání Brownových rukou. Když se Clark vrátil do svého společenství, začalo k podobným projevům docházet i zde.
Na setkání sborů Vinice ve státě Wisconsin, v říjnu 1993, vedoucí oblasti, Happy Leman vyzval Clarka, aby se o své zkušenosti začal sdílet s ostatními. I zde na sebe manifestace nenechaly dlouho čekat. Přes značnou osobní i denominační krizi však na dalším listopadovém celostátním setkání Vinice v Palm Springs vedoucí John Wimber prohlásil, že od října tohoto roku k němu Pán sedmnáctkrát mluvil o tom, že nyní by mělo pro Vinici nastat období „nového začátku.“ Právě na tomto setkání Leman informoval Johna Arnotta, pastora sboru Vinice v kanadském Torontu o tom, jak Clark obdržel prostřednictvím Browna osvěžující zkušenost.
Druhým mužem, který obdržel požehnání od Bennyho Hinna, byl pastor Torontské Vinice John Arnott. Ten sám vysvětlil, že se za něho Hinn modlil nejméně padesátkrát, avšak když požehnání přijal a padl na zem, nebyl si jistý, zda šlo o Boží moc, nebo zda ho Hinn srazil k zemi, nebo zda ho stáhl „chytač“ stojící za ním. Větší užitek však měla Arnottova žena Carol, která se dostala do stavu „opilosti Duchem.“ Skutečné pomazání z Ducha, v jehož moci Hinn slouží, John Arnott přijal až zprostředkovaně, když se koncem roku 1993 se svojí ženou vypravil do Argentiny na shromáždění Claudio Freidzona, který rovněž přijal nové zmocnění do služby od Bennyho Hinna krátce poté, kdy byl inspirován jeho knihou „Dobré ráno Duchu svatý“. Ordinace byla velmi jednoduchá. „Chcete to?“ zeptal se Freidzon. „Ano, jistě.“ odpověděli. „Přijměte,“ řekl opět Freidzon. Když se Arnott dozvěděl o Clarkově zkušenosti, pozval Clarka do Toronta a 20. ledna 1994 toto setkání vyústilo v nepřetržitý devadesátidenní řetězec masových shromáždění. Tato shromáždění vešla ve známost jako Torontské požehnání a krom padání a smíchu zde docházelo běžně k jevům, jako je štěkání , lidé řvali jako lvi nebo syčeli jako hadi. Pro tyto zvířecí manifestace se shromáždění stávaly terčem kritiky konzervativních křesťanů, zatímco John Wimber v nich viděl důkaz působení Ducha svatého.
Jiného názoru však byl John Goodwin, jeden z bývalých vůdců Vinice, který popírá, že se jednalo o jen zvířecí zvuky a expresivními výrazy popsal jev, kdy viděl člověka, který imitoval opici a nijak se netajil podle něho démonickým pozadím onoho projevu. Nakonec do Toronta odjíždějí i někteří představitelé HTB a John Wimber ve Velké Británii učí o Torontském požehnání. Z obavy před reakcí tradičně konzervativních Britů, potenciální kritiky preventivně varoval slovy:
„Mám podezření, že i tady v Británii budou někteří reagovat podobně. Budou říkat: »Ani za nic nebudu štěkat jako pes nebo řvát jako lev, ani za svět se nebudu válet po podlaze. Něco tak nedůstojného! Můj Bůh by nic takového neudělal…« Chápu takovou reakci, ale nelze jí udržet.“
První manifestace tohoto typu nebyly ve Vinici novinkou. Již v roce 1981 pozval Wimber na své shromáždění excentrického kazatele hnutí „Jesus People“ jménem Lonnie Frisbee, který vzýval Ducha svatého a pozval ho na shromáždění. Již tehdy se velká část lidí zhroutila, kvílela, křičela a třásla se. Nutno připomenout, že hned následujícího roku 1982, odjel John Wimber do Londýna, kde od něho Nicky Gumbel přijal žehnající modlitbu a po „pozvání Ducha“ zakusil „pre-Torontské manifestace“, které později přirovnává k těm, které vidí na víkendech s Alfou.
Měsíčník „Život víry“, popisuje-li Torontské požehnání, uvádí, že nikdo neovlivnil charismatické hnutí v Británii jako Wimber a v příčinné souvislosti s dobou před propuknutím Torontského požehnání zmiňuje právě jeho návštěvu v HTB. Toto je též zřejmě i pravý důvod, proč Gumbel uvádí, že Kurzy Alfa a Torontské požehnání přicházejí společně.
2.2.3 HTB a Torontské požehnání
Dan Drápal, bývalá vůdčí osobnost Křesťanské misijní společnosti (KMS), charismatické mezidenominační organizace, která nyní zastřešuje Kurzy Alfa, v jejich apologii uvádí, že „sbor Holy Trinity, v němž Kurzy Alfa vznikly, Torontské požehnání neodsoudil, ale akceptoval.“ Nicméně Stanislav Bubik, letniční pastor a návštěvník torontské Vinice, který je Torontské zkušenosti nakloněn, v Životě víry uvedl, že stejným způsobem jako sbor v Torontu „byl povalen Duchem svatým celý anglikánský sbor v Londýně.“ Riss pak jednoznačně uvádí HTB jako předmostí Torontského požehnání do Evropy.
K celé události došlo následovně. Nejprve se v Londýně sešla skupina křesťanů z různých církví, aby si vyslechla svědectví Eleanor Mumfordové, manželky Johna Mumforda, pastora a správce sborů Vinice v Británii, která se právě z Toronta vrátila. Když se za přítomné modlila, všichni byli „citelně dotčeni“. Mezi přítomnými byl i Gumbel. Ten si však uvědomil, že zmeškává členskou schůzi své církve, a se svojí ženou spěchal do své kanceláře. Setkání se již připravovalo k odročení a Gumbel byl nucen se omluvit a vyprávět, co se mu právě přihodilo. Byl pak požádán, aby se pomodlil závěrečnou modlitbu. Plný své nedávné zkušenosti se obrátil k Duchu svatému s žádostí, aby každého v místnosti naplnil. Po této modlitbě se situace opakovala. Mnozí spadli na zem s typickými projevy Torontského požehnání.
Sandy Millar, vikář Svaté Trojice, byl tou dobou právě na jednání Evangelické aliance, kde obdržel telefonát, že členové sboru leží na podlaze kanceláře, neschopni se zvednout. Jedna členka sboru se jen s obtížemi dostala k telefonu, aby svému vikářovi tuto zprávu zatelefonovala. Později, spolu s ostatními vedoucími sboru, zavolal Eleanor Mumfordové, aby v kostele HTB v neděli ráno i večer kázala. Po obou kázáních prosila Eleanor Ducha svatého, aby na shromážděné sestoupil. Wallace Boulton celou událost popisuje následovně: „Byl zde čas mlčení. Pozvolna však členové kongregace začali tiše plakat, někteří se smáli. Když Duch svatý přišel, vyzvala Eleanor ty, kteří chtějí přijmout modlitbu, aby vyšli dopředu. Mnozí tak učinili. Jakmile se Eleonořin tým, spolu s týmem sborových služebníků začal modlit, lidé padali pod mocí Ducha. Záhy byla zasažena celá církev.“
Pro Sandyho Millara se nejednalo o nic nového. On sám, dle jeho slov, zkušenost s Torontským požehnáním osobně zakusil již v červnu 1994, při setkání s argentinskými evangelisty. Avšak nezůstalo jen u místní zkušenosti. Sbor HTB, jak ostatně podrobně a rozsáhle uvádí Život víry , se stal dveřmi Torontského požehnání do celé Anglie a ve stejném vydání se popisují i počátky Kurzů Alfa. Stejně tak Dittrich řadí sbor HTB mezi sbory Torontského požehnání, které nejvíce ovlivňují světovou církev.
Pro pochopení časové souslednosti je zde nutno uvést, že Nicky Gumbel převzal a modifikoval Kurzy Alfa v době, kdy měl již tyto zkušenosti za sebou. Také až od doby Torontských manifestací z počátku devadesátých let se Kurzy Alfa staly známé a prodělaly úpravy, i když podle Dana Drápala pouze „naprosto marginální“.
Mezi tyto úpravy patří například to, že jako vzorová ukázka projevů Ducha svatého byla v materiálech Kurzů Alfa popsána událost příchodu Torontských manifestací do HTB, která následovala po pozvání Ducha svatého účastnicí shromáždění v Torontské Vinici. Po tomto pozvání někteří lidé v HTB vydávali „neuvěřitelné zvuky“, „létali vzduchem“ a „padali na zem“, příp. propadali návalům smíchu. Další vliv Vinice na kurzy dokumentuje i vikář HTB Sandy Millar, který uvádí, že písně přejaté z Vinice, které v HTB „vzbudily touhu po Bohu“, vedly k rozšíření Kurzů Alfa do celého světa.
2.2.4 Kurzy Alfa a Torontské požehnání
Příchod Torontského požehnání natolik proměnil klima v anglických církvích, že – podle informací z konzervativních kruhů – někteří členové církví opustili své denominace a uchýlili se k pořádání shromáždění po domech. Vždyť jen do roku 1997 Torontskou zkušenost aplikovalo 4 000 církví v Anglii. Nastalá situace dala vzniknout i několika apologetickým službám, které začaly mapovat historii a učení, které stály v pozadí této proměny. Patří mezi ně například Christian Research Network a Cross and Word. Této situace si povšiml i časopis Time, který poznamenal:
„Jistá žena odešla ze své církve a pořádá domácí bohoslužby, protože říká, že se nemůže přenést přes »chrochtání jako prase a štěkání jako pes« projevujících se na církevních kurzech v Anglii. Padesátiletá Angie Golding prohlašuje, že jí byla odmítnuta konfirmace, pokud se nepřihlásí na Kurzy Alfa, které nazvala »vymýváním mozků«, exerciciemi, kde lidé… vydávají zvířecí zvuky a válí se po zemi. Odešla z evangelikálního sboru Sv. Marka v Broadwater Down, Kent, s dalšími 14 členy kongregace a založila domácí církev v Tunbringe Wells.“
Představitelé církve tvrzení Angie Golding odmítli výrokem, že ti, kdo byli konfirmováni, byli zahrnuti do kurzu, který však nebyl součástí konfirmace, a že není jisté, že zvířecí manifestace jsou s kurzem spojeny. Rovněž Tomáš Dittrich svědectví Angie Golding zpochybňuje:
„Pana vikáře Sandyho Millara z Londýna jsem se zeptal na obvinění z toho, že někdo na londýnském kurzu vydával pod vlivem tzv. »Torontského požehnání« zvířecí zvuky. Ujistil mě, že to není pravda.“
Je to však Nicky Gumbel, kdo Torontské požehnání s kurzy spojoval a za zvážení stojí fakt, že na části kurzu, pojednávající o Duchu svatém, se právě příchod Toronského požehnání do HTB uváděl jako příklad duchovní zkušenosti:
„Ellie Mumford nám řekla něco z toho, co viděla v Torontu… Bylo zřejmé, že umírala touhou se za nás všechny modlit… pak řekla, »pozveme Ducha svatého, aby přišel«, a v momentě, kdy to dořekla, jeden z lidí byl doslova vymrštěn napříč místností a ležel na podlaze, jen kvílel a smál se… a vydával ty nejneuvěřitelnější zvuky… Zakusil jsem moc Ducha svatého takovým způsobem, jako jsem ji neprožil již několik let, jako mohutnou silnou elektřinu, procházející celým mým tělem… Jeden z mužů jen tak ležel a prorokoval.“
Propagace moci Ducha svatého na Alfa víkendu působí, že lidé – alespoň v Anglii – vědí, co mají od „víkendu s Duchem svatým“ očekávat a kurzy jsou vyhledávány i pro tuto nabízenou moc, což názorně ilustruje Gumbelem uváděný příběh Nigela Skelseye:
„…moje žena mi doporučila přečíst si článek v magazínu o Alfa kurzech a HTB. To, co mi utkvělo v mysli bylo, jak byla práce Ducha svatého popsána jako nejdůležitější zkušenost. Věděl jsem ve svém srdci, že tuto moc Ducha svatého musím za každou cenu mít. Proto…jsem se přihlásil do kurzu a zaměřil se na víkend, ve kterém se mluví o díle Ducha svatého… Nezáleží na předchozích kurzech, musel jsem se dostat do toho, co zde působilo… Podíval jsem se na rozvrh a zjistil, že třetí lekce »Jak být naplněn Duchem svatým« (kterou jsem rozpoznal jako nejdůležitější) začínala v půl páté odpoledne… cena byla tak blízko, ale my se k ní dostávali tak pomalu. Chtělo se mi doslova vykřiknout: »Tak už to udělej! Udělej to! Už to nemohu déle vydržet. « Nepřeháním, když řeknu, že jsem byl v agónii. Když pak Nicky Gumbel pozval Ducha, oh, ta úleva.“
O typických manifestacích, jako je padání, smích a stavy podobné opilosti, které se po Torontské zkušenosti masivně rozšířily mezi londýnské charismatiky, referuje i Gumbel:
„Ježíš říkal…že církev je jako… hostina a slavnost a na slavnosti se každý cítí dobře. Je zde zábava a smích… Proč by na největší slavnosti ze všech neměl být smích? A to je, co vidíme dnes, smích a veselí a lidé jsou opilí – ne vínem, Pavel říká, neopíjejte se vínem, ale buďte naplněni Duchem. Přijď na párty, kde se můžeš opít u Boha…Včera večer jsem byl na párty podobné této, kde bylo plno církevních vůdců, a pozvali jsme Ducha, aby přišel…byla to párty Ducha svatého. Bylo to místo legrace. Církev by měla být párty.“
Nahlédneme-li do jeho příručky „Jak to říct ostatním“, můžeme se zde dočíst, že Ducha svatého máme, (stejně jako v Torontu), přijímat se zavřenýma očima, ve stoje s nataženýma rukama, a poté následuje seznam manifestací, kterými se Duch projeví, např. neschopnost udržet se na nohou nebo propuknutí v smích. Mezi další projevy Gumbel řadí: „teplo, které lidé cítí v rukou nebo jiných částech těla“, „pocit pálení po celém těle“, „tekuté teplo“, „pálení v rukou, ačkoliv nebyly zahřáté.“
Také praxe „pozvání Ducha svatého“ je metodou, kterou užíval John Wimber již od dob prvních manifestací ve Vinici , a která se daným způsobem uskutečňuje i na „víkendu s Duchem svatým“. Jedná se o stejnou praxi, skrze kterou Eleonor Mumfordová, manželka správce sborů Vinice v Británii, zahájila v květnu roku 1994 v HTB Torontské požehnání. V příručce pro přípravu týmu můžeme vyčíst podrobný návod, jak na příchod Ducha účastníka Kurzu Alfa připravit a jak reagovat:
„Když svatého Ducha požádáme, aby přišel, on skutečně přijde… K člověku, za nějž se modlíte, stůjte čelem a proste svatého Ducha, aby přišel. Když zaznamenáte projevy jeho působení, přivítejte svatého Ducha, proste Boha o další vedení a čekejte na něj!…ptejte se, co se právě děje: »Cítíte, že Bůh něco říká? Co vnímáte, že se právě děje?«… povzbuďte dotyčného, aby začal mluvit novými jazyky – řekněte mu/jí, že budete mluvit také sám/sama… odmítněte závěr, že se »nic nestalo«.“