Je papež Antikristem?
Úvod
Po celá staletí viděla reformace Antikrista v římském biskupovi. Měla k tomu několik důvodů. Z hlediska gramatiky předpona „anti“ znamená být „proti“ Kristu nebo „namísto“ Krista. Papež, jako domnělý zástupce, resp. náměstek Krista, je tak gramaticky Antikristem. Římský biskup si rovněž nárokuje titul Otec, což Ježíš výslovně zakazuje s odkazem, že toto oslovení patří Bohu. Papež si stejně jako Bůh nárokuje v určitých případech neomylnost, nelze jej soudit ani odvolat, a nikomu se nezodpovídá. To vše jsou tituly a privilegia náležející výlučně Bohu a Kristu. Spolu s okázalostí, historickým pronásledováním křesťanů a kupčením s mocí, si tak, podle reformátorů, papež titul Antikrist plně zaslouží. Navíc historicky stanul v chrámu Božího těla a nárokuje si božskou poctu.
Biblická a historická východiska
V Písmu se na jednom místě píše o hlavě krále, která byla smrtelně raněná, ale ožila. Je tím míněn král, který se opět chopí moci v obnovené říši, a lidé užasnou. Rovněž se uvádí, že jeho říše (šelma) byla a není a opět se objeví. V apokalyptické literatuře obvykle král představuje zároveň říši, která v daném případě zanikla, ale bude opět obnovena. V kontextu se zřejmě jedná o římskou říši, která zanikla v 5. století (její západní část) a v 15. století (její východní část), ale za jejího nástupce je duchovně považována Svatá říše římská národa německého, která zanikla až počátkem 19. století díky bitvě u Slavkova, kdy se František II. na nátlak Napoleona vzdal titulu římského císaře. Po tisíc let si prostřednictvím této říše papež nárokoval světskou moc.
Svatá říše římská národa německého, o jejíž obnově snil například Adolf Hitler, byla fragmentována již v 16. století vzestupem reformace, a definitivně zanikla vlivem Velké francouzské revoluce, která vynesla k moci Napoleona. Její obnově bránil mimo jiné vzestup filozofického modernismu a politického liberalismu. Následně pak socialismu, který vyústil v komunismus, a který vedl k tuhému pronásledování římského katolicismu, tvořícího původně integrální součást této dávné říše. Všechny tyto nesourodé vlivy vidí římský katolicismus dodnes jako své odvěké a úhlavní nepřátele, kteří jej zbavili dominance. Zdálo by se, že římská říše je smrtelně raněná a zaniká. Ale skutečně?
Možnosti restaurace
V současné době sklízíme neblahé ovoce některých výše uvedených proudů, které rovněž římskokatolická církev kritizuje, a které razantně odmítají Boží zjevení obsažené v Písmu. Patří sem 1. LGBTQ+ hnutí, rušící řád stvoření dvou pohlaví; 2. feminismus, který ruší staletou autoritu a zodpovědnost muže za rodinu a vládu; 3. Enviromentalismus, který v podstatě tvrdí, že člověk má sloužit Zemi, ne naopak; 4. řízená migrace, která nerespektuje státní hranice, které Bůh udělil jednotlivým národům; 5. globalizace, popírající suverenitu a autonomii těchto národů; a konečně 6. synkretismus, který prohlašuje, že k Bohu vedou všechna náboženství, která jsou prý stejně dobrá, i když např. praktikují pedofilii nebo svatou válku. Protože tyto – podle historického konzervativního výkladu Písma - sociální patologie člověka poškozují, zároveň jsou propagovány a jejich praxe odměňována z nejvyšších míst, je logické, že se dříve či později budou národy bouřit.
Nabízí se zde však možnost hledat osvobození v dějinách, kdy sice dané patologie neexistovaly, případně byly nezákonné, zato zde byla přítomná klerikální krutovláda včetně genocidy obnovných křesťanských hnutí, jako byli valdenští, husité nebo hugenoti, které se vzepřely Římu. Budou tedy státy Evropy hledat svoji spásu v obnovení Svaté říše římské národa německého a bude římský katolicismus opět chápán jako jednotící duchovně mocenský princip, jako tomu bylo v Evropě po staletí? Je-li staletý pohled protestantů na papeže jako na Antikrista pravdivý, co by se zřejmě muselo stát, aby se tato vize uskutečnila a papež byl nahlížen jako následování hodná historická osoba?
Má-li idea papeže jako Antikrista reálný a eschatologický základ, bylo by zřejmě třeba překonat několik věcí, a to: 1. obnovit důvěru v římský katolicismus a jeho dogmata, včetně mariánského kultu. 2. Znevěrohodnit reformaci jako herezi nebo ji podřídit papeži. 3. Získat na svoji stranu pravoslaví, mající nejsilnější pozici v moskevském patriarchátu. 4. Získat zpět historická území zejména Evropy. 5. Znovu nabýt politickou moc ve formě ratifikovaných konkordátů, skrze které uplatňoval Řím moc v jednotlivých státech. Existují zde takové snahy? Následující přehled vlivných aktivit se pokusí tuto problematiku zmapovat alespoň z hlediska České republiky.
1. Obnovit důvěru v římský katolicismus a jeho dogmata, včetně mariánského kultu
Například na televizi Prima začal být vysílán poněkud konspirativní dokument „Utajené příběhy českých dějin“ z dílny konzervativních katolíků, který moderuje Petr Bahník, a kde vystupuje i kardinál Dominik Duka. Krom adorace římského katolicismu se zde popírá protireformační symbolika Mariánského sloupu a prezentuje se pozitivní vliv mariánského kultu na český národ. Ovšem sami konzervativní katolíci paradoxně hlásají hlubokou krizi, kterou je možné datovat od doby vztyčení tohoto obelisku na Staroměstském náměstí.
Také sympatický internetový seriál o světových osobnostech „Životy slavných“, který uvádí bývalý komentátor televize Nova, Pavel Zuna, připouští reálnost mariánského „slunečního zázraku“ ze 13. května 1917 a přiznává mu punc nadpřirozena, prorocky uvozující budoucnost lidstva.
Z těchto dokumentů rovněž vyplývá, že se prvorepublikoví kritici katolicismu, např. Jan Sauer nebo prezident Masaryk, před smrtí nechali přímo zaopatřit nebo alespoň navštívit katolickými duchovními. Již za první republiky se někteří kritici katolicismu před možnou interpretací jejich smrti obávali propagandy, a tak se vyhýbali katolickým návštěvám, aby předešli zprávám o jejich „návratu“ do římskokatolické církve před jejich smrtí.
2. Znevěrohodnit reformaci jako herezi nebo ji podřídit papeži
Již delší dobu začínají vycházet nové učebnice dějepisu, kde se na husitství a českou reformaci, na rozdíl od první republiky, začíná pohlížet negativně. Česká televize například uvedla pořad, kde herec Martin Myšička zesměšňuje odkaz první republiky na husitskou tradici jako na projev puberty. Kvituje pak moudré uzavírání konkordátů jednotlivých zemí s Vatikánem, včetně Československa.
Prokatoličtí historici pak vystupují ve prospěch římskokatolické církve ve snaze interpretovat husitské osobnosti, např. Jana Žižku, jehož vojska odrážela ničící německé křížové výpravy, jako pochybného lapku, který se jen obrátil k husitské myšlence.
Případně jsou interpreti dějin, nesdílející katolický pohled, sofistikovaně dehonestováni.
Katolický historik Radomír Malý pak přímo obviňuje otce reformace Martina Luthera z cizoložství a rouhání, a Svatou říši národa německého vidí jako ideál, který narušila až reformace.
Pokud však má být reformace přesto Vatikánem získána, je třeba mezi protestanty rozšířit eucharistické pojetí Večeře Páně a vzbudit respekt k papeži. Na této cestě jsou například církve, které podepsaly Ekumenickou chartu, která je k eucharistickému pojetí zavazuje. Předseda signatářské Církve bratrské, největší evangelikální církve v ČR, David Novák, pak vyznává, že si v ekumenismu mnohem více rozumí s "mnohými katolíky", než s "mnohými protestanty" ohledně Krista.
Zde je třeba podotknout, že římští katolíci z hlediska dogmatických rozdílů věří v tzv. "eucharistického Krista" ve formě "proměněné hostie" a dle Kanonického práva se proto nesmějí účastnit protestantské Večeře Páně. Navíc nejsou ani členy ERC.
3. Získat na svoji stranu pravoslaví, mající nejsilnější pozici v moskevském patriarchátu
Baštou pravoslavného odporu proti římskému katolicismu je historicky ruská pravoslavná církev, která vždy odmítala ekumenické snahy papežů mluvit jménem celého křesťanstva. Současná válka na Ukrajině je pak mnohými nahlížena i touto optikou. V pozadí konfliktu lze pak spatřit i politický boj, kdy církev spadající pod moskevský patriarchát je nahlížena jako nepřítel západu. V tomto duchu se nese i reportáž progresivně orientovaného Deníku N.
4. Získat zpět historická území
Stále více se začínají uplatňovat nároky římskokatolických šlechtických rodů, které často bojovaly proti reformaci, a některé jiné později kolaborovaly s nacisty. Začínají se objevovat dokumenty, kde například Habsburkové touží skrze EU formálně získat svá bývalá území, kam patří i západní Ukrajina.
5. Získat zpět politickou moc ve formě ratifikovaných konkordátů
Prakticky bez zájmu médií pak římskokatolický premiér Fiala, resp. jeho vláda, vyjednává nové znění konkordátu. Konkordát byl již v roce 2003 zamítnut Parlamentem ČR z důvodu, že by vytvářel nerovnost mezi církvemi v ČR. Těm pak byly z restitučních nároků římskokatolické církve vyplaceny tučné částky na základě smluv se státem, jejichž návrh římskokatolický ministr Cyril Svoboda považoval za ekvivalent konkordátu, čímž tato nerovnost mezi církvemi zaniká. Poté, co církve obdržely z římskokatolických restitucí přislíbený finanční dar, se již žádná z nich proti konkordátu neozývá. Mezi hlasité kritiky patřila například Apoštolská církev. Dnes prakticky bez zájmu médií jedná římskokatolický premiér Fiala ve Vatikánu o uzavření konkordátu.
Závěr
Výše uvedený výčet je pouze spekulativní, a i když je v podstatě návrat ke středověkému katolicismu nahlížen jako ideál skupinou konzervativních katolíků, nemusí být nakonec zrealizován. A i kdyby se jednalo o plánovité akce, jak říká jeden z nich, „žádný plán nikdy nevyjde“. Je třeba si zároveň uvědomit, že nevedeme svůj boj proti tělu a krvi a uskutečnění takové „vize“ není v lidské moci. Jelikož Bible o nástupu Antikrista ke konci časů zřetelně mluví, není neužitečné tyto nuance biblicky promýšlet i v pohledu na současné a budoucí dění. Je třeba dodat, že i pokud by měli reformátoři pravdu, papež je Antikristem a nevěstka babylónská římskokatolickou církví, která získá pro Řím reformované církve, její osud je již zpečetěn. Je to Kristus, kdo bude nakonec triumfovat a svým slavným příchodem svůj lid vysvobodí.