Biblická Apologetika

Náboženské pozadí Rusko-Ukrajinského konfliktu z české perspektivy. 2. díl

Rozdělení západu

V 16. století z Německa, tedy ze země v minulosti oddané římskému katolicismu v boji proti české reformaci, povstává mohutná reformační vlna. V pohledu na Rusko-Ukrajinský konflikt není příliš významná a zatím není potřeba se ji podrobněji zabývat. Nicméně je dobré ji pro dokreslení zmínit.

Pravoslaví dodnes reformační vlnu neprodělalo, a to z několika důvodů. Pro jeho teology je závazné učení prvních sedmi ekumenických koncilů a není zde potřeba petrifikovat nová dogmata, která se stala terčem kritiky reformátorů. Není zde papežský primát, učení o očistci ani povinný kněžský celibát, přičemž v církvi se vysluhuje podobojí. Vzhledem k používání řečtiny a národních jazyků se v jednotlivých zemích nevyvíjí ani snaha o srozumitelnost. Podstatné prvky, které stály v pozadí reformace, tak absentovaly. Nicméně uctívání obrazů, sepjetí státu a církve, sakramentalismus a pojetí eucharistie přesto oba směry dělí. Existují však i politické a kulturní důvody, proč pravoslaví neprodělalo reformaci. Pravoslavné země se dostávaly pod muslimskou nadvládu až do té míry, že Osmanská říše, vyznávající islám, pohltila Byzanc, což ztěžovalo kontakt s reformními myšlenkami. Názory na důležitost jednotlivých jevů a jejich intenzitu na absenci reformace se však různí[1].

Nicméně islám si začíná razit cestu i do západních zemí. Krom pohlcení Španělska v 8. století Maury se i Habsburské monarchii zrodil nový nepřítel a zároveň spojenec proti pravoslaví. Je to Osmanská říše, která se v 13. století konstituuje na území Turecka a později sahá od Malé Asie, jihovýchodní Evropy a severní Afriky.

V letech 1529 a 1683 Turci dvakrát stanuli před branami Vídně, ale město nedobyli. Ačkoliv protestanti a katolíci viděli v Turcích jednoznačně dobyvatele a kritizovali jejich dobyvačnost a krutost, války proti Turkům oslabily v počátcích protireformaci a napomohly přežití protestantismu, který se v katolických zemích i po třicetileté válce těšil nebývalému útlaku[2].

V českých zemích dochází ke konfiskaci majetku protestantů, kteří jsou násilně rekatolizování nebo opouštějí zemi. Jen do Tolerančního patentu v roce 1781 jich z Čech a Moravy odešlo do vyhnanství až půl milionu[3]. Vzestup reformace ovšem nenávratně rozdělil západ na část katolickou, kam v 18. století patřily zejména Španělsko, Itálie, Francie a Rakousko, a část protestantskou, kam lze řadit především Anglii, Skandinávii, část Německa a Holandsko. Pravoslaví se zachovalo především v Rusku, Srbsku a ve východní části Ukrajiny[4].

Předehra první světové války

V 70. letech 19. století probíhaly na Balkáně četné antiosmanské revolty, které vedly k destabilizaci regionu a narušení mocenské rovnováhy. Ruský car Alexandr II. chtěl Osmanskou říši oslabit a zároveň se vyhnout přímému konfliktu. Roku 1877 proto uzavřel tajnou dohodu se svým západním rivalem, Rakousko-Uherskem, která se týkala nového uspořádání věcí na Balkáně v případě vypuknutí válečného konfliktu. Tato dohoda, známá jako Budapešťská konvence, upravovala vzájemné závazky obou mocností. Rusku byla přislíbena anexe Besarábie, strategického území na východě od Rumunska, a Rakousko-Uhersko získalo souhlas s okupací Bosny a Hercegoviny. Budapešťská konvence tak de facto rozdělila sféry vlivu na Balkáně mezi dva nejsilnější hráče, pravoslavné Rusko a římskokatolické Rakousko-Uhersko, a předznamenala další vývoj v regionu[5].

Rakousko-Uhersko, které vzniklo roku 1867 po prohrané válce s Pruskem u Hradce Králové, bylo v západní Evropě značně omezeno a svůj vliv uplatňovalo zejména na Balkáně. Za tímto účelem podporovalo Osmanskou říši proti národně osvobozeneckým hnutím pravoslavných národů zaštítěných Ruskem, jehož vlivu se obávalo i mezi pravoslavnými obyvateli svého území. Aby zabránilo národně osvobozeneckému boji pravoslavných Slovanů v Bosně a jejich vzestupu na Balkáně, v roce 1908 Bosnu anektovalo[6].

To ovšem způsobilo napětí nejen s Osmanskou říší, která Bosnu okupovala, ale i s Ruskem, které se považovalo za ochránce pravoslaví na Balkáně. Zároveň se u Ruska projevila obava z nové války ze strany západních zemí, kterou zažilo v minulosti s Tureckem, podpořeným Anglií a Francií v Krymské válce, ve které ztratilo právo hostit válečné lodě v Černém moři[7]. Proti okupaci Bosny se postavilo i Srbsko, které ji vnímalo jako součást svého historického a kulturního dědictví a jako hrozbu pro své národní zájmy. Protestovala rovněž Itálie, která měla s Osmanskou říší obchodní vazby a bála se narušení rovnováhy[8].

Srbsko navíc v té době hledalo spojence, kteří by mu pomohli v boji proti Osmanské říši. To vedlo k vytvoření Balkánské ligy, kterou tvořilo Bulharsko, Řecko, Černá Hora a Srbsko. První balkánská válka v roce 1912 proti Turkům měla vést k dosažení autonomie v křesťanských oblastech, resp. pravoslavných zemích. Tím se ovšem Rakousko-Uhersko cítilo ohroženo, jelikož Srbsko, které získalo území jako výsledek svých válečných zisků, usilovalo o sjednocení jihoslovanských národů převážně pravoslavné orientace. Rakousko-Uhersko se obávalo podpory irredentistického hnutí mezi slovanskými národy v monarchii, které by mohlo vést k narušení jeho územní celistvosti[9].

Tento vývoj vedl k další eskalaci nejen mezi Rakouskem-Uherskem, Srbskem a jeho historickým spojencem Ruskem, ale i mezi Německem, spojencem Rakouska-Uherska, a Anglií, která tradičně sympatizovala s pravoslavnými slovanskými národy a podporovala jejich snahu o nezávislost na Osmanské říši. Ještě v roce 1904 došlo k téměř idylickému setkání Františka Josefa I. v uniformě anglického maršála a anglického krále Jindřicha VII. naopak v uniformě rakouského maršála ve Františkových lázních[10]. Později se situace změnila, a ačkoliv britský král Jiří V., německý císař Vilémem II. a ruský car Mikuláš II. byli bratranci, jejich svazky nedokázaly zabránit vypuknutí první světové války[11].        

Průběh a konec 1. světové války

Když v roce 1914 došlo k atentátu na nástupníka rakouského císaře Františka de Este, rakouský císař vyhlásil Srbsku válku. Na základě podvržené zprávy, dodané tajnou službou, že atentát byl uskutečněn s podporu srbské vlády, se František Josef I. obrátil na německého císaře Viléma II. a Německo tak obdrželo legitimní impulz k podpoře Rakouska-Uherska ke vstupem do války[12]. Později však byl objeven dopis rakouského guvernéra Bosny a Hercegoviny vídeňskému ministru financí z května 1913, kde se uvádí, že Vídeň válku proti Srbům plánovala již rok před atentátem. Následná okupace Srbska Rakousko-Uherskem pak zintenzivnila stávající etnické nepřátelství v Bosně a rakouské úřady zde podněcovaly násilí proti srbským obyvatelům. Posléze se k Rakousko-Uhersku a Německu připojila Itálie, čímž vzniká Trojspolek, vůči nimž se formuje Trojdohoda Anglie, Ruska a Francie. Někteří si v těchto souvislostech všímají i letitého náboženského pnutí mezi latinských západem a ortodoxním východem[13].

Německo v době války bylo již převážně luteránské, nicméně Vilém II. byl hluboce ovlivněn papežstvím a pěstoval osobní kontakt s německou katolickou hierarchií[14]. K těmto dvěma zemím se později připojila římskokatolická Itálie, která si válkou chtěla vydobýt silnější koloniální postavení, a Turecko, okupant slovanských zemí na Balkáně. Religiozita Trojdohody sestávala z pravoslavného Ruska, protestantské Anglie a původně římskokatolické Francie, která měla za sebou protikatolickou revoluci. Rusko sice nemělo formální smluvní závazek vůči Srbsku, ale v pomoci pravoslavnému sousedovi vidělo i možnost oslabení expanze Německa a Rakouska-Uherska[15]. Anglie s Francií se rovněž obávaly expanzivní politiky Trojspolku, a ačkoliv spolu dříve soupeřily o kolonie, nyní se spojily proti společnému nepříteli Německu[16].

Německo záhy pocítilo přesilu Trojdohody a zatoužilo po eliminaci Ruska na válečném poli, přičemž si uvědomilo jeho oslabení bolševismem. Ruská účast ve válce přitom byla katastrofální a ruské ztráty byly větší než ty, které utrpěl jakýkoli jiný národ. Nedostatek potravin a paliva brzy sužoval rozlehlou zemi a navíc ruská střední třída bolševiky nenáviděla. John Reed, americký levicový intelektuál, který byl v té době v Rusku, popisoval, že obyvatelé velkých měst doufali, že Rusko prohraje válku s Němci, kteří nastolí pořádek a bolševiky eliminují[17]. Rusko navíc citelně oslabil sektářský mnich Rasputin, který si získal důvěru carské rodiny, když se mu podařilo zmírnit hemofilii jejich syna Alexeje. Stal se pak blízkým rádcem carevny a měl značný vliv na politické i církevní záležitosti. Jeho zhýralý životní styl a šíření okultismu vyvolávaly pobouření a odpor mezi šlechtou, duchovenstvem i širokou veřejností. To dále citelně oslabovalo ruské válečné záležitosti, a proto byl Rasputin v roce 1916 zřejmě odpraven britským agentem[18].

Lenin, který zatím pobýval ve švýcarském exilu, si rovněž přál porážku Ruska a tvrdil, že by to urychlilo politickou revoluci. V roce 1916 vydal svoji stěžejní knihu Imperialismus, nejvyšší stupeň kapitalismu, ve kterém hlásal, že válka je přirozeným výsledkem mezinárodního kapitalismu[19]. Němci doufali, že exportem revoluce, iniciované učením německých filozofů Marxe a Engelse, doplněné Leninovou vedoucí úlohou strany a diktaturou proletariátu, poškodí Rusko, a Němci budou moci uzavřít východní frontu a přesunout své vojáky na frontu západní, kde se jim nedařilo. Vedoucí odboru ruských záležitostí Pruského ministerstva zahraničí, akreditovaný Svatým stolcem, Diego von Bergen, proto osobně řídil Leninův návrat do Ruska a celá bolševická revoluce podporovaná z Německa Rusko zdevastovala[20]. Winston Churchill k tomu poznamenal, že se Němci obrátili na Rusko tou nejhroznější zbraní, kdy převáželi Lenina v zapečetěném voze jako morový bacil[21]. Země Trojspolku tak pro svůj účel dokázaly využívat nejen muslimy, ale i bolševiky.

Bolševici pod vedením Lenina, který byl zpočátku účelově smířlivý k pravoslavné církvi, převzali v říjnu 1917 v Rusku moc a v prosinci 1917 zahájili mírová jednání s centrálními mocnostmi Trojspolku v Brestu Litevském. Mír byl podepsán 3. března 1918 a znamenal pro Rusko ztrátu části Polska, Pobaltí, Ukrajiny a Běloruska. Lenin obhajoval brestlitevský mír jako nutný kompromis pro udržení bolševické moci a šíření revoluce do dalších zemí. Mnoho Rusů, včetně Lva Trockého, odmítalo brestlitevský mír jako zradu. Stejně tak Československé legie v Rusku, které se rekrutovaly z odpůrců Rakouska-Uherska, bojovaly proti bolševikům a odmítly brestlitevský mír uznat[22]. O výsledku první světové války je pak definitivně rozhodnuto vstupem protestantské supervelmoci USA v roce 1917 na straně Trojdohody poté, co Německé ponorky potopily pět amerických obchodních lodí[23].

Poválečný vývoj

Habsburský absolutismus se odehrával v českých zemích mezi lety 1627 a 1860. Pro české země nyní definitivně zaniká vláda Habsburků. Díky válečnému odboji a zejména vlivem intervence profesora Tomáše Masaryka u prezidenta USA Woodrowa Wilsona, na základě práva národů na sebeurčení, pak 28. října 1918 dochází k vyhlášení samostatného Československa. Po letité zkušenosti s Habsburskou monarchií, resp. s austrokatolicismem, v náboženské rétorice převládá étos „Pryč od Říma“. To se později projevilo i vznikem Církve Československé, která ovšem postrádala znaky pravověří, jako je Trojice[24]. Dochází ke stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, který byl chápán jako symbol porážky reformace, a prezident Masaryk pak na zástavu umístil husitské heslo, Pravda vítězí. Pro Masaryka byla pravda etickým imperativem s náboženským odkazem k husitům, kteří používali heslo „Pravda Páně vítězí“. Smysl hesla byl považován i za protiněmecký symbol[25]. 

Habsburkové se však nehodlají vzdát. Král Karel I. je sice nucen odejít do exilu, ale naposledy se snaží ještě v převleku ilegálně odcestovat do Maďarska a obnovit tak svoji uherskou korunu. Nasedne na vlak a za ozbrojeného doprovodu jede do Budapešti, kde vedle vlaku nechá sloužit římskokatolickou mši a rozhodne se v ozbrojeném doprovodu svrhnout Hortyho maďarskou vládu. Ta však Karla I. zatýká a deportuje na ostrov Madeira, kde v roce 1922 umírá. Maďarsko pak zůstává republikou až do roku 1946[26]. Monarchické nároky Habsburků však ani zde nekončí. Karlův syn Otto, geniální multilingvista a doživotní monarchista, který byl od svého dětství připravován na úlohu panovníka, se teprve v roce 1961 vzdává nároků na rakouský trůn. V roce 1982 se pak stal poslancem za CSU, kde stál v čele myšlenky Panevropské unie, navazující na Habsburskou monarchii. Již s výhledem do budoucna proto roku 1979 inicioval, a i přes značný odpor prosadil rezoluci, která poskytla „prázdné křeslo“ v Evropském parlamentu ve prospěch národů za železnou oponou, které byly dříve součástí Habsburské monarchie[27].

Panevropská unie - dědička Habsburské monarchie

Panevropská unie je údajně nejstarší, dosud existující hnutí za sjednocení Evropy. Zastává myšlenku politického, hospodářského a vojenského sjednocení evropských národů na demokratických a přátelských základech federace s eliminací principu národních států jako hráz proti nacionalismu[28].

Panevropa byla založena v roce 1922 rakousko-japonským šlechticem, Čechem Richardem Coudenhove-Kalergim. Jeho nástupcem ve funkci mezinárodního prezidenta byl od roku 1972 Otto von Habsburg[29]. Vizi sjednocené Evropy Coudenhove-Kalergi poprvé formuloval v článku „Pan-Europa-návrh“ dne 15. listopadu 1922 v Vossische Zeitung v Berlíně a o dva dny později se objevila ve vídeňském Neue Freie Presse. V roce 1923 Coudenhove-Kalergi napsal svou programovou knihu „Pan-Europa“, kterou chápal jako výchozí signál pro velké politické hnutí.  Přes původní nejednoznačnost svého návrhu shromáždil značné množství intelektuálů a politických osobností, jako byli např. Konrad Adenauer, Edvard Beneš, Tomáš Masaryk, Albert Einstein, Sigmund Freud, Thomas Mann, José Ortega, Stefan Zweig a mnoho dalších. Myšlenky společné měny, celní unie, charty lidských práv a společné hymny jsou připisovány právě Kalergiho invenci.

V letech 1924 až 1938 vycházel měsíčník Pan-Europa a v říjnu 1926 byl ve Vídni uspořádán první kongres za účasti dvou tisíc delegátů z 24 různých zemí. 5. září 1929 byla myšlenka Panevropy představena Společností národů v Ženevě a stala se vlivným organizovaným sdružením na celoevropském základě[30].

V roce 1933 bylo Panevropské hnutí nacisty zakázáno a Coudenhove-Kalergi odešel do Švýcarska a následně do USA, kde byl jmenován profesorem moderních dějin. Hned po válce se vrátil do Evropy a jeho přičiněním došlo v roce 1949 k založení Rady Evropy ve Štrasburku. V roce 1950 mu město Cáchy udělilo první mezinárodní cenu zakladatele Svaté říše římské Karla Velikého. Pod vedením pozdějšího europoslance Bernda Posselta, mluvčího Sudetoněmeckého krajanského sdružení, byly následně v Německu, Rakousku, Španělsku, Itálii a Belgii vytvořeny četné celoevropské mládežnické organizace[31].

Panevropská unie dále pod vedením Bernda Posselta a Walburgy von Habsburské, dcery Otty Habsburského, navázala za železnou oponou kontakty například s polskou Solidaritou, Chartou 77 a některými církevními institucemi v Maďarsku, bývalé Jugoslávii, Československu a v pobaltských státech. Myšlenky Panevropy zde získaly vliv díky silné podpoře polského papeže Jana Pavla II. a agsburského biskupa Josefa Stimpfleho, kteří byli po celý svůj život napojeni na panevropské hnutí. V roce 1986 Helmut Kohl a Panevropská unie učinili společné prohlášení o překonání rozdělení Německa a Evropy a v roce 1989 pak Otto von Habsburg organizoval na hranicích Rakouska a Maďarska (nomen omen) v Šopronu tzv. Panevropský piknik, při kterém více než šest set občanů NDR přešly hranici do Rakouska[32]. Následné masové demonstrace v NDR a generálních stávky ve středoevropských zemích s následným pádem komunistického režimu na podzim a v zimě 1989 Panevropská unie chápe jako důsledek toho mítinku [33]. 

Habsburkové dodnes hledí na své bývalé území optikou Evropské unie, kam zařazují i západní Ukrajinu, o jejíž členství usilují, jelikož byla součástí jejich monarchie, což dokumentuje i propagační video z roku 2018, natočené s podporou Panevropské unie a rakouského Landsmanchaftu[34].

Mezi členy Panevropy patřil i český premiér, římský katolík Petr Fiala, který se podle českého religionisty Ivana Štampacha v počátcích svého politického působení přihlásil k monarchismu a habsburskému legitimismu[35]. Podle české wikipedie byl Fiala dlouholetým předsedou moravského zemského výboru české sekce Panevropské unie a spolupracoval s jejími předáky Berndem Posseltem a Otto von Habsburgem, což dokumentují fotografie z 90. let, které kolují na internetu a bývají často sdíleny opozičními politiky[36].

Nicméně inklinace k monarchismu nebyla Fialovi blízká, a podle vlastních slov své angažmá zde postupně ukončil[37]. V únoru 2022 v otevřeném dopise monarchisté, resp. ti, kdo usilují o restauraci habsburské monarchie, požádali premiéra Petra Fialu o zasílání zbraní na Ukrajinu[38].

Religiózní ambice Panevropské Unie

Podle programového prohlášení Panevropské unie je křesťanství duší Evropy a její  poslání se vyznačuje křesťanským obrazem člověka a právního státu, přičemž usiluje  o křesťanskou Evropu, která je kontinentem lidské důstojnosti a úcty před Bohem a jeho stvořením. Respektuje i přínos judaismu a islámu pro evropský duševní a kulturní rozvoj. Zřejmě v odkazu na válečnou historii by Evropa měla udržovat přátelské vztahy se svými sousedy, zejména s Ruskem, Tureckem a dalšími středomořskými zeměmi[39]. To je ovšem v rozporu s orientací Evropské unie, která odmítla křesťanskou orientaci deklarovat například v navrhované ústavě EU, která se poté vtělila do Maastrichtské smlouvy. Nicméně právě Petr Fiala poukázal, že sjednocená Evropa sice explicitně nechce na své křesťanské kořeny odkazovat, ale katolická víra v některých svých projevech patří k identifikačním symbolům pro dnešní Evropu[40].

Související: Náboženské pozadí Rusko-Ukrajinského konfliktu z české perspektivy. 1. díl

Literatura