Náboženské pozadí Rusko-Ukrajinského konfliktu z české perspektivy. 1. díl
Úvod
Válka na Ukrajině se pojí s několika narativy. Například, zda patříme jako národ Čechů historicky na východ nebo na západ? Je západ dobrý, demokratický, a východ zlý, totalitní? A pokud ano, bylo tomu tak vždy? A pokud ne, kde má toto chápání kořeny? A lze konflikt na Ukrajině nahlížet bez těchto historických souvislostí?
Když se ale podíváme do historie, zjistíme, že tato otázka, tedy východní či západní orientace, provází náš národ již do doby české státnosti, přes Velkou Moravu, táhne se přes českou reformaci, rekatolizaci, krátké období komunismu až po současnost.
Pokud o těchto skutečnostech mluvíme ve vztahu k národu, je třeba tento pojem blíže vymezit. Deklarovat profilaci národa jen na základě etnických, kulturních a zeměpisných prvků se nejeví jako dostatečné ani jednoznačné. Dnes je totiž při utváření národní konstituce podceňován prvek náboženství, ačkoliv není známo, že by se nějaký národ konstituoval na půdě ateismu[1].
Je proto dobré si uvědomit, že s uvědoměním češství se pojí i křesťanství, které náš národ přejal z východu, z tehdejší Byzance, od pravoslavných misionářů Cyrila a Metoděje, nikoliv ze západu. To samozřejmě budilo velkou nevoli církve západní a jejich latinských biskupů, kteří se o christianizaci Čech již dříve snažili. Proto naši historickou orientaci nelze bezezbytku spojit se západem. Vždyť kulturní i doktrinální antagonismus řeckého východu a latinského západu, včetně boje o území například východní Evropy, je takřka věčným sporem, který se znovu projevil například při vstupu Řecka do západně orientované EU[2].
Jak to souvisí s válkou na Ukrajině a našem postoji k němu? Dnes máme tendenci na konflikt na Ukrajině pohlížet z krátkodobé perspektivy současného uspořádání světa. Pro mladého člověka začaly například moderní dějiny České samostatnosti nedávno, tedy v době, kdy jsme se vymanili z područí komunistického východu a přiklonili se k demokratickému západu. Dnešní mladý člověk ovšem má již problém definovat rok 1968, natož 1948, 1918, 1866, 1781, či dokonce 1620. Neví, co byla Habsburská monarchie a vůbec netuší, co byla například Jednota bratská a jezuitský řád. Velká Morava je pro něho už jen legendou a bezobsažným pojmem. Mladý člověk ovšem historii nejenom nezná, ale dokonce ho ani nezajímá[3]. Proto se dá tak snadno manipulovat přítomností.
Rusové a Ukrajinci (ačkoliv mluvit o ukrajinské národnosti z hlediska historie není bez problémů)[4] však neprošli tak silným procesem dehistorizace a odnárodnění, jako v posledních letech Češi. Dokonce ani Slováci se tak snadno nevzdávají národního sebeuvědomění a snaží se nalézat své kořeny někdy pro Čechy až bizarním způsobem, u panovníků Velkomoravské říše[5].
Avšak národ, který zapomene, odkud vyšel, neví ani kam směřuje. Jak kdosi řekl, vezměte člověku minulost, a připravíte jej i o budoucnost. A tato minulost je, ať se to dnešnímu člověku líbí nebo ne, i v jeho náboženských kořenech[6]. Je o tom přesvědčen Američan i Rus, Číňan i Ind, dokonce nepřímo i Severní Korejec, jen Čech tím, zdá se, pohrdá[7].
Když si poslechneme projevy Vladimíra Putina, který mluví v biblických pojmech o vojácích a obyvatelích východní Ukrajiny jako o bratrech, cituje evangelia, pak ví, proč to dělá[8]. Moskva byla po Konstantinopoli v očích Rusů třetím Jeruzalémem a nositelem světla, a kdo bojuje proti ní, bojuje proti Bohu. Proto tajemník Rady bezpečnosti Ruska mluví o desatanizaci Ukrajiny[9] a vláda hledá podporu své invaze u ruského ortodoxního patriarchy[10], který zaslibuje odpuštění hříchů každému, kdo padne v bojích na Ukrajině[11].
Na druhé straně Vladimír Zelenskyj pořádá razie v pravoslavných klášterech, které mají ruskou symboliku[12] a dokonce i na takové, které invazi odmítají[13]. Jejich mniši jsou pak vybízeni k tomu, aby ruského prezidenta nazvali satanem, přičemž jako ďábel je označen i Ruský patriarcha[14]. Tomu zase dobře rozumí religiózní Ukrajinec. Je přitom dobré si vzpomenout na výroky Krista, které zatracení bratra odsuzují k propadnutí pekelnému ohni[15]. Buď se tedy tito náboženští představitelé nepovažují vzájemně za bratry, nebo nevěří Kristu. Pravdivé může být obojí.
Ačkoliv se nám tyto vzájemné půtky mohou zdát nevkusné, může to být i proto, že jsme ztratili historickou kontinuitu a stěží chápeme, že oba národy, nebo spíše územní oblasti (z pohledu Ruska Malorusové a Velkorusové) navazují na staletou historii sporů mezi řeckými a latinskými křesťany. Tedy mezi východem a západem, které si své dědictví nesou již z dob rozdělení římské říše na západní a východní část. Vést válku na Ukrajině je zřejmě nemožné bez důsledného vědomí si historických principů a válečný konflikt tak zjevně nabírá (i) náboženských rozměrů[16]. Vždyť právě zde, na Ukrajině, se střetl katolicismus a pravoslaví a vlivem jezuitské misie vznikl řecký katolicismus[17].
Jezuité později působili i při rekatolizaci Čech a v první řadě potřebovali ze srdce českého člověka vykořenit historii husitství, které bylo silně spojeno s národním uvědoměním a lidovou slovesností[18]. Proto byl jazyk tak důležitý, a proto jezuité hledali a ničili Bibli kralickou, a proto měli enormní touhu interpretovat historii ve prospěch latiníků[19].
Není v možnostech tohoto článku popsat celou historickou problematiku, ale podat pouze náhled a zdůraznit princip, což samozřejmě může vést ke zjednodušení. Někdy je ale prospěšné podat celkový náhled, načrtnout hlavní myšlenky a zdůraznit kontury celé problematiky, přičemž studium detailů a jejich sladění je již v intencích čtenáře. Proto článek odkazuje na dostupnou literaturu.
Východ a západ
Počátkem tisíciletí jsme svědky jednotné římské říše, v jejíž východní části se mezi judaisty odděluje nepatrná skupina křesťanů. Od počátku je pronásledovaná Židy a později Římany a záhy se rozšiřuje na západ, přičemž se úspěšně šíří i v hlavním městě Římě. Zatímco apoštolové píšou řecky a z jejich listů je později sestaven Nový zákon, v Římě se používá latina. Řečtina je však stále rozšířená a později zůstává jazykem filozofů a vzdělanců. Ještě před vznikem Kánonu se listy překládají do latiny a záhy vznikají i první latinské spisy. Ačkoli se teologické spory řeší až do 7. století na vzdělanějším východě, Tertulián a později Augustin začínají psát latinsky. V pátém století pak Jeroným z hebrejštiny a řečtiny překládá do latiny Bibli, čímž vzniká Vulgáta, pozdější závazný překlad římské církve[20].
Církev se nyní organizuje okolo pěti měst, Jeruzaléma, Antiochie, Alexandrie, Konstantinopole a Říma, který jediný mluví latinsky. Přesto zde má západ své místo a podstatně zasahuje do historie křesťanství. Například formulace chalcedonského kréda pochází od římského biskupa Lva I. a je dodnes mistrnou filozofickou zkratkou. Je zde, dnes bychom řekli, za použití dialektiky, paradoxu a v podstatě i v té době ještě explicitně neformulovaného zákona negace negace, formulována koexistence dvou přirozeností v osobě Krista[21].
Některé východní církve kréda z koncilů odmítly a v jejich liturgii je to dodnes patrné. Nelze se ovšem ubránit dojmu, že neschopnost pochopení paradoxu a dialektiky v teologii, která tvoří základ pro politiku, se promítla i v jejich kultuře a orientaci. Odmítnout paradox a dialektiku znamená podlehnout extrému a černobílému, často nacionalistickému vidění světa, což je omezením každého teologa i politika[22]. Národy, které tyto učení adoptovaly, se staly nekonkurenceschopné, například prohrály v konfrontaci s metafyzikou islámu[23].
Jelikož byl Řím hlavním městem říše, římský biskup si postupně začal nárokovat prvenství v celé církvi. Ovšem císař Konstantin, který učinil z křesťanství státní říšské náboženství, přenesl centrum do Konstantinopole, a v roce 395 císař Theodosius říši rozdělil na východní, později zvanou Byzantskou, a západní. V roce 476 pod nájezdy barbarů říše západní zaniká. Díky oslabení Říma se již v 6. století začal konstantinopolský biskup (patriarcha) nazývat „ekumenický“, zatímco fakticky stejnou funkci si rezervoval římský biskup (papež). To samozřejmě vytvořilo reálný základ pro pozdější rozdělení církve[24]. Latinská církev pak v 8. století nalezla záštitu ve vytvářející se Franské říši, což se institucionalizovalo korunovací Karla Velikého papežem Lvem III. Tak vznikla Svatá říše římská národa německého, duchovní nástupnice říše římské, která je dodnes, jak se jeví, nostalgií katolických tradicionalistů[25].
Velká Morava
Ke sledování vývoje v podstatných etapách bude užitečné vrátit se na Velkou Moravu, kde byla počátkem devátého století snaha o christianizaci právě z Franské říše prostřednictvím latinské liturgie. Ta byla ovšem pro lid nesrozumitelná, a tak se již pokřtěný kníže Rostislav obrátil na byzantského císaře Michala III. s prosbou o vyslání misionářů, který v roce 863 vyslal na Moravu soluňské bratry Konstantina a Metoděje. Konstantin za účelem misie pak z řecké abecedy vytvořil hlaholici, aby Slované, resp. konvertité, mohli číst Bibli v jejich jazyce. Stojí za povšimnutí, že nepoužil alfabety, ale vytvořil originální písmo, v kterém však nelze nepozorovat podobnost nebo alespoň průnik s řečtinou, což dalo vznik i cyrilici a azbuce, které se dále používaly a vyvíjely ve slovanských národech[26].
To samozřejmě způsobilo nevoli latinských biskupů a tehdejšího vládce Franků, Ludvíka Němce, který Rostislava zajal a nechal ho oslepit. Důležité je, že Metodějovi žáci byli po zradě vrtkavého nástupce Svatopluka, který byl v té době s celou zemí přijat pod patronaci Říma, vyhnáni z Moravy. Zatímco pro české historiky byl Svatopluk obvykle považován za zrádce[27], před Bratislavským hradem, z podnětu premiéra Roberta Fica, má od roku 2010 postavenou sochu, která tvoří symbol slovenské národnosti, či dokonce státnosti[28].
Tyto události lze nahlížet jako ideový střet křesťanského západu a východu, který se v našich dějinách odehrál opakovaně. V pozadí samozřejmě stojí snaha o politický vliv a získání území, případně obavy ze ztráty vlivu nad ním. Vždyť stejným způsobem latiníci ztratili Bulharsko, které se přiklonilo k pravoslaví a po další století těžilo z ochrany pravoslavného Ruska před islamizací[29].
Za zamyšlení jistě stojí, proč dnes římští katolíci slaví příchod Cyrila a Metoděje, ačkoliv se jednalo o pravoslavné misionáře, jejichž žáci museli Moravu na základě činnosti latiníků opustit. Navíc v toto datum se jejich misie neuskutečnila, zato se překrývá s datem výročí upálení Mistra Jana Husa, které se jezuité snažili vymazat z kalendáře, ačkoliv je Hus právě v pravoslaví považován za světce[30].
Nicméně trpěná slovanská liturgie přežívala ještě například v Sázavském klášteře, než byla definitivně zrušena. Mnozí se ovšem shodují v tom, že vytvořila podhoubí pro pozdější nástup české reformace, která tu světovou předešla minimálně o sto let[31].
Velké schisma
Původní, historické rozdělení východu a západu vyvrcholilo v roce 1053, kdy vyslanci papeže Sylvestra přináší do chrámu Hagia Sofia v Konstantinopoli tvrdou exkomunikační bulu, jíž exkomunikují konstantinopolského patriarchu a prchají. Ten na oplátku svolává koncil, v němž exkomunikuje papeže. Paradox je v tom, že papež Sylvestr během mise svých zmocněnců umírá, a tak se dodnes diskutuje o legitimitě této exkomunikace[32].
Mnohokrát v historii se zejména latinská církev snažila toto anatéma překlenout, ale tato snaha nikdy nenabyla legálního statutu, který by spočíval i v zahrnutí jména východního patriarchy do liturgické modlitby. Římští katolíci si navíc představují sjednocení církve v uznání papežského primátu, nikoliv autokefality jednotlivých východních církví, což je dodnes pro pravoslavné nepřijatelné a moskevský patriarcha Kirill v tom vidí zásadní rozdílnost[33].
Toto rozdělení si vybralo svou krvavou daň mnohokrát v historii například při genocidě chorvatských ustašovců, kteří vybíjeli pravoslavné Srby a nyní, zdá se, i ve válce na Ukrajině[34].
Pád Konstantinopole
Napjaté vztahy mezi Římem a Konstantinopolí se do pádu této metropole projevily mnohokrát. Už od organizace první křížové výpravy na vysvobození Jeruzaléma z rukou pohanů probíhaly mezi Franky a Byzantinci rozbroje. Vše vyvrcholilo čtvrtou křížovou výpravou, kdy západní vojska téměř srovnala Konstantinopol se zemí. Když bylo město později obleženo Turky, západ nabízel podporu pod podmínkou opětovného sjednocení církve. Papežský legát dlouho přebýval ve městě, než patriarcha konečně s touto podmínkou souhlasil. Jeho souhlas však vyvolal odpor obyvatel, kteří měli s Franky svoji zkušenost. Z této doby pochází i přísloví „Raději turban než kardinálský klobouk“, přičemž se dochovala i verze, „raději Turban než papežská mitra“. Historici se přou, zda vojenská pomoc, která přišla později, byla záměrně opožděna nebo šlo o průtahy způsobené jinými okolnostmi[35].
Pád Konstantinopole určil i další směr vývoje české reformace a zřejmě i zachování její svébytnosti. V letech 1426–1429 dochází k prvním kontaktům mezi husity a Konstantinopolí[36] a pravoslavná církev pak rozeznává pravoslavný důraz v argumentaci husitů i na Basilejském koncilu (1433 – 1435), kde se jednalo a čtyřech artikulech. Odlišnost ve věrouce se zde měla projevit i v důsledku dědictví cyrilometodějské křesťanské ortodoxní tradice. Anglický učenec a viklefista Petr Payne, který se sněmu na straně Čechů účastnil, se později stal členem poselstva, vyslaného Jiřím z Poděbrad do Konstantinopole, kde zůstal v pravoslavném klášteře a Prokop Holý a Jan Rokycana se řecké praxe na koncilu výslovně dovolávali[37].
Existují zprávy, že koncil souhlasil se schválením Jihlavských, resp. Basilejských kompaktát v domnění, že tak odvrátí konverzi českého království k pravoslaví, což by vrazilo klín do Svaté říše římské národa německého. Jednota bratrská totiž usilovala své kněze světit z rukou konstantinopolských biskupů a Jan Rokycana, pražský arcibiskup, dokonce Konstantinopol požádal o biskupské vysvěcení[38]. V roce 1452 proto pravoslavní metropolité nabídli husitům plnou jednotu[39]. Důsledkem zadržování pomoci Konstantinopoli ze strany Říma pak bylo, že roku 1453 vojska sultána Mehmeda II. dobyla město, čímž zmizela i jakákoliv duchovní podpora husitům z oblasti pravoslaví[40].
Řecké křesťanství, resp. řečtina jako biblický jazyk, je posléze teologem jednoty Janem Blahoslavem použita k vytvoření překladu Bible kralické bez použití Vulgáty, a přispívá rozvoji českého jazyka. Blahoslav na základě řeckých participií vnáší do češtiny podstatná jména slovesná, aby Češi lépe chápali Bibli. Čeština a národní uvědomění tak nachází své ukotvení právě v odkazu Jednoty bratské, jejímž biskupem byl později i Jan Ámos Komenský[41]. Podobnost řečtiny a češtiny je pak dodnes patrná ve frekventaci participií[42]. S příchodem německé reformace se pak preexilní Jednota bratrská kalvinizuje a vliv pravoslaví opadá[43].
Není bez zajímavosti, že k příklonu k pravoslaví, i když v menším měřítku, došlo i v počátcích první republiky, kdy vlivem hnutí Pryč od Říma, vzniká Církev československá, která rovněž hledá svěcení kněží u pravoslaví, tentokrát v srbském patriarchátu. Ten má však obdobnou podmínku, a to je založení ortodoxní autokefální církve na území Československa. Většina to odmítá, a tak dochází ke schizmatu a farář Pavlík přijímá kněžské svěcení jako Gorazd a vzniká tak pravoslavný eparchát, po válce posílený ukrajinskými repatrianty. Právě v Gorazdově kostele nachází své útočiště skupina parašutistů britského výsadku akce Antropoid a z Gorazda se pak vlivem gestapa stává mučedník[44].
Zdálo by se, že tyto historické události nemají se současným děním na Ukrajině žádnou souvislost, nicméně nemyslí si to izraelský diplomat ruského původu Yaakov Kedmi, který právě pád Konstantinopole zmiňoval v ruské televizi a v obhajobě ruské intervence prohlásil, že boj západu proti ruskému pravoslaví probíhá již od středověku, a že katolická církev oslabila Konstantinopol, proto ji Turci dobyli a křížové výpravy za dobytím Jeruzaléma se vyznačovaly drancováním Konstantinopole, baště východního křesťanství. Boj Ukrajinců (resp. západu) proti pravoslaví pak přirovnal k boji sovětů proti protestantům. Současnou situaci proto považuje ze všeobecnou totální válku západu proti Rusku v pozadí s katolickou církví[45].
Související: Náboženské pozadí Rusko-Ukrajinského konfliktu z české perspektivy. 2. díl
Literatura
[1] BRUBAKER, Rogers. Religion and nationalism: Four approaches. Nations and nationalism, 2012, 18.1: 2-20.
[2] MOLOKOTOS-LIEDERMAN, Lina. Identity crisis: Greece, orthodoxy, and the European Union. Journal of Contemporary Religion, 2003, 18.3: 291-315.
[3] SAK, Petr; KOLESÁROVÁ, Karolína. Sociologie stáří a seniorů. Grada Publishing as, 2012.
[4] PLOKHY, Serhii M. The history of a “non-historical” nation: Notes on the nature and current problems of Ukrainian historiography. Slavic Review, 1995, 54.3: 709-716.
[5] Sem je možné zařadit autorský debut Zuzany Piussi „Krehká identita“ (2012).
[6] TER HAAR ROMENY, Bas. Religious Origins of Nations. The Christian Communities of the Middle East, 2010.
[7] LEVI, Nicolas, et al. The community of North Korean elites and defectors in Eastern European Countries. Gdańskie Studia Azji Wschodniej, 2017, 11: 152-164.
[8] KUMAR, Anugrah, Putin quotes John 15:13 to hail Ukraine invasion at Moscow rally: 'The words from the Bible' Christian Post Contributor, March 19, 2022 - https://www.christianpost.com/news/putin-john-15-to-hail-ukraine-invasion.html
[9] Od denacifikace k desatanizaci. Rusové hledají nové zdůvodnění války - https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/ukrajina-putin-rusko-valka-dzihad-nabozenstvi-satan.A221026_115246_zahranicni_jhr
[10] JEKINS, Mark. Vladimir Putin, Kyrill and the Vatican, Catholic Herald, March 10, 2022 - https://catholicherald.co.uk/vladimir-putin-kyrill-and-the-vatican/
[11] “Kdo zemře za Rusko na Ukrajině, tak mu budou odpuštěny všechny hříchy,“ prohlásil patriarcha Kirill -https://echo24.cz/a/S8LWE/patriarcha-kirill-rusko-ukrajina-valka-kazani
[12] Zelenskyj razí zákaz proruské církve - https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-zelenskyj-razi-zakaz-proruske-cirkve-40416365
[13] Zelenskyj pozastavil občanství několika duchovním pravoslavné církve -https://eurozpravy.cz/zahranicni/zelenskyj-pozastavil-obcanstvi-nekolika-duchovnim-pravoslavne-cirkve.1zm6qapr
[14] Označte Putina za satana, vyzval Kyjev pravoslavnou církev - https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-oznacte-putina-za-satana-vyzval-kyjev-pravoslavnou-cirkev-40418478
[15] Kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Evangelium podle Matouše, verš 5,22
[16] OTTUH, Peter; OMOSOR, Festus Osom; IWHIWHU, Jonathan O. Russia-Ukraine War and the Role of Religion in Brokering Peace. Journal of Dharma, 2022, 47.4: 433-452.
[17] MEIJER, Johan. THE UNION OF BREST: a Church between East and West. Exchange, 1996, 25.3: 222-231.
[18] Husitský Tábor: Sborník Muzea husitského revolučního hnutí. Tábor: Muzeum husitského revolučního hnutí v Táboře, 1985.
[19] VASILJEV, Ivo. K jazykové politice protireformace. Český lid, 1989, 172-179.
[20] LETIS, Theodore P. The Vulgata Latina as Sacred Text: What Did the Council of Trent Mean When it Claimed Jerome's Bible was Authentica?. Reformation, 2002, 7.1: 1-21.
[21] DALEY, Brian E. Unpacking the Chalcedonian Formula: From Studied Ambiguity to Saving Mystery. The Thomist: A Speculative Quarterly Review, 2016, 80.2: 165-189.
[22] FREND, William Hugh Clifford. Nationalism as a factor in anti-Chalcedonian feeling in Egypt. Studies in Church History, 1982, 18: 21-38.
[23] MEYNELL, Callan James. Romanness and Islam: collective Roman identity in Byzantium from the seventh to the tenth century. 2023. PhD Thesis. University of Oxford.
[24] KOURTOGLOU, Olga. Το θεμα υπεροχής του Πάπα έναντι των άλλων Πατριαρχείων ως μία των αιτιών για το Σχίσμα. Ekklesiastikos Pharos, 2012, 94.1: 416-427.
[25] PINK, Thomas. What is the Catholic doctrine of religious liberty. URL: https://www. academia. edu/639061/What_is_the_Catholic_doctrine_of_religious_liberty (дата обращения: 01.08. 2022), 2012.
[26] MAREŠ, František Václav. Hlaholice na Moravě av Čechách. Slovo: časopis Staroslavenskoga instituta u Zagrebu, 1971, 21: 133-199.
[27] Takto je Svatopluk vykreslen například v Kosmově kronice, která pochází z počátku 12. století.
[28] OTČENÁŠOVÁ, Slávka, et al. Svätopluk ako symbol národa a ideál občianskych cností (v učebniciach dejepisu pre základné a stredné školy vydávaných v rokoch 1918-1945). Studia Historica Nitriensia, 2021, 25.1: 91-112.
[29] RUPPRECHT, Tobias. Orthodox Internationalism: State and Church in Modern Russia and Ethiopia. Comparative Studies in Society and History, 2018, 60.1: 212-235.
[30] Služba svatým mučedníkům Janu Husovi a Jeronýmu pražskému. https://download.pravoslavi.cz/svati/jan-hus-sluzba-w.pdf
[31] STRMISKA, Milan. Hlaholské písemnictví a slovanská liturgie v českých zemích au jižních Slovanů. 2012.
[32] TUDORIE, Ionuţ-Alexandru, et al. Byzantine Imperial Excommunication or about the Boldness of a Patriarch. Case Study: Michael VIII Palaiologos. New Europe College Stefan Odobleja Program Yearbook, 2015, 2014+ 15: 183-218.
[33] DAVIES, Maximos. What Divides Orthodox and Catholics?: How the faithful can foster ecumenism on the level of church culture. America, the Jesuit Review, December 03, 2007 - https://www.americamagazine.org/faith/2007/12/03/what-divides-orthodox-and-catholics-how-faithful-can-foster-ecumenism-level-church
[34] STOJANOVIĆ, Aleksandar. A Croatian and Catholic State. The Ustasha Regime and Religious Communities in the Independent State of Croatia. Balcanica, 2023, 54: 193-222.
[35] CARDELLE DE HARTMANN, Carmen. Rezension von: Josep Maria Sans i Travè: El proces dels Templers catalans. Entre el turment i la glòria: Lleida, 1990. Deutsches Archiv für Erforschung des Mittelalters, 1993, 324.
[36] DOSTÁLOVÁ, Růžena, Byzantská vzdělanost, Vyšehrad, 1990
[37] ŽATECKÝ, Petr: Deník Petra Žateckého. Praha 1953.
[38] BOUBÍN, Jaroslav; ZACHOVÁ, Jana. Žaloby katolíků na Mistra Jana z Rokycan: vydáno u příležitosti 600. výročí narození Mistra Jana z Rokycan. Státní okresní archiv, 1997.
[39] SALAČ, Antonín. List církve cařihradské pražským utrakvistům z 18. Ledna 1452. Listy filologické/Folia philologica, 1953, Čís. 2: 236-248.
[40] GOLL, Jaroslav. Chelčický a Jednota v 15. století. Časopis Musea království Českého, 1885.
[41] NOVÁK, Arne. České písemnictví s ptačí perspektivy. Otokar Storch-Marien, 1920.
[42] HELLER, JAN M. Blahoslavův překlad Nového zákona. Listy filologické/Folia philologica, 2004, 66-92.
[43] FEJTOVÁ, Olga. Jednota bratrská-nové pohledy na její postavení a roli v městech pražských doby předbělohorské. Česky časopis historický, 2019, 117.1: 7-264
[44] VOPATRNÝ, Gorazd Josef. Pravoslaví, problematika nacionalismu a hranice náboženské tolerance. Charles University in Prague, Karolinum Press, 2021.
[45] Bývalý šéf izraelské tajné služby Nativ rozpoutal roztržku na ruské televizi kvůli naivitě Ruska - https://rumble.com/v20z890-bval-f-izraelsk-tajn-sluby-nativ-rozpoutal-roztrku-na-rusk-televizi-kvli-na.html