Kdo byl David Pawson?
Se jménem Davida Pawsona jsem se setkal před mnoha lety, kdy se v českých zemích nekriticky a entuziasticky šířila vlna tzv. „Torontského požehnání“. Tehdy jsem byl, jako mladý křesťan, opravdu zděšen a hledal jsem pomoc v zahraniční literatuře, jelikož si toto hnutí podmanilo srdce mnoha letničních kazatelů. Chtěl jsem nalézt někoho, kdo věří ve zkušenost křtu v Duchu svatém a praxi charismat, a přesto se nestal vyznavačem importovaného mysticismu a prorockých halucinací. Vedle Davida Wilkersona, Reinholda Ulonsky nebo Jacoba Prasche jsem narazil právě na jméno Davida Pawsona.
Přes velkou popularitu a erudici jsem Davida Pawsona nikdy nenalezl na stránkách Života víry a ani jsem nevěděl, že byl kdy v České republice. To jsem zjistil teprve nedávno. To ho v mých očích rozhodně nediskvalifikuje. Spíše naopak! Přesně před rokem jsem ovšem nalezl slovenskou mutaci jeho stránek, kde jsou nadabována některá jeho kázání, která mě opravdu nadchla svoji biblickou hloubkou, a přesto teologickou charismatičností.
Kdo je tedy Dawid Pawson? Nebudu zde podrobně rozebírat jeho biografické údaje, které si dnes každý může snadno dohledat. Snad jen to, že žil v letech 1930 – 2020, vystudoval zemědělství a později graduoval na metodistickém semináři v Cambridge. Stal se metodistickým kazatelem, jehož praděd byl přítelem Johna Wesleye, ale pro svůj doktrinální odpor ke křtu novorozenců přijal službu jako baptistický kazatel. Můžeme jej nalézt vyučovat ve sboru Mika Bickla, je citován fundamentalisty kalibru Johna MacArthura a těší se respektu, i když ne plného souhlasu, reformovaných teologů.
Pawson se celý život pohyboval na hranici mezi evangelikalismem a charismatismem. Věřil v křest Duchem svatým a praxi darů Ducha svatého pro dnešek, ale neprodlužoval nohy, nesvolával diamanty z nebe, neplomboval svým farníkům zuby zlatem ani necestoval do nebe a nesetkával se se zemřelými. Nenechal se nazývat apoštolem nebo prorokem, i když přinášel odvážná proroctví, jako například počátkem nultých let, že se Anglie stane muslimskou zemí.
Svým zevnějškem působil jako strohý kalvinista, který sedí v konzervativním obleku na stoličce za svým notebookem, negestikuluje ani nezvedá hlas, ale dokáže hodiny vykládat biblické poselství, které elektrizuje přítomné. Když jsem na jeho kázání narazil, téměř jsem zapomněl jít spát a vyslechl jsem snad na jeden zátah veškerý obsah slovenské mutace jeho stránek.
Svým způsobem vystupování, dikce i myšlenkových postupů mi připomíná Dereka Prince, aniž by měl ovšem zálibu v heterodoxii a mimobiblických zkušenostech. Oba byli britskými gentlemany. Pawsonovým hlavním důrazem není systematická, ale biblická teologie. Své přednášky prokládá historickými znalostmi z pozadí jednotlivých knih, přičemž dává velký důraz na celkový kontext každé biblické knihy a nutí posluchače dívat se na poselství jednotlivých spisů očima adresátů. Často káže o tom, že rozdělení Bible na jednotlivé kapitoly zabraňuje křesťanům znát kontext, přičemž tito se učí zpaměti jen jednotlivé veršíky.
Pawson zdůrazňuje odpovědnost mužů za směřování církve, podtrhuje nutnost přijetí Ducha a varuje před teologickými konstrukcemi, jako "jednou spasen navždy spasen" nebo "vytržení před velkým soužením". Vymezuje se dispenzacionalismu, ačkoliv hájí křesťanský sionismus a úlohu Izraele v závěru lidských dějin. V oblasti etiky a rodiny je konzervativní v pohledu na úlohu muže a ženy, rozvody a nové sňatky a upozorňuje na nebezpečí islámu.
Přiznám se, že jsem v Pawsonovi objevil učitele, který se do velké míry (zatím téměř beze zbytku) kryje ve svém učení s tím, jak sám mnoha věcem rozumím, ačkoliv mě značně přesahuje svými vědomostmi a schopností vidět historické souvislosti.
Jaký bych to byl ovšem apologeta, abych se alespoň něčemu nevymezil. Nedomnívám se, že by přenesení dítěte Ženy ze Zjevení k Bohu (Zj 12,5) mělo symbolizovat smrt věřících v době soužení a byl bych velmi zdrženlivý prohlašovat, že se Ježíš vrátí na den letnic, i když se tato symbolika nabízí a byla by vyvrcholením Ježíšovy velikonoční a letniční zkušenosti ve vztahu ke svému tělu. Netroufl bych si ani datovat Kristovo narození na základě rozpisu kněžských příslužeb v chrámě z hlediska proměnlivosti kalendáře. S tím vším se však můžeme opakovaně setkávat v Pawsonových kázáních, vyučováních a knihách.
Pawson napsal více než 70 knih a vedle například Martyna Lloyd-Jonese, případně v našich končinách Pavla Hanese, je pro mě klasickým příkladem daru učitele, kterého dal Kristus své církvi. Troufnu si jej nazvat charismatikem první generace a bezpochyby je tím nejlepším, co skrze toto hnutí nabídl Bůh tělu Kristovu ve 21. století.
Kázání Davida Pawsona je možné shlédnout zde a některé jeho knihy objednat zde. Jednou z jeho dalších silných stránek je ta, že mluví učebnicovou a spisovnou britskou angličtinou, kterou my starší známe z lekcí jazykových škol a můžeme jí rozumět.