Proroctví nebývala nikdy stoprocentní
V poslední době řada ustanistů přichází se zdánlivým trumfem vůči kontinualistům. Prorokování prý ustalo, a pokud by nadále existovalo, muselo by být „stoprocentní“, jelikož i biblická proroctví jsou stoprocentní. Chápu toto učení jako reakci na prohlášení různých falešných charismatických proroků, kteří začali svá scestná proroctví ospravedlňovat i na základě nízkého „procenta úspěšnosti“. To je samozřejmě nonsens. Dále této skutečnosti nahrávají i různí kazatelé, kteří na základě svých pocitů datují druhý Kristův příchod do horizontu několika měsíců. To vše je třeba odsoudit.
Ovšem fundamentalistický ustanismus, často ve spojení s učením predestinace, se může stát pro Boží děti svěrací kazajkou. Mohou tak být podobni cestujícím ve vlaku, kteří jen – s pocitem zdánlivého bezpečí - pasivně cestují z jedné stanice na druhou, aniž by mohli vystoupit, přesednout nebo cokoliv ovlivnit. Cílem jejich zbožnosti se může stát pouhý biblický text, vyložený lidským rozumem za pomocí lineární logiky.
Ačkoliv pro nevyučeného křesťana může být tato interpretace přitažlivá, jelikož se tváří biblicky, ve skutečnosti odporuje nejen samotné genezi Písma, ale i jeho obsahu. Tato úvaha se proto pokusí poukázat na nebibličnost daného učení, přičemž se pro snadnější srozumitelnost bude týkat především Nového zákona. Nicméně i ve Starém zákoně je situace obdobná, i když prorocký úřad zde měl méně korporativní úlohu.
Nekanonické prorocké knihy
Myšlení o stoprocentním proroctví je značně zkratkovité. Písmo totiž sestává z těch proroctví, která byla v průběhu čtyř století církví rozsouzena jako pravá. Avšak součástí různých protokánonů byly i nekanonické knihy, jejichž proroctví nelze považovat za zcela falešná, ale minimálně částečně pravdivá. Například knihy Hermův pastýř, Didaché, Barnabášův list, Klementovy listy a podobně se po staletí používaly při bohoslužbách. Naopak se pochybovalo o knihách, které jako plně inspirované (prorocké) dnes považujeme. Například kniha Zjevení, některé Janovy a Petrovy listy apod. Toto rozsuzování trvalo čtyři století a rozsuzovat proroctví – nikoliv je nekriticky přijímat nebo odmítat „en blok“ - je církev povolána dodnes.
Prorocké knihy citované v kánonu
Nový zákon jako pravá proroctví cituje i z některých knih, které se celé do kánonu nedostaly. Například kniha Henochova, apokryf Janes a Jambres, epištola Laodicejským, Život Adama a Evy, Nanebevzetí Mojžíšovo, nekanonický dopis Pavla Efezanům a Korinťanům a mnoho dalších. Tyto a další texty se buď nedochovaly nebo jejich obsah církev nerozsoudila jako „stoprocentně“ pravověrný a nepoužívala je. Svatopisci se ovšem na tyto fragmenty odvolávali jako na inspirované a jejich části citovali, protože obsahovaly nadpřirozeně zjevená učení nebo budoucí události, ke kterým se nelze dostat jinak než skrze zjevení inspirovaná Duchem svatým. Obdobná je situace ve Starém zákoně.
Redakce kanonických knih
Kritika ustanistů zřejmě vychází z představy nějakého proroka, který píše inspirovaný čistopis na první zátah, nebo který otevře ústa a neomylně prorokuje. To se ovšem týkalo pouze jednoho, samotného Ježíše Krista. Jakub svědčí, že všichni zajisté v mnohém chybujeme (Jk 3,2) a Pavel píše, že poznáváme z částky, kam zahrnul i sebe (1K 13,9-10). Proto věnujme pozornost samotnému textu biblických knih. Jak dlouhou a pečlivou redakcí musely zřejmě jednotlivé biblické knihy procházet! A přesto jsou vdechnuté Bohem.
Lukáš v úvodu svého evangelia uvádí, že pečlivě sbíral, třídil a redigoval materiály (Lk 1,1-3). Jeho druhá kniha Skutků obsahuje Lukášova očitá svědectví, vyprávění a svědectví Petra a Pavla, lodní deník, dopisy Jeruzalémských starších sborům z pohanů a mnoho dalšího původního materiálu, který musel Lukáš pečlivě porovnávat a redigovat. Skvostná Pavlova epištola Římanům jistě nebyla napsána na jeden zátah. Ačkoliv Pavel převzal za její autorství odpovědnost (Ř 1,1), jejím pisatelem a možná i redaktorem byl Tercius (Ř 16,22). U epištoly Tesalonickým Pavel uvádí spoluautorství Sylvána a Timotea (1 Tes 1,1). Jistě spolu museli diskutovat, formulovat věty a možná i opakovaně přepisovat formulace, než dosáhly kýženého textu. Někdy, aby Pavel docílil autentičnosti, psal velkým Písmem a zdůrazňoval tím, že tuto část psal opravdu on (Ga 6,11). Stejně tak všechny listy ověřoval svým podpisem (2 Tes 3,17). I obsáhlá proroctví Starého zákona mohla být psána někým, kdo zapisoval slova proroctví, redigoval je, porovnával apod. Například celé pasáže slov Jeremjáše zachycoval písař Báruk (Jr 36,4 a 17-18) a někdy je i předčítal (Jr 36,8). Když byla tato kniha zničena, byla Jeremjášem nadiktována kniha, kam bylo přidáno ještě mnoho podobných slov (Jr 36,32). Poté se ještě musela nějak dostat do Bible.
Představa, že svatopisci psali okamžité a bezchybné listy a proroci prorokovali stoprocentní poselství „na první dobrou“ odpovídá středověkému katolickému chápání Písem jako Božího diktátu. Co dnes můžeme říci, že biblický kánon, jak se nám dochoval, a který byl definitivně rozpoznán až ve 4. století, je Božím slovem prostým omylů. Ale chtít po komkoliv, aby otevřel ústa a stoprocentně prorokoval, jinak je jeho dar falešným, zřejmě neodpovídá ani starověké praxi.
Chybná proroctví v kanonických knihách
Nejdůležitější ze všeho se ovšem jeví praxe orální profécie, která je obsažená v samotném kánonu Písem Starého i Nového zákona. Některá z nich nelze považovat za stoprocentní, i když je inspiroval neomylný Duch Boží. Chyba je na straně člověka, nikoliv Boha. Ve všech těchto příkladech je přítomná i korekce, která po pečlivém zkušování odstranila z Božího poselství nánosy člověčiny.
Proročtí žáci
Například proročtí žáci měli zjeveno, že Eliáš bude vzat k Bohu, ale když pak byli svědky Elíšova pomazání, vyvodili z toho, že Boží Duch někde Eliášem udeřil o horu a rozhodli se ho hledat, ačkoliv byl Eliáš již v nebi.
„Proročtí žáci, kteří byli v Bét-elu, vyšli k Elíšovi a otázali se ho: "Víš, že Hospodin dnes vezme tvého pána od tebe vzhůru?" Odvětil: "Vím to také. Mlčte!" A Elijáš mu řekl: "Elíšo, zůstaň zde, protože Hospodin mě posílá do Jericha." Odvětil: "Jakože živ je Hospodin a jakože živ jsi ty, neopustím tě." I přišli do Jericha. Proročtí žáci, kteří byli v Jerichu, přistoupili k Elíšovi a řekli mu: "Víš, že Hospodin dnes vezme tvého pána od tebe vzhůru?" Odvětil: "Vím to také. Mlčte!" (2 Kr 2,3-5). „Viděli to proročtí žáci z Jericha, kteří byli naproti, a řekli: "Na Elíšovi spočinul duch Elijášův." Šli mu vstříc, poklonili se mu až k zemi a řekli mu: "Hle, je tu s tvými služebníky padesát udatných mužů. Ať jdou hledat tvého pána, aby ho Hospodinův duch neodnesl a nemrštil jím na nějakou horu nebo do nějakého údol"(2 Kr 2,16).
Prorok Nátan
David využil Nátanova prorockého úřadu, a ten dal jako prorok falešné ujištění, že David má stavět, ačkoliv to Bůh Davidovi nedovolil.
„Když král už sídlil ve svém domě a Hospodin mu dopřál klid ode všech jeho okolních nepřátel, tu řekl král proroku Nátanovi: "Hleď, já sídlím v domě cedrovém, a Boží schrána sídlí pod stanovou houní. Nátan králi odvětil: "Jen udělej vše, co máš na srdci, neboť Hospodin je s tebou." Ale té noci se stalo slovo Hospodinovo k Nátanovi: "Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Toto praví Hospodin… Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království. Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky“ (2 S 7,1-13).
Učedníci v Týru
Pavel měl z Ducha zjeveno, že má jít do Jeruzaléma, ale učedníci v Týru prorokovali z vnuknutí Ducha Pavlovi, aby do Jeruzaléma nechodil, i když on věděl z Ducha, že jít má.
„Nyní jdu do Jeruzaléma, protože mě Duch nutí, a nevím, co mě tam potká. Vím jen tolik, že mi Duch svatý město od města ohlašuje, že na mne čekají pouta a utrpení (Sk 20,22-23). Vyhledali jsme učedníky a zůstali jsme tam sedm dní. Ti z vnuknutí Ducha říkali Pavlovi, aby nechodil do Jeruzaléma“ (Sk 21,4).
Prorok Agabos
Prorok Agabos Pavlovi prorokoval, že ho židé spoutají a vydají pohanům. Ve skutečnosti nebyl Pavel spoután židy, ale pohany a nebyl pohanům vydán, ale našel u nich záchranu právě před židy, kteří jej chtěli zabít.
„Když jsme tam byli několik dní, přišel z Judska prorok, jménem Agabos. Přišel k nám, vzal Pavlův opasek, svázal si jím nohy i ruce a řekl: "Toto praví Duch svatý: Muže, kterému patří tento opasek, židé v Jeruzalémě takto svážou a vydají pohanům (Sk 21,10-11).Ve chvíli, kdy ho už chtěli zabít, došlo hlášení veliteli praporu, že celý Jeruzalém se bouří. Ten vzal okamžitě vojáky i důstojníky a běžel dolů k davu. Jakmile uviděli velitele a vojáky, přestali Pavla bít. Velitel přistoupil k Pavlovi, zatkl ho a rozkázal vojákům, aby ho spoutali dvěma řetězy“ (Sk 21,31-33).
Jak přistupovat k proroctví
Znamená to tedy, že Bůh dělá chyby? V žádném případě! Mluví Bůh, ale naslouchá člověk. Stejně, jako lze chybně vyložit Boží psané slovo, je možné nesprávně interpretovat i duchovní zjevení. Pokud by tomu tak nebylo, pak by každé kázání pod mocí Ducha na základě exegeze biblického textu bylo neomylné. Kázání jsou však omylná, stejně tak výklad vnuknutí, snu, či poselství v jazycích ad. Obdarovaný člověk jednoduše vyjadřuje poselství neomylného Ducha slovy omylného člověka, přičemž sem vkládá své předporozumění. Pokud ustanisté dnes tvrdí, že vnuknutí Ducha je třeba stoprocentně správně interpretovat, jinak jde o falešného proroka, pak je třeba odvětit, že pokud kterýkoliv ustanista nevykládal Písmo stoprocentně správně, šlo o falešného učitele. A to je samozřejmě diskrepance.
Ale prorockým žákům bylo správně zjeveno, že od nich bude Eliáš vzat, ale vyložili si to tak, že jím Duch smýkne o nějakou horu. Až Elíšovo vysvětlení a jejich vlastní zkušenost opravila jejich výklad proroctví. Nátan předpokládal, že dává Davidovi prorocký pokyn, ale až skutečné následné Boží zjevení ho přimělo své proroctví odvolat. Byl to snad falešný prorok? Nikoliv! Jen se zmýlil. Učedníci v Týru i Cesareji měli zjeveno, že na Pavla čeká utrpení, ale vyložili si to tak, že ho před takovou cestou mají varovat. Až Pavlova slova a jeho zkušenost dala věc na pravou míru. Agabos měl zjeveno, že bude Pavel spoután a dostane se do pohanského zajetí, ale vyložil to tak, že bude spoután pohany, aniž by tušil, že toto zajetí zachrání Pavlovi život. Ten v zajetí proto nadále dobrovolně setrvává, což mu umožní naplnit proroctví, že bude stát před samotným císařem a vydávat mu svědectví. Až historie tedy dala Agabova slova do správného kontextu, aby mohla být fixována v neomylné Bibli. Stejně tak mnoho písemností bylo zkoumáno a editováno, než vznikl závazný kánon. Některé knihy byly přijaty, jiné citovány a mnohé dokonce vyřazeny. Proto dává Písmo ohledně proroctví několik rad:
- Proroctví je reálné a Pavel by neplýtval místem na jeho obsáhlý popis, pokud by mělo záhy zaniknout. (1 K 14, 1-40)
- Až do příchodu Krista jsou proroctví částečná, jelikož naše poznání je jen částečné. (K 13,9-10)
- Proroctví mají své místo i při veřejné bohoslužbě a mají se vzájemně doplňovat a korigovat. (1 K 14,29-30)
- Proroctvími nemá být pohrdáno, ale mají být v jakékoliv oblasti rozsuzována a zkoumána, přičemž mají být odděleny dobré a zlé věci. (1 Te 5,20-22)
- Podvodná proroctví je třeba po prozkoumání zamítnout a od falešných proroků je třeba se oddělit. (1 J 4,1-8)
- Ne každé falešné proroctví ovšem pochází od falešného proroka. Toho je možné identifikovat podle jeho ovoce. (Mt 7,15-20)
Závěr
Proroctví slovy samotného Písma nelze podceňovat, ale je rovněž nebezpečné je přeceňovat. Je mocnou duchovní zbraní k napomenutí, povzbuzení a k poučení, ale pokud by bylo chybně interpretováno, může poškodit tělo Kristovo. Proto musí být dále rozsuzováno ve společenství věřících na základě těch spisů, které již byly staletími prověřeny jako prosté omylů, a proto tvoří kánon Písma svatého.