Střípky se života - Ukrajinci
Na jednu věc se ve svém životě víry rád vzpomínám. Bylo to někdy na přelomu tisíciletí. Podílel jsem se na vyučování ke křtu, které začala navštěvovat jedna Ukrajinka, říkejme ji třeba Naděžda, která již byla věřící. Už si nevzpomínám, proč přišla na ta vyučování. Naděžda sloužila v domácnosti jedné velmi zámožné Ukrajinské rodiny, která podnikala ve stavebnictví. Naděžda nám jednou sdělila, že se na základě jejího svědectví celá rodina Ukrajinců obrátila, včetně dalších dvou rodin. Začali se spolu scházet. Prosila mě, zda bych mohl navštívit jejich shromáždění. Scházeli se naproti poliklinice kousek od domu, kde jsem bydlel.
Když jsem se dostavil na jejich shromáždění, byl jsem jak v Jiříkově vidění. Ukrajinci chvíli hráli na kytaru, pak někdo namátkově otevřel Bibli, něco z ní přečetl, a všichni se začali modlit jeden přes druhého z plných plic, že nebylo slyšet vlastního slova. Zachoval jsem kamennou tvář a vzpomněl jsem si na příběh, kdy jeden železničář popisoval, jak se zastavuje rozjetý vlak. Je třeba ho předjet a poté pomalu zabrzdit. Pochopil jsem, že aby mě tato svérázná skupinka entuziastů vůbec akceptovala, musím být v jejich očích duchovnější než oni. Nejsem sice velkého vzrůstu a nemám mnoho svalové hmoty, ale díky sportu z mládí, zálibě v plavání a letitému hraní na dechové nástroje jsem měl dobře vyvinuté plíce. V jednu chvíli jsem se tedy připojil k modlitbám způsobem, že jsem jednoduše všechny přeřval, aniž by měli nejmenší šanci mě přehlušit. Z fortissimo jsem pozvolným decrescendem přešel do mezzoforte, a nakonec až do piana. Když jsem skončil, muži na mě hleděli se značným respektem.
Všiml jsem si, že jakýmsi přirozeným vedoucím skupiny je právě majitel oné firmy, vyholený, svalnatý muž, kterému říkejme třeba Sergej. Později jsem zjistil, že měl výcvik u parašutistů ruské armády a většinu svých problémů dokázal vyřešit pěstmi. Tento muž měl ovšem velmi citlivý smysl pro spravedlnost.
Bylo mi jasné, že tuto skupinu nelze zařadit do rigidní a kontrolované skupinky ve skupinkovém sboru, kde je vše pod kontrolou. Duchovně by je to zničilo. V tomto systému mohli bez úhony přežít jen zkušení křesťani nebo neobrácení lidé, kteří se obrátili do systému. Uslyšel jsem lehké volání v srdci: „ujmi se jich“. Asi bych to přešel jako svoji myšlenku, kdybych ani ne za pět minut identická slova neslyšel i od nich samotných. Měl jsem takřka slzy v očích, když jsem viděl tyto ovce bez pastýře. Mé řvaní na ně udělalo takový dojem, že mě poprosili, abych se jejich skupinky ujal. Bylo mi ovšem jasné, že v první řadě mohu narazit na pastora, který je bude chtít zaintegrovat do skupinkového soukolí, aby sloužili jemu Bohem dané vizi.
Proto jsem jim sdělil, že takovou možnost nemám, ale že předložím celou věc na staršovstvu a že je třeba se podřídit vedení sboru. Intenzivně jsem se za celou věc modlil a pastor chtěl samozřejmě, dříve či později, jednotlivce integrovat do dalších skupinek. Po delší argumentaci, kde jsem vysvětloval jejich specifičnost a nutnost alespoň zpočátku osobitého přístupu, se mnou souhlasil. Bral jsem to jako příležitost se jim věnovat do té míry, aby při další integraci ve sboru neztratili víru a do té doby získali osobní vztah s Bohem, bez pastorovy prostřednické role.
Tak začala naše skupinka, která trvala asi tři roky. Kdo zná Ukrajince, ví, jak jsou to velmi srdeční a přátelští lidé. Nicméně na počátku víry byli otevření úplně ke všemu, zvláště k různým ukrajinským veleapoštolům, které na Ukrajinu začaly servírovat západní církve.
Ukrajina již byla tou dobou zničená a zkorumpovaná země, kde lidé masivně odcházeli do zahraničí, což se nakonec stalo i pastorům velkých ukrajinských baptistických a letničních sborů. Nedokázal je zlomit Stalinův a Chruščovův teror ani Banderův nacionalismus a nacismus. Jejich sbory, resp. jejich vedoucí, ničila příležitost odchodu ze země a snadného výdělku.
V té době jsem u sebe ubytoval i jednoho Ukrajince, který u mě nějakou dobu bydlel a vyprávěl mi o ukrajinské mafii, korupci, i o tom, jak je zde síť překupníků a dohazovačů, která expeduje Ukrajince českým firmám a tvrdě na nich vydělává. Vybraní zprostředkovatelé je poznají již na Zvonařce (brněnské autobusové nádraží) seženou jim práci, a pak je tvrdě zkasírují o část vydělaných peněz. Ukrajinci zde přitom zastávali podřadné, zejména stavební práce, které nikdo nechtěl dělat, a i majitelé firem na nich tvrdě vydělávali. Sergej, zdá se, byl v tomto výjimkou a ve své firmě je zaměstnával, choval se k nim lidsky a slušně je i platil.
Se skupinkou Ukrajinců jsem zažil opravdu mnoho. Zpívali jsme ukrajinské chvály, a i když se mi dařilo usměrňovat tematicky modlitby, někteří obvykle spustili staccato v jazycích a bylo to jako na tržišti při vyvolávání cen. Modlitby to ovšem byly srdečné a vroucí. Nikdo je nemusel nutit se modlit. Celou dobu jsem ale systematicky porušoval pravidlo, že se na skupinkách nesmí učit. Oni byli na začátku a měli prostě otázky, na které jsem se snažil odpovídat. Když s něčím nesouhlasili, vždy se dokázali ozvat a někdy se do mě tvrdě navezli. Byl jsem rád, protože o následovníky jsem rozhodně nestál a podporoval jsem v nich kritické myšlení. Také jsem tušil, že sbor stále více směřuje k jednomužné pyramidě, kde pastor touží vše kontrolovat, a že mé dny se zde krátí. Až budu vyloučen, chtěl jsem, aby už byli Ukrajinci vyučeni v základech a aby je to nijak nepoškodilo.
Čas od času chodili na kontrolu tzv. „poradci vedoucích skupinek“. Nás měla na starosti Lenka, moje budoucí manželka. Poradci vedoucích skupinek byli ve sborové hierarchii v podstatě nad staršími, i když to tak nebylo prezentováno. Podle skupinkového manuálu byli vedoucí jen prodlouženými rukami pastora. Protože jsem poradce chápal jako „poslušný nástroj v rukou pastora“, snažil jsem se přirozeně, aby Lenka nabyla dojmu, že je vše v nejlepším pořádku. Proto jsem vždy při její inspekci naaranžoval ukázkovou skupinku. Někteří Ukrajinci přitom nedokázali pochopit, že nás někdo chodí kontrolovat. Taková skupinka pak probíhala plně dle manuálu: chvály, modlitby, opakování nedělního kázání, osobní sdílení, a nakonec modlitby za naše bližní. Na druhou stranu tato struktura byla užitečná a vcelku se nám ji dařilo zachovat. Problém by ale bylo, kdyby vyšlo najevo, že jsme rozebírali v Písmu to, co je zajímalo a s čím se trápili. Vždy se mi v tom ale nějak podařilo navázat na kázání, a přesto řešit potřebné téma. Později k nám ještě chodil jeden bratr ze sboru, jehož excentričnost k nám dobře zapadla.
V jednu chvíli se Ukrajinci začali opravdu srdečně, úpěnlivě a vytrvale modlit za jednoho muže, který byl nějak spřízněn s manželkou Sergeje. Snad jako výsledek modliteb se za nějaký čas začal na skupince objevovat vysoký a hubený mladík, říkejme mu Saša, který pod tvrdým výrazem měl mladickou tvář. Chodil celý v černém, vždy poklekl vedle mě, a soustředěně se modlil. Jednou jsme rozebírali nějaký pořad v televizi a já jsem řekl, že se k tomu nemohu vyjádřit, jelikož televizi nemám. Saša mi stručně oznámil, abych byl příští týden doma, že mi dopraví televizor. Jen s obtížemi se mi podařilo ho přesvědčit, že televizi nemám ne proto, že bych si ji nemohl dovolit, ale proto, že ji jednoduše mít nechci. Saša se za nějaký čas ztratil. Později jsem se s jeho tváří setkal v tisku. Byla zde fotka Saši, prý šéfa obávané ukrajinské mafie. Podobných zpráv o Sašovi jsem se během dalších let dočetl více. Časem jsem se dozvěděl, že se Ukrajinci modlili, aby Saša mohl být zastaven a nepřišel o svůj věčný život. Nakonec bylopravdu zastaven a odseděl si několik let za mřížemi, ale nezdá se, že by se vrátil pod Boží milost. Moc bych mu to přál…
Saša před soudem
S Ukrajinci jsem toho pak zažil mnoho, resp. byl jsem vždy udiven jejich svědectvím. Sergejovo bohatství ale přitahovalo a jedna sestra se osmělila „prorocky“ neadresně požádat o finance na Boží účely. Z podobných věcí jsem byl znechucen. Sergej pak sboru propůjčoval ke scházení prostory garáže při přestavbě modlitebny a různě vypomáhal.
V sousedství naší modlitebny byl dům jedné nepřizpůsobivé komunity. Komunisté podobné skupiny donutili přestat kočovat a usadit se, což pro ně bylo nepřirozené. Současná společnost často považuje nepřizpůsobivé komunity za méněcené, a proto je naopak pozitivně diskriminuje v domnění, že nejsou schopni dodržovat zákony a starat se o sebe sami, což je totálně demotivuje a odnaučuje odpovědnosti. Stát jim dává raději přídavky nebo nové byty, protože je to pro něj pohodlnější, než aby je vedl k odpovědnému občanství, což je náročnější. Náboženství podobných komunit někdy hlásá, že pokud její příslušník dorovná svůj nedostatek ze sousedova přebytku, nejde o krádež.
Jednou jsem měl kázání a už jsem se připravoval, že vstoupím na kazatelnu. Do modlitebny náhle vešla jedna žena, která zvolala:
„Komu patří ta stará škodovka před modlitebnou?“
„To je moje“, odvětil jsem.
„... právě ti ukradli autorádio“, odvětila...
Přiznám se, že mě to nikterak nevyvedlo z míry, natož abych zrušil kázání a začal něco řešit. Bůh dal, Bůh vzal, pomyslel jsem si a začal jsem kázat. Náhle jsem si všiml, že se bez řečí zvedl Sergej a kamsi odešel. Po chvíli se vrátil, v ruce měl autorádio a po kázání mi jej předal.
„Jaks to získal?“, zeptal jsem se zvědavě.
Sergej začal s vyprávěním:
„Vešel jsem do jejich domu a začal jsem stoupat po schodech. Ze všech dveří se začali sbíhat postavičky a křičet na mě. Jeden z nich se mě zeptal. „Odkud jsi?“ „Z Ruska“. Odvětil jsem“.
Dovedl jsem si představit, jak jeho vyholená hlava a kožená bunda obepínající vyrýsované svaly asi zapůsobily. Pokud lidé z takových komunit z něčeho mají strach, pak z lidí, kteří nemají strach z nich a z Rusů (ačkoliv byl Sergej Ukrajinec), obzvlášť.
„Došel jsem až do nějaké místnosti…“ pokračoval Sergej, „kde seděla ženská a kolem sebe měla spoustu elektroniky. „Co tu chceš?“ vyjekla na mě. „Přišel jsem si pro to autorádio, co jste před chvíli ukradli“. „Kolik dáš?", zaječela. „Bábo, dej sem to rádio nebo ti ukopnu hlavu“, zařval jsem na ní. Okamžitě mi ho dala, a tak ti ho tady vracím“.
Nebylo to sice ukázkově křesťanské řešení, sám bych takto nejednal, ale ocenil jsem, co byl ochoten Sergej riskovat, aby mi přinesl zpět staré rádio.
Bůh si ovšem může ke své slávě používat ledasco. Jednou jsme na staršovstvu řešili neřešitelnou věc. Naše hudební skupina, tzv. „zpěváci“, toužila po nové aparatuře, kterou dostali. Jejich hudební produkce pak byla velmi hlasitá, snad podle hesla „hrejte dobře a hlučně“. Nenechali se v tom nikým usměrnit a týrali svými decibely osazenstvo sboru. Nechci být ovšem nespravedlivý. Byli to často konzervatoristé a dříve i lidé z JAMu, kteří složili a zkomponovali velké množství chval, věřím z Ducha svatého, které se hrají po celé naší zemi ve všech sborech napříč různými církvemi k Boží slávě. Domluva s nimi ohledně hlasitosti ovšem v té době již nebyla možná, jelikož mi vždy vysvětlili, že to prostě musí být hlasité. Když to nešlo, nadnesl jsem tuto věc na staršovstvu. Všichni mě podpořili, ale na zpěváky byl krátký i pastor ve skupinkovém sboru. Když jsem viděl, že je to neprůchozí, svěřil jsem v zoufalství celou věc Bohu:
„Pane, přicházím, protože už si nevím rady. Ty víš, jak lidé trpí pod tolika decibely, ale zpěváci nic nechtějí měnit, neposlechnou ani staršovstvo a mě to bolí za ty lidi. Prosím, udělej něco, já jsem už vyčerpal všechny možnosti“.
Ještě ten týden navštívili v noci naši modlitebnu "nezvaní hosté" a přivlastnili si naši novou hudební aparaturu. Někteří před tím viděli na střeše modlitebny lidi z vedlejší komunity. Zřejmě pro nás byla aparatura přebytečná. Hlasitá produkce rázem ustala. Bylo to poprvé a naposledy v životě, kdy jsem pak Bohu ze srdce poděkoval za krádež. Když jsem to pak sdělil našim zpěvákům, ti mé nadšení nesdíleli. Jedna sestra byla dokonce velmi nazlobená, že jsem se takto modlil. Odvětil jsem jí, ať si to vyřídí s tím, kdo modlitby vyslýchá, nikoliv s tím, kdo se modlí.
Čas ubíhal a pozvolna došlo k mému káznění, kdy jsem byl nejprve pro "hřích" a "neschopnost", spočívající v publikaci recenze na skripta o domácích skupinkách. Bylo mi jasné, že bude následovat snaha o mé úplné vyloučení, a tak jsem se stáhnul a odstoupil i z vedení skupinky. Ukrajinci byli už dostatečně samostatní. Nejprve jsem se rozhodl sdělit celé skupince, že odstupuji, a předem jsem to mailem oznámil i pastorovi a starším. Pastor mi obratem sdělil, že můj postup je krajně neseriózní, jelikož i ve světě platí výpovědní lhůty; nevěří, že mne v tom mohl vést Bůh, ať jsem se mohl modlit jakkoliv; jedná se o svévolné zrušení již druhé smlouvy a můj postoj svědčí o rozevírajících se nůžkách. Bylo mi zřejmé, že „zrada“ pastorovy vize bude chápána jako těžký hřích, a tak jsem si vypnul mobilní telefon, jelikož jsem tušil, že mi v oznámení rezignace skupince bude snaha zabránit. Pastor však byl mimo Brno, ale zavolal Sergejovi, aby se toho dne ujal vedení skupinky s tím, že nejsem v pořádku.
Skupinku jsem ale normálně vedl a na konci jsem všem sdělil, že z vedení odstupuji. Obával jsem se, že i kdybych ve službě zůstal, dříve či později může být snaha vyvolat konflikt, v němž by se před sborem potvrdilo, jak zle na tom jsem a že mé káznění bylo vskutku nevyhnutelné. Chtěl jsem jednoduše, aby bylo zřejmé, že jediným mým důvodem odstoupení je nesouhlas s věroukou sboru a zároveň jsem chtěl zabránit tomu, aby se starším podařilo dostat spor do osobní roviny. Prosil jsem dále Ukrajince, ať se nevyptávají. Jednak jsem je chtěl chránit a zároveň jsem nechtěl dávat záminky k mému dalšímu káznění pro šířeni „vzpoury“. O svém teologickém sporu ohledně nebibličnosti Mojžíšova modelu v novozákonní církvi jsem jim nic neřekl. Poprosil jsem je jen, ať to respektují a že je Bůh jistě dál povede. Trhalo mi to srdce na kusy, opravdu jsem je miloval, ale již od začátku jsem je na to, aniž by to věděli, připravoval a nyní jsem si byl jist, že to již zvládnou sami. Nejsem přeci guru ani mistr a oni nejsou mými učedníky. Všichni porozuměli, ocenili mé řešení a Sergej, vzpomínám si, řekl, že mě nevidí v žádné vzpouře, ale že jednám v duchu mírnosti.
Když jsem se s nimi sešel po letech, jeden z nich mi s nadsázkou, ale i trochu s výčitkou, sdělil, že jsem je opustil a že jim chybím. I oni mi chyběli, ale byl jsem rád, že jsem dostal možnost jim alespoň trochu v jejich začátcích pomoct. Sešel jsem se s nimi pak ještě vícekrát. Sergej se divil, jak je možné, že jsem byl tak mírný, když se později ve sboru setkal s tak striktním pojetím autority a že on sám se do mě vícekrát navezl a já jsem mu v tom nijak nebránil. Vzpomínám, že mi vyčetl, proč jsem je nevaroval. Již jsem jim mohl říct, že jsem se je před autoritářstvím snažil chránit, ale neměl jsem jinou možnost.
Myslím, že jsem ukrajinskou duši pochopil lépe než mnozí, kteří jimi v té době pohrdali, ale dnes mávají ukrajinskými vlajkami zřejmě jen proto, že nenávidí Rusy, resp. jsou k tomu cíleně už řadu let "vychováváni" médii. Jenže já jsem znal i řadu ruských křesťanů a jsem přesvědčen, že nenávist vůči jakémukoliv národu je v Božích očích hříchem a urážkou, jelikož on sám je stvořitelem národů, kterým svrchovaně rozdělil svou zemi. Ideu národního státu proto nacházím již v Písmu.
Když v roce 2014 začal Majdan, zajímalo mě, co na to „moji Ukrajinci“. Jenže byli moc daleko, ale i přes to jsem je ještě naposledy navštívil a někteří to nesli velmi těžce. Zašel jsem i na nedalekou stavbu za jinými Ukrajinci a vyjádřil jsem jim účast a zajímalo mě, jak to vidí. Byli velmi překvapeni a nabídli mi vodku, kterou mě chtěli pohostit. Alkohol jsem odmítl, ale chtěl jsem znát jejich názor. Vůbec nechápali, co se u nich doma děje a divili se zprávám našich médií.
Po rozhovorech a četbě novin jsem nechápal některé západní země, jelikož národnostně rozděleným Ukrajincům nabízeli podle mne neuskutečnitelné. Nemohl jsem se jednoduše ztotžnit s exportem evropských majdanistů a podporou vzpoury proti demokraticky zvolenému prezidentovi, ačkoliv to byl zbohatlý oligarcha. Vadil mi i postoj USA, které vojensky cvičili ukrajinskou armádu, jejichž extrémních složek se báli samotní Ukrajinci. Měl jsem za to, že nebýt tohoto, zůstala by už tak ekonomicky i morálně těžce zkoušená země stabilnější. Nechápal jsem ani podporu Bandery, který chtěl etnicky vyčistit Ukrajinu vražděním, což západní politici přehlíželi. V té době jsem si bezděčně poslechl i jedno Rudkovo kázání k danému dění, kde konstatoval, že si nedávno přečetl knihu o Habsburcích, kteří projevili radost, že EU už téměř dosahuje hranic jejich bývalé říše, jen jim zatím chybí západní Ukrajina. Něco podobného tvrdili i v jednom dokumentu. Rudek zde tehdy viděl i možnou souvislost s Majdanem.
Doma jsem pak sdělil, že si myslím, že na Ukrajině vypukne válka mezi Východem a Západem, jako tomu bylo už od 11. století. Celý týden na dovolené v termálech v Györu jsem se dlouhé večery při nočních procházkách městem modlil, aby k tomu nedošlo. Odhadoval jsem, že k tomu přesto dojde do pěti let, což se nestalo. Když pak v roce 2015 Kongres USA zakázal cvičit a dodávat zbraně Ukrajině z důvodu, že prapor Azov, který je hybnou silou armády, vedou neonacisté, vypadalo to, že se vše uklidní. Papež vypustil za mír na Ukrajině dvě holubice, z nichž ale jedna byla napadena rackem a druhá vránou. Připadalo mi to symbolické. Racek je součástí některých polských erbů, a vrána, resp. krkavec, je typický východní pták, přilétající z Ruska. Obával jsem se, že je to předzvěst, že na Ukrajině vzplane konflikt, v němž si Ukrajinu roztrhne Západ a Východ. Když ke konfliktu nedocházelo a vše přehlušil Covid-19, uznal jsem, že jsem se zmýlil.
Nicméně, když jsem si ráno 24. 2. 2022 otevřel zprávy, bylo na titulních stranách všech novin uvedeno, že Rusko napadlo Ukrajinu. Dnes jsem přesvědčen, že válka může vskutku skončit rozdělením Ukrajiny, kdy západ se připojí k EU a východ Rusku.