Střípky se života - závěr
Své vyprávění jsem začal v roce 1990, kdy jsem uvěřil, a končím je přesně po třiceti letech, v roce 2020. Jsem přesvědčen, že těchto třicet let bylo vůbec nejsvobodnějších a, dá-li se to tak říct, i nejlepších v celé historii existence českého národa, resp. české státnosti. Obávám se, že doba, která bude následovat, může být naopak dobou nejhlubšího morálního a s tím ruku v ruce i ekonomického úpadku.
Již od počátku devadesátých let se v naší zemi střetávají dvě koncepce, které ovšem nejsou od začátku statické a stále se vývíjejí. Jedna, nazvěme jí ideou autonomismu (ačkoliv to zde není zcela ideální pojem), hledá spíše svobodu, rovnost a vládu práva pro všechny. Vedle ní se formovala idea globalismu, která obvykle preferuje regulace, stejnost a jedinou vládu. První zdůrazňuje suverenitu v rámci menších celků, druhá ztrátu suverenity ve prospěch vyšších celků. První je především pluralitní; druhá více centristická. První hledá jednotu a druhá sjednocení. První preferuje svobodné volby; druhá spíše vládu těch nejlepších, nevolených elit, jelikož je běžní voliči nerozeznají. První preferuje volené politické strany, podřízené kontrole lidu; druhá nevolené občanské instituce (např. neziskové organizace), šířící pokrokové myšlenky. První zastává odpovědnost svým voličům, jejichž zájmy hájí; druhá je odpovědná především nadnárodním institucím, jejichž zájmy naopak hájí vůči svým voličům. Zjednodušeně, ale ne bezchybně řečeno, první vychází zejména z hodnot pravice a kapitalismu, druhá směřuje k progresivní levici, hájící socialismus, v jistých polohách až neomarxismus. První preferuje z principu rozmanitost v podobě heterosexuální rodiny, rozdílnosti muže a ženy, národních států a vládu většiny v rámci kontinentu; druhá preferuje hodnoty spíše uniformní, jako LGBT+ a zaměnitelnost (nebo dokonce individuální volbu) pohlaví, multikulturalismus a sjednocený kontinent. Představitelem autonomistické koncepce byl chápán Václav Klaus a té globalistické Václav Havel, s čímž někteří polemizují.
Od devadesátých let obvykle stáli v čele naší země autonomisté, avšak nyní jsou na všech úrovních vlády, včetně legislativy, exekutivy a soudnictví globalisté. K tomu, aby zavedli centrismus, multikulturalismus a LGBT+ agendu, obvykle potřebují obejít klasickou soutěž politických stran a demokratické rozhodovací principy, které jim stojí v cestě. Proto využívají zákonná omezení k jejich pozdějšímu nezvratnému odstranění, čehož se dá docílit například v rámci ohrožení. Proto globalisté vítají různé pandemie, klimatická ohrožení, války, teroristické útoky apod. k tomu, aby dočasně vyřadili demokratické pojistky a mohli trvale nastolit globalismus, který je se zastupitelskou demokracií a národními státy neslučitelný. Pokud dnes potkáte někoho venku, často mládežníka, s respirátorem, duhovou stužkou nebo ukrajinskou vlaječkou, nepůjde pravděpodobně ani tak o podporu Ukrajiny, příslušnost k sexuální orientaci nebo touhu někoho nenakazit, ale o veřejně demonstrovanou příslušnost k hodnotám současné revoluce globalismu. Jelikož média jsou obvykle financována globalisty, umožňují tak vytvářet veřejné mínění, ostrakizovat autonomisty a pomáhat k volbě globalistů.
Velmi podobně je tomu i v církvích, kde rovněž máme autonomisty a globalisty, i když jejich hodnotová měřítka se mohou, alespoň zpočátku, značně lišit. Jedni hájí denominace a jejich autonomii, druzí vidí jako legitimní vyjádření pouze jedinou církev vedenou apoštoly, resp. biskupy. Z tohoto náhledu je logické, že například protestantské denominace se kloní k autonomistům, a ekumenické a charismatické církve, včetně katolického mainstreamu, ke globalistům. Charismatici touží po zrušení denominačních hranic a sjednocení církví pod úřad novodobých apoštolů, a ekumenici a katolíci touží překonat rozdělení církve podřízením se římskému biskupovi. Jeho úlohu je ovšem třeba definovat tak, aby to bylo přijatelné pro ekumenické protestanty, aniž by došlo ke změně podstaty, což by nebylo přijatelné pro katolíky. Obě skupiny přitom touží po jednotě, ovšem pro autonomisty je to forma spolupráce, ale pro globalisty jde o sjednocení.
Církevní globalisté nevolí sekulární globalismus jako program. Zastávají ho obvykle pragmaticky, pro jeho mediální plauzibilitu, resp. proto, aby se společnosti jevili jako „relevantní“. Neuvědomují si ovšem, že globalismus je uměle udržován médii, sociálními sítěmi a nadnárodními společnostmi, zatímco většinou obyvatel, krom intelektuálů závislých na dotacích a grantech, bývá instinktivně odmítán. Jelikož církve zřídkakdy mají finanční možnosti globalistů (krom podpory z paracírkevních organizací se sídlem v USA nebo Austrálii), aby si cíleně pěstovaly public relations, ty globalistické stále více u veřejnosti tratí svůj kredit. Užitek z globalismu mají pouze církevní vedoucí, kteří se občas těší mediálnímu výsluní a jistému obolusu, a mohou proto nabývat přesvědčení, že jsou pro společnost zajímaví nebo dokonce důležití. Ve skutečnosti bývají nejpohrdanější společenskou skupinou, což je paradoxně a mylně vede k další, a ještě silnější podpoře globalismu.
Církev se tím nejen v očích veřejnosti propadá, ale ztrácí i slanost, protože církevní globalisté intuitivně cítí nebo dokonce vidí, že jejich orientace vede k podpoře hodnot, jako jsou LGBT+ a multikulturalismus včetně importu a integrace jiných náboženství. Bojí se však ozvat. Současní mnozí církevní vedoucí, kteří se po řadě sporů dostali do vedení jen proto, že nikomu nevadí, jsou navíc velmi slabou a manipulovatelnou skupinou. Jejich jedinou úlohou je nyní líbit se, pokud možno všem, a dělat relevantní církevní politiku, která s evangeliem nemá mnoho společného. V podobné roli stáli kdysi farizeové, kteří chtěli mí respekt Římanů i židů. Jsem přesvědčen, že do tohoto stavu se, skrze cíleně pěstěnou plauzibilitu, dostala i Apoštolská církev.
Přesto jsem v roce 2019 dostal pozvánku zúčastnit se aktivně jedné konference pořádané VOŠMT, kam mě pozval již zmíněný mladý učitel a teolog, který mi v minulosti opakovaně vyjádřil svoji podporu, ačkoliv mu za to nutně musel hrozit postih a ostrakizace. Nechtěl jsem mu jakkoliv ublížit, a tak jsem se zprvu zdráhal pozvání přijmout. Nevěřil jsem navíc, že se něco takového může uskutečnit a že by ředitel VOŠMT souhlasil s něčím, co by mohlo školu ohrozit. Obával jsem se, že plauzibilita a nekonfliktnost jsou jednoduše hodnoty, které ovládly většinu církevních institucí. Měl jsem proto pro onoho učitele rozepsaný dopis, kde jsem uváděl, že pokud se projeví odpor, stejně vedení školy moji přednášku odvolá, ale neposlal jsem ho. Oznámení o mé přednášce ovšem dokázalo AC aktivizovat a slyšel jsem, že se k mé osobě museli jednotliví pastoři vyjadřovat a až na dvě výjimky byli proti. Potěšilo mě, že je má osoba nevede k rozdělení (jak mi bylo často nespravedlivě podsouváno), ale naopak k jednotě, která je nyní tolik ceněna. Ředitel VOŠMT pak přednášku zrušil a osobně se mi v dopise omluvil.
V roce 2020 se ovšem stala i další zvláštní věc. K našemu sboru v Majáku se připojila i skupina původně vyloučeného sboru v AC v Brně, která se již do AC nevrátila. Tehdy jsem velmi váhal kam se připojit, ale jelikož tato skupina volila vstup do KS, (ke kterému nakonec nedošlo), zůstal jsem s první skupinou v AC. Také jsem se nemohl ztotožnit s určitým způsobem jednání vedoucích této skupiny. Dozvěděl jsem se však, že došlo k setkání mezi vedoucím této skupiny a Rudolfem Bubikem, kde onen vedoucí uznal jistou přemrštěnost jejich postupu, ale odmítl se vrátit, protože viděl jako nepřijatelné pojetí autority v AC, které stále kulminovalo. S tím se mohu plně ztotožnit. Po smrti Františka Paly, který skupinu vedl, tvoří nyní náš sbor drtivou většinou bývalí vyloučení členové Apoštolské církve a zbytek různé skupiny charismatiků, kteří obvykle z důvodu aberantní autority či teologie opustili různé extrémní skupiny. Tak jsem se v podstatě dostal mezi původní členy sboru AC z doby před otevřením se Torontskému požehnání a autoritářské struktuře a později i mentalitě. Stále se tedy mohu považovat za klasického letničního křesťana.
Dodnes mám před očima snad stokrát, v každém jednotlivém detailu, naplněné Rudkovo proroctví z roku 1993, které mi Bůh v minulosti tolikrát potvrdil:
„Nesedám v kruhu těch, kdo se vysmívají, a nejásám. Kvůli tvé ruce sedím osamocen, neboť jsi mě naplnil svým hrozným hněvem. Proč je má bolest trvalá a má rána nevyléčitelná a nechce se hojit? Stal ses mi tím, kdo jako by lhal, vodou nestálou. Proto praví Hospodin toto: "Jestliže se obrátíš, vrátím tě k sobě, staneš přede mnou. Budeš-li pronášet vzácná slova, nic bezcenného, budeš mými ústy. Oni se musejí obrátit k tobě, ty se k nim neobracej. Učinil jsem tě vůči tomuto lidu nedostupnou bronzovou hradbou. Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohu tě, neboť já jsem s tebou, abych tě spasil a vysvobodil, je výrok Hospodinův. Vysvobodím tě z rukou zlovolníků a vykoupím tě ze spárů katanů." (Jer 15, 17-21)