Střípky se života - když tě svádí tvé oko
Ačkoliv jsem se s teologií a etikou Rudolfa Bubika rozešel, nikdy nezapomenu na jeho víru, zaujatost pro Boží věci a vydanost Kristu. Prakticky jsem neznal ze své blízkosti ani svého okolí někoho, kdo by byl ochoten dát svůj život Bohu do té míry, jako on. Nebýt Torontského ducha, kterému se nakonec otevřel, věřím, že dodnes nemusely být schváleny církevní restituce a Boží soud, který se tak citelně dnes projevuje nad naší zemi, na nás nemusel dopadat v takové intenzitě.
Na druhé straně jsem si byl vědom i jistého zákonictví, které se mezi letničními na Těšínsku, tedy včetně něho, projevovalo. Například žena, která by neměla sukni, prý svého času nesměla na bohoslužby. Ženské kalhoty se zde neuznávaly a byl to hřích proti přikázání, že žena na sebe nevezme oblečení muže a naopak. Tento verš se však mnohem více hodí do dnešní doby a je spíše zamýšlen proti sexuálním deviacím, jako je transvestismus, ale chápat ho takto exkluzivně jsem nikdy nedokázal. Na druhou stranu jsem Rudkovi dával za pravdu, když varoval před tím, aby se křesťani chodili koupat. Já jsem rád plaval až kilometrové trasy, ale na plážích jsem vždy míval problémy s ženami jen s jedním dílem plavek. Vzdát se plavání jsem sice nechtěl, ale na druhou stranu jsem si uvědomoval, že hřeším. Nakonec jsem si koupání odepřel, ale nebyl jsem si úplně jist, zda je to tak správné, resp. nutné.
Ačkoliv jsem už léta nejezdil do zahraničí a prakticky veškerou dovolenou věnoval církevním aktivitám, jednou se mi po moři zastesklo. Považoval jsem to ovšem za něco nemístného, ba přímo nekřesťanského. Utrácet peníze za drahou dovolenou, a ještě se vystavovat pokušení, jsem nechtěl. Přesto si vzpomínám, že jsem se jednou k Bohu pomodlil a řekl jsem mu, že bych se, je-li to možné, rád zase k moři podíval. Za komunismu se do jižních zemí běžně cestovat nemohlo a po pádu komunismu jsem se stal křesťanem, a proto jsem tuto eventualitu zavrhl. Upřímně jsem ale řekl Bohu, že to nechávám na něm a že se podřídím, ať je jeho rozhodnutí jakékoliv.
V té době jsem měl velmi přátelský vztah s vyškovským sborem. Jejich kazatel byl o něco mladší než já a působil neautoritativně a velmi „lidsky“, ačkoliv měl v té době velmi konzervativní názory, což mi vyhovovalo. Byl ovšem na hony vzdálen nějakému fanatismu a měl rád lidi. Občas mě k nim zval kázat, což jsem vždy velmi rád přijal. V té době jsem od něho dostal pozvánku, zda bych s nimi nechtěl jet na dovolenou pod stan do vesničky Zaton u městečka Nin. Vzal jsem to z Boží ruky, protože to přišlo prakticky ihned po modlitbě.
Nin a jeho písečné pláže
Milý pastor se hned první den úděsně spálil poté, co ležel na pláži a dospával noc, kterou jsme strávili v autobuse. Koupal se proto v tričku. Jadran byl ovšem v 90. letech doslova obsypán polonahými turistkami, a proto jsem mu začal říkat ňadran. Vzpomínám, že jednou večer jsme seděli u stanu a pastor sám od sebe sdělil, že je to tu fajn, ale že s těmi ženami okolo má prostě problém. Okamžitě se k němu přidali i ostatní, včetně mě. Dodnes si vzpomínám na jeho manželku, která na nás nevěřícně pohlédla a sdělila:
„Když s tím máte takový problém, tak proč na tu pláž vlastně chodíte?“
Její velmi prostá odpověď se mě hluboce dotkla. Nějak jsem pochopil, že Bůh nikomu nezakázal se chodit koupat, ale cokoliv jej vede k hříchu je zlé. Byl jsem tedy u moře, v čemž jsem viděl Boží odpověď, ale zároveň mě to svádělo k hříchu. V tu chvíli jsem si uvědomil, že ale hřešit nemusím. Jak říkával právě Rudek, hlavu mám na krku, a ten jí nemusí otáčet špatným směrem. Mohu jednoduše chodit na jinou stranu pláže nebo se prostě nedívat.
O řadu let později měl David dlouhotrvající kašel, prakticky přes celou zimu, na což si stěžovaly vychovatelky ve školce, a prospěl by mu delší pobyt u moře. Rozhodli jsme se tedy jet na dva týdny do Chorvatska, dokonce kousek od místa, kde jsem byl před lety s vyškovským sborem, který v té době ovšem nabral směr KAMáckého manažerismu a k mému velkému smutku se ubíral touto cestou. Přesto se někteří členové daného sboru ke mně dodnes chovají přátelsky. Vzpomínám si, že celých čtrnáct dní jsem se ani jednou nepodíval špatným směrem a zjistil jsem, že nad hříchem lze zvítězit, i když pokušení přicházejí. David se zde uzdravil.
Až do roku 2019 jsme proto jezdili k moři a prožil jsem, že od hříchu je možné být svobodným. Pokud se člověk opravdu v srdci rozhodne nehřešit a určité věci si zakázat, hřích jej přestane přemáhat. Od té doby jsme jezdili i do termálních lázní, které prospívaly mým kloubům, které mě úplně přestaly bolet, ačkoliv jsem od svých dvaceti dvou let měl bolesti v kolenou. Nikdy bych si ale například nedovolil jít do společné sauny s čímž někteří křesťané prý dnes nemají problém.