Střípky ze života - konference o charismatickém hnutí
Přiznám se, že za kazatelnou sdílím osobní svědectví jen omezeně. Vedou mě k tomu dvě skutečnosti. Má paměť je selektivní a může se mi stát, že budu sdílet něco, co jsem sice subjektivně prožil, nicméně někdo si to může pamatovat odlišně. Navíc, někdy mám tendenci si skutečnost trochu přikrášlit, což v písemném projevu mohu při zpětném čtení zkorigovat. Zadruhé, slyšel jsem již tolik svědectví, která jsem musel odmítnout pro nebiblickou praxi, a protože si i mnozí jiní uvědomují záplavu falešných zážitků, obávám se, že i ty „moje“ mohou být předem zamítnuty. Dávám si proto pozor, kdy a kde své svědectví sdílím. Na druhou stranu, pokud nám dá Pán něco prožít, není moudré s tím jít vždy na veřejnost. Není ovšem ani moudré, abychom si vše nechávali pro sebe. Zvláště tehdy, když jde o věci veřejné. Tato událost má mnoho svědků, kteří ji mohou, když budou chtít, potvrdit, vyvrátit nebo korigovat.
Tedy, bylo to někdy v srpnu roku 2011. Byl jsem tři roky vyloučen z církve a zamýšlel jsem se, co jsem udělal špatně, zda je Bůh se mnou, a dokonce nakolik mě má rád. V té době se mi dostal do ruky, tuším, Život víry, kde se psalo o tom, že na Slovensku luteráni pořádají konferenci o charismatickém hnutí, které se dotýkalo bolestné situace v této církvi. Jednalo se o to, že zde působilo hnutí KOMPAS (což je v podstatě odbočka českého KAM), které začalo bez vědomí vedení církve vyučovat slovenské luterány, kteří pocítili potřebu se tomuto vlivu vymezit. Protože jsem se vždy snažil sledovat situaci v Čechách i na Slovensku a s některými křesťany z této církve jsem byl ve spojení, náhle se mě to hluboce dotklo. Vzpomněl jsem si na události z 90. let v Jednotě bratské, kde proti sobě stáli konzervativci a charismatici zaštítěni KMS, a tehdy jsem chápal obě strany, i když jsem do různé míry nesouhlasil s postupem ani jedněch. Toto byla jistá obdoba. Protože charismatické hnutí léta studuji, náhle jsem byl přesvědčen, že bych měl oběma stranám co říct. Řekl jsem tehdy Lence, že bych chtěl na této konferenci promluvit. Lenka občas k mým modlitbám, pokud se jí nezdají, neříká amen. Neřekla ho ani tehdy. Modlitba se jí zdála naprosto nesmyslná a pyšná. Proč by na slovenskou evangelickou konferenci zvali nějakého neznámého Čecha prakticky bez teologické erudice v jejich tradici? Ale mě v té chvíli vstoupily do očí slzy, protože jsem s těmi evangelíky cítil a prožil jsem, věřím, autentický Boží zármutek nad tím, co je trápilo. Nějak „nadpřirozeně“ jsem chápal obě strany. Ale nechal jsem to být.
Tuším, že to bylo někdy o víkendu, a hned příští týden mi zavolal do zaměstnání můj známý, šéfredaktor jednoho slovenského křesťanského časopisu s tím, zda bych nechtěl promluvit na konferenci slovenských luteránů v Piešťanech. Dostal prý sám k tomu nabídku a chtěl by ještě někoho doporučit. Trochu ve mě hrklo, ale na druhé straně mě to zas až tak nepřekvapilo. Vnitřně jsem tušil, že ta modlitba nebyla jen ze mě, ale že mě k ní asi vedl Duch svatý. Také nejsem takový blázen, abych uvěřil, že zrovna já dostanu pozvánku. Poprosil jsem tedy svého známého, že bych raději dostal pozvání přímo od luteránů. Přišla mi, tuším, obratem. Tehdy jsem si ji vytiskl a bez řečí jsem ji předložil Lence. Nebylo pro nás náhle pochyb, že za tím stojí Pán.
Začal jsem tedy plánovat cestu, ale během výuky v semestru si brát dovolenou a odjet na Slovensko nebylo nijak snadné. Ovšem zjistil jsem, že den před tím mám přednášky v Košicích na UVLF a mohu jet zpět přes Trnavu, tam vystoupit a jet do Piešťan. Také jsem zjistil, že konference se koná na místě, kde jsem měl před lety přednášku o homeopatii. I to jsem tehdy považoval za určité potvrzení.
Když jsem skončil přednášky v Košicích, nasedl jsem na rychlík do Trnavy, kde jsem měl přestoupit na osobák do Piešťan. Ovšem vlak, ačkoliv mohl v pohodě čekat na rychlík, odjel snad o tři minuty předčasně a já jsem zůstal na nástupišti s tím, že se už do Piešťan večer nedostanu. Byl jsem sklíčený. Pokud ale tuto cestu zorganizoval Pán, prostě se do Piešťan dostat musím! Zjistil jsem, že za nádražím stojí nějaký autobus, který za chvíli do Piešťan odjíždí. Citelně se mi ulevilo. Když jsem dorazil po půlnoci na místo, už bylo všude zhasnuto. Otevřel mi vrátný, který mě zavedl na pokoj. Ráno jsem unaven vstal z postele a šel jsem na snídani, kde jsem vůbec nikoho neznal. Za chvíli začínaly přednášky. Během nich jsem zjistil, že snad nikdo z přítomných neznal rozdíl mezi letničními, charismatiky a pietisty a zdálo se mi, že málokdo tušil, kdo to vlastně charismatik je. Zato měli všichni nastudovány Lutherovy symbolické knihy a Augsburské krédo, kterými prakticky vše proměřovali. Byl jsem zvyklý na postoj Sola Scriptua a to mi připadlo jako Sola Symbolica Librorum Lutheranorum.
O co tedy vlastně šlo? Ve SECAV si KOMPAS získal na svoji stranu některé faráře, kteří nyní stáli proti předsedovi věroučného výboru, jehož naopak podpořili konzervativci. Stoupence KOMPASu pak někdo nazýval pietisty, charismatiky, letničními, a ještě jiný evangelikály. V církvi vznikalo napětí a zmatek, přičemž obě skupiny se cítily napadeny. Konzervativní kazatelé vycházeli z Augsburského vyznání víry a byli nešťastní z toho, že jim někdo vnáší do církve novoty, reorganizuje strukturu a vyučuje jejich mládež. Začali se proto novému učení vymezovat. Ovšem takovým způsobem, který například napadal křest dospělých na víru, činil rovnítko mezi křtem a znovuzrozením, kritizoval „zwingliánské“ (symbolické) chápání Večeře Páně apod. Byl jsem v situaci, kdy jsem sdílel mnohá učení, která zde byla kritizována, ale hluboce jsem odmítal způsoby práce „přelézání ohrad“, kdy někdo vstoupí na půdu jiné církve a začne se zde chovat jako „slon v porcelánu“. Věroučně jsem tedy v mnohém souhlasil s KOMPASem, ovšem eticky jsem byl na straně konzervativců. Zazněly zde i podnětné přednášky například od profesora Kisse, který svým emotivním projevem zastínil většinu charismatiků, nebo velmi vstřícná a věroučně přesná přednáška profesora Theodora Dietera z Německa.
Nyní přišla na řadu má přednáška. Nikdo netušil, jak vypadám, a tak jsem se vydal za řečnický pultík. Ačkoliv má přednáška měla být vyvrcholením a měl jsem dostat velký prostor, byl jsem náhle požádán, zda bych se vešel do dvaceti minut. Vzhledem k tomu, že jsem měl přednášku na mnoho snímků, zdálo se mi to nemožné. Zvolil jsem tedy tak rychlé tempo, že po chvíli povstal pořádající člen konference, který přednášku přerušil a sdělil mi, že dostanu více prostou, ale ať zvolním. Ovšem byl jsem tak vykolejen, navíc v neznámém prostředí, že jsem ukončil prezentaci a požádal jsem Boha, ať mě vede svým svatým Duchem, že nevím, co mám dělat. Pozvedl jsem svůj zrak a pohledem přejel sál, v němž sedělo okolo dvou stovek slovenských farářů. Zaujatě si mě prohlíželi. Začal jsem tedy „improvizovat“.
Náhle jsem si vzpomněl na Trnavu, kde mi ujel vlak a spustil jsem něco ve smyslu:
„Vážení, vím něco málo o problémech ve vaší církvi a leží mi to na srdci. Pokusím se tedy být konkrétní. Představte si hypotetickou situaci. Do vaší církve přijde nějaké nové hnutí a vystoupí proti němu předseda vašeho věroučného výboru. Jenže zde bude nějaký farář z Trnavy, který bude mít s tímto předsedou osobní problém a začne konflikt…“
Chtěl jsem pak pokračovat, jak se může věroučný konflikt posunout na osobní rovinu, ale náhlý potlesk, smích a křik v sále mě přerušil. V zadní části sálu povstal prošedivělý muž, poklonil se, a představil se s tím, že je oním farářem z Trnavy a ukázal směrem k jakémusi muži, což jsem vyrozuměl, že je předseda věroučného výboru. Hlasitě pak sdělil, že je to pravda a že má s tímto mužem velký problém. Prožil jsem v srdci náhlé zmocnění Duchem svatým. Už jsem nečetl prezentaci ani neimprovizoval, ale začal jsem prakticky vysvětlovat, o co jde, a jak to vidím. Cílil jsem na srdce, nejen na mysl. Sdělil jsem, že právě mohli být účastníky daru proroctví. Ujistil jsem posluchače, že oba zmíněné vůbec neznám a nikdy před tím jsem je ani neviděl. Pochopil jsem, proč osobák nepočkal a proč mi Trnava tak utkvěla v mysli. Přítomným jsem sdělil, že sám věřím ve všechny dary Ducha, z nichž jeden jsem jim, aniž bych to vůbec tušil, právě předvedl. Jasně jsem řekl, že nevěřím ani v novorozenecký křest ani ve znovuzrození křtem, že věřím v dar jazyků, proroctví i uzdravení. Ale rovněž, že se důrazně distancuji od etiky přelézání ohrad a že pokud bych chtěl působit v jejich církvi, pak pouze takto, kdy jsem například od jejich představitelů pozván na jejich konferenci, kde mluvím otevřeně a nevedu partyzánskou válku tím, že bych organizoval skupinky jejich mládežníků nebo vyučoval jejich členy jiným (i když možná z mého pohledu správnějším) naukám. Takováto řeč se líbila, i když ne všem. Celý den jsem pak mluvil s jednotlivými faráři a duchovními a zjistil jsem, že nejde o žádné liberály, ale velmi konzervativní bratry a sestry. Připomínali mi setkání starých letničních z 90. let. Poté jsem dostal ještě pozvání na jejich zasedání církevní rady a pozvánku na přednášku na jejich fakultě, kde jsem mluvil v podobném duchu.
Jaké bylo ovoce toho všeho, to nevím. Vím pouze, že se i díky tomu nedostal do televize pořad Exit 316 a že se mnozí slovenští evangelíci stali skeptičtí vůči Kurzům Alfa. Z celé konference vznikl záznam a recenzovaný sborník, který mi nakonec posloužil jako podklad k doktorátu z teologie. Posléze církev vydala k celé kauze KOMPAS vs SECAV oficiální prohlášení. KOMPAS reagoval celou plejádou dopisů a vyjádření proti SECAV, která již nejsou dostupná na internetu ani v internetovém archivu.
Co pro mě bylo největším překvapením, že mladí luteráni i někteří jejich duchovní toužili po hlubším životě s Pánem a po duchovních darech. Apeloval jsem na ně, že tento vliv by neměl přijít zvenčí, díky misii paracírkevních organizací s vlastními programy bez souhlasu církve, ale že by měl vyjít z jejich středu, případně s jejich souhlasem. Od té doby jsem se několikrát setkal s bratry a sestrami z obou stran, ale dnes již nejsem o celé situaci v obraze. A tak zatímco jsem přijel jako kritik charismatického hnutí a způsobů jeho práce (i když je více než diskutabilní sem KOMPAS zařadit), stal jsem se (doufám) svědkem existence a užitečnosti praxe duchovních darů bez nutnosti zahraničních paracírkevních programů. To byla zároveň i moje původní modlitba, se kterou jsem pozvání přijal.