Střípky ze života - návštěva USA
Koncem 90. let nebylo v Apoštolské církvi většího tématu než přicházející probuzení. Až po letech jsem si uvědomil, že se jedná o klíčové letniční dogma a že pokud do sborů přijede někdo, kdo mluví jazyky a má nějaký recept na probuzení, bude obvykle přijat. Rudek ale těžce nesl, že takovíto lidé přijíždějí hlavně skrze KMS. Vedle bludů, které u nich často rozpoznával, nelibě nesl i aktivity KMS. Ta expedovala své emisary do sborů církví, jejichž vedení vizi KMS příliš nepřála. Tito emisaři pak dané církve polarizovali a rozdělovali. Tato strategie, kterou Rudek nazýval „přelézání ohrad“, možná způsobila, že když se později identicky duchovně zaměření charismatici rekrutovali ze zahraničních letničních církví, byli přijati a vítáni, jelikož byli mylně považováni za vlastní. Jak později uvedl i Aleš Navrátil, AC měla konečně věhlasné služebníky z letničních řad a nebyla tak odkázána na velikány z řad charismatiků. Při jedné příležitosti, a to na sborové dovolené v roce 2002 v Dlouhém u Ždírce na Doubravou, mi Rudek sdělil, že mu Dan Drápal měl říct, že je rozděluje už jen pohled na katolíky. Jelikož mi bylo jasné, že nejde o nějakou Drápalovu proměnu, ale o charismatizaci AC, s úsměvem jsem mu odpověděl, že je dobré, že se alespoň v něčem liší. Byl jsem pak opakovaně svědkem, jak Rudek, k velké radosti například našeho pastora, což on sám přiznával, měnil své postoje.
Tak se stále dokola opakovaly evangelizace s nově vzešlými stálicemi českého letničního nebe Claudio Freidzonem, Carlosem Annacondiou a Guillermo Preinem. Každá další evangelizace už konečně (!) měla přinést kýžené probuzení.
Probuzení prostě byla konstanta; bylo to něco zcela jasného, o čem nešlo pochybovat. Dnes už se to těžko popisuje, ale tehdejší atmosféra v něčem připomínala tu dnešní. Pokud by někdo zpochybnil narůstající čísla obrácených v Argentině nebo v Pensacole, bylo na něho nahlíženo jako na někoho, kdo přepočítával a zpochybňoval čísla zemřelých na Covid-19. Kdo by pak poukazoval na věroučné chyby argentinských evangelistů, byl nahlížen jako někdo, kdo by poukazoval na nežádoucí účinky genových vakcín bez uzavřeného klinického hodnocení. Přitom málokdo zkoumal teologii tehdejších probuzenců, stejně jako dnes málokdo rozumí vakcínám nebo klinickému hodnocení léčiv, což mu ovšem nijak nebrání zastávat kategorické soudy nad těmi, kdo mají pochybnosti. Jednoduše bylo třeba důvěřovat autoritám, které přeci dobře věděly, jak se věci mají.
Jednou jsem se na výjezdním setkání starších JM oblasti zeptal přítomných, zda mi mohou doložit z Písma, že ke konci časů, v době poslední, má přijít probuzení. Všichni byli touto otázkou zaskočeni a divili se, jak o tom vůbec může někdo pochybovat, když to přeci bratři tak jasně vidí. Karel Káňa z Břeclavi doslova řekl, že to přeci už léta prorokují Boží generálové. Opakovaně jsem se ptal na Bibli, leč nikdo nebyl schopen mi odpovědět a ani se o to nesnažil. Přítomní zřejmě vůbec nechápali, proč je to pro mě tak důležité. Nakonec se všichni shodli na tom, že pokud bychom přestali lidi na probuzení připravovat, vychladnou a přestanou Bohu sloužit. To mě opravdu šokovalo, jelikož mi došlo, že lidé nejsou vedeni k tomu sloužit Bohu pro něho samotného, ale slouží jakési diskutabilní vidině probuzení. Bylo mi jasné, že časem musí církev nutně čekat karambol a snažil jsem se mu zabránit. Stále více jsem si ovšem uvědomoval, že je to nemožné a že toto učení tvoří identitu některých letničních. Opustit toto učení by zřejmě znamenalo ohrozit podstatu církve. Napadlo mě, že až Antikrist jednou sjednotí celou zemi skrze své zázraky, lidé jej budou následovat v domnění, že je to Mesiáš a zřejmě zde mnozí konečně budou vidět, že se „probuzení“ dočkali.
Uvědomil jsem si rovněž, že mezi letničními, aniž by to kdokoliv byl ochoten takto otevřeně formulovat, jsou dva prameny věrouky. A to „Písmo“ a „zjevení“, přičemž toto zjevení – což by opět bylo jistě odmítáno – nemusí z Písma vycházet. Jinými slovy probuzení je axiom, který nelze dokázat a nesmí se o něm pochybovat, jinak zřejmě nepřijde. A tak se začaly na Rudkův pokyn nakupovat tisíce Biblí, protože jich bude třeba pro obrácené během probuzení, a protože se na základě Rudkova proroctví očekávalo 100 000 nových členů, začalo se mluvit o potřebě tisícovky nových pastorů pro sto sborů, které mají z probuzení povstat. Proto bylo třeba biblické školy a i její ředitel uváděl, že jejím cílem (důvodem existence) je příprava na probuzení. Vždyť sama škola pěstovala modlitební setkání, které bylo zahájeno mezi studenty při sledování videokazety ze shromáždění v Pensacole. Na Bible se možná dodnes práší někde na ústředí v Kolíně a dnes ji má navíc každý ve svém počítači. Doktrína probuzení však všechny tyto karamboly přečkala, dokud nepřišel někdo další, kdo nabídl novou vizi probuzení…
Torontské směřování mě opravdu až fyzicky tížilo a těžko jsem se smiřoval, že odklání církev od následování Krista. Někdy v roce 1998 jsem proto začal shromažďovat materiál pro knihu Cizí oheň. I když jsem pragmaticky tušil, že se tím nebude nikdo z vedení zabývat a jako obvykle to bude použito proti mně, měl jsem naději, že to snad poslouží těm křesťanům, pro které je skutečnost důležitější než zjevení autorit. Název knížky vznikl ze silného prožitku nad konáním Áronových synů, kteří zřejmě nechali vyhasnout oheň Hospodinův a svévolně donesli oheň vlastní. Napadla mě i paralela mezi syny biskupa, kteří silně propagovali cizí učení a snažili se je stůj co stůj prosadit do AC. Nejaktivnější v tom byl Stašek, který navštívil Toronto a zasadil se o vydání brožurky „Co se to s námi jenom děje?“ Po letech je pro mě smutné vidět, co Rudkovi synové zastávají. Jeden tvrdí, že o sobě může prohlásit „Já jsem“ a druhý, že je možné „odhodit kříž“ a nemá problém s křesťanskou astrologií a výpočtem údobí Kristova příchodu. V té době však tato deklinace ještě nebyla tak patrná, ale bylo nasnadě, že k podobným věcem bude docházet, stejně jako všude tam, kde cizí duch najde přijetí v církvi.
Postupem času jsem se proto stále více věnoval modlitbám a psaní. Neměl jsem však na to dost času. Začátkem roku 2 000 jsem onemocněl vleklým zánětem dutin a byl jsem tři měsíce v pracovní neschopnosti. Velmi jsem to uvítal a za tuto dobu jsem sepsal knihu s více než tisíci odkazy o celkem asi 800 stranách. Ještě nikdy před tím jsem se nemodlil za to, abych zůstal dlouho nemocný. Až nyní. V knize jsem se snažil doložit, že Torontské požehnání pochází z hnutí Víry, ke kterému byla AC kritická. Ale nikdo to neslyšel, ani nechtěl slyšet, a jiné, než výhradně pochvalné stanovisko, bylo neakceptovatelné.
V době sepisování knihy jsem zažil různé příhody, kde jsem cítil Boží potvrzení, že tak mám činit. Například jsem nemohl nikde dohledat knížku misionářky hnutí Víry „Efektivní, vroucí modlitba“ od Mary Alice Islieb, kterou vydalo Slovo života, a kde se píše o tzv. „modlitebních porodních bolestech“, které adoptovali torontští probuzenci. Vzpomínám, že tou dobou u mě zazvonil jeden člen sboru (aniž by měl tušení, že něco píšu) s taškou bludných charismatických knih a tvrdil, že ho Pán poslal, aby mi je předal. Poděkoval jsem mu, ale marně jsem zde hledal knížku od Islieb, za kterou jsem se modlil, aby mi ji Pán Bůh nějak doručil. Tento bratr mi obratem sdělil, že tam tu knížku původně měl, ale nakonec se rozhodl mi jí nepřinést. Z tašky ji před odchodem vyndal. Když se dozvěděl, že ji potřebuji, v podstatě učinil pokání, že Pána neposlechl, a vrátil se pro ni. Podobných zážitků se sháněním literatury mám celou řadu.
Velmi záhy jsem zjistil, že v AC je třeba, aby se proti věcem vyslovila nějaká respektovaná autorita, protože argumentace na základě Písma nikam nevedla. Věřilo se, že ohledně poznání nižší autorita přece nemůže mít lepší poznání než autorita vyšší. A to i tehdy, kdy jsem měl oficiální úřad teologického poradce Úzké rady AC. Na druhou stranu se jednalo o formální ochranu, kdy mi Rudek tento úřad v podstatě účelově přidělil z důvodu, že pastor nechtěl, abych s Rudkem mluvil v jeho nepřítomnosti o sborových věcech. Protože Rudek striktně respektoval hierarchii nedotknutelnosti autorit, musel mě v dané oblasti nějak vymanit z působnosti pastora. Takto jsem jej mohl navštěvovat a mluvit s ním o čemkoliv. Na to pastor inicioval, aby staršovstvo napsalo Rudkovi dopis, kde by s mým jmenováním vyjádřili nesouhlas, a když tento dopis starší 2. 6. 1999 sepsali, pastor ho nepodepsal, což si tehdy uvědomoval i Mirek Makovička, ale z pastorovy strany se nejednalo o nestandardní typ jednání.
Ze sekundární literatury jsem si všiml, že proti Torontskému požehnání se velmi zřetelně postavil David Wilkerson, který se v AC těšil velkému respektu a byl rozpoznáván jako prorok, kterému Pán ukazuje budoucnost. I já jsem měl k němu důvěru, protože stál na počátku mé víry v Krista. Vzpomínám si, že ještě na koleji jsme se s partou nevěřících studentů shromažďovali k četbě knížky „Utíkej malý, utíkej“, která až naturalisticky popisovala mládí jednoho z pozdějších evangelistů Nickyho Cruze, který se pohyboval v prostředí mladistvých gangů v Brooklynu. Kniha na nás působila až magicky a poté jsme o ní diskutovali. Žádný křesťan nám ji nevysvětloval. Prostě kniha evangelizovala sama. Mladý gangster Nicky zde popisoval svůj život, než jej oslovil mladý vesnický kazatel, který ho ve starém autě a bez peněz přijel konfrontovat s evangeliem. Byl to obrovský rozdíl mezi autobiografií dnešních charismatiků, kteří ve svých životopisech vystupují jako vládci světa víry, než třeba vyjde na povrch jejich manželská nevěra, alkoholismus nebo homosexuální orientace.
Tehdy jsem se začal, možná bláhově, modlit, aby se Rudek mohl s Wilkersonem osobně setkat a příjmout napomenutí. Po pár měsících jsem se náhodou dozvěděl, že se tak skutečně stalo, že biskup při své návštěvě v Pensacole setkal s Davidem Wilkersonem, který ho více než důrazně varoval. Na můj přímý dotaz, když jsem s Rudkem sloužil na dovolené s vyškovským sborem v Pístovickém mlýně, mi však sdělil, že mu Wilkerson pustil jako důkaz excesů videokazetu, která ale nepocházela z Pensacoly a navíc Rudek prý viděl ve Wilkersonově sboru „pytel tělesnosti“, ale nechce jej kritizovat. Varování se tedy minulo účinkem.
Později jsem se dozvěděl, že se Wilkerson chystá do Evropy, včetně ČR. Měl jsem touhu jej před tím navštívit v USA a poprosit jej, aby v Praze před Torontem a Pensacolou varoval. Navíc v AC kolovala jeho videokazeta z nedávné konference ve Varšavě, kde se proti Torontu a Pensacole citelně a jasně ohrazoval. Když jsem pak, aniž bych o to žádal (i když mám pocit, že jsem se za to jednou přímo modlil), dostal od tatínka pozvání od známých vycestovat na jeden měsíc do USA, čirou náhodou blízko New Yorku, kde měl Wilkerson sbor, nepochyboval jsem o Božím vedení. Vzal jsem si neplacené volno a odletěl.
Rád bych podotknul, že nikdy předtím jsem neletěl letadlem a měl jsem hrůzu z toho, jak se odbavit, jak projít celní a pasovou kontrolou a co se zavazadly. Navíc se letělo přes Zürich, kde bylo třeba přestoupit. Jenže přesně týden před tím jsem musel služebně odletět do Nice, a to úplně stejným letem z Prahy do Zürichu, kde jsem přesedal na letadlo do Nice. Navíc nás letělo víc a mohl jsem si tedy vše vyzkoušet, včetně dvou přestupů, nanečisto. Bral jsem to jako potvrzení Boží vůle. Když jsem pak odlétal z Prahy směrem na New York, měl jsem to vyzkoušeno. Ovšem netušil jsem, že mě na palubě letadla čeká podrobné vyplnění celního prohlášení v angličtině. Vedle mě seděla mladá holka, se kterou jsme se bavili anglicky. Teprve při pasové kontrole již na palubě letadla jsem zjistil, že má slovenský pas. Myslím, že mě to zachránilo, protože jsem vůbec nevěděl, co po mě chtějí. Navíc jsem měl vyplnit adresu hostitelů, kterou jsem měl v kufru. Napsal jsem tedy adresu univerzity Assemblis of God, jejíž návštěvu mi domluvil ředitel biblické školy, a vše proběhlo hladce. Celník se jen divil, co budu dělat měsíc na škole. Ale nebyla to lež, protože jsem celý měsíc studoval vztah křesťanství a původních obyvatel USA a navštěvoval při tom muzea, knihovny a jednu indiánskou rezervaci.
Hned při přistání na letišti JFK nastaly komplikace. Ačkoliv bylo 1. dubna 2003, z oken letadla jsem pozoroval závěje sněhu, což v Evropě nebylo. Venku bylo pod nulou. Od prvního dne jsem si začal psát deník, který jsem formou e-mailů posílal Lence. Dnes by vydal na samostatnou knihu. Bydlel jsem ve městečku Bethel, několik desítek kilometrů od New Yorku, ve státě Connecticut. Můj hostitel, pan Vrba s rodinou, náš rodinný přítel a emigrant, již doma netopil, takže zde bylo 11oC a venku mrzlo, což způsobilo, že jsem okamžitě nachladl, dostal zimnici a nosil jsem dva svetry. Vynechám nyní spoustu zážitků z místních církví, knihoven, indiánské rezervace a muzeí a zaměřím se na dvě věci. Návštěvu univerzity Assemblies of God Walley Forge v Pensylvánii a na setkání s Davidem Wilkersonem.
městečko Bthel (CT)
Do Pensylvánie jsem odjel autobusem a mailem, který mi zprostředkoval ředitel biblické školy, jsem se domluvil, že mě pracovník univerzity vyzvedne na autobusovém nádraží. Jenže nikdo zde nebyl. Rozhlas jen stále hlásil, ať se jakýsi Alexander Frenk dostaví k informacím. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že jde asi o mě. Bydlel jsem dva dny u profesora Bruce Marina, který se mi jevil jako jeden z nejvzdělanějších teologů, kterého jsem kdy poznal. Profesor Marino celé hodiny odpovídal na mé dotazy z historie a teologie amerických církví a nikdy jsem nezjistil, že by něco nevěděl. Byl nesmírně laskavý a měl trpělivost s mojí angličtinou. Později jsem zjistil, že není letničním, ale kalvinistou. Byl ale studentem Gordona Fee. Dalším profesorem byl historik Michael Di Giacomo. Jednalo se o stoupence hnutí, která jsem kritizoval. Nejprve se na mě díval zřejmě trochu s despektem. Asi mu bylo divné, jak nějaký nestudovaný člověk se směšnou angličtinou kritizuje něco, co on má z první ruky. Zeptal se mě proto, kolik jsem o tom četl knížek. Byl jsem schopen mu vyjmenovat několik desítek titulů, což jej docela překvapilo. Když jsem se mu trochu snažil vysvětlit spojení mezi probuzení v Saskatchewanu ze 40. let a v Torontu, včetně osob a jejich setkání a formování věrouky, zastavil vůz na kraji silnice a chtěl o tom vědět více. Dokonce mě poprosil, jestli bych některé své články, o kterých jsem mu řekl, mohl přeložit do angličtiny. Později jsem mu i něco zaslal, ale nevím, zda se jednalo jen o zdvořilost nebo zda ho to opravdu zajímalo.
Co mě však zaujalo, byla návštěva u děkana, profesora Dona Meyera. Marino i Meyer znali ředitele biblické školy v Kolíně a mluvili o něm pochvalně. Dokonce se účastnili i výuky v Kolíně. Meyer sám mi sdělil, že má o české letniční obavu, protože v době jeho návštěvy v ČR byl pozván na shromáždění Claudio Freidzona a byl více než šokován. Sdělil mi, že na Rudkovu otázku, co tomu říká, odvětil, že pokud se láva jednou vyvalí na povrch, už ji nelze odstranit. Nakonec jsem byl pozván na studentskou bohoslužbu, kde jsem dostal otázku, kteří křesťané z USA jsou v ČR nejvíce známí. Vyjmenoval jsem pár jmen, která měla mezi letničními, obvykle vlivem mise KMS, zvuk. Na to Meyer povstal a jménem amerických křesťanů se omluvil českým křesťanům. Poslední den návštěvy mě Marino vzal do univerzitního knihkupectví. Měl jsem jen omezený počet dolarů a opravdu jsem se držel, abych je všechny neutratil. U pokladny jsem se pak dozvěděl, že vše jde na Marinův účet. Chvíli jsem litoval, že jsem si nedal do košíku více, protože jsem měl spadeno na Systematickou teologii od Dwighta Pentecosta. Ale přihodit ještě tento kus jsem se neodvážil. Později mě napadlo, že jsem si ho mohl dokoupit za své, ale už bylo pozdě.
Zbývalo mi nyní se ještě setkat s Wilkersonem, což se později ukázalo jako nadlidský úkon. Církev, kde Wilkerson kázal, se mi téměř nepodařilo najít. Když jsem po mnoha hodinách v jedné boční ulici na Time Square sbor našel, zjistil jsem, že kazatele je možné během mého pobytu zastihnout jen dvakrát. K mému zklamání jsem však shledal, že vůbec není možné se k němu dostat. Poprvé byly v budově tisíce lidí a mohl jsem sledovat jen přenos na monitoru v bočních místnostech. V jednu chvíli za mnou přišel úplně neznámý kluk a sdělil mi, že mě zná a co tu dělám. Nikdy před tím jsem ho neviděl a nebylo možné, abychom se někdy před tím setkali, protože byl z USA. Od setkání s jejich kazatelem mě ale odrazoval. Proto jsem možnost setkání vzdal. Z AC jsem až v polovině pobytu získal adresu na sekretářku sboru, kterou mi pastor už delší dobu sliboval, a tak jsem ji hned z USA zaslal dopis. Opověď sice přišla, ale byla negativní. David Wilkerson se chystá do Evropy, která měla začít návštěvou Anglie, a později i ČR, a nemá čas.
Přiblížil se i můj odlet. Naposledy jsem tedy navštívil New York a spíše z piety šel i do církve „svého hrdiny“ a v mých očích potenciálního „zachránce“ AC před Torontským požehnáním. K mému údivu zde ale Wilkerson neohlášeně kázal a dokonce, zdálo se mi, mluvil i proti Torontu. Už jsem se ale nesnažil s ním setkat. Bylo to zhola nemožné. Odešel jsem ještě před koncem shromáždění, jenže jsem zabloudil a motal jsem se někde v suterénních chodbách staršího divadla, kam se asi nesmí, a snažil se najít východ. Když jsem konečně našel jakousi chodbu, stanul jsem přímo v hloučku lidí, kteří velkému kazateli podávali ruku, asi dva metry od své ikony. Přistoupil jsem ke kazateli a řekl nejistě něco ve smyslu, že jsem přiletěl z České republiky, kde je církev postižena Torontským požehnáním a že jsem slyšel jeho kázání z Varšavy, kde před tímto hnutím varoval. Poprosil jsem jej, zda by toto poselství mohl sdělit i v ČR, což mi přislíbil. To bylo vše.
Když jsem se vrátil do ČR, toužil jsem navštívit tuto konferenci v Praze. Jenže jsem dostal příkaz generálního ředitele odletět do jižní Francie předat technologii jednoho léku a mohl jsem jen na část shromáždění. Modlil jsem se o odklad, ředitele jsem osobně navštívil a on mi nedopatřením vše přeložil tak, že se služební cesta zcela kryla s pořádáním konference. S těžkým srdcem jsem odletěl znovu do Nice. Paradoxem bylo, že před tím starší, na oznámení jedné sestry, zjistili, že jsem přes pastorův nesouhlas zveřejnil recenzi na skripta o skupinkových sborech, což byla pastorova vize. Přitom dlouho odmítal o obsahu vůbec diskutovat s tím, že má recenze se netýká pojetí našeho sboru. Po zveřejnění tomu tak náhle nebylo. Starší počkali, až odletím do Nice, a uspořádali sborové shromáždění, kde mě z důvodu "setrvávání v hříchu" a "pro neschopnost" odvolali z funkce staršího sboru, aniž by mi to oznámili předem. Na stejném shromáždění pak přečetli sboru i mé odvolání z funkce poradce úzké rady AC, aniž bych to rovněž předem věděl. Toto odvolání domluvili s Rudkem právě na konferenci s Wilkersonem. Před sborem pak jeden starší sdělil sboru, že jsem o všem informován, že se nic neděje za mými zády a členům sboru nebylo dovoleno znát důvod. Pastor se za tuto nepravdivou informaci omluvil Lence, ale nikoliv sboru, kterému bylo interpretováno, že o všem vím. Mně později pastor sdělili, že důvod své suspendace nesmím nikomu ve sboru říct. Věděl jsem, že mé vyloučení už je jen otázkou času.
Když mi to Lenka napsala do Francie, nebyla to pro mě novinka, protože jsem znal a předpokládal způsoby pastorova jednání a počítal jsem s tím. Starší mi před odletem, kdy jsme o celé věci diskutovali (podrobněji je o tom pojednáno na jiném místě), řekli o svolání sborové schůze, ale odmítli mi sdělit důvod. Zprávu jsem si četl v hotelu ve skalách nad Azurovým pobřežím a nad hlavou mi kroužili dva dravci. Měl jsem zde královskou snídani a nádherný rozhled. Po dobu 14 dnů jsem zde měl předávat jednu problematickou technologii výroby cytostatických tablet. Celou věc jsem ale díky přístrojovému vybavení měl za tři dny hotovou. Firmě se však vyplatilo nechat mne deset dní v hotelu, protože to vyšlo levněji, než přeobjednat letenku v době konce sezóny. Ředitel mi jen telefonicky popřál krásnou dovolenou na účet firmy. I když jsem trávil nádherné dny na Francouzské riviéře a cestoval po pobřeží do starobylých městeček Antibes a Cannes, mé srdce přesto bylo jinde. Na konferenci David Wilkerson pak vůbec o Torontském požehnání nemluvil, dokonce se některé manifestace tohoto typu vyskytly na jednom z jeho pražských shromáždění. Byl jsem zdrcen.
městečko Sophia Antipolis, kde byla i farmaceutická firma Elaiapharm, kde jsem pracoval
Později jsem se začal setkávat s tím, že se v jeho službě začala vyskytovat určitá proroctví, pro které byl některými lidmi označen jako falešný prorok. Předpovídal, že zřejmě ještě za jeho života dojde k vypuknutí tisíců ohňů v New Yorku, že dojde k obrovské kalamitě a výpadkům elektřiny na území USA. Jindy, že do pěti let zaniknou křesťanské televizní pořady. V jeho kázáních, která jsem pravidelně odebíral, se začalo neustále objevovat jedno téma, a to bylo zápas člověka o důvěru v Bohu. Začal jsem mít jisté pochybnosti a tato kázání už jsem příliš nečetl. Mnohem více mě oslovovala jeho stará kázání. Tušil jsem, že se možná něco přihodilo, ale moc jsem netušil co.
Začal jsem tedy zkoumat podrobněji jeho životopis a nalezl jsem zajímavou skutečnost. Následující týden, co jsem se s ním setkal v New Yorku, odjel na turné do Evropy a nejprve navštívil Anglii. Podle jednoho konzervativního a známého kazatele, Jacoba Prasche, který mu byl nakloněn, však navštívil známý evangelikální sbor v Londýně, který se otevřel Torontskému požehnání. Pod mocí Ducha zde údajně padl na záda a sám propadl záchvatu nekontrolovatelného smíchu a stál bok po boku těm, které dříve kritizoval. To mi pak vysvětlovalo i jeho návštěvu v ČR, během které se rovněž tyto manifestace u jedné ženy objevily a byly Wilkersonem interpretovány jako dílo Ducha, o čemž referoval například časopis Dingir. Pro mnohé pak bylo udivující, když David Wilkerson v roce 2011 zemřel při autonehodě, kterou sám zavinil, a ještě přitom těžce zranil svoji manželku. Nemohu se ubránit dojmu, že šlo o určitý symbol, který se pojil s odklonem od jeho dřívějšího směřování.
Tato a podobné věci mě vedly k jednomu. Žádný, byť sebeslovutnější kazatel, nesmí být předmětem vkládání naší naděje. I ten největší Boží muž je jen hliněnou nádobou, která potřebuje korekci těla Kristova. Nicméně nikdy bychom neměli někoho odsoudit za jeho omyly, protože tyto nemohou zpochybnit nic z toho, že dotyčný mohl před tím vykonat skutečné Boží dílo. Nemělo by nám to ovšem zabránit tyto excesy odsoudit jen proto, že se jich dopustil někdo, koho respektujeme. Zajímavě se v této souvislosti vyslovil právě Dan Drápal, byť i on je nadšeným zastáncem různých neortodoxních duchovních experimentů a sám propaguje zjevně falešné proroky: „Domnívám se, že bratr Wilkerson pro svou velkou autoritu neměl člověka, který by se ho v této věci odvážil korigovat… Problém byl v oněch nenaplněných (konkrétních) předpovědích, jichž v závěrečných letech Wilkersonova života přibývalo… Přes toto jediné negativum, které jen potvrzuje, že dokonalý mezi lidmi byl pouze Boží Syn, Ježíš Kristus, zůstává po bratru Davidu Wilkersonovi veliké a jednoznačně pozitivní dědictví.“