Střípky ze života - člen staršovstva
V roce 1997, po rozdělení sboru a jeho nastoupivší konsolidaci, si Rudek přál, abych se stal starším sboru. Nevěděl jsem o tom a pastor sboru tím byl docela nemile překvapen. Když jsem se to dozvěděl, vyžádal jsem si čas na rozmyšlenou a poté jsem sdělil, že se na to necítím lidsky zralý. Nicméně koncem týdne, ze 4. na 5. dubna, ráno po 6. hodině, jsem měl velmi živý sen.
Přišel jsem se do nějaké rozlehlé budovy, kde prostory tvořil komplex velkých sálů. Uvědomil jsem si, že jde o rekonstruovaný sál kina v Kolíně, který můj otec dostal v restitucích. Konala se zde nějaká akce. Chtěl jsem být nepozorován, a tak jsem sešel po svažujícím se schodišti kinosálu až do první řady. Z reproduktoru se ozývalo kázání vedoucího Křesťanských společenství a dlouholetého činovníka KMS. Byl jsem v duchu nejistý a vnitřně jsem z celé akce neměl dobrý pocit, ale abych nečinil pohoršení, schoval jsem se v úplně nejkrajnějším sedadle první řady, kde jsem si zaklekl za sedadlo, a modlil jsem se směrem k promítací kabině. Program totiž probíhal v místech, kde je obvykle promítací kamera a první řada byla tudíž nejdále.
Náhle jsem si všiml, že vedle mě sedí druhý pastor, ale když začal mluvit, všiml jsem si, že je to náhle pastor sboru. Otcovsky mi domlouval, že se tvářím kriticky a že by tento kritický pohled mohl narušit jednotu sboru. Dlouze mi domlouval, že i moje kritické poznámky proti hnutí Víry již dříve činily napětí ve sboru a že některým lidem by mohla moje kandidatura do staršovstva činit problémy. Zeptal jsem se trochu podrážděně, zda je někde v Bibli napsáno, jak se má člověk tvářit a ihned mě napadl verš, že srdce se odráží v tváři člověka. Tento verš jsem mu zacitoval a on se usmál. Dlouze mě káral za to, že viděl, že jsem uvnitř kritický, aniž bych cokoliv řekl. Nakonec jsem odvětil, že pokud je to tak, že zavolám biskupovi, aby se mnou ve staršovstvu nepočítal a že za těchto okolností tedy starším být nemohu. Odcházel jsem nahoru po schodech kinosálu a ihned jsem si uvědomil, že jsem udělal chybu. Měl jsem všechno vyslechnout mlčky a nepodlehnout emocím. Litoval jsem toho. Vnitřně jsem vycítil, že pastor chtěl docílit právě toho.
Když jsem vyšel až nahoru, všiml jsem si, že je zde, za promítací kabinou, ještě jeden velký sál. Ocitl jsem se na jeho balkóně. Sedl jsem si na stůl. I jiní seděli na stolech. Přeci jenom jsem chtěl vidět, co se zde děje. Na pódiu byli naši zpěváci. Chtěl jsem být nepozorován, ale okamžitě mě uviděla sestra, která v té době vedla chvály Schoval jsem se proto za zády ostatních. Někteří shromáždění byli naprosto znudění a jiní byli zaujati hudbou. Muzika byla rytmická, moderní a všechno bylo ve stylu světské show. Vše bylo přenášené na velké projekční plátno s obrazem v nadživotní velikosti. Refrén hudby tvořila slova „Tvé obětí nás doletí“. Na obraz se zrovna přenášela tvář jednoho bratra, který byl oholen a měl nové brýle v silnějším rámečku a vedle něho stála další mě známá sestra. Když dozpívali, jejich obraz se na plátně zastavil jako diapozitiv. Měl jsem pocit, že v sále je nakouřeno, ale cigaretový kouř nebyl cítit, což mne dost zmátlo.
Když muzika dozněla, seděl jsem sklíčen a modlil jsem se asi takto:
„Pane, já vím, že jsem se nechal unést, neměl jsem s pastorem takto jednat a nechat se vyprovokovat. Kdybych byl starším, mohl bych tyto věci ovlivnit a varovat před nimi, teď je pozdě. Nechal bych si klidně křivdit, nesl bych potupu i neporozumění, jen abych mohl od tohohle lidi ochránit. Ty jsi Bohem všemohoucím, prosím Tě – změň to!"
Po této modlitbě jsem se probudil a měl jsem silný pocit, že musím kandidaturu do staršovstva přijmout.
Tomuto snu, jakkoliv může být doprovázen nánosy člověčiny, rozumím tak, že moje úloha v novém staršovstvu má být úlohou jakéhosi strážce před takovými charismatickými vlivy, které vypadají při letmém pohledu velmi přesvědčivě (spousta lidí, živé plátno, moderní hudba) avšak v důsledku vedou k apatii a světskosti (znudění mladí lidé sedící na stolech...). Jako by právě s touto věcí náš sbor po léta zápasil a patrně bude i v budoucnu. Zároveň tomuto snu rozumím tak, že se z důvodu mého odlišného postoje k hnutí Víry a KMS asi někteří postaví proti.
O několik dní později jsem na staršovstvu přijal kandidaturu. Dva tehdejší starší měli výhrady vůči mému postoji proti hnutí Víry. Jeden z nich o tom dokonce mluvil separátně seniorem oblasti. Sdělil jsem jim něco ve smyslu, že tyto námitky jsem slyšel ve snu a že s tím počítám. Proti mé kandidatuře se postavila i sestra, kterou jsem viděl ve snu (i když z formálně jiného důvodu). Podle mého mínění s tím mají problémy (právě z tohoto důvodu) i někteří ostatní členové sboru, které jsem v onom snu zahlédl. Od této doby beru tento sen jako proroctví. Nebýt něho, asi bych pod vlivem těchto faktů nikdy nesouhlasil s mým zvolením do staršovstva sboru. Měl jsem podmínku, že chci být ale zvolen sborem, nikoliv být jen kooptován. To se moc nesetkalo s úspěchem, protože "demokracie přece nepatří do církve". Při aklamaci jsem se ale spokojil s tím, že drtivá většina sboru zvedla ruku, i když se nikdo nenamáhal s tím učinit součet hlasů. Jednoduše jsem nechtěl sloužit někomu, kdo by o to neměl zájem a musel mne jen trpět. Proti byli jen někteří charismatičtí členové, u kterých jsem to ovšem předpokládal a respektoval.
O několik let později, na dovolené s vyškovským sborem v Pístovickém mlýně (počítám, že to byl tak rok 1999-2000), jsem tento sen sdílel s Rudkem. Došlo k tomu za velmi zvláštních okolností. Vydal jsem se na modlitební procházku a řekl jsem Bohu, že bych tento sen rád sdělil právě jemu. Byl již ale tehdy pod vlivem Torontského požehnání, a proto jsem s tím váhal. Prosil jsem Boha, že pokud tak mám učinit, ať mi k tomu sám dá příležitost. Těsně po této modlitbě se za horizontem vynořila Rudkova postava. Došel jsem k němu a sen jsem mu tlumočil. Bedlivě mě poslouchal, a poté mi dal – aniž bych o to, myslím, žádal – výklad, který se mě hluboce dotkl.
Řekl mi zajímavou věc. Všiml si, že jsem klečel v kinosále obráceně, a namísto, abych se díval na plátno, kde bývá lidem promítáno, co mají vidět, díval jsem se se v podstatě do zákulisí. Rudek prohlásil, že mnoho věcí, které jsou členům církví předkládány, se ve skutečnosti často vytvoří na různých pastorských skupinkách, které – jak jsem pochopil – mnohdy ani nemají nic společného s danou církví. Život sboru se pak může odehrávat i zcela mimo vlastní denominaci. Proto zde byl jiný sál (nacházel se přímo za místem promítací kabiny). Hlas onoho vedoucího KMS, který jsem v daném sále uslyšel, tam pak byl proto, abych si uvědomil, odkud tyto věci pocházejí. Náš rozhovor přerušil zvonek. Biskupovi ve chvíli, kdy mluvil o onom vedoucím, zazvonil mobil. K mému údivu mu právě zavolal právě onen vedoucí, který samozřejmě, zřejmě stovky kilometrů od nás, nic netušil. Tento moment byl pro mě velmi silný. V té době jsem již napsal „Charismatickou církev sjednocení?“ a mnoho věcí mi tím pádem bylo zřejmých.
I když se zřejmě jednalo o věc minulosti, i později jsem si uvědomil, kdo například stál a stojí za překladem prací některých Kansaských proroků, kdo dal impulz k návštěvě Londýna s cílem upozornit na Kurzy Alfa nebo kdo překládal Ricka Warrena, Alana Vincenta nebo Billa Johnsona. Nebo kdo výrazně podporuje trendy „Nové apoštolské reformace“, emancipaci žen ve službě v církvi a je promotorem politické angažovanosti na poli evangelikálního hnutí. To vše dodnes podle mých zkušeností devastuje sbory. Věřím, že ten sen ukazoval jak do minulosti sboru, kdy to byla KMS, která šířila například Haginovy a Margiesovy knihy, které podstatně přispěly k prvnímu rozdělení inkriminovaného sboru v roce 1992, a byla to rovněž KMS, u jejichž apoštolů hledali pastoři sboru řešení před druhým rozdělením v roce 1996. Zároveň sen ovšem ukazoval i do budoucna, kdy pohled jinam, než na plátno – tedy na pozadí toho, co je lidem oficiálně předkládáno – se nevyplácí. Měl jsem tehdy ohledně Rudka obavy, co s ním udělalo Torontské požehnání, ale tato zkušenost mě utvrdila v tom, že je stále nástrojem v Božích rukou.
Nicméně návštěvy evangelistů z Argentiny v té době pokračovaly a mé dny se mi zdály být sečteny. Tuším, že podruhé jsem od té doby Rudka potkal ve Vyškově, kam jsem k jeho překvapení přijel na jeho kázání. Vnímal jsem, že jeho služba je v poslední době ještě více než před tím pod vlivem Torontského požehnání, což mě dost mrzelo a bylo to cílem mých každodenních modliteb za něho. Když jsme se loučili, naznačil jsem mu, že má situace asi nebude ve sboru růžová a že zřejmě budu v budoucnu vyloučen. To, že budou starší usilovat o mé vyloučení, jsem oznámil i jim samotným snad již v roce 1997 a nejen na základě onoho snu. Rudek mě při rozhovoru ujistil, že za mnou bude nadále stát a chránit mě před vedením sboru, což mnoho let věrně činil. Nevím, kde jsem vzal tu smělost, ale podíval jsem se mu do očí a sdělil jsem mu, že tomu tak v budoucnu již nebude a že i on sám se zasadí o mé vyloučení. Razantně mě tehdy ujistil, že se tak nestane. Dnes jsem přesvědčen, že tu smělost mi tehdy dal Duch svatý, protože jsem měl v danou chvíli úžasný vnitřní klid a jakousi až „svatou smělost.“ Můj poslední rozhovor s Rudkem byl telefonický, na jaře roku 2008, kdy mne v mé hluboké krizi po vyloučení ujistil, že moc dobře ví, co jsou Kurzy Alfa (kvůli jejichž kritice jsem byl vyloučen) zač. Toto jeho poznání mu, žel, ovšem nebránilo, aby je vícekrát veřejně podpořil. Vzpomněl jsem si, jak jej v minulosti mnozí kritizovali za "církevní politiku", což jsem do dříve razantně odmítal a bránil jsem ho. To vše dnes ovšem považuji za práci „torontského ducha“ mnohem více, než za cílené lidské jednání.