Střípky ze života - odklon AC od letničního hnutí
Někdy okolo roku 1996 se mi dostala do ruky knížka od Bennyho Hinna „Dobré ráno, Duchu svatý“, o které se mluvilo i v rámci Apoštolské církve. Po jejím přečtení jsem se poněkud zhrozil, protože zde byly zvláštní věci ohledně osoby Krista, popisující naprosto nestandardní, v podstatě mystickou konverzi jejího autora, zřejmě bez jakéhokoliv pokání. Tehdy jsem jezdíval jednou měsíčně na semináře Společnosti pro studium sekt do Prahy, a poté jsem navštěvoval rodiče, kteří v té době bydleli v Kolíně, kde vedli restauraci v Kmochově ulici a přespával jsem u svého bratra v Poděbradech. Při té příležitosti jsem navštěvoval i Rudolfa Bubika, tehdejšího předsedu církve. Otcovsky se mi věnoval, vždycky si na mě udělal čas a z těchto návštěv jsem bral velký užitek a z jeho rad čerpám dodnes.
Měl jsem pocit, že mě Bůh přímo vede Rudka znovu navštívit a ve jménu Božím ho před tou knihou varovat. Když jsem za ním přišel, seděl zamyšlen nad stolem, kde mu právě tato kniha ležela (byl tehdy asi tak v mém věku). Pokynul mi a ukázal právě na ni, protože ji hodlal číst. Trochu mi spadla čelist, ale zachoval jsem dekorum. Už se detailně nevzpomínám, jak to probíhalo, ale myslím, že jsem mu řekl, že mě Pán posílá, abych ho před tím varoval. Věřím, že to tehdy vzal velmi vážně, protože před Hinnem varovali i letniční v zahraničí, a tak jsem asi nebyl zdaleka jediným. On ale věřil Hinnovu pokání z roku 1994. Jenže tato kniha „probudila“ i Claudio Freidzona a Rudolf po jeho požehnání hodně toužil. Dlouho se pak mluvilo o Hinnově pokání a zda Hinn knihu dostatečně po svém pokání opravil (dříve tam totiž psal i o Kristově duchovní smrti) apod. Protože Hinn vkládal na Freidzona ruce, a ten poté zahájil probuzení v Argentině, bylo to pro AC velmi důležité. Stálo na tom další směřování, jelikož Argentina klepala na dveře, a nakonec se pro AC stala i zemí zaslíbeného probuzení.
Napsal jsem pak recenzi knihy do Života v Kristu a Rudkovi jsem ji poslal. Vzpomínám, že mi obratem zavolal a řekl, že s tím nemá problém, ale že recenze je příliš obsáhlá a že by se nevešla do časopisu.
Pak přišla Pensacola a vše začalo nanovo. Začal jsem psát Cizí oheň a kapitolu po kapitole jsem ji Rudkovi posílal. Většinou jen říkal, že zatím není čas, a že by to mnozí nepochopili apod. Asi po dvou letech jsem mu sdělil, že cítím potřebu s tím seznámit církev. Obvykle jen opakoval, že ještě není čas a že je třeba vyčkat, že by to pastoři nepřijali. To asi byla pravda, nicméně zatím se naplno připravovalo a prorokovalo probuzení, které má skrze Claudio Freidzona přijít do ČR. Nakonec jsem Rudkovi zavolal, že knihu zveřejním. Odpověděl mi, ať se na to zeptám Michala Berana, což byl můj první kazatel ve sboru v Českých Budějovicích, kterému jsem důvěřoval, a ať se zařídím dle jeho rady. Michal mi odvětil, že kniha je příliš ironická, takže jsem to celé přepsal a vše ironické odstranil. Michal mi nakonec řekl, že pokud to není ironické, nemá s tím problém a ať poslouchám Boha, jak mě vede. Takže jsem znovu Rudolfovi zavolal a on se divil, že je Michal pro, ale byl natolik konzistentní, že mi řekl, že pokud mě věřím, že mě Bůh volá k tomu to zveřejnit, nebude mi v tom bránit. Jeden bratr mi – aniž by zřejmě tušil, co hodlám učinit – nabídl založení stránek na internetu, a toto byla první publikace.
Zhruba od této doby jsem si s Rudkem přestával rozumět a pozoroval jsem proměnu jeho dřívějších postojů. Zůstávali jsme ovšem dobří přátelé a mohu upřímně říct, že jsme se nadále bratrsky milovali. Nakonec mi ovšem sdělil, že Cizí oheň nečetl, aby nemohlo být řečeno, že jsem jej ovlivnil. Dále je zbytečné to popisovat, ale já osobně vidím právě zde kořen jeho pozdějších mylných předpovědí a různých diskrepancí. Otevřel se podle mě duchu, kterému se dříve dokázal razantně postavit v 80. letech; a dříve v 70. letech, když přišel mezi letniční na Těšínsko v podobě branhamismu. Zůstal nadále v mém srdci jako drahý bratr v Kristu.
V době prvního příjezdu Claudia Freidzona do Příbrami, který od Bennyho Hinna přejal své pomazání, jsem měl sen. Stál jsem v zástupu křesťanů a mnozí měli zavázané oči. Bylo to v tělocvičně a někdo zde velmi hlasitě a dynamicky kázal. Z nějakého důvodu jsem pásku na očích neměl a postřehl jsem, že vše kolem je zinscenované, a že místo kazatelů zde mluví nějací sportovci. Když jsem odešel ven, představili se mi jako příslušníci Rodiny lásky. Poté se mi dostal do ruky Život víry, kde jeden kritik přirovnal právě Freidzonovo působení k praktikám Rodiny lásky. Při četbě Písma jsem měl pak intenzivní zážitek. Četl jsem, jak Áronovi synové přinesli do chrámu cizí oheň. Podle výkladu W. Nee se tito synové postavili na místo svého otce, což jim nepřináleželo. Tento výklad ovšem nepovažuji za správný. Jiné výklady ukazují, že nepoužili čistý zdroj, který měli udržovat stále planoucí. Později jsem pochopil, že přijde doba, kdy lidé, kteří zastávají určité důrazy, se budou snažit postavit na místo vůdců církve. Je to již řada let, ale od té doby se pravidelně za tyto věci modlím. Předpokládám, že i v naší zemi budou stoupenci bojovat o pozice v církvi a dojde k mnoha rozkolům a na mnohých církvích – které se tomuto otevřely – bude zřetelně rozpoznatelné ovoce.
Když se členové našho sboru vrátili z prvního Freidzonova turné v Příbrami, měl jsem velmi silné puzení navštívit jednu sestru, která se tehdy z tohoto shromáždění rovněž vrátila. Nemohl jsem se však dozvonit, a tak jsem odešel. Záhy jsem se dozvěděl, že upadla do bezvědomí a měla od té doby jisté zdravotní komplikace.