Nepohrdej církví – výstraha internetovým střelcům
Někteří křesťané se dnes stylizují do role starozákonních proroků a kritizují církev; někdy ji doslova z internetu odstřelují. Je samozřejmě v pořádku kritizovat bludy a církevní nešvary. Je však důležité zachovat si milující postoj v srdci. Pavel prožíval tíhu a tíseň za stav tehdejších sborů, byl s to přijít s holí, hrozil neodpuštěním, a dokonce vydával hříšníky satanu. Poté ovšem žádal milovat satanu vydaného a prokazovat mu lásku, aby se nezhroutil. V tom je mnoho z božího charakteru.
Podíváme-li se na lid Staré smlouvy, pak ten chodil čtyřicet let po poušti, a přesto pro svoji nevěru nevešel do zaslíbené země a poušť byla poseta jeho těly. Chvěji se, když čtu, že jejich červ neumírá a oheň nezhasíná. Přesto Bůh byl vždy k svému lidu věrný, miloval jej a znovu a znovu se k němu skláněl. Nemohl být nevěrný, protože by zapřel sám sebe. Když se pohanský věštec rozhodl zničit Boží lid kouzly, vložil mu Hospodin do úst slova, která vystihují jeho pohled na svůj lid:
„Rozprostírají se jako úvaly, jako zahrady nad řekou, jako vonné stromoví vysázené Hospodinem, jako cedry při vodách. Z jeho věder se řinou vody, jeho símě je hojně zavlažováno, jeho král bude vyvýšen nad Agaga, jeho království bude povzneseno. Bůh, který ho vyvedl z Egypta, je mu jako rohy jednorožců. Zhltne pronárody, své protivníky, rozhryže jim kosti, protkne je svými šípy. Stočil se a lehl jako lev, jak lvice. Donutí ho někdo, aby povstal? Kdo ti bude žehnat, buď požehnán, kdo tě bude proklínat, buď proklet."
Kritika církve, resp. bludů, může přinést požehnání, ale pokud je zlý úmysl (pomsta, touha po zviditelnění, nebo jen škodolibost), může vést i k prokletí. Podíváme-li se do Nového zákona, vidíme zde oslaveného Krista, který napomíná své církve. Vytýká jim falešné učení, falešné učitele, vlažnost, bohatství, samolibost a nezávislost. Jedné církví sděluje, že je již mrtvá. Přesto tyto církve drží ve své ruce jako obraz zlatých svícnů. Jinými slovy, i ten nejmrtvější sbor, který sešel z cesty a hlásící se nyní ke Kristu jen podle jména, je zlatým svícnem, který drží Kristus ve svých rukou.
„V pravici držel sedm hvězd a z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč; jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle. Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý; ale on vložil na mne svou pravici a řekl: "Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev - a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu. Napiš tedy, co jsi viděl - to, co jest, i to, co se má stát potom. Tajemství těch sedmi hvězd, které jsi viděl v mé pravici, i těch sedmi zlatých svícnů: Sedm hvězd jsou andělé sedmi církví, a sedm svícnů je sedm církví."
Máš-li pocit, že tě Duch Boží volá kárat bludy a označovat falešné učitele, mělo by tvé srdce překypovat láskou a zároveň bolestí nad daným stavem. Charismatickou církev sjednocení jsem napsal poté, kdy jsem se léta jmenovitě každý den modlil za členy užšího výboru KMS. Když jsem psal Cizí oheň, ležel jsem několik hodin na zemi před Bohem a volal za církev a její představitele. Bylo to těsně poté, co jsem viděl, jak se mí drazí bratři a setry zmítali v divokém reji, který vypůsobil jeden argentinský kazatel. Netušil jsem, že mohu v církvi něco tak hrozného zažít. Někteří říkali, že ti lidé vydávají zvuky zvířat. Nikoliv, žádné zvíře jsem neslyšel vydávat tak hrozné zvuky. Bylo to pro mne, jako by někdo otevřel brány pekla.
Pokud dnes vidíme podvodná znamení, Kurzy Alfa namísto evangelia pokání, manažerství namísto správy církve, psychoanalýzu namísto pastorace, věštby namísto prorockých kázání, mělo by nás to bolet a měli bychom zažít něco z bolesti Krista, který žárlivě shlíží na svoji nevěstu. Tyto věci církev paralyzují a zaslepují. Proto se dnes křesťané bojí více virózy než hříchu. Proto dnes církev neprotestuje, když jsou jejím členům přidělovány kódy, a dělí se na "čisté" a "nečisté". Světlo, které dříve dokázalo prozářit tmu, zhasíná a církev se stává poslušnou světu a namísto duchovního boje vede boj proti svým členům.
Jestliže nemáš bolest pro církev a netoužíš po jednotě v moci Ducha, mlč! Pokud netoužíš vidět církev jako vojsko pod praporci; pokud nevidíš duchovní nemoc, která činí z Boží armády stádo ustrašených králíků, se slzami v očích, pak raději zmlkni. Bůh nesnese, aby k jeho soudu přikládaly ruce jeho děti. Stejně jako se Áron vrhnul mezi lid, když se jej Bůh rozhodl zničit, nemáme právo sedět jako Jonáš pod skočcem a dychtit po božích soudech. Bůh nenávidí povýšený pohled a pokud jsi sólo křesťan, samozvaný a sám sebou ustanovený prorok, který hledá chyby, věř, že neujdeš soudu jako kdokoliv z těch, které soudíš.
Pokud si přečteme skutečné proroky, pak vidíme, jak trpěli hříchem svého lidu, postili se a modlili a byli ochotni jít do krajnosti. Mojžíš i Pavel žádali být odloučeni a prokleti místo svého lidu, ale jediný Kristus toho byl hoden. Písmo nás vede k tomu mít ostatní za důstojnější sebe a nařizuje nám dokonce v případě potřeby položit život za své bratry a sestry. To jednoduše není možné bez moci Ducha svatého.
Nech se proto pohnout Duchem svatým, nech se naplnit jeho svatým zármutkem, volej k Bohu, a pak teprve sedni ke klávesnici. Ale než tak učiníš, uklidni se a piš s chladnou hlavou a pamatuj, že budeš zprvu nepochopen, odmítán, ale horoucí srdce a Boží zármutek nebudou Bohem nikdy přehlíženy. Možná uvidíš ovoce až na věčnosti, ale možná budeš jako Jonáš, skrze kterého Bůh učiní průlom.