Apoštol David Hogan v Českých Budějovicích
V prosincovém čísle časopisu Život víry vyšel článek s názvem „Láskyplný provokatér z mexické džungle“. Dostávám poměrně často dotazy od křesťanů, kteří se mne ptají, co učí a zastává ten či onen člověk a nejinak tomu bylo i v tomto případě. Domnívám se, že nejsem osobou, jejíž stanovisko by mělo v životě ostatních hrát příliš velkou roli. Rád poskytuji informace, ale závěry obvykle nechávám na daném tazateli. Proto bych rád ukázal na to, že i z daných, obvykle krátkých a propagačních či kriticky přejných článků, se dá zjistit mnohem více, než si lidé uvědomují a že stačí číst soustředěně, s modlitbou na rtech a v touze skutečně porozumět. Když tedy posuzuji nějaký článek, zajímá mne mimo jiné několik věcí.
Kdo článek píše
Je dobré si položit otázku, kdo daný článek píše? Je tento autor objektivní, a jaké má předporozumění? Předesílám, že věřím, že každý z lidí má své předporozumění, i když každý trochu jiné. Je dobré si zjistit, jaké osobnosti dříve autor podporoval a jaká učení sám zastává. Zmýlil se už někdy a podporoval osobnosti, které se ukázaly jako heretické? Byl schopen uznat svůj omyl? Podotýkám, že každý z nás jsme omylní, mýlili jsme se, mýlíme se a mýlit se budeme. Každý navíc máme nějaký úhel pohledu a nikdo nedokážeme být zcela objektivní. Pokud ale nějaký autor (mluvím čistě obecně) například věří, že Kristus duchovně zemřel nebo dokonce trpěl v pekle, že jedním z přenosných darů Ducha je prodlužování nohou, že Benny Hinn je ortodoxním bratrem v Kristu, je třeba předpokládat, že by ani u druhých tyto věci neshledal závadnými. Já například věřím v křest Duchem jako následnou zkušenost po znovuzrození včetně možnosti mluvení jazyky a lze tudíž u mne předpokládat, že bych také tuto víru u druhých neshledal jako neortodoxní. Jde tedy pouze o zjištění východiska autora, nikoliv o jeho samotného.
Kdo akci pořádá
Uvědomuji si, že tento bod může být zavádějící. Sám jsem byl k přednáškám pozván sbory i organizacemi, s nimiž bych se v mnohém neshodl. Nicméně snažil jsem se, abych byl čitelným a aby má participace nemohla být vykládána jako podpora celého systému jejich učení. Nebylo to často, ale několikrát jsem proto pozvání odmítl. Pokud však nějaký sbor, církev nebo organizace někoho pozve ne proto, aby získala informace nebo jiný úhel pohledu, ale proto, aby se vystavila jeho duchovnímu vlivu nebo učení, jde o zcela jinou věc. V takovém případě lze shledat jistou shodu směřování řečníka i hostícího sboru. Pokud jde tedy například o sbor extrémního charismatického proudu, jako je hnutí Víry, pokud má tento sbor či jeho vedení nějakou dohledatelnou minulost, pokud se otevřeně hlásí k nějakým zahraničním vzorům, je třeba vzít to vážně. Pak i pozvaná osoba bude pravděpodobně mít určitý zásadnější průnik s orientací hostitelské instituce.
Informace v článku
Ačkoliv jsem do této chvíle mluvil především na obecné rovině, nyní je třeba přejít k obsahu. Jsem přesvědčen, že nejobjektivnější kritiku je možné získat z informací protagonistů, stoupenců nebo sympatizujících svědků. Ty se totiž nedají popřít. Zatímco snaha o objektivní popis od kritika může být ze strany stoupenců chápána jako neporozumění, zaujatost nebo dokonce nenávist, u popisu od stoupenců to prakticky nelze předpokládat. Pokud přejný svědek prohlásí, že zde například nezaznělo evangelium, má to větší váhu, než kdyby podobnou větu sdělil kritik. Co podstatného se tedy dozvídáme z článku?
Krom nadpisu, upozorňujícího nás, že osoba je zřejmě excentrik, ale zato plný lásky, máme zde charakteristiku, že „apoštol mexických indiánů David Hogan nemá pochopení pro kulturu západu ani pro naše církevní manýry.“ Dále, že je to „světoběžník“ a jedna z „nejproslulejších osobností současného charismatického hnutí“. Je zde stručný popis Hoganových tříhodinových osobních modliteb a nevtíravé sbírky „se štědrým obsahem“. Hoganovi v minulosti vadila „přetvářka náboženství“ a od roku 1981 založil v Mexiku 600 sborů, kam odešel jako misionář. Podle Hogana je to ale teprve začátek.
Hogan se běžně modlí za vzkříšení, což je specifikem jeho služby, a již (nebo snad zatím) bylo 400 lidí vzkříšeno z mrtvých. Toto své služebné specifikum se znenadání snažil promulgovat i mezi shromážděné charismatiky: „Síla evangelia přijde do této země ve jménu Ježíš. Promlouvám nad vámi schopnost kázat evangelium, schopnost křísit mrtvé!“
Kazatel prý vždy káže slovo a až poté uzdravuje. Velmi podstatná je informace, kterou v této souvislosti raději ocituji celou: „Proto mě překvapilo, že Ježíšovu oběť nevysvětloval. Myslím, že pro lidi z nenáboženského prostředí, kterých je v naši zemi většina, je slyšet evangelium o zástupné oběti ještě důležitější než pro lidi, kteří ho slyšeli a biblické principy znají. Hogan mluvil o moci Ježíšova jména i obecněji o odpuštění hříchů, ale to, že Ježíš vzal naše hříchy na sebe a že pokání znamená uznat svou vinu a přijmout odpuštění, neuvedl.“
Pak je zde uvedena i modlitba za spasení, která má zřejmě dokreslit výše uvedený autorův postřeh: „Pane Ježíši, dnes večer chci, aby ses stal mým Pánem, budu tě poslouchat, zachraň mě, dej, abych se znovuzrodil, naplň mě svým Duchem“. Následuje informace, že „při modlitbách Hogan lidi, kteří žádali o modlitbu, otcovsky objímal a hladil.“ Poté je uvedena informace o stovkách návštěvníků v Banské Bystrici a v Olomouci. Autor článku k tomu uvádí: „Něco takového se nedá nafilmovat, je to nadlidské – reálné je to jen proto, že čerpá z Božích zdrojů.“ Nakonec autor uvádí, že nevěří těm, kdo popírají Hoganova vzkříšení, kterým on sám věří. Uvádí, že jeho zázraky souvisejí s přísným životním stylem. Hoganova rodina se totiž postí každý druhý den.
Poslední informací, kterou bych rád zmínil je skutečnost, která popisuje, jak Hogan selektoval návštěvníky svých pralesních shromáždění. Teprve když stáli několik dní na slunci, nesměli kázat, spali na prknech a jedli nezvyklá jídla – načež to někteří nevydrželi – byli přijati jako vítaná návštěva.
Posouzení informací
Každému vřele doporučuji si celý článek přečíst. Co je ale na základě uvedených informací možné přeci jenom zvážit? Předně, pokud se o někom mluví jako o jedné z nejproslulejších osobností současného charismatického hnutí, je třeba zbystřit. Stejné nebo podobné informace jsem se mohl dočíst o Kennethu Haginovi, Wolfhardu Margiesovi, Ricku Joynerovi, Paulu Cainovi, Yonggi Cho, Claudiu Freidzonovi, Benny Hinnovi, Dereku Princovi, Alanu Vincentovi, Ulfu Ekmanovi, Reinhardovi Bonnkem a mnohých dalších, kterým se Život víry za dobu své existence věnoval. Všichni se projevili jako ti, kteří vyučovali či vyučují hereze, což u některých výjimečně připustil i Život víry. Jiní propadli morálním a etickým excesům a někteří nečinili pokání přičemž byli odhaleni. Rád bych zdůraznil, že nikdo není bez viny a i Bible zná pády Božích mužů. Ti ale buď činili pokání, nebo zůstali mimo svoji službu. Je zde proto nějaké poučení? Zatímco dříve prý nebylo možné tyto osoby kritizovat, protože bylo třeba vyčkat na ovoce, to dnes již dozrálo. Například Reinhard Bonnke opakovaně prohlásil, že Afrika bude spasena a později, že již je spasena. Co nám ale ukazuje dnešní pohled na Afriku a statisíce afrických imigrantů? Jsou to obrácení misionáři, přinášející do Evropy evangelium? Máme zde spasenou Argentinu podle proroctví argentinských apoštolů, kteří navštěvovali ČR? A koneckonců máme v ČR probuzení, jak nám slibovali mnozí další proroci? Proto, pokud si přečtu vzletná slova v Životě víry, měl bych si uvědomit velmi nízkou nominální hodnotu těchto pojmů.
Měly tyto osoby dále něco společného? Podle mne jedinou věc. Zastávali charismatická učení včetně teorie výkupného ďáblovi, z níž se odvíjela jejich celá další věrouka, odrážející se v různém stupni v učení Království nyní, spějící do teze o „probuzení poslední doby“. Pokud stejný časopis, který bez výjimky tyto osoby v různé míře doporučoval a dělal jim reklamu, mluví dnes stejným étosem o další charismatické VIP, vidím zde opět jen inflaci slov. Další informací je zde popis excentričnosti kazatele a označení titulem „apoštol“. To se týká jak vztahu ke kultuře hostitelské země, tak přijímání hostů na svá shromáždění. Osobně si přístup Božího služebníka představuji poněkud odlišně.
Pokud jde o liturgiku dotyčného, je zde uvedeno, že nejprve káže evangelium a až poté uzdravuje. Ostatně i Pán Ježíš tak činil, a když byl žádán o uzdravení, zpravidla se, stejně jako později apoštolové, ptal po víře dotyčného. Nejednalo se samozřejmě o víru v uzdravení, ale o víru v Krista. Hogan tak ale neučinil, resp. nekázal o pokání a zástupné oběti Krista. Potvrzuje to i modlitba hříšníka, kde není žádný náznak viny, lítosti a pokání. Chce se mi prohlásit, že to přeci mezi charismatiky není nic překvapivého. Vzpomeňme na výkladní skříň charismatismu Kurzy Alfa. Zde je pro obrácení nejdůležitější víkend s Duchem svatým neboli zážitek, kdy je do života přítomných svoláván Duch svatý, který se zde projevuje různými manifestacemi, jako tekuté teplo, mluvení v jazycích, pálení v rukou apod. Jinak řečeno, důležité je přeci zapojit dotyčné do kontaktu s Duchem, který je zde představen a někdy velmi podrobně popisován včetně jeho projevů. Daný člověk je pak vyzván jej zakusit. V soudobém charismatickém evangeliu se vskutku může jevit pokání nebo Kristova oběť něčím, co není nezbytné. Do Ducha je zřejmě možné vstoupit přímo a zdá se, že to funguje. Je-li Hogan opravdu pravověrný charismatik, myslím, že mu nelze tuto věc vyčítat. Důležité přeci je, zda to funguje.
Při zevrubném popisu služby Hogana můžeme nabýt přesvědčení, že apoštolové zdaleka nedosáhli takových úspěchů jako on. Pavel ani Petr zcela jistě nezaložili 600 sborů a navíc je u každého z nich zdokumentováno jen jedno vzkříšení z mrtvých, nikoliv 400. Vzkříšeni v Bibli byli výlučně věřící, mladí lidé, kteří zemřeli předčasně, obvykle nehodou nebo nějakou nemocí. Navíc spojovat kvantitu vykonaných zázraků s pravidelným a extrémním postem mi přijde jako neporozumění charismatu jako nezaslouženého daru milosti, ale jako něčeho, co lze usilovnou prací získat a rozvinout. Modlitba a půst má jistě své nezpochybnitelné místo v přiblížení se Bohu, ale nemohu se zde vyhnout určitému nezdravému předůraznění tohoto aspektu. Pokud je mi známo, Hogan v Čechách ani na Slovensku nikoho nevzkřísil. To by se pak dalo celkem snadno ověřit. Možná proto, že se zde běžně nevyskytují stovky mrtvých. Přesto se Hogan cítil pověřen tuto schopnost promlouvat nad českou církvi. Myslím, že to Pán Ježíš učinil jednou provždy po svém vzkříšení a moc nerozumím, co na tom má ještě tato promluva změnit a kdo je David Hogan, že se k tomu cítí zplnomocněn?
A v neposlední řadě autor snad jako jediný nadpřirozený projev zaznamenal lásku, která se projevila v masovém objímání a hlazení účastníků. Pod článkem je uvedeno svědectví jedné z nich, která popsala i dlouhý pohled do očí a políbení na tvář. I ona přitom prožila nepopsatelný a nadpřirozený pokoj. K tomu je třeba uvést, že stejný časopis obsáhle považoval za projev Ducha padání a svatý smích. Avšak všechny tyto projevy byly dobře zdokumentovány i v pohanských náboženstvích. Dnes je tedy dotykem nadpřirozena láskyplné objímání. Ovšem i v sekulárních psychoterapeutických technikách je populární tzv. technika „pevným objetím“, která je praktikována zejména vůči dětem. Dále je rozšířená i lidová a v jistých modifikacích poněkud groteskní technika „free hug“, kterou oceňují zejména osamělí nebo odcizení lidé. Pokud tedy autor v Životě víry mluví o nadpřirozených jevech, je třeba retrospektivně vidět, co může být tímto pojmem míněno.
Závěr
Co tedy říci závěrem? Charismatici již od konce 90. let zvolili politicky korektní jazyk a možná si nedovolí kritizovat i to, s čím vnitřně nesouhlasí. Již dříve jsem si všímal politické korektnosti Života víry, podle níž snad každý, i ten nejextrémnější charismatik, byl vykreslen alespoň z podstatné části pozitivně. Teprve poté bylo opatrně naznačeno, že ne úplně vše je v pořádku. V tomto případě však autor článku zaujímá programově kladné a doporučující stanovisko, i když i zde je naznačena kritika. Přestože lidé nejsou černobílí a často mají dobré úmysly nebo se jen nešikovně vyjadřují, je občas třeba apriori zaujmout stanovisko kritické. Zkusme si nyní představit osobu, jejíž identitu je třeba chápat nezpochybnitelně negativně, což zdaleka neplatí o všech výše zmíněných osobách. Je to Jidáš Iškariotský. Nabízím proto, jak by mohla vypadat jeho politicky korektní charismatická charakteristika.
Jidáš Iškariotský by mohl být pochválen například za to, že opustil vše a tři roky věrně chodil s Ježíšem, staral se o finance, vymítal démony, uzdravoval a kázal evangelium. Byl šetrný a myslel na chudé, když nesouhlasil s neuváženými církevními výdaji. Někteří mu sice podsunuli nečestné motivy, když se jej snažili očernit a přisoudili to jeho milování peněz, ale lásku k chudým Izraelcům mu nelze upřít, protože to z něho možná nadpřirozeně vyzařovalo. Je ale nutné přiznat, že ho satan obelstil a on i opakovaně selhal nebo spíše projevil slabost, zradil a přivedl na Krista vojáky. Pak byl ale schopen zpytovat svědomí, vše vrátil a litovat svého činu. Možná, kdyby mu bylo věnováno více porozumění, mohl se dožít vnoučat. Byl to prostě fajn bráška, kterého bychom neměli soudit. Třeba ho některý apoštol nebo prorok pozná v nebi při některém ze svých nebeských tripů, jak sedí na trůnu a diskutuje s Kristem.
Netvrdím ale, že je zde vhodné srovnávat s Hoganem. Chtěl jsem jen poukázat, že z článků, které nás nějak znepokojují, můžeme sami získat dostatek informací k tomu, abychom mohli zaujmout relativně jasný postoj.