Vady dnešních kazatelů
Nedávno mi napsal jeden můj známý, že někteří kazatelé se shlédli ve Fiedelu Castrovi. Jsou prý schopni kázat dvě hodiny a více. Znám ze své minulosti dlouhá kázání, která jsem ani nepostřehl. Ale znám rovněž kázání, kde se celý sbor modlil, aby kazatel už skončil. Ten obvykle řekl něco ve smyslu: „a na závěr bych ještě dodal…“ a ten závěr trval třeba další půlhodinu. Kázání pak bylo zakončeno několikaminutovou modlitbou.
Svého času jsem úplně rostl, když měl někdo vedení shromáždění, po kterém jsem měl přijít na řadu se svým kázáním. Vedoucí shromáždění, zpravidla pastor, však neměl sílu se pustit mikrofonu a snad několik minut před koncem mi pak konečně předal mikrofon. Ještě mi pak v soukromí zmínil, že jsem se díval nervózně na hodinky. Přestože jsme se mnozí v té době osmělili na neúnosnou délku kázání upozornit, nedalo se s tím nic dělat. Příští neděli následovalo to samé.
Nedovedete si představit, jak únavné a vyčerpávající je pro sbor, když si lidé musí týden co týden dojít pro své dvě hodiny utrpení. Mnozí se pak přiznávali, že si během kázání zoufale přáli, aby už skončilo. Při takového degradaci Božího slova pak zaujímají místo kázaného slova chvály, při kterých se lidé snaží zregenerovat, a namísto zvěstování nastupuje na důležitosti liturgie. Nejsem proti liturgii, ale ta samotná nemůže nahradit kázání.
Dlouho jsem uvažoval, čím to může být, že se tento nešvar rozšířil po našich sborech, než jsem to nedávno zakusil na vlastní kůži. Standardní délka mých kázání byla po dlouhá léta 35 minut. Přiznávám, že i to může být pro někoho neúnosné, ale domnívám se, že půlhodinové kázání je v evangelikálních kruzích únosné a snad i obvyklé. Když jsem se podíval na délku svých kázání v poslední době, zjistil jsem, že se cca o 15 až 20 minut prodloužila. Proč? Často proto, že jsem teprve za kazatelnou hledal ty správné obraty a zbytečně jsem některé myšlenky dokola opakoval. Jednoduše jsem zjistil, že délka mých kázání je nepřímo úměrná délce, s jakou si je připravuji.
Obvykle jsem svá kázání promýšlel minimálně týdny a hlavní body jsem měl formulovány tak týden předem. V poslední době se mi ovšem stalo, že jsem kázání finalizoval až v sobotu večer. Neměl jsem pak pročtený a promodlený veškerý kontext a nastudovány biblické souvislosti. V kázání jsem pak dělal i faktické chyby, které bych normálně neudělal. Čím méně jsem se připravoval, tím více přeřeknutí a chyb jsem činil. Také se mi pak stávalo, že jsem se „nedokázal pustit mikrofonu“, protože se mi zdálo, že určité myšlenky je třeba znovu a znovu „dovysvětlovat“. Obávám se, že toto může být důvod i dnešního nešvaru dlouhých kázání.
Druhá věc s tím pak souvisí. Zatímco příprava kázání je pro mne věcí nepříjemnou, až bolestivou, která mne vede k modlitbám, promýšlení a neustálému porovnáváni textu s originály, kázání je pro mne vždy radostné a posiluje mne. Vedle svých občasných kázání přednáším studentům a mohu pozorovat obrovský rozdíl. Zatímco v kázání mi pomáhá jak s přípravou, tak s přednesem, věřím, Duch svatý, přednášet studentům mne vyčerpává. Po kázání či vyučování ve sboru jsem ke konci obvykle mnohem více svěží, než před jeho začátkem; u přednášek ve škole je tomu zpravidla úplně opačně.
Minulý týden jsem byl pozván svými studenty Veterinárního lékařství v Košicích, abych jim přednesl něco o homeopatii. Dal jsem si velký pozor, abych se úplně vyhnul křesťanství a biblickému pohledu na tyto věci. Přednáška byla na kolejích a přišlo mnoho lidí. Prý nejvíce, co zatím na tyto akce přišlo. Mluvil jsem asi hodinu a ti studenti byli skvělými posluchači. Poté jsem otevřel diskusi. Většina otázek se týkala duchovního pozadí. Studenti se ptali, co je to za síly, které zde působí, proč to účinkuje apod. Několikrát jsem se vyhnul odpovědět přímo. Pak jsem řekl, že o těchto věcech jednoduše nechci hovořit. Nato se přihlásila jedna studentka a přímo se mne zeptala, jaký je pohled křesťanství na homeopatii. Byl jsem v podstatě v situaci, kdy už jsem neměl kam uhnout. Vyslal jsem tedy střelnou modlitbu k Bohu. Studentům jsem sdělil, že až do této chvíle jsem mluvil jako farmaceutický technolog a že pokud chtějí, budu chvíli mluvit jako křesťan. Asi tři lidé se zvedli k odchodu a zbytek souhlasil. Náhle jsem prožil zmocnění jako za kazatelnou, spadla ze mne určitá sevřenost a začal jsem zcela bez obalu kázat jako ve sboru. Reakce mne doslova ohromila. Připadalo mi, že jsem se vrátil do letničního sboru před dvaceti lety. Lidé živě reagovali, smáli se, tleskali, až mi v jednu chvíli vstoupily do očí slzy, které se mi jen s velkými obtížemi podařilo skrýt. Dovolím si z toho odvodit, že Duch svatý nám je vskutku nápomocen tam, kde jde o jeho dílo. Bezděčně mne napadlo, kolik sborů dnes pořádá evangelizace, kam nikdo nepřijde. A tady bylo náhle několik desítek lidí, které zajímalo křesťanství, spása a zřejmě i osoba Pána Ježíše Krista. Kéž bych mohl i s podobnou pomocí přednášet třeba přípravu očních kapek, ale – nefunguje to. Duch svatý potvrzuje evangelium, ne fyzikální chemii.
Nyní bych se tedy pokusil zamyslet nad tím, proč tak poklesla úroveň kázaného slova v našich sborech:
1. Nedostatečná příprava
Mnozí jsou přesvědčeni, že kázání si není třeba dlouze a poctivě připravovat, a to jak modlitebně, tak studiem Písma. Nedokáží se pak krátce a srozumitelně vyjádřit, neboť za kazatelnou pak loví slova, dělají dlouhé pauzy a v podstatě jen uvažují nahlas nebo donekonečna opakují stále stejnou myšlenku. Myslí si naivně, že se na kázání vztahují slova zaslíbená pro obhajobu při pronásledování křesťanů: „To vám bude příležitostí k svědectví. Vezměte si k srdci, abyste se předem nepřipravovali, jak se budete hájit. Neboť já vám dám řeč i moudrost, kterou nedokáže přemoci ani vyvrátit žádný váš protivník“ (L 21:13–15). Ale toto zaslíbení neplatí pro kázání, jde o dobu pronásledování!
2. Spoléhání na techniku
Jiní možná nechápou rozdíl mezi přednáškou a kázáním. Jsou to většinou ti, kteří nevidí rozdíl mezi prací kazatele a firemního manažera. Učí se rétorické obraty, dávají si pozor na oblečení, řeč těla nebo hlasovou modulaci, ale v podstatě mlátí prázdnou slámu. Rétorika je dobrá a užitečná a všem uspávačům hadů, šeptálkům a solným sloupům bych doporučil absolvovat kurz rétoriky. Nicméně mnozí se zaměří jen na to, a pak nemají co říci, natož aby spoléhali na vedení Duchem svatým.
3. Minutí se cíle
Mnozí z kazatelů nepochopili smysl kázání. Neptají se Boha, co chceš skrze mne říci, Pane? Ale spíše hledají způsob jak sdělit to, co chtějí říci oni. Často jsem při přípravě kázání zažil, že mne, věřím, Duch svatý zavedl úplně jinam, než jsem původně chtěl. Zpravidla to ovšem bylo skrze biblický text a ne skrze zjevení, či přemýšlení. Cílem kázání je mluvit prorocky, nikoliv z kazatelny krmit lidi tím, čeho je plné mé srdce a má mysl. Takoví kazatelé ale často krmí ovečky svými pohledy a problémy, nikoli inspirovanou řečí.
4. Náhrada kvality kvantitou
Možná se někteří kazatelé zaměřili na to, že kázání je jejich pracovní povinnost, za kterou jsou placeni, a tak musí něčím vyplnit čas. Přijdou si to vlastně odpracovat. Tito kazatelé nezřídka sahají po kázání druhých nebo kážou myšlenky, které někde slyšeli, případně káží knihy, které si nedávno přečetli. Pokud ovšem kazatel nemá co říci, udělal by lépe, kdyby raději mlčel. O těchto kazatelích psal již prorok Jeremjáš: „Proto hle, já jsem proti těm prorokům, je výrok Hospodinův, kteří kradou jeden druhému má slova“ (Jr 23:30). Nelze kázat slova, která jsou určena druhým, stejně tak jako není možné předepisovat lidem stejný lék, který někomu jinému na stejnou věc pomohl. Někoho bolí hlava proto, že má nízký tlak a pomůže mu káva. Jiného bolí hlavu, protože má vysoký tlak a káva by mu bolest ještě zhoršila. Vždy musím slyšet, co Duch praví konkrétní církvi. Pokud by Jan řekl poselství církvi v Sardách, které patřilo Filadelfii, byla by to jednoduše katastrofa.
5. Hřích a etika v životě kazatele
Kázání má mimo jiné i vyučující rozměr. Apoštol nás varuje slovy: „Ty tedy poučuješ druhého, a sám sebe neučíš? Hlásáš, že se nemá krást, a sám kradeš?“ (Ř 2,21). Kazatel, který bude učit, že se nemá krást a ve skutečnosti bude třeba platit ze státních dotací, které jsou určeny duchovním, svoji manželku, která duchovním není, nemůže počítat s tím, že jeho slova budou požehnáním. Stejně tak opakovaně rozvedený učitel, jehož již několikáté manželství se hroutí, asi těžko bude v moci Ducha vyučovat o tom, jak vést svoji rodinu. Zde je někdy dobré nelhat si do kapsy a upřímně si říci, že bychom za určitých okolností neměli vyučovat, případně jistá témata přenechat jiným.
Jsem přesvědčen, že kázání mají ve sborech nezastupitelnou roli. Nelze kázání podceňovat. Různí propagátoři vizí, systémů a strategií, kteří už ani nepotřebují Boha a čas jim Bohem svěřený k vyučování druhých zneužívají k prosazování člověka, by udělali lépe, kdyby mlčeli. Málokterá činnost v církvi má takové zaslíbení a takovou důležitost, jako právě kázání a vyučování. Apoštolové se vzdali diakonie, aby se mohli zcela věnovat kázání a vyučování: „A tak apoštolové svolali všechny učedníky a řekli: „Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit při stolech“.“ (Sk 6:2) Kazatel, který správně učí, je hoden dvojí cti: „Předložení, kteříž dobře spravují, dvojí cti hodni jmíni buďte, zvláště ti, kteříž pracují v slovu Božím a v učení“ (1 Tim 5:17). Avšak vyučování je mnohem přísněji posuzováno Bohem, než jakákoliv jiná služba: „Nechtějte všichni učit druhé, moji bratří: vždyť víte, že my, kteří učíme, budeme souzeni s větší přísností“ (Jk 3:1).
Není tedy jedno, kdo stojí za kazatelnou, co káže a jak káže. Nikdo by jistě nepřišel nepřipraven na svůj inaugurační projev. Nikdo by se neopomenul připravit do televizní debaty, rádia nebo by si dal pozor, kdyby jeho kázání měla snímat televize. Každé naše kázání a vyučování, ať je přenášeno satelitem nebo ho poslouchá pět babiček v kostelní lavici, je Bohem ceněno a bohatě odměněno nebo přísně souzeno. Bůh každému, kdo prosí, dává. Žádný Bohem povolaný kazatel se nemůže vymlouvat na to, že není obdarován, že nemá čas apod. Bůh dává moudrost každému a bez výčitek a apoštolové, mnohem více vytíženi než dnešní kazatelé, se vzdali mnohého proto, aby se mohli modlit a kázat.
Jsem přesvědčen, že Bůh je milostivý, přikrývá naše chyby, je ochoten přehlédnout naše indispozice, selhání, výjimečnou nepřipravenost apod. Lenochy a hochštaplery, řečníky tohoto věku a lidskou moudrost za kazatelnou, hlasatele svých myšlenek nebo dělníky najaté za mzdu, však bude přísně soudit.