Charismatici a církevní restituce
Předesílám, že tento článek píši jako letniční nebo chcete-li „umírněný charismatik“ ve wesleyánském exilu.
Při pohledu na českou církev by se mohlo zdát, že charismatici odmítají státní dotace a restituce. Vždyť právě odsud zněla a znějí různá kritická prohlášení, veřejné výzvy a proroctví. Zároveň je z charismatických kruhů slyšet, že církve, které přijímají finance z restitucí, na to mají právo. A myslím, že právě pro tento postoj bývají někteří charismatici vpouštěni do médií, kde ostatní s povděkem kvitují právě ono „máte na to nárok“. Jsem ovšem přesvědčen, že církve na to nárok nemají.
Charismatický postoj odluky a finanční soběstačnosti je třeba ocenit, avšak je to vskutku tak průzračné? Na naší náboženské scéně máme několik charismatických církví, z nichž jedna byla v minulosti letniční. Jenom dvě z nich na restituce „dosáhnou“, a to je AC a JB. Obě církve jsou zároveň na špičce žebříčku v množství restituovaných tisíců na jednoho člena. Zbylé charismatické církve, registrované podle druhého stupně církevního zákona, CKS, CSŽ, CŽB a CNN, na restituce nemají právní nárok.
Způsobem, jak hodnověrně prokázat své přesvědčení, je skutek. A to mohou učinit zejména ti, kterých se to týká. Z necharismatických církví to učinily dvě, a to již dříve KřSb, kteří odmítli jakékoliv dotace, a BJB, která dotace přijala, ale restitucí se posléze zřekla. Když však zpovzdálí sleduji dohady okolo restitucí v této nyní více než sympatické denominaci, neubráním se dojmu, že snad právě skupiny, které jsou alespoň částečně „procharismaticky orientované“, o restituce stojí nejvíce. Z pohledu kritiky restitucí jsou tedy nejčistší neprávem opomíjené KřSb, které jsou – podle mého názoru – jedinou programově necharismatickou církví.
Musím ovšem konstatovat, že věřím například představitelům CKS, že by nikdy restituce nepožadovali, i kdyby na to měli nárok. Jejich postoj je konzistentní a čitelný již více než dvě desetiletí. Na druhou stranu jiná charismatická církev, AC, prohlašovala něco podobného v době, kdy ona sama je získat mohla. Avšak nedávné pragmatické rozhodnutí zřejmě zvítězilo nad tímto ideálem. Co z toho tedy plyne? O tom, že peníze církev odmítne, se dá hodnověrně mluvit až ve chvíli, kdy je může získat a vzdá se jich. Odmítání něčeho, co stejně získat nemohu, je sice správné, ale nic to člověka nestojí. Přiznám se, že pokud bych byl církevním pracovníkem placeným ze státních dotací, potřeboval bych opravdu velkou dávku Boží milosti, víry a pokory, abych dokázal říci restitucím „ne“. Proto ani nemohu dost dobře soudcovsky kárat ty, kteří nemají víru v to, že se Bůh dovede o své postarat bez sporně nabytých peněz.
Jako farmaceut s dvacetiletou praxí z průmyslu mám zřejmě na trhu práce vyšší cenu, než bych měl například jako duchovní nebo teolog, pokud bych chtěl zůstat věrným Písmu a neučinit tu a tam ekumenickou úlitbu. Přesto Bohem povolaný duchovní má úkol neskonale důležitější. Takže přiznávám, to se mi to kritizuje… Přesto si myslím, že my, kdo máme stálejší příjem, můžeme přiložit ruku k dílu a začít anonymně financovat ty, kteří projevili tak velkou víru, že se dotací a restitucí vzdali nebo o ně nikdy nepožádali. Pokud jste sami z takových sborů, je to na vás. Pokud ne, a jste z restitučních církví, můžete si najít způsob, jak projevit míru solidarity s těmito církvemi nebo s nedotovanými pracovníky.
Nedávno jsem měl tu možnost setkat se s více než třiceti bývalými i současnými letničními. Někteří jsou stále členy Apoštolské církve. Obvykle byli velice rozčarovaní nad tím, že jejich církev změnila postoj v této pro ni dříve zcela zásadně nepřijatelné otázce. Má odpověď byla jednoznačná. Proč ještě finančně nadmíru přispívat těm, kdo „již mají svou odměnu“? Nehledě k tomu, že právě v AC se vyžadují desátky a opomíjí se skutečnost, že jejich příjemci, levité, nesměli mít alternativní zdroje obživy. Dejme tedy spíše těm, kdo se zcela spolehli na Boha.