Devět charismatických zlozvyků, které je třeba opustit
J. L. Grady
Mám rád dary Ducha svatého. Ale některé naše současné „Duchem naplněné“ praktiky jsou pochybné.
Každý, kdo již někdy četl tento sloupek, ví, že jsem ve své teologii neapologeticky charismatický. Miluji Ducha svatého a věřím, že nás Nový zákon vyzývá, abychom projevům Ducha dali prostor. Apoštol Pavel sestavil pravidla pro dar proroctví; viděl dramatická uzdravení; zažil nadpřirozená vidění; a řekl církevním vedoucím, aby nebránili mluvení jazyky (viz 1Kor 14,39). Pavel byl ztělesněním charismatické spirituality.
Avšak ne všechno, co dnes činíme ve jménu Ducha svatého, je platným vyjádřením jeho moci. Za poslední čtyři dekády jsme my charismatici vyvinuli některé chybné praktiky, díky nimž nejen vypadáme bláznivě, ale které také vskutku odvrací lidi od naší zvěsti. Soudím, že jsme přijali tyto zvyky díky nedospělosti – a mohu se sám usmívat, protože jsem se některých z nich osobně dopouštěl. Ale je rok 2013 a já si myslím, že od nás Bůh očekává více.
Uvědomuji si, že pokud některý z těch špatných zvyků máte, může to být citlivé téma. Prosím modlete se nad tímto seznamem, než mě odstřelíte za to, že jsem kritický.
1. Fyzické shazování
Jsou chvíle, kdy se lidé pod dotykem Ducha svatého cítí omámeně nebo se jim třesou kolena. Tomu ponechávám prostor. Ale mohli bychom prosím přestat shazovat lidi na zem? Každý služebník, který udeří, vrazí, nebo plácne lidi kteří přišli dopředu, je nesmírně hrubý. Také spoléhá na svoji vlastní metody jak ukázat, že má moc „složit“ lidi v Duchu. Pokud někoho shodíte na zem, Bůh s tím nemá nic společného.
2. Zdvořilostní spadnutí
Všichni jsme to dělali. Mnozí lidé upadnou, když se za ně někdo modlí, protože shledali, že je to duchovní. Ale v Písmu není nic, co by říkalo, že k tomu, abyste přijali uzdravení či pomazání, musíte spadnout na zem. Věci přijímáme vírou. Zůstat přitom stát je v pořádku a ve skutečnosti se tak můžete uchránit před tím, aby na vás někdo šlápl!
3. Nikdy nekončící píseň
Miloval jsem píseň „Let it rain“ do doby, než některé sbory její melodii znehodnotili tím, že ji hráli 159 krát za sebou. Po prvních třiceti opakováních jsem chtěl zakřičet: „Přepněte už na jiný kanál!“ Bůh nám nebude naslouchat soustředěněji, když se opakujeme, jako kdybychom ho chtěli nějakým rituálem donutit, aby nás slyšel. Je zcela normální ukončit píseň a začít další!
4. Amatérské mávání prapory
Prapory a vlajky se při uctívání staly trendem v osmdesátých letech dvacátého století a jejich používání může být působivé, jestliže se používají přes shromážděnými. Ale kdy jsme přišli na to, že mávat vlajkami, tyčemi či dalšími ostrými předměty blíže než půl metru před obličejem druhých je dobrý nápad?
5. Pochybné sbírky
Byl jsem na setkáních, kde kazatel uváděl sbírku 25 minutovým proslovem (ještě před kázáním), a pak dalších 15 minut všechny žádal, aby s dary přicházeli dopředu. Ano, dávat Bohu peníze je součástí uctívání. Ale když sbírka trvá déle než jakákoli jiná část bohoslužby, začínám přemýšlet, zda se nás někdo nesnaží obrat.
6. Kázání se sedmi konci
Když už mluvíme o penězích, chci dostat dolar pokaždé, když kazatel řekne: „Blížím se ke konci.“ Nevadí mi dlouhé kázání a nejednou jsem se provinil překročením časového limitu. Ale jestliže řeknete posluchačům, že končíte, když ve skutečnosti ještě chcete půl hodiny kázat, tak lžete.
7. Chválící go-go tanečnice
Velice rád v církvi tančím – a v mnoha etnických sborech, kam chodím, je to běžné. Ale obávám se, že jsme pustili z řetězu obludu, když jsme vybídli amatérské taneční týmy, aby poskakovaly na pódiu v přiléhavých kostýmech – před zraky návštěvníků! Není neduchovní ptát se: „Nebude to vypadat hloupě?“
8. Uši rvoucí hlasitost
Když se první církev modlila, budovy se otřásaly. Dnes otřásáme budovami tak, že zesílíme hlasitost svých aparatur. Nuž, pokud si členové církve během chval dávají špunty do uší, ukazuje to, že hlasitost je neúnosná. „Charismatický“ neznamená „hlasitý“ a naše duchovnost se neměří v decibelech.
9. „Nouzové spuštění“ glosolálie
Nikdy se nebudu omlouvat za dar jazyků a věřím, že je to nádherný dar, který může mít každý křesťan. Ale někoho napadlo, že by mohl „urychlit rozšíření“ tohoto daru tím, že požádá lidi, aby opakovali určitou frázi, a tak „uvolnili“ dar mluvení v jazycích. Požádat někoho, aby opakoval: „I tie my bow tie, I tie my bow tie“ (v překladu: uvážu si motýlka) zázrak tím nezpůsobí. Přestaňte manipulovat s Duchem svatým.
Když apoštol Pavel ustanovoval zásady pro užívání charismatických darů, řekl Korintským: „když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské.“ (1 Kor 13,11) Když přijímáme dílo Ducha, dovolme mu, aby nás vedl k dospělosti, abychom bláznivě nepromarnili jeho moc.
Z e-zinu časopisu Charisma „Oheň v mých kostech“, přeložil Josef Marván (úprava A. F.)