Příliš apologetiky škodí!
Kritika ano, či ne?
V roce 2001, kdy jsem zakládal, po vnitřních bojích a věřím, že jen z poslušnosti Bohu své stránky, připadalo mi, jako by nikoho moc nezajímala věrouka. Tedy alespoň v letničních, natož v charismatických kruzích. Jakoby nové vlny bylo dovoleno jen nekriticky přijímat, nikoliv rozsuzovat, natož pak o nich psát jinak, než pochvalně. Největšími nepřáteli věroučného zkoumání byli právě lidé, kteří sice soustavně a vytrvale kritizovali druhé, ovšem až do doby, než se někdo osmělil posuzovat právě jejich učení. Pak se náhle jednalo o lži, pomluvy a nactiutrhání. Zdá se, že za těch více než deset let se situace začíná měnit. Změna sice přichází, ale jak už bývá zvykem, zachází do extrému. Dříve bylo pro mnohé nemyslitelné například poukázat na hereze velikánů, jako byl Derek Prince. Dnes už nezůstal prakticky nikdo známý, minimálně v USA, ušetřen smrště kritiky. Myslím, že na vině může být i to, že rozsuzování bylo řadu let brzděno a zakazováno a nyní pomalu kotel exploduje. Ďábel je velkým milovníkem extrémů a když už nedokáže něčemu zabránit, tak to alespoň zavede do neúnosných mezí.
Existuje totiž nepřeberné množství stránek, článků a videí, obvykle anonymních, které často, žel bez znalosti věci, kritizují ty nejjemnější detaily učení, aniž by postihly skutečnou podstatu herezí. Neříkám tím, že právě zde je možné najít tu vyváženost, nicméně od samého počátku mi Pán církve položil na srdce nebojovat proti lidem. Kdyby učení nehlásali a nerozšiřovali právě konkrétní lidé, vyvýšeni na piedestal momentální popularity, neměl bych ani potřebu je jmenovat.
Kritika osob nebo učení?
Obávám se ale, že se dnes rozšířil jeden nešvar, spojený s tzv. „internetovým křesťanstvím“. Zatímco dříve nebylo zkoumání učení v módě, dnes existují lidé, kteří snad nedělají nic jiného, než hledají rozdíly a nedají si pokoj, dokud nějaký nenajdou, aby se pak mohli vymezit. Církev se tak atomizuje do drobných skupinek těch „jediných pravých a vyvolených“, kteří jsou uprostřed pravdy a ze své pozice jsou pak schopni poučovat druhé. Jejich jedinou známkou pravověří je to, když ostatní sdílejí jejich důrazy a známkou bludu je to, když se někdo, byť o jediný milimetr, odlišuje od jejich pojetí (či pojetí jejich guru). Falešný prorok ale není jen ten, kdo hlásá „pokoj, pokoj, probuzení, probuzení“, ale i ten, kdo nemá pochopení pro „bratra slabšího ve víře“ a je svojí ortodoxií schopen ubíjet k smrti.
To ovšem musí být každému učiteli nebo teologovi vzdáleno. Jsou samozřejmě učení, která vedou k rozbíjení sborů, duchovní invaliditě, do nemocnic a dokonce na hřbitov. Zde je třeba mluvit jasně. Těžko je možné být „kamarádem“ s manipulátory, církevními „super stars“, kteří nedělají nic jiného, než propagují a doporučují sami sebe. Kteří se ve svých článcích sami chválí a kteří hledají uznání nejen od církve, ale i od světa. Není možné tolerovat „služebníky“, jejichž život je daleko za etickými standardy, které Bible schvaluje pro učedníky Krista. Na druhou stranu existuje řada Božích mužů, kteří sice nesdílejí naše oblíbené doktríny, ale svým způsobem života a ovocem své služby za sebou zanechali dílo v lidských srdcích.
Věrouka a etika
Cílem těchto stránek není křesťanská etika, ale věrouka. Přesto však je to etika, kterou Kristus vidí jako měřítko ortopraxe pravých proroků. Těžko budu věřit někomu, kdo defrauduje církev, pokud bude psát knihy o církevním hospodaření. Těžko budu věřit někomu, kdo již desetkrát falešně prorokoval probuzení, pokud napíše knihu o proroctví; těžko budu věřit někomu, kdo ztroskotal již v několikátém manželství, pokud bude psát knihy o tom, jak má vypadat rodinný život a stěží budu věřit kázání o lásce od člověka, kterého nemůže vystát jeho nejbližší okolí. Jistě, existuje pokání, které smyje jakýkoliv hřích, a proto byl pro mne důvěryhodný Charles Colson, který seděl za aféru Watergate, a pak napsal knihu o křesťanství a politice, ale už pro mne není důvěryhodný „prorok“ Paul Cain, který má sice jasnovidné schopnosti ohledně soukromí druhých, ale skrýval svoji homosexualitu, dokud nebyl usvědčen, a nakonec se raději odstěhoval a prorokuje dále.
Nebezpečí extrému
Každý extrém tedy škodí. V poslední době dostávám až příliš dopisů od „vystrašených křesťanů“, kteří touží být bibličtí a často se vylekají některého příkrého soudu, který si někde přečtou. Mají pak spoustu otázek a určitě nepíší jenom mně. Jak se k tomu tedy postavit? Nezacházet do dalšího extrému! Písmo na jedné straně ukazuje a jasně pojmenovává osoby a varuje před nimi zcela konkrétně, včetně jejich učení a praxe:
„Bezbožným a planým řečem se vyhýbej. Neboť takoví lidé půjdou stále dál ve své bezbožnosti a jejich učení se bude šířit jako rakovina. K nim patří Hymenaios a Filétos, kteří zbloudili z cesty pravdy, když říkají, že naše vzkříšení už nastalo; tak podvracejí víru některých bratří.“ (2 Tim 2, 16)
Na druhé straně nás Písmo taktéž vede ke snášenlivosti, přikrývání hříchů, nehádání se a zbožné toleranci k těm, kdo třeba na čas podlehli různým vlivům:
„Bratra ve víře slabšího přijímejte mezi sebe, ale nepřete se s ním o jeho názorech.“ (Ř 14,1)
Dnešní doba nejistoty a věroučné roztříštěnosti vede pak mnohé křesťany k tomu, že se snaží uchytit nějakého důvěryhodného člověka, který by jim zjednal jasno. Chtějí v tom věroučném Babylonu najít někoho, jehož názor pro ně bude mít váhu, jehož úsudku si budou moci vážit. Ačkoliv spoléhání se na člověka je Biblí více než nedoporučováno, určitě si Pán povolal pastýře, kteří mají jeho pečeť a důvěryhodnost. Já osobně jsem se cíleně a vytrvale snažil na sebe kohokoliv nevázat, protože pastýřem nejsem. Jsou ovšem lidé, kterým Bůh tento úřad dal a nikomu nedoporučuji řešit krizi církve svojí absencí v ní. Žádný člověk na světě nám ovšem nemůže být zárukou pravověří ani následování Krista.
Důvěryhodnost Božích služebníků
Na závěr bych měl proto malé doporučení, jak daného člověka, který je pastýřem, nikoliv prostředníkem mezi Bohem a lidmi, rozpoznat resp. jak rozpoznat někoho, kdo jím není.
Nevěřím, že to bude člověk, který se bude sám doporučovat: „Ne ten, kdo doporučuje sám sebe, je osvědčený, nýbrž ten, koho doporučuje Pán.“ (2 K 10,18)
Nebude ani sám sebe chválit: „Ať tě chválí cizí a ne tvá vlastní ústa, cizinec a ne tvoje rty.“ (Př 27,2)
Nebudou to lidé v záři sekulárních reflektorů: „Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům.“ (L 6,26)
Bude je potvrzovat spořádaný občanský a rodinný život: „Nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev?“ (1 Tim 3,5)
Cizoložník nebo rozvedený už stěží bude pastýřem: „Nuže, biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit…“ (1 Tim. 3,2)
Budou to lidé osvědčení, za nimiž není jen řada pádů a karambolů. Netvrdím, že pády nebudou mít, někdy i opak bývá pravdou. Ale povstanou, obnoví se a vyvodí své důsledky: „… ne podle toho, co mluví, ale podle toho, co dokážou.“ (1 K 4,18)
Naopak není důkazem věrohodnosti (ale ani nevěrohodnosti) inteligence, počet akademických titulů nebo publikací. To vše může být dobré, ale v oblasti Božího povolání jde o věc podružnou: „Ani já, bratří, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí.“ (1 K 2,1)
Mnozí jsou dnes unešení, pokud někdo dokáže poutavě a sugestivně mluvit, ale ani to samo o sobě není známkou věrohodnosti. Pavel zřejmě touto vlastností vždy neoplýval: „Říká se, že mé listy jsou závažné a mocné, ale osobní přítomnost slabá a řeč ubohá.“ (K 10,10)
Vedoucí nicméně mají mít věrohodné učení, které se nestřídá s každou novou vlnou: „Dávej pozor na své jednání i na své učení. Buď v tom vytrvalý. Tak posloužíš ke spasení nejen sobě, ale i svým posluchačům.“ (1 Tim 4,16)
Boží služebník nemá nimbus neomylnosti, ale dovolí, jako kdysi Samuel, aby se ostatní vyjádřili k jeho službe: „Tu jsem. Vypovídejte proti mně před Hospodinem i před jeho pomazaným, zdali jsem vzal někomu býka či osla, zdali jsem někoho vydíral a někomu křivdil, zdali jsem od někoho vzal úplatek a nad něčím přivřel oči, a já vám to nahradím." (1 S 12,3)
A především: Pastýř má milovat své ovce až na smrt: „Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry.“ (1 J 3,1)
Věřím tedy, že charakter a etická věrohodnost mohou být výmluvnější, než jen úzkoprsá ortodoxie a sdílení těch „správných důrazů“. A tak buďme jako Berojští a zkoumejme učení, ale mějme i trpělivost, nebuďme hněviví, úzkoprsí, urthační, nenazývejme „lží“ vše, co se nám nelíbí, nebuďme svárliví, ale ani nenaleťme kdekomu jen proto, že umí dobře mluvit a doporučuje sám sebe.