Dopis mému vzácnému bratru a příteli Lukáši Makovičkovi

Milý Lukáši,
přiznám se, že pro mne není vůbec lehké hledat slova tohoto dopisu. Moc nerad bych, aby vyzněl lacině. Budu tedy psát jak věc cítím. Boží slovo mne nabádá hledat pokoj, dávat povzbuzení a zastat se strádajících, a to je i hlavním cílem mého dopisu. Modlím se, aby Ti vskutku tento dopis mohl přinést pokoj. Pokusím se začít trochu od začátku.
Pamatuji si Tě ještě jako docela malého kluka a strávil jsem s Tebou ve sboru, pokud mne paměť neklame, cca 17 let. Byli jsme si ovšem trochu věkem vzdáleni a má první větší vzpomínka je, jak jsi snědl zápašné žampiony u Vás doma, a pak jsi jel, tuším, do nemocnice. Naštěstí se nic nestalo. Tam jsem si poprvé všiml Tvé statečnosti. Vzpomínám si také, že jsi hledal Boha a že jsme na táboře, kde jsem byl vedoucím a Ty mládežníkem, vedli jednou po cestě do Radlic diskusi o víře. Je to vše už zastřeno závojem času, ale vzpomínám si, že jsem se Tě zeptal, zda bys Boha následoval, pokud by sis byl jist, že existuje. Tenkrát ses zamyslel a upřímně jsi řekl, že ano. Dodnes mne trochu zamrazí, když si vzpomenu na tu dětinskou upřímnost, se kterou jsi to řekl. Tato přímost Tě celý život neopustila a mohu také, snad jako kamarád říci, že byla občas i trochu konfrontující pro Tvé okolí. Píši to samozřejmě ve velké nadsázce.
Pak si vzpomínám, že jsem se stal církevním disidentem, a protože jsem tehdy do značné míry sdílel učení „o autoritách“, raději jsem se na pár let stáhnul a s nikým jsem příliš nemluvil. Vzpomínám si, že ses o to nějak začal zajímat a po mém odvolání ze staršovstva jsi mi mnohokrát vyjádřil podporu. Dodnes si vzpomínám, že jsi vždy nesouhlasil se vším, co píšu a tuším, že i dnes máš mnoho různých a kritických pohledů na to, co jsem dělal a dělám. To je velmi správné. Nicméně začali jsme se s našimi rodinami scházet a i když se mi narodil syn, pravidelně jsme se navštěvovali. Proč ale toto vše připomínám? No asi proto, že vím, že mnoho z toho, proč jsi dnes v kázni, je asi i kvůli tomu, že ses mne nepřestal zastávat ani po mém vyloučení ze sboru a nemlčel jsi o tom. Byl jsi pak svědkem všech mých bojů, vyčerpanosti, otázek, strachu i opětovné rekonvalescence a moc rád bych Ti nyní za to za všechno veřejně poděkoval. Nebál ses mne veřejně zastat ve chvílích, kdy jsem si připadal sám a vedle mé drahé ženy Lenky jsi byl jedním z opravdu mála lidí (nechci je nyní jmenovat), který mi věnoval svůj čas, modlitby, námahu a sám jsi přitom šel se svojí kůží na trh.
Když jsem se dočetl, že jsi byl vskutku dán do kázně, prožíval jsem velice smíšené pocity. Jednak bolest, ale i určitou zodpovědnost, možná i obavu. Na jedné straně jsem Ti opravdu vděčným, vážím si Tvé pomoci a opravdu jsi mi velmi pomohl. Na druhou stranu jsem si vědom, že pokud bys mne nepodpořil, mohl ses v klidu věnovat svým překladům knih, povzbuzovat mnoho lidi svými stránkami, možná i kázat ve sboru a pracovat s mládeží. Proto cítím i svoji odpovědnost, abych sám stál správně a bylo možné se mne zastat, ale především cítím vděčnost. Dovol mi, dát Ti – jako někdo, kdo též prošel kázní až do vyloučení, jednu prostinkou radu. Pán Ježíš Kristus je ten nejsoucitnější člověk na světě a zároveň ten nejspravedlivější Bůh. Nemůžeme se přespříliš spolehnout ani na lidi kolem sebe ani na sebe samotné. Mnozí spoléhají na svoji upřímnost, na své motivy, na své autority, ale to samo o sobě nestačí. Není žádného lidského prostředníka mezi Bohem a člověkem, kromě Něho. Jen On, Pán Ježíš, může svým svatým Duchem vložit do našeho srdce pokoj a jistotu. Jsem jen ubohý člověk, ale od dob, kdy mám Davídka, jsem poznal, že otec nikdy neublíží svému dítěti a moc mi na něm záleží. Oč více záleží Tvému nebeskému Otci na Tobě. On se Tě nikdy nevzdá, nikdy nezakolísá. Jsem přesvědčen, že dokáže ocenit Tvoji věrnost, upřímnost a On jediný vidí i do srdce člověka.
Dovolím si ještě jednu poznámku. Kdysi, když se podruhé dělil Tvůj (náš) sbor, vypadalo to v jednu chvíli hodně bledě. Moc jsem nevěděl na jakou stranu se postavit, protože jsem v sobě řešil dilema učení a etiky. Přestože jsem se nakonec s AC rozešel, dodnes mi v uších znějí slova jednoho vedoucího, který v jednu chvíli zůstal osamocen a řešil životní tíseň (nechci vůbec řešit nějaké staré věci). Zeptal jsem se ho, co bude dělat. Odpověděl mi, že bude nadále důvěřovat Bohu a vést k tomu i ostatní. A to je v podstatě i má jediná rada. Dál důvěřuj Bohu, hledej ho, vylévej před ním své srdce, úplně vše mu říkej. Neskrývej před ním svoji radost a smích, ale ani slzy. Pokud budeš o čemkoliv pochybovat, ať je On vždy prvním, kdo to slyší.
Můžeš si být také jist, že máš u mne vždy otevřené dveře, můžeš si být jist mojí podporou, vděčností a jak to jen sám za sebe mohu posoudit, máš mé sympatie, byť můžeme vidět některé věci i postupy v jednání, jak jsi ostatně uvedl i na svých stránkách, odlišně. Psalo by se mi to mnohem snadněji, kdybys nebyl kázněn i v souvislosti se mnou. Pokud bych Tě nyní chtěl veřejně hájit, musel bych zároveň hájit to, zda jsem, či nejsem spravedlivě vyloučen, protože jak jsem pochopil, je to snad i z velké části podstatou Tvého káznění. To se ovšem odvíjí od toho, zda mé články a knížky jsou zavádějící, či nikoliv. Můžeš se tedy nadále spolehnout, že můj názor na Torontské požehnání, skupinkové sbory (nikoliv domácí skupinky – sami doma jednu hostíme), Kurzy Alfa a pokřivené učení o autoritách … se nezměnilo, a to, co jsem tvrdil, čemu jsem věřil, zůstává stále stejné a nadále o tom nehodlám mlčet. Zároveň se stále považuji za klasického letničního a své apologetické články opírám (kde to jen jde) o učení klasického letničního hnutí.
Respektuji církevní ortodoxii a vesměs všechna stará kréda, ale spolu s Luterem nevěřím automaticky v jejich neomylnost. Z toho plyne, že pokud nevěřím například závěrům posledního ekumenického koncilu staré církve, nevěřím ani v neomylnost prohlášení stanovisek jedné z denominací v 21. století nebo stanoviskům současných „apoštolů“. Abych se ale vyhnul jednostrannosti, pokud nějaká instituce nebo některý církevní představitel se mnou písemně nesouhlasil, vždy jsem to dával, byť odkazem, na své stránky, aby si kdokoliv mohl učinit vlastní obrázek. Dodnes jsem přesvědčen, že učení je třeba rozsuzovat a že každý člověk je před Bohem, v souladu s jeho schopnostmi a obdarováním, zodpovědný za to, koho poslouchá a čemu věří. Pokud ne, je třeba opustit reformaci a odsoudit Husa jako kacíře, protože se odmítl podrobit magisteriu církve nebo Luthera, který veřejně odmítl římskokatolickou soteriologii a hlásal spásu z pouhé milosti skrze víru.
Rád bych Tě na závěr povzbudil jedním příběhem, který jsem již sdílel s ostatními, ale nedávno jsem se dozvěděl další podrobnost. Před časem jsem se vracel autem z Banské Bystrice a špatně jsem odbočil z dálnice. Vyjel jsem až v Bohunicích a musel jsem tak objíždět celé město. Navíc jsem byl zabrán do teologické debaty, a to je pro mne za volantem velice nebezpečné. Prostě jsem si nevšiml uzavřené ulice a v dobré víře jsem do ní vjel. Ještě jsem mohl zpozorovat policejní auto, které stálo hned u chodníku. Náhle jsem uslyšel sirénu, modré světlo a ve zpětném zrcátku jsem četl červený nápis „stop“. Okamžitě mi došlo, že jsem asi provedl něco, co jsem neměl. Zastavil jsem a z policejního auta na mne hleděla známá tvář bratra v Kristu. Věděl, že nelžu, když jsem řekl, že jsem přehlédl značku. Protože zákon dává policistovi možnost řešit věc domluvou, vyvázl jsem bez pokuty. Ale jen proto, že v autě seděl můj bratr, který ví, že nepodvádím a že pokuta tudíž není třeba a mohl se za mne v podstatě zaručit. Avšak později jsem se dozvěděl, že policejní vůz, ve kterém seděl bratr, nebyl tím vozem, který „číhal“ u chodníku na hříšníky. Co z toho plyne? Věřím, že skrze tuto parabolu ke mně promluvil Duch svatý.
Pán Ježíš Kristus je zároveň naším bratrem, zná nás, rozumí nám, prochází vše s námi a dokonce se za náš zaručuje. Zároveň je ale i spravedlivým Bohem, který trestá, kárá a napravuje. Protože nás zná a vidí do našeho srdce, netrestá nás tehdy, když vidí naši chybu, omyl nebo nepozornost. Zároveň nás ovšem zastavuje na cestě a varuje nás na špatných cestách. Stejně tak ten bratr v Kristu mne zná, ví, kdo jsem, ale musel učinit spravedlnosti zadost. Kdyby mne nezastavil on, pustilo by se za mnou to číhající auto a platil bych, až bych zčernal. Když nás proto kárá Pán Ježíš, předchází tak našeho žalobce jen proto, aby naše zastavení nebylo tvrdší. Oba si ani snad z tisíciny nedovedeme představit jeho lásku k nám.
Proč jsem to napsal? Potřebuješ snad zastavit nebo napomenout? Chci Tě povzbudit, abys věděl, v čí ruce jsi! Mohu upřímně před Bohem vyznat, že za Tebou stojím, máš moji podporu a můžeš si být nadále jist mou náklonností. Ta slova byla povzbuzením v tom, že Pán Ježíš Kristus je tím, komu na nás záleží a kdo je nás ochoten zastavit vždy, když je to k našemu užitku. Mluví jasně, nelže, jeho „ano“ je vždy „ano“ a jeho „ne“ je vždy „ne“. Mluví srozumitelně! Nejedná skrytě, neleká, nemění své výpovědi, nikdy neustoupí od toho, co řekl a hlavně, nikomu nestraní. Nestraní králům, soudcům ani kterýmkoliv jiným autoritám. Soudí spravedlivě, shovívavě a jde mu vždy v první řadě o nás a neuhne, když by ho jeho náklonnost k nám měla něco stát. Dokázal to na kříži, když namísto slávy volil potupnou smrt. Nezměnil se!
Pokud je si člověk jist, že v jeho ruce můžeme spočinout, nemusí se bát lidských soudů nebo úsudků, které často pramení ze strachu nebo z obav. Nemusíš se pak ani Ty bát jakýchkoliv lidských soudů, jsou-li nespravedlivé. Naopak, bázeň před Bohem a strach z jeho soudů (ano „strach“ je v řečtině tím slůvkem) nás paradoxně zbavuje strachu z lidských soudů a z lidí. Člověk, jakkoliv mocný, nám nemůže nijak ublížit, byť je to často člověk, kterého si Bůh k našemu dobru, otesávání a k výchově používá. Ale jak říká Písmo, všechny věci pomáhají k dobrému těm, kteří milují Boha. Ale ani ty nejlepší věci nepomohou tomu, kdo by se Boha nebál a ani jej nemiloval. To vztahuji na sebe na prvním místě. Trochu se mi derou slzy do očí, když to vše píšu…
Ještě jednou jsem Tě tedy chtěl povzbudit, potěšit i napomenout k víře. Snad bych také rád napsal, že nezapomínám na to, že ses mne veřejně zastal a byl bych opravdu bloud, kdybych si toho nebyl vědom a kdybych necítil před Bohem i odpovědnost, abych sám stál tak, jak mám.
Závěrem bych Tě chtěl ujistit, že tento dopis jsem před Bohem zvažoval s jediným cílem. Povzbudit Tě a veřejně Ti prokázat svoji lásku. A to nejen Tobě, ale celé Tvé rodině. Jmenovitě Tvé manželce Janě, Davídkovi, Natálce a Miriamce.
V Pánu Ježíši Kristu,
Aleš Franc