Polož se své autoritě na oltář!
Kdysi jsem slyšel vyučování o autoritách, kde kazatel viděl analogii poslušnosti autoritě v příběhu Izáka a Abrahama. Tak, jak se Izák dobrovolně položil Abrahamovi na oltář (a byl ochoten se nechat obětovat), tak se mají křesťani položit na oltář svým vedoucím, zejména pastorům. Když jsem tento názor slyšel poprvé, udivilo mne, že tomuto výkladu někdo věřil nebo ho bral vážně. Jenže jsem si všiml, že řada křesťanů skutečně na základě tohoto vyučování byla ochotna dát stranou své přesvědčení, víru a svědomí a zcela bezmyšlenkovitě se stát poslušným nástrojem svého vedoucího. Když jsem nad tím přemýšlel, uvědomil jsem si, že toto učení není ničím novým, naopak, vystoupil s ním již zakladatel jezuitského řádu Ignác z Loyoly. Ten tvrdil, že voják řádu má být poslušnou holí v ruce svého nadřízeného. Má zlomit svoji vůli, odložit své přesvědčení a názory a bezmyšlenkovitě konat vůli svého nadřízeného, krom hříchu. O tom, co je hřích, ovšem rozhoduje autorita.
Nicméně je třeba se k celému výkladu postavit čelem a biblicky, protože mnozí upřímní křesťani jsou přesvědčeni, že Bůh po nich skutečně chce, aby při vstupu do kostela, či modlitebny odložili v šatně mozek, rozum a vůli a stali se poslušnou loutkou v rukou svých nadřízených.
Tak předně. Bůh nikdy nežádal lidskou oběť a nepožadoval ji ani v případě Izáka. Izák si sice mohl myslet ledasco, ale sám vůbec nepočítal s tím, že by ho Abraham obětoval. Naopak, ptal se:
„Tu Izák svého otce Abrahama oslovil: „Otče!“ Ten odvětil: „Copak, můj synu?“ Izák se otázal: „Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?“ (Gn 22,7)
A ani Abraham neříká: synu, ty jsi tím beránkem, tady se polož a já tě nyní obětuji:
„Nato Abraham řekl: „Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné.“ A šli oba spolu dál." (Gn 22,7)
Ano je pravda, že Izák, když byl svazován a pokládán na dříví, mohl se bránit, mohl utéct, ale neučinil tak. Podle toho, co je v Bibli, nemůžeme říci, že by Izák věděl, že má být obětován. Je ale pravdou, že poslušně vykonal vůli svého otce, vůli Boží. Ale nakonec, Izák obětován nebyl!
Má nám tento výjimečný příběh něco říci do budoucna? Jistě že. Jde o obraz oběti Pána Ježíše Krista, který se dobrovolně položil Bohu na oltář a byl obětován. Tato oběť patřila Bohu a jednou provždy nás vykoupila z našich hříchů.
Jedním z aspektů extrémních učení je, že tato učení vznikají zduchovněním svým způsobem výjimečných pasáží Starého Zákona, ze kterých se učiní obecný princip. Mohli bychom přitom zajít do opačného extrému a například tvrdit, že své vedoucí máme likvidovat, protože Jehú zabill izraelského i judského krále. Mohli bychom ospravedlňovat sňatek s nevěstkami jako nástroj demonstrace Boží lásky, na základě proroka Ozeáše, který byl k takovému sňatku veden Bohem. Mohli bychom ospravedlňovat incest na základě nedostatku věřících mužů v církvi, protože se tímto o svého potomka postarala Támar, ke které vešel Juda. A mnoho jiných věcí, které byly vyústěním konkrétní situace, nikoliv modelem pro současnost. Pokud Nový Zákon mluví přeneseně o oběti a oltáři, pak mluví o tom, že svá těla přinášíme na oltář Bohu:
„Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba." (Ř 12,1)
Tím, kdo nás na tomto duchovním oltáři obětuje, resp. komu se na něho pokládáme, není náš vedoucí, ale Kristus, který nás přináší jako živou oběť Bohu:
„Jsme totiž jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu; ta vůně proniká k těm, kteří docházejí spásy, i k těm, kteří spějí k zahynutí.“ (2 K 2:15)
Bůh k naší oběti nepotřebuje žádného dalšího obětního prostředníka:
„Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví v určený čas.“ (1 Tim 2,5)
Může si to dovolit, protože je naším Veleknězem. Žádný člověk si jednoduše nemůže dovolit postavit se na místo Krista a požadovat, abychom mu nalehli na oltář a dali se mu plně k dispozici. Toto právo patří výlučně a jenom Kristu! Běda člověku, který by si přisvojoval tato privilegia. Žádný člověk na světě není natolik veden Bohem, aby si mohl dovolit disponovat autoritou natolik, že by požadoval, abychom zemřeli sami sobě a byli živi jeho požadavkům, nárokům a „Bohem daným vizím“.
Přesto bych se chtěl ještě jednou vrátit k příběhu Izáka a Abrahama a zdůraznit, proč to nemůže být obecný princip. Lidé, kteří touží, abychom se jim bezmezně vydali, abychom přijali jejich myšlení za své, abychom se ztotožnili s jejich vizí a odložili přitom rozum, svědomí a přesvědčení a víru často argumentují Davidovou oddaností Saulovi. David měl jedinečnou příležitost „položit se Saulovi na oltář“. Mohl se nechat připíchnout kopím ke stěně a být rázem v nebi. Nejenže tak neučinil, ale utekl od Saula a z běženců, kteří před Saulovou zvůlí uprchli, dokonce vybudovat nejslavnější izraelskou armádu.
Buďme proto bdělí, požaduje-li nějaký člověk naši duši se vším všudy pro své cíle, byť se přitom může tvářit sebezbožněji. Žádný člověk na světě není neomylný jako Kristus. Potřebujeme rozsuzovat každé proroctví, každé učení a každého ducha:
„Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte; zlého se chraňte v každé podobě.“ (1 Tes 5,19–21)
„Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa.“ (1 Janův 4:1)
„Židé v Beroji byli přístupnější než v Tesalonice: Přijali evangelium s velikou dychtivostí a každý den zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel.“ (Sk 17:11)
K tomu potřebujeme „způsobnou mysl, víru a svědomí.“ Jestliže zkoumání svého kázání unesl velký apoštol Pavel, oč více by ho měli unést dnešní apoštolové!