Církev, sloup a opora pravdy
Církev, sloup a opora pravdy Tento verš se často používá k umlčení kritiků ve smyslu: my jsme církev a my jsme ten sloup a opora pravdy, a ty se jednoduše musíš mýlit, pokud s námi nesouhlasíš. Tato argumentace má několik fatálních nedostatků. Jedním z nich je, že dotyční vidí církev jako sebe a už ne onoho kritika nebo dokonce kritiky. Občas to vyznívá ještě jednoznačněji: my jsme autority a my jsme ten sloup. Vy, kdo s námi nesouhlasíte, zřejmě již církví nejste. Toto exkluzivní přisvojování si pojmu církev určitou skupinou lidí je velmi na pováženou. Tato teorie vychází z dalšího mylného předpokladu, a to, že většina musí mít pravdu a menšina nebo jednotlivci se musí nutně mýlit.
Již v biblických dobách stával Pavel osamoceně, zatímco Jakub a Petr couvali před zastánci obřízky. Nikdo mu však neřekl, my jsme sloup a opora pravdy a ty jsi nejmenší z apoštolů. Historie dala za pravdu Pavlovi. O několik století později stál samotný Athanasios proti arianismu, který zaplavil takřka veškerou církev. Také jemu mohlo být řečeno: my jsme ta církev, sloup a opora pravdy. A kdo jsi ty? Znovu a znovu v historii povstávali osobnosti jako Hus, Luter, Wesley… Jim všem mohlo být řečeno: „mlčte, my jsme církví a my jsme ten sloup a opora pravdy.“ Nicméně církev zůstala sloupem a oporou pravdy právě proto, že v ní l Pavel, Athanasios, Hus a další byli a nemlčeli…
Podobně to bylo za proroka Eliáše, Jeremiáše, Izajáše, Ezechiele. I jim bývalo řečeno: my jsme většina, my máme pravdu… Ve skutečnosti právě existence proroků byla tím světlem, které Hospodin přislíbil svému lidu. Celý středověk zůstala církev sloupem a oporou pravdy díky reformátorům, světcům a dalším, kteří trpěli útrapy. Jim všem bylo říkáno: „my jsme ta církev, sloup a opora pravdy a kdo jste vy?“ Oni ovšem byli právě tak církví a právě kvůli nim církev po celá staletí až dodnes zůstala sloupem a oporou pravdy.
Ještě úsměvnější je tvrzení, když si nějaká denominace nebo dokonce sbor exkluzivně nárokuje nebo přisvojuje toto označení a na základě toho pak prosazuje nějakou bizarní a směšnou, lidskou nauku. Oddělí se přitom od historie i od přítomnosti a jako malé dítě dupe nožičkama a říká: my jsme sloupem a oporou pravdy a my máme pravdu. Všichni kolem jsou pak mimo. Ve skutečnosti každá církev, ve které je Duch Boží, a kde jsou lidé zrozeni z vody a z Ducha je sloupem a oprou pravdy. A to od letnic po dnešek až k druhému Kristovu příchodu. Nicméně církev není tou pravdou. Pravdou je Kristus. Jedině církev, kde je Kristus, si může nárokovat být sloupem a oporou pravdy. Tu pravdu poznáváme z částky a prorokujeme z částky. Potřebujeme k tomu jedni druhé a teprve Boží zjevení, reflektované komplexem úřadů a jednotlivých údů, může odrážet to naše „částečné poznání“.
Může se ovšem stát, že se celá konkrétní církev octne mimo tuto pravdu, jako se to stalo církvi Laodikejské. I ona se domnívala, že má nejlepší a plné poznání. Ve skutečnosti právě ona přestala být tou oporou pravdy. Byla mrtvá a Kristus stál vně. Dovedu si živě představit nějakého proroka, který by ukazoval, že veškerá její domnělá požehnání jsou jen fanglemi a cingrlátky. Možná by právě jemu bylo řečeno: „my jsme církev a opora pravdy a kdo jsi ty?“ Možná by to řekli i samotnému Kristu, kterého by za dveřmi, na které klepe, nemuseli poznat.