Bezbožný Bůh?

Existuje božství a zbožnost. Boha činí Bohem jeho vlastnosti jako všemohoucnost, všudypřítomnost, vševědoucnost a věčnost. Tomu věří všechna monoteistická náboženství včetně muslimů. Zbožnost se však vztahuje výhradně k člověku. Kristus byl Bůh a zároveň byl zbožný člověk. Jde u něho o etické vlastnosti jako dobrota, spravedlnost, milost a milosrdenství, pramenící v Bohu samotném. Bůh proto v Kristu vtělil své etické hodnoty, aby byly lidstvu viditelné. Ten svou lásku k nám pak dokonal svojí smrtí za nás.
Křesťanský Bůh je tedy všemohoucí, vševědoucí a všudypřítomný a zejména v Kristu ukázal i své kvality jako dobrota, laskavost, milost… Je možné, že někdo může Boha respektovat v jeho božských (kosmologických) atributech, ale tento Bůh pro něho již nebude spravedlivý, laskavý, dobrý a milostivý (není etický). Bude se Ho ve skutečnosti bát a bude se před ním snažit i nějak ochránit a zabezpečit. Jednoduše bude před Bohem hledat nějaké záruky a pojistky. Takový člověk paradoxně bude s radostí respektovat principy, které vycházejí z Boha samotného a lidstvu byly zjeveny, jako dobrota, spravedlnost a milost. Avšak bude vidět Boha jako toho, kdo se těmito vlastnostmi sám někdy neřídí. Neuvědomí se, že etické vlastnosti jsou samotnou přirozeností a esencí božství a jsou od něho neoddělitelné. Bůh nemůže zapřít sám sebe a jednat neeticky. Nemůže nebýt dobrý a laskavý i spravedlivý. To by popřel sám sebe. Může to jistě učinit, ale neučiní.
U člověka však tyto vlastnosti netvoří lidskou přirozenost, ta je opačná, a člověk se pro konání dobra musí aktivně rozhodovat. Proto pokud oddělíme kosmologické atributy božství od etické stránky božství, pak jakoby Bůh byl sice láska, ale lásku k člověku už bezpodmínečně neprokazoval. Jinými slovy člověk může chybně oddělit Boží kvality od jeho samotné podstaty. V tom případě se ale stáváme soudci nad Bohem a soudíme jej podle našeho vnitřního porozumění obsahu těchto samotným Bohem daných pojmů. Bůh se nám zdá „bezbožný“. S trochou nadsázky by bezbožný Bůh byl někdo, kdo sám „nejedná“ podle vlastnosti, které zjevil v Kristu. To je ovšem zcela lidský pohled, protože my lidé se musíme pro dobro vždy znovu a znovu rozhodovat. Bůh ne, On nemusí jednat „dobře“, protože On sám je dobrý a nemůže být jiný. Zatímco pro člověka je dobro vždy aktem volby, Bůh jedná dobře ze své přirozenosti. Člověk chápe lásku, spravedlnost a pravdu z jiné perspektivy, než Bůh. Bůh dá průchod svému právu a spravedlnosti na věčnosti a do této chvíle trpělivě a shovívavě snáší hříšníky. To znamená, že si nepřeje dát průchod spravedlnosti, protože by musel člověka zničit již na Zemi. Bůh se proto „zdráhá“ zasáhnout, aby nemusel člověka trestat. Upřednostňuje milost před soudem. Svoji spravedlnost plně zjeví na posledním soudu, kde bude hříšník a bezbožník smeten. Proto jednal shovívavě s faraonem, ačkoliv se tento dopouštěl v podstatě genocidy.
Podíváme-li se na to z opačného pohledu, žádali-li bychom plnou spravedlnost již nyní a teď, museli bychom padnout mrtvi k zemi, pokud bychom v hněvu zlořečili rodičům nebo reptali vůdči Bohu apod. Bůh si totiž nepřeje smrt ani trest svévolníka, ale dává dost času k pokání. Přitom ovšem našim jednáním lidé strádají. Ale ani to není celá pravda, neboť jim i naše jednání napomáhá k dobrému a Bůh v jejich životě naše skutky usměrňuje a obrací jim na dobré. Ačkoliv tedy mohou našim jednáním lidé kolem nás trpět, Bůh okamžitě netrestá z lásky k nám tím, že je vůči nám trpělivý a laskavě nás kárá namísto aby nás okamžitě zničil. To je nám samozřejmě příjemné. Nemůžeme tedy žádat pro ostatní spravedlnost a pro sebe milost. Buď jedno anebo druhé. Proto je třeba nahlížet jednotlivé aspektky Boží spravedlnosti prismatem jeho milosti a navíc z hlediska věčnosti. Bůh zatím zjevuje svoji milost a krotí se kvůli člověku. Jeho soud však bude jednou plně zjeven způsobem, který usvědčí každý jazyk, kdy všichni budeme shledání jako lháři, ale jeho milost v Kristu nás zachrání.
Jinými slovy, bezbožný Bůh je někdo, koho sice musíme respektovat, ale před kým je třeba mít se na pozoru, protože nikdy nevíme, jak se zachová. Vůdči takovému Bohu je třeba vždy mít nějakou alternativu. Žádnou alternativou se ovšem nelze zabezpečit (L 12,15) a jde o obyčejnou nevěru v Boha Bible.