Trpíš? Zační Boha chválit!
Znám člověka, který prošel nelidským utrpěním. Nebudu to popisovat, ale jeho zkouška je srovnatelná s několika lety těžkého žaláře. Modlil se za něho po několik let kdekdo, a přesto mu nebylo pomoci. Už jen vyprávění o jeho utrpení někteří lidé těžko snášeli. A těm, kteří měli s podobným druhem bolesti vlastní zkušenost, teprve. Tento muž měl zpočátku pocit, že musel něco udělat špatně, musel někdy Boha zklamat, jinak by se mu přece nestalo to, čím procházel. Podotýkám, že je to jeden z nejupřímnějších věřících, které jsem poznal. Tento novodobý Job, aniž by to kdokoliv věděl, snad krom jeho ženy, si řadu let zoufal. Opustila ho tělesná i duševní síla… Přesto noc pominula a on zkouškou, s určitými jizvami, vítězně prošel. Kdysi jsem se tohoto muže ptal, jak tím dokázal projít. Jeho odpověď mne šokovala. Řekl mi, že zpočátku jen reptal, ale ve chvíli, kdy se rozhodl Boha chválit, situace se začala měnit.
Jobovi kdekdo radil, co má udělat, čím musel Boha zarmoutit, ale tato řešení byla pro něho zdrcující. Nebyl si ničeho vědom. Právě v této souvislosti jsem si vzpomněl na svědectví jednoho vězně pro Krista, který prošel hrozným mučením. Napsal, že pochopil, že vězení je ďáblova past, do které si on na Bohu vyprošuje věřící (Zj 2,10). Není to trestem, ale zkouškou z Božího dopuštění. Tento mučedník zmínil pro mne jednu velice silnou věc: nezáleží podle něho na tom, kolik toho člověk vytrpí (tento člověk byl těžce fyzicky a psychicky deptán), ale na tom, s jakým postojem tím projde.
Když si nepřítel vyprosil Joba, aby ho směl třídit, měl jedinou myšlenku: Job začne Bohu zlořečit. Jsem přesvědčen, že toto je jeho velká touha dodnes. „Zlořeč Bohu a zemři“, ozývalo se i od jeho příbuzných. To je přesně ten cíl, pro který nepřítel žádá zkoušet.
Je tu ale ještě Bůh, který nedopustí zkoušku nad naše síly. S každou zkouškou připravil již předem východisko. Někdy se zdá být toto východisko obtížné, jindy přijde zázračně samo, ale je zde vždy. Někdy je v mlze a jindy se nám nezdá. V těchto chvílích je v Bibli připravena řada pomocných veršů, o kterých nyní nechci psát, jen je zmíním (např. F 4,6 nebo Ž 37,5).
Muž, o kterém jsem psal, se rozhodl Boha chválit, ať se děje cokoliv. Jób se rovněž svými ústy neprohřešil. Boj člověka ve zkoušce popisuje jeden z nejkrásnějších Žalmů pod číslem 38. Nedává žádné laciné rady nebo snadná řešení, ale už jen svojí existencí prokazuje velkou pomoc. Říká: člověče, nejsi v tom sám. Nestalo se nic neobvyklého. Psal jej samotný král David.
A tak chceš-li ukrátit dny své zkoušky, chceš-li vítězně projít lisem, začni Boha chválit. Nauč se místo zlořečení žehnat, místo reptání vyznávat Boží milosrdenství. V dobách pokoje to pak bude součástí tvého života. Je to těžké. Ano, jistě. Ale důsledky reptání jsou neskonale horší. Jsem přesvědčen, že muž, kterého jsem zmínil, je před Bohem znám jako mučedník, který obdrží vítězný vavřín a že bude zářit va galerii vyznavačů z období pronásledování církve. Naučil se Boha chválit v nehorších možných okolnostech. Přesto ho málokdo zná, ale před Bohem se, věřím, stal velikánem.