Kdo nese kříž

biblická fikce
Vzduch jiskřil napětím a celé město bylo na nohou. Po zemi procházel mladý muž, spíše kdysi mladý muž, asi třicetiletý. Po cestě zanechával kravou stopu, která byla rozryta břemenem, které nesl. Bylo to ráhno kříže. Muž měl záda zborcená krví, která byla do masa rozedrána římskými důtkami. Už se ani nepodobal člověku. Byl zbitý, nevzhledný tak, že jsme po něm nikdo nedychtil. Dav, který jej dříve následoval, nyní klopil oči, někdo plivl. Muž se zachvěl v křeči, zasténal a břemeno spadlo z jeho ramen. Přikročil voják a násilím přinutil muže, aby dál nesl mužovo břemeno. Jejich oči se setkaly. Ten první byl odevzdán jako beránek, který byl veden na porážku. Šel dobrovolně. Jeho oči podlité krví byly klidné. Byl smířen, přesto jeho pohled nezapřel odhodlání. Nezdálo se, že by litoval, že jde na jasnou smrt. Ženy kolem něho nad ním naříkaly. Na chvíli se zastavil a okřikl je, láskyplně, ale pevně. „Nade mnou neplačte, ženy jeruzalémské, plačte nad sebou“. Kde se brala ta jistota, před kterou se musela schovat a utichnout i bolest? V jeho očích nebyl fanatismus… Tiše nesl popravčí nástroj, vědom si svého poslání a rovněž tiše se modlil. Ne však za sebe. Zdálo se, že je to on, kdo lituje zástupy, kterým vytvořil podívanou.
Muž, který nesl jeho kříž zde nebyl dobrovolně. Jen se nachomýtl. Možná ani nevěděl k čemu. Snad toužil být někde jinde. Římský meč a kopí ho však povzbuzovalo. Musel nést kříž, ale myšlenkami byl asi jinde. Bylo horko, břemeno bylo těžké a cesta nepříjemně příkrá. Svítící slunce lákalo spíše k vycházce nebo lelkování. Kříž nepříjemně tlačil do zad. Ještě jednou se rozhlédl, ale věděl, že nemá na vybranou. Musel. Zástupy kolem mu zjevně vadily. Stal se jim nedobrovolně podívanou. Šel cestou k popravišti, ale on přece nechtěl zemřít ani o smrti přemýšlet. Musel jít. Musel!
Tito dva muži, Ježíš a Šimon, o kterém nám Bible mnoho neříká, se stali modelem, jak je možné nést kříž. Ten první šel dobrovolně, přišel zemřít a miloval lidi kolem sebe. Vyprošoval pro ně odpuštění. Jeho zrak však byl upřen dále, ke vzkříšení. Věděl, že za pár hodin spatří svého Učinitele, svého vlastního Otce. Věděl, že jednou bude soudcem všech lidí, kteří ho ubíjí, mučí a posmívají se. Nečekal však na odplatu, ale odpouštěl. Prosil za lidi, které bude jednou spravedlivě soudit. Miloval je tak, že to vše snesl z lásky k nim. Druhý muž jednoduše nevěděl, co se děje. Někdo na něho vložil kříž a on musel jít. Jak by nejraději utekl, jak by chtěl být někde jinde, ale nešlo to. Cesta vynucenou trasou se mu zdála nesnesitelnou. Nebyl klidný, ani vyrovnaný. Smrt bylo to poslední, o čem by uvažoval. A představa věčnosti ho nelákala. Měl svůj plán a kříž by nejraději zahodil. Přesto se stal prvním mužem v dějinách, kterému se dostalo té výsady nést spasitelův kříž.
I dnes je možné nést kříž dvěma způsoby. A to tak, že je pro mne vytouženou cestou k věčnosti. Je místem, kde je mi svět ukřižován a já jemu. Kde umřely lidské touhy, naděje a kde je jedinou nadějí Bůh. Tento kříž vede k věčnosti, pokoji a radosti. Láme moc utrpení a zaslibuje věčnou radost. Je ovšem možné nést kříž, protože ho na člověka nasadili věřící rodiče. Můžeme jej nést ze zvyku nebo proto, že věříme, že je cestou do nebe, ale protože milujeme své cesty, nejraději bychom jej zahodili. Lidé kolem nám jsou lhostejní a netoužíme být tu pro ně a odpouštět jim. Kříž je nutné zlo, které z duše nenávidíme, a když by se nikdo nedíval, kdyby tu nebyli ti vojáci, odhodíme jej. S ním však odhodíme i svoji věčnost.