Zapřísahám tě, abys nikomu nestranil

DENOMINACE 2 (2006)
Vážení bratři, vážené sestry,
je to již více než půl roku, co jsme odešli ze sboru. Během této doby jsme si uvědomili, že není možné zachovat dobré svědomí a nenapsat vám následující řádky:
Jako starší vašeho sboru jsme po léta byli součástí, podíleli se, hlásali či poskytovali tichou podporu něčemu, s čím nyní zásadním způsobem nesouhlasíme.
Cítíme dluh vůči vám, když jsme bez jasné, veřejné a velmi zásadní kritiky těchto věcí ze sboru odešli a nechali vás tak bez možnosti tyto věci alespoň zahlédnout.
Snad nám jako částečná omluva poslouží fakt, že na takovouto kritiku jsme za léta vlastního zmatku nebyli v těchto věcech zralí, dostatečně silní a neuměli jsme a zřejmě stále ještě neumíme je dobře a úplně formulovat.
Nakonec jsme odešli s tím, že věříme, že má vzniknout nový sbor. Stále tomu věříme, nicméně si uvědomujeme, že naše rozhodnutí odejít z církve umocnily velmi problematické záležitosti, které teprve s odstupem času a z vnějšku sboru vidíme lépe.
Jsme přesvědčeni, že níže uvedené věci ve sboru existují a jsou praktikovány, a to i za předpokladu, že ti kdo je praktikují, si toho nejsou vědomi:
a) pojetí autority ve sboru
Pojetí autority je pyramidální, to znamená deformovaný Mojžíšovsko – Jitrův model, či rovnou model světský viz organizační struktury nedemokratických států, armád či firem. Na vrcholu takové pyramidy je správce sboru, který si říká „vůdce“. Toto vede k postupnému a těžko pozorovatelnému vytváření prostředníka mezi Ježíšem a lidmi v pyramidě pod „vůdcem“ a ztrátě zodpovědnosti za svůj život před Bohem. Pán Ježíš ale říká: „Vládcové panují nad národy a nechávají si říkat dobrodinci, ale ne tak bude mezi vámi.“ Nechat o sobě mluvit jako o vůdci, ale také otci, králi a pánu vysloveně Ježíš zakázal v Mat 23,8–12. Bible zná pouze dva skutečné vůdce a to Mojžíše a Ježíše. Kam dokážou lidi zavést jiní vůdcové = fûhrerové, historie dostatečně jasně ukazuje. Novozákonní verše o poslušnosti a poddanosti jeden druhému, mladší starším a těm, co nás vedou, je potřeba používat a vykládat ve světle Ježíšova „ne tak bude mezi vámi“ a nikoliv k budování pyramidální hrobky osobní zodpovědnosti. Tak „vůdcové“ velice lehko dochází k závěru, že odpor či nesouhlas s nimi je odpor či nesouhlas vůči Bohu. Zbývá jen krůček k myšlence, že Bůh takovou věc bude na neposlušném vyhledávat, nebude mu žehnat, a tím potvrdí autoritu pyramidálního „vůdce“. Ten samozřejmě nic takového nikomu nepřeje, ale co se dá dělat, tak už to prostě chodí.
A to je vydírání a manipulace ve jménu Božím toho nejhrubšího zrna, ale těžko postřehnutelná v takto nastaveném systému.
Tato totalitní úchylka se pak nazývá „teokracie“, tedy vláda Boží. Teokracie na zemi, byť v církvi, bez fyzické přítomnosti Ježíše Krista, je však blud a vede ke svévoli v moci postavených stejně jako komunismus.
b) pojetí učednictví
Ježíš nás vyzývá: „Získávejte mi učedníky“. Skutečnost je taková, že pyramidální „vůdci“- vedoucí sboru soustřeďují učedníky kolem sebe a aniž by to oni či kdokoliv jiný postřehl, získávají si učedníky, kteří následují je a jejich vize a nikoliv Ježíše. Naprosto přesně je zde opakována chyba nešťastného pastýřsko-učednického hnutí, které přivodilo trápení mnoha lidem v USA, kde vzniklo a i jinde, kde se rozšířilo. U nás známý jeden z jeho zakladatelů a představitelů Derek Prince se pod tíhou neblahých skutečností, které pastýřsko-učednické hnutí přineslo, od něj distancoval a činil pokání, ovšem bez jakéhokoliv efektu na praxi sboru.
K materiálu o učednictví zpracovaném vedením, ve verzi kterou mám ještě z doby svého působení ve sboru, se dá říci, že jeho celkové pojetí nijak nezmírňují ani body, které se mi do něj povedlo vměstnat.
c) pojetí jednoty
Představa jednoty ve sboru je zhruba toto:
Mysli si a dělej to, co chce tvůj vedoucí – „vůdce“. Když si to nemyslíš, tak aspoň dělej, co chce vedoucí, a nejprve mu řekni, co si myslíš jinak – on ti vysvětlí, že to myslí dobře, a ty si zase budeš myslet a dělat, co chce on. Když si to ani potom myslet nebudeš, modli se. Když je to správné, (to co si myslíš), Bůh to sám vedoucímu zjeví, ale i když nezjeví, lepší je zachovat „jednotu“ a nekritizovat a poddat se.
Dojde tak spíše ke sjednocení se na možném „vůdcově“ omylu než k jednotě biblické víry.
Dále je velmi zřetelná neopatrná víra v obnovu apoštolsko – prorocké služby, která má vést k viditelnému sjednocení církve a tím k velikému probuzení poslední doby, což jsou diskutabilní myšlenky, desítky let starého, problematického až bludného Hnutí pozdního deště pocházejícího z USA.
Dobře víme, že církev stojí na apoštolsko – prorockém základě, tím ale pro nás musí být Písmo svaté a jedině na jeho základě a učení se můžeme sjednocovat.
Také víra ve velké probuzení poslední doby si přímo říká o zklamání či o naplnění náboženským antikristem konajícím zázraky, je proto na místě opatrnost a biblická bdělost.
Sbor je svým vedením považována za „apoštolský sbor“. Vedení nemá daleko k teorii „Jedno město – jedna církev“. Velice dobře to bylo patrné, při našem odchodu se záměrem založit jiný sbor. Tehdy byly sbory ostatních církví v městě označovány za konkurenci. Pak ale zbývá otázka, který sbor tu jedinou církev ve městě má vytvořit?
A pokud více sborů, tak je tento sbor „apoštolský“ tj. zřejmě vůdčí sbor, udávající směr. My ovšem nevíme, co to znamená apoštolský sbor a v Bibli se to nedovídáme. Že by se jeruzalémský sbor založený dvanácti apoštoly Pána Ježíše Krista přesunul v prostoru a v čase do našeho města, se nám nezdá pravděpodobné.
d)učení o desátcích
Starozákonní záležitost, kdy Židé byli povinni odvádět desátý díl úrody Bohu, aby z něj mohli žít Levité, není možné aplikovat tak, že věřící je povinen desátý díl svého přijmu odvádět sboru, kde je členem, neboť pro to nenalezneme seriozní novozákonní opodstatnění.
Prohlášení typu: „Desátek patří Bohu, aby zhoubce neškodil“, velmi zřetelně připomíná mafiánskou praktiku – výpalné. Rovněž „a Pán bude žehnat“, nebo „Bůh nikomu nezůstane dlužen“ je zavádějící a vede k dojmu, že si požehnání lze koupit, nebo že Bůh nám kromě trestu dluží i odměnu.
Nový zákon nezná žádnou povinnou dávku, jen dobrovolné dary!
e) extrémní démonologie a tendence ke gnosticismu
Ve sboru má téměř každá lidská slabost nebo hřích svého démona. Pojetí duchovního boje zde tak přesahuje praxi zjevenou Novým zákonem o vymítání a stává se záležitostí „vidoucích“ do duchovního světa, kteří dle druhu hříchu či nepochopeným darem rozlišování duchů identifikují domnělé démony a duchovní vládce v povětří. Probíhá pak svazování a vykazování nejen démonů trápících vyznávající křesťany, (což je samo o sobě zřejmě možné, na druhou stranu i sporné), ale i duchovních vládců panujících nad městem, regionem či státem, o jejichž jménech, vlastnostech a způsobu jednání s nimi Bible nepíše (ani kniha Daniel ne). Jejich poznání je možné jen na základě zjevení, které není možné biblicky ověřit. Jde o ničím nekontrolovatelné vyšší poznání nebo o spekulativní účelový pseudoduchovní výklad regionální historie.
Když se k výše uvedeným bodům přidá po léta ve vedení zabydlený postoj neúcty k Ústavě a Řádu i členskému shromáždění jakožto instituci, ignorace církevních dějin, laxní vztah k teologickému vzdělání a vzdělání vůbec, je výsledná realita minimálně zarážející. Církev jako celek je totiž k těmto věcem biblicky obezřetná, a na rozdíl od vedení sboru si cení vzdělání a neignoruje církevní dějiny, ze kterých se lze poučit, abychom neopakovali třeba i po staletí známé omyly.
Byli jsme těmi, kteří všechny tyto věci dělali, podporovali a věřili jim. Trvalo dlouho, než jsme se od dojmů, že něco není v pořádku, posunuli k utřídění myšlenek a formulování toho, co si myslíme, že v pořádku není.
Za zřejmě nejvážnější problém považujeme pojetí autority ve sboru. To je to, z čeho se odvíjejí další odchylky od biblického pojetí a zároveň je to nástroj k udržování „pořádku, správného učení a jednoty“ ve sboru.
Aplikace takového pojetí autority nutně vede k destrukci myšlení a následně i osobností jednotlivců, kteří pak uvažují v rámci stanovených hranic a vzorců a velmi, velmi těžko se z těchto hranic a vzorců dostávají ven.
Nám to trvalo mnoho let. Během nich jsme viděli jednotlivce, kteří se snažili poukázat na některé z těchto nelehko formulovatelných záležitostí. Bez úspěchu. Za to se velice rychle ocitli na okraji sboru, kde byli chápáni jako „lidé, kteří nepochopili principy platící v Božím království“. Po těchto zkušenostech jsme pochopili, že přímá konfrontace těchto věcí k ničemu nevede a toho, kdo se o ní snaží, stojí všechny síly. Jen zevnitř sboru a bez spoluúčasti nezávislých osob z vnějšího prostředí není tedy možná.
Po odchodu ze sboru a tedy vymanění se z těchto struktur, jsme došli k závěrům obsaženým v tomto listě.
Jako bývalí starší sboru se od výše popsaných záležitostí nyní distancujeme.
Byli jsme těmi, kteří deformovali mysl a víru těch, kteří nám byli svěřeni. Naší nadějí je milost zjevená Synem Božím a přístupná všem, kdo zhřešili.
Omlouváme se vám, kterým jsme měli být starší, že jsme neměli dost moudrosti výše nastíněné věci vidět a dost sil na ně poukázat a radikálně je řešit dříve.
Omlouváme se, že jsme jako starší tyto věci dělali, kázali a podporovali.
Je nám líto, když jsme tím působili zastření Ježíše Krista v myslích těch, kdo nám důvěřovali.
Je nám líto, pokud jsme se podíleli na vzniku osobních problémů těch, kterým výše uvedené věci působily a stále působí zmatek.
I my jsme měli zmatek, vše totiž probíhá s těmi nejčistšími motivy a z upřímné touhy sloužit Pánu.
Prosíme vás o odpuštění.
Tento list není posuzováním služby a jednání vedení sboru, (i když je pravděpodobné, že takto může být pochopen), je především omluvou vám, a pro nás představuje vypořádání se s vlastním svědomím.
Rozumíme, že vše, co se dělá, je myšleno dobře. Myšleno dobře to být může a motivy mohou být ty nejčistší. To ovšem nutně neznamená správnost jednání. Co je skutečně dobře, se měří Biblí. I my náš dopis a omluvu myslíme upřímně a dobře.
Jsme přesvědčeni, že se ve sboru zvěstuje Ježíš Kristus. Základ je tedy položen. Každý ale ať dává pozor, jak na něm staví viz 1Kor 3, 10 – 15.