Zapřísahám tě, abys nikomu nestranil
Motto:
Stížnost proti starším nepřijímej, leda na základě výpovědi dvou nebo tří svědků. Ty, kteří hřeší, kárej přede všemi, aby se báli i ostatní. Zapřísahám tě před Bohem a Kristem Ježíšem a před vyvolenými anděly, abys takto postupoval bez předpojatosti a nikomu nestranil.(1Tm 5,19–21)
Mnozí mě pomlouvají, že prý je jasné: „Rudek se vždy postaví za pastora.” Odpovídám: „A mám jinou možnost?” Já toho pastora ustanovuji a tím ho stavím pod Boží autoritu. Já ho pak musím brát. Není to tak jednoduché ani pro mě, protože jsem ve službách Boha živého. Já musím přijímat jeho principy a ty taky. (Bibik R., emeritní biskup AC)
Mnoho lidí, kteří z Jednoty odešli, právě o něčem takovém mluví: autorita je „seshora“ „podržena“, přestože dělá zjevné chyby. Jistě nejde o to, každého po chybě hned sestřelit. Pokud se ale prakticky téměř nikdy neuzná, že autorita chybovala, narůstá ve sboru nedůvěra. (Drápal D., emeritní senior CKS)
V následujících článcích jsou svědectví bývalých členů čtyř evangelikálních denominací, která slušnou a věcnou formou popisují konflikt víry mezi „absolutním nárokem poslušnosti církevní autoritě“ a svědomím křesťana. Všechny čtyři dopisy jsou veřejně dostupné na internetu. Přesto jsou z nich odstraněny jakékoliv možnosti identifikace jak církví, tak těchto jednotlivců. Poznamenal bych ale několik společných prvků, které autoři shodně uvádějí:
- Sbory, z nichž pocházejí, se hlásí více či méně k charismatické orientaci s tzv. „učednickou strukturou“.
- Pisatelé poukazují na konflikt mezi jejich svědomím a nárokem absolutní poslušnosti sborových autorit.
- Ve všech (!) případech se autoři dovolávají ústav a řádů své církve, které chtějí respektovat, ale jsou spíše hodnoceni podle vizí, zjevení a přání svých sborových autorit, často v rozporu se směřováním a legislativou své denominace.
- Takřka vždy jsou pisatelé přesvědčeni, že se nelze dovolat práva, neboť „vyšší“ autorita z principu podrží „nižší“ a to bez ohledu na podstatu a okolnosti.
- Jakákoliv pochybnost, či kritika v těchto systémech je hodnocena jako vzpoura. Je zde snaha o zbavení se kritika přičítáním mu nečistých motivů a končí to jeho eliminací ze sborového života a posléze vyloučením.
- Těmto sborům bývají společné některé věroučné body, jako je pojetí učednictví, démonologie, nauka o apoštolech, jednota a z ní plynoucí probuzení apod.
Autority v těchto systémech jsou, či byly, zároveň členy vedení celých denominací. Přiznám se, že celá záležitost mi připomíná události kolem Pastýřského hnutí 60–80. let v USA. Církve v USA téměř dvacet let tyto události tolerovaly, než došlo k totálnímu kolapsu hnutí. Psychická poškození členů, rozpadlé sbory, rodiny a vztahy již nebylo možné přehlížet. Lze si proto snad právem položit následující otázku: Jedná se pouze o dopisy kverulantů, vzbouřenců nebo „Draků s dobrými úmysly“ nebo jde o věroučný a systematický omyl v pojetí církevní autority? A pokud se jedná o druhou variantu, co se ještě musí stát, aby tento problém mohl být řešen na základě práva a spravedlnosti a nikoliv na principu stranění autoritě, která získala v církvi vliv a tudíž je třeba v rámci zachování jednoty obětovat jednotlivce?