Jak získat Boží moc?
Současný stav
V jednom článku z křesťanského časopisu jsem se dočetl, že církev si uvědomuje, že jí chybí Boží moc. K čemu ale církev potřebuje Boží moc? K uskutečňování svých vizí, svých programů, svých školení a kurzů? Přiznám se, že mne proto potěšilo, že si mnoho křesťanů dnes uvědomuje, že jim Boží moc chybí. Bůh zřejmě necítí potřebu se skrze tyto aktivity výrazněji projevovat. Toto vědomí je lepší varianta, než aby Boží moc byla imitována, jak jsme to mohli vidět v devadesátých létech na setkání s cizokrajnými evangelisty. V té době mělo jít o předehru dalekosáhlého probuzení. Naštěstí tyto manifestace zůstaly mezi zdmi stadionu, „vodotěsně uzavřeného“ před novináři a jen občas se tu a tam objevily v radikálnějších sborech.
Rád bych zde podotkl, že vyučování, ať už formou školení, kurzů nebo konferencí považuji za správné a důležité. Církev vždy pořádala rozličné akce a pokud je Duch Boží v církvi, bude církev k nejrůznějším aktivitám ponoukat. S čím však mají mnozí problém, je obsah a náplň těchto věcí nebo dokonce povýšení těchto aktivit na princip nebo dokonce cíl. Například církev věří, že všichni mají být jedno a někteří se domnívají, že když ostatní zapojí do svých „Bohem darovaných“ kurzů, společnost to uvidí a uvěří. Zdá se, že církev našla způsob, jakousi páku, na uvolnění Boží moci. Někteří se domnívají, že když metamorfují svůj sbor na sbor skupinkový, že nalezli mechanismus růstu a proto věnují enormní čas na vybudování „správné struktury“. Jiní jsou přesvědčeni, že když zvolí tu „správnou“ metodu evangelizace, že způsobí probuzení. Další našli klíč k „uvolňování“ Boží moci skrze atakování mocností temna, které prý mají moc ve svém teritoriu zabraňovat lidem přijít ke Kristu. Všechny tyto techniky nutně povedou k frustracím, protože nebudou „fungovat“. Bůh jednoduše není ten, kdo nabízí svoji moc výměnou za zmechanizování a nalezení těch „správných metod“.
Ačkoliv Boží moc dnes prý není k mání, neplatí to o některých duchovních darech, jako je proroctví. Tento dar dnes zažívá inflaci. Pokud se ohlédnu zpět, zaslechl jsem řadu proroctví o budoucnosti. O přicházejícím průlomu, probuzení, rozmachu českého národa, stejně jako proroctví o soudu nad církví, stagnaci a úpadku. Zdá se mi, že ať se stane cokoliv, je možné z této zásoby vždy vytáhnout to potřebné proroctví s tím, že vše bylo známo dopředu. V poslední době se stává, že se proroctví vynášejí zpětně. Byli prý ti, kteří prorokovali záplavy, destrukci Obchodního centra apod., jen to zůstalo neznámo. Stejně jako v inflační vlně vzrůstá množství peněz, ale jejich hodnota klesá, tak je to i s prorockým slovem.
Výprodej Boží moci
Jak je to tedy s Boží mocí? Bůh je osobou, nám důvěrně blízkou, milující. Poddává se nám jako synům. Má spočteny všechny vlasy na naší hlavě. Věřím, že je pro něho radost se k nám přiznávat, žehnat nám. Jsem na pracovišti, kde mnozí máme děti v předškolním věku. Často se svými ratolestmi chlubíme, co už dokážou, co dovedou. Jednoduše rodič je naplněn hrdostí, když jeho děti udělají něco správně a chlubí se tím. Bůh se chlubil Jóbem před samotným Satanem a Ježíš se k nám přiznává před svým Otcem. Má to ale podmínku. On se nepřiznává ke všemu, co děláme, ale jen k tomu, co je chvályhodné, dobropověstné, co vede k oslavení jeho Otce. Tam nelituje svých darů, tam se nestydí vyvýšit své jméno a nešetří ani Boží mocí. Ovšem nepropůjčí se k tomu, aby se přiznával k něčemu jen proto, že ho o to prosíme nebo proto, že tak činíme v jeho jménu. Můžeme přitom mávat prápory, pořádat šavlové tance, skákat do vzduchu, hlasitě křepčit a prorokovat. Nic platno, Bohem to nepohne!
V první polovině devadesátých let mne doslova bolelo, když letniční sbory byly devastovány učením hnutí Víry, které se masivně šířilo skrze knížky Hagina, Margiese, Ekmana…a dalších. Tyto knihy sice působily nadšení, ale Boží moc v nich nebyla. Menší nadšení tehdy působilo, že místo abych tyto věci nadšeně aplikoval, začal jsem je zkoumat a své rozumy si nenechal pro sebe, ale začal je sepisovat. Zpočátku dokonce na objednávku církve. Věřím, že se to Bohu líbilo a mnohokrát jsem se modlil za literaturu, a ostatní, aniž bych je o to žádal, mi potřebné knihy sami nosili.
Zakoušení Boží moci
V této době jsme pořádali pouliční evangelizace, kde se Bůh přiznával ke svému slovu. Jednou jsme zvěstovali evangelium na nároží obchodního domu a lidé byli neteční, obcházeli nás a bylo vidět, že jim je naše počínání krajně nepříjemné. Jednoho přírodního léčitele (alespoň takto se nám on sám identifikoval) mé řečnění natolik rozzuřilo, že přiběhl, sundal mi brýle a zaryl mi palce do očí. Pak se otočil a řekl ostatním, že jestli nepřestaneme, že mne oslepí. Nevím, nakolik šlo o nadsázku a snahu nás vystrašit a odradit a nakolik byl ve svém evidentně vyšinutém stavu odhodlán k realizaci. V onu chvíli mne obklopil zvláštní klid. Věřil jsem, že když mám doma rozepsanou studii, kterou chci psát k jeho slávě, že Bůh nedovolí, abych oslepl. Celou tu dobu jsem se modlil a náhle pocítil příliv odvahy, která stěží byla jen ze mne. Normálně by se mi totiž rozklepala kolena. Po modlitbě nahlas a přes tlak jeho prstů v očích jsem začal pomalu postupovat směrem k němu. Zvolna začal ustupovat. Čím více couval, tím více jsem dostával kuráž a s rukama podél těla jsem rázně vykročil proti němu. Kdyby zůstal stát, asi by mi ty oči skutečně vypíchl. Když viděl mojí rozhodnost, polevil, vrátil mi brýle do kapsy, pustil mně a začal mi sprostě nadávat a posmívat se, nicméně rychlým krokem vyklidil pole. Najednou zde byl zástup lidí, které tato „podívaná“ přilákala. Vrátil jsem se a pokračoval v kázání, ale tentokrát překvapení lidé již naslouchali. Šlo o jeden z mnoha skutků, který, věřím, mezi námi Bůh konal.
Jindy nás velice obtěžoval nějaký muž, který tančil na naše písničky, a jeho chování odpuzovalo kolemjdoucí. Zesměšňoval naše slova. Nechali jsme ho být a nevšímali si ho. V tu chvíli se k našemu místu doslova rozběhl rozzuřený obrovský muž, z kterého čišelo násilí. Sprostě klel a hučel jako pilinová kamna. Tentokrát se mi opravdu podlomila kolena… Myslel jsem, že nás smete. Ve skutečnosti proběhl kousek okolo nás, ale chytil pod krkem ono posmívače a doslova jej vlekl po chodníku, zatímco druhou rukou fackoval svoji „kořist“. Z celé podívané v čišela – nevím jak to lépe nazvat – jakási „posvátná hrůza“. A opět, lidé začali naslouchat. Druhý den jsem úplnou náhodou tohoto potlučeného muže potkal na ulici. Na můj dotaz řekl, že to není on a rázně odmítl rozhovor.
K čemu je Boží moc?
Proč o tom nyní píšu? Někdo by to považoval za náhodu. My, kdo jsme byli v tom, nikoliv. Proto ten, kdo opravdu zažil Boží moc, si je dobře vědom, že tato síla není z něho. Nedá se nijak přivolat, nijak osedlat. Je to moc k tomu, aby vyvýšila Jeho, ne nás. Oba tyto příklady ukazují na to, že nikoho by v tu chvíli nenapadlo, že jde o nějaké divadlo nebo o to, že tuto moc má někdo z nás. Přesto tím lidé byli zasaženi a hlavně – v úžasu jsme byli i my. Nikdo z nás to nenaplánoval, nezrežíroval… No řekněte, uměli byste takto zaujmout netečný zástup? Věděli jsme jen, že děláme to, k čemu nás On povolal. Naše evangelizace netrvaly věčně. Nakonec utichly, protože začalo být v módě „přátelské evangelium“ a zde bylo tolik „konfrontace“. Z některých sborů si dokonce stěžovali, že naše pouliční hudební projekce nedosahuje „profesionální“ úrovně a nedělá křesťanství tu „správnou“ reklamu… Místo toho pořádali hudební konference a nakonec tance s vlajkami. To je zřejmě svědectví mnohem lepší.
Jak získat Boží moc?
„Vstoupil do jedné z lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby odrazil kousek od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: "Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovu!“ Šimon mu odpověděl: „Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly. Dali znamení svým společníkům na druhé lodi, aby jim přišli na pomoc. Oni přijeli a naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly. Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ Neboť jeho i všechny, kteří s ním byli, pojal úžas nad tím lovem ryb; stejně i Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: „Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi.“ (Lukáš 5,3–10)
Jak tedy znovu získat Boží moc? Je proto nějaký návod nebo mustr? Jednou Petr a ostatní učedníci lovili celou noc ryby. Nechytli vůbec nic. Věřím, že vyzkoušeli všechny techniky, byli přece zkušenými lovci. Probrázdili jezero křížem krážem, pokus za pokusem, až toho k ránu zanechali. V tom přichází Ježíš, nasedá do loďky a začímá kázat. Zástupy začínají naslouchat. Poté Ježíš učedníky vybízí k novému rybolovu. Učedníci toho ale už měli plné zuby a odpovídají: „Pane, celou noc jsme zde lovili a žádný výsledek…“ Jeden z nich, Petr, to však zkusil a řekl: „Dobře Pane, na tvé slovo to zkusíme znovu a spustíme sítě, kam ukazuješ…“ (parafráze). Náhle, bez námahy a v krátké chvíli se sítě trhaly pod náporem ryb. To nejdůležitější však mělo teprve přijít. Když tento zázračný rybolov skončil, na Petra doléhá jeho hřích a nemůže snést Boží přítomnost. Pán však řekl: „Ode dneška budeš rybářem lidí.“ Jinými slovy: „Petře, jestli chceš, aby evangelium bylo účinné, zapomeň na své techniky, dovednosti, zkušenosti… Zahoď lidské návnady a triky. Spolehni se na mé slovo. Buď stále se mnou, abys pochopil, co chci a co žádám a já se k tobě budu přiznávat.“ Petr tak byl vlastně první ulovenou rybou z lidí k službě na Boží vinici.
Věřím, že toto církev potřebuje slyšet! Celý příběh začíná kázáním slova zástupům. Církev tak, stejně jako učedníci, potřebuje odhodit přítěž svých technik, strategií, zkušeností a představ a jako prostý rybář vyjet na jezero – s Kristem na palubě – a naslouchat, co Duch praví církvím. Nelze říci, co uslyšíš, to bych zde zase popsal metodu. Někdy Petr jen poslechl a šel do domu pohanů. Jindy se postavil a oslovil okolostojící na ulici. Jindy kázal v chrámě. Vždy měl ale jistotu, že ho povolal Pán a že jen poslouchá svého Mistra. Z historie církve jsem četl mnoho různých způsobů, jak Bůh poslal ryby do sítí. Jedno ale mají všechny příběhy společné: nelze z nich udělat metodu! Jedna společná věc zde ale je, a to je pomazané, usvědčující kázání, volající k pokání a smíření s Bohem. Sám Petr, velký kazatel, když se setkal s účinky slova, byl obviněn z hříchu a stejně tak ve svých kázáních volal k pokání. A to je přesně to, co dnes církev odstranila jako nadbytečné, příliš konfrontační a nepřátelské. Někdy totiž tato kázání měla svoji dohru v ukamenování, uvěznění nebo ve vyhnanství. A ostatně, komu by se do toho znovu chtělo?