Probuzení jako bicykl
Jeden politický vůdce řekl, že integrace Evropy je jako kolo. Když se přestane šlapat, zastaví se a spadne. Podobné je tomu s učením o „Probuzení poslední doby“. Všimněme si, že když charismatičtí křesťani začnou padat únavou, vždy se objeví nové proroctví o tom, že probuzení je již za dveřmi. V jednom sboru vedoucí nařídil zakoupit koberec, protože až přijde probuzení, lidé budou padat na záda a mohli by si ublížit. Jedna církev pak začala ve zvýšené míře již nyní ustanovovat státem placené duchovní (někdy i včetně manželky). Až přijde probuzení, bude jich náhle třeba. Ať to lidé zaplatí, vždyť z toho budou mít nakonec požehnání.
Jedna evangelikální denominace si dokonce zřídila autoritativní učednický model jednomužných, pyramidálně řízených domácích skupinek, který dokázal vážně poškodit řadu zdravých sborů a přivodit hlubokou krizi desítkám jednotlivců. Mnozí se domnívají, že tyto excesy jsou způsobeny zneužitím principu, a že systém je dobrý. Jsem přesvědčen, že pravý opak je pravdou. Nicméně, až příjde probuzení, tato struktura prý pojme řadu konvertitů. Spousta problémů se prostě vyřeší „až příjde probuzení.“ V dalším případě jsem viděl celou velkou místnost napěchovanou Novými Zákony, které nikdo nečte a práší se na ně. Jsou přichystány na „Velké probuzení poslední doby“. Dalo by se s nadsázkou říci, že „probuzení světí prostředky“.
Až ovšem uplyne nějaká doba, třeba desítka let, a probuzení stále nikde, povstane další prorok, který vyhlásí nové „teď máme to pravé“ a vše nastoupí znova… Na jednom setkání církevních vedoucích jsem se osmělil vznést dotaz, kde se v Bibli mluví o příchodu probuzení „poslední doby“? Byl jsem zahrnout řadou proroctví od „Božích generálů“, kteří přece to probuzení jasně předpověděli. Když jsem trval na důkazu z Písma, nikdo nebyl sto mi odpovědět, zato jsem dokola slyšel, co jsem to za letničního, který zpochybňuje „probuzení poslední doby“. Při jedné takové příležitosti, s jinými církevními vedoucími, mi nakonec bylo řečeno, že pokud bychom nekázali o přicházejícím probuzení, lidé by ztratili motivaci k evangelizaci. Dav je zřejmě důležitější než jednotlivec. Jak smutné!
Když ale selže i další sada proroků, církev začne vytvářet učení, že toto probuzení musí vyprodukovat vlastním úsilím a hledají se důmyslné páky, nejlépe skrze pocit viny, jak lidi přinutit, aby ve zvýšené míře přiváděli nové lidi do sborových budov. Musí přitom odstranit vše, co by nově příchozí mohlo pohoršit, jako je poukaz na hřích, úzkou cestu, kříž nebo jakoukoliv konfrontaci. Stačí jen někoho prostě pozvat třeba na dobré jídlo, sportovní akci… jen když přijde. Tak se pozvolna církev zaplňuje neobrácenými lidmi, kteří nemají Ducha Božího, ale projevují se u nich duchovní dary, jsou učeni mluvit jazyky a modlí se k Bohu, který ovšem ani není jejich Otcem. Na náměstí čtou Bibli neobrácení herci, snad jen proto, aby přítáhli pozornost a rozmnožili řady příchozích. A tak tam, kde už není Boží moc, nastupuje reklama a manažment. Snad nikdy v historii neměla slova „ne každý kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království Božího“ větší naléhavost.
Mám proto jiný návrh: Co se vrátit k biblickému učení a vyhlížet návrat Ježíše Krista a starat se i o vlastní spásu?