F. A. Mesmer, magnetismus a hypnóza
Motto:
„Tato léčivá síla, která byla po celé jedno století mnohdy
pošetile popírána či zesměšňována, je zázračným, nedocenitelným
darem božím propůjčeným člověku.“
Samuel Hahnemann
„Jeden muž, jménem Šimon, který tam žil, už dlouhou dobu svou
magií uváděl v úžas samařský lid; říkal o sobě, že je
v něm božská moc. Všichni – prostí i významní – mu
dychtivě naslouchali a říkali si: „On je ta božská moc, která se
nazývá Veliká.“ Poslouchali ho ve všem proto, že na ně dlouhý čas
působil svou magií.“
Skutky apoštolské kapitola osmá, verše devátý až jedenáctý
Historická část
Předmluva ke kapitole
S hypnózou, od slova (hypnos – spánek), se můžeme setkat již ve starém Egyptě a později v Řecku, kde sloužila jako prostředek kultického léčení. Ve středověku byla využívána v některých mnišských řádech1. Paracelsus ve svých spisech uvádí, že mniši v jednom korutanském klášteře odváděli při ošetřování pozornost nemocného lesklými předměty.2 Zweig vidí analogii i v živočišné říši: „Mimo lidskou oblast, v říši zvířat, byl dávno známý pohled hada, poutající a působící strnutí, a dokonce mytologický symbol Medusy neznamená nic jiného než ochrnutí vůle pod nadvládou sugesce.“3
Za současné terapeutické rozšíření hypnózy dnes vděčíme především Franzi Antonu Mesmerovi a jeho následovníkům.
Období 1734 – 1778
Mládí, studia a svatba
Narodil se 23. května 1734 v Iznangu u Bodamského jezera jako syn biskupova myslivce. Ve své dospělosti přichází studovat teologii do Ingolstadtu a po získání doktorátu z filosofie odchází opět na studia, tentokrát do Vídně, kde studuje práva a medicínu. Na základě práce „De planetarium influxu,“ kde popisoval moc jakéhosi „fluida,“ tajemné síly, „která do všech proniká a… ba i do nervové tekutiny prostupuje“4 obhájil v roce 1776 svůj již druhý doktorát.
Po sňatku se zámožnou vdovou pak Mesmer ve Vídni vyženil rodinný dům se sídlem na Landstrasse číslo 261, na jehož zahradě pořádal proslulé večírky pro vídeňskou smetánku. Hostil zde např. W. A. Mozarta, který se o Mesmerovi zmínil i ve svém slavné opeře „Cosi fan tutte“; dále pak i Haydna, Glucka a později Beethovena. Mesmer sám na těchto večírcích hrával na skleněnou foukací harmoniku, která v jeho pozdějším životě sehrála nezastupitelnou roli.
Setkání s magnetem
Ačkoliv se Mesmer k lékařské praxi nijak neměl, zvrat v této věci nastal, když v létě roku 1774 cestovala přes Vídeň jistá žena, která trpěla nevolnostmi žaludku. Ta požádala Maximiliana Hella, jezuitského kněze a tvůrce magnetu, aby jí proti bolestem sestrojil příruční magnet. Představa, že magnet napomáhá od bolestí, nebyla ničím novým; myšlenku, že se jím dá léčit, razil již Paracelsus, který jej nazval „králem všech tajemství.“ Tato zkušenost také zcela proměnila směr Mesmerova života a mladý medik, který se doposud do lékařského řemesla nikterak nehrnul, se rázem stal magnetickým léčitelem.
Mesmer si proto u Hella objednává magnety a zahradu v Landstrasse mění v soukromé sanatorium. Zaujat údajnou léčivou mocí magnetu, kterou skloubil se svým naturfilosofickým pohledem na svět, ihned začal léčit vídeňské prominenty. Věřil, že přikládání magnetu na lidské tělo dodává ono uzdravující fluidum, o kterém se zmiňoval ve své doktorské práci. Prováděl i skupinovou magnetoterapii, při které léčení seděli v kruhu, vzájemně se dotýkali konečky prstů, čímž uzavírali magnetický kruh. Jindy seděli na okraji vodní nádrže se zmagnetizovanou vodou, do které vsouvali špičky svých bosých nohou, spojeni na rukou lany, která byla přivázána ke zmagnetizovaným stromům. Mesmer při těchto kůrách hrával na svoji „zmagnetizovanou“ foukací harmoniku a později používal i jiných, „zmagnetizovaných“ hudebních nástrojů.
Svoji magnetománii neustále rozvíjel a později magnetizoval zrcadla, šálky, oděvy, talíře, další hudební nástroje, kočky, psy, stromy… a tak neuplynul ani rok od návštěvy oné ženy a jméno doktora Mesmera znali v Hamburgu, Mnichově i Ženevě. Otevřené publicitě se Mesmerova metoda začala těšit až po vyléčení téměř slepého a ochrnutého akademického rady Osterwalda. Za přispění jeho dobrozdání byl Mesmer dne 28. listopadu 1775 slavnostně jmenován členem kurfiřtské bavorské akademie.
Duchovní síla
Mesmer však záhy zjistil, že za léčebný úspěch nevděčí síle magnetu, ale síle své vlastní osobnosti, a že podobných úspěchů může dosáhnout pouhým přikládáním rukou. Aby nemusel anulovat své dosavadní teorie, zvolil podle Zweiga kličku.
„Místo co by se zřetelně vzdal své neudržitelné teorie o léčivé moci magnetu, volí křivolaký ústup. Začne totiž operovat pojmem „magnetický“ dvojsmyslně, prohlásí, že je sice pravda, že nerostný magnet vůbec nepomáhá, ale že to, co při jeho léčebných postupech působí, je rovněž magnetismus, jakýsi „animální“ magnetismus, síla v živém člověku, která je analogická s onou tajemnou silou mrtvého kovu.“5
Jeho masové seance, které jsou provázeny hudební projekcí, se vyznačují křečemi pacientů, padáním na zem, záchvaty hlasitého pláče a smíchu poté, co se jich jejich léčitel dotkne, nebo jen pokyne rukou směrem k nim. Nejprve však předchází napjaté očekávání, které vyvrcholí pozvolnou „krizí,“ jež bývá považována za kulminaci léčby a projevů skrytých symptomů. Poté dochází ke zklidnění, která se projevuje tělesnou slabostí, např. mdlobou. Po procitnutí někteří ihned svědčí o svém uzdravení. Zatímco si svérázná Mesmerova činnost získává stále více přívrženců ze strany obyvatelů Vídně, odborné kruhy, především lékařská fakulta, začínají Mesmera ignorovat a později kritizovat.
Slepí vidí
Ke skutečnému konfliktu došlo až tehdy, kdy Mesmer léčil pianistku Marii Terezii Paradiesovou, která ve čtyřech letech ztratila zrak. Příznaky však dávají na srozuměnou, že se jednalo o něco jiného než o organickou slepotu. Její ošetřující lékaři popisují „křečovité cukání v očích, jež potom vždy vystoupily z očních dutin, bolesti sleziny a jater, jež vyvolávaly záchvaty podobné šílenství.“6 Paradiesová, která se zatím stala Mesmerovou milenkou, dle jeho zpráv opět nabyla zraku a v jeho domě se pozvolna zotavovala z dlouhotrvající choroby. Tuto idylu překazil až vpád otce pacientky, který s tasenou šavlí vylomil dveře Mesmerova domu a domáhal se nazpět své dcery. Ta pak byla od otce inzultována, avšak odmítla se domů vrátit a zůstala u Mesmera v jeho opatrovnické péči. Následkem šoku však údajně opět ztratila zrak. Lékařská fakulta na základě této aféry povolává na Mesmera mravnostní policii a ten raději volí odchod do rodného Švýcarska.
Období 1778 – 1784
Paříž otevírá náruč
Doma se však Mesmer moc neohřál a záhy, v roce 1778, odešel hledat štěstí do Paříže. Za podpory svobodných zednářů, jejichž lóže byl členem a jejichž působnost byla v tehdejší společnosti nepřehlédnutelná, získává útočiště v domě rakouského velvyslanectví. V oficiálních kruzích Francie té doby vládne duch osvícenství, předobraz pozdějších temných dob Velké francouzské revoluce. Avšak umělecká a intelektuální smetánka, ostatně jako všude v Evropě, je pro mystično a okultismus nadmíru otevřená. V té době si madam Pomapadour nechá věštit z kávové sedliny, vévodkyně z Urfe se nechá poněkud netradičně omlazovat pod Dianiným stromem, princ Rohanský hostí alchymistu Josepha Balsama a na hřbitově svatého Medarda lidé obléhají hřbitov, aby se u hrobu pařížského arcijáhna nechali uzdravit. Není divu, že Mesmer se svojí metodou narazil na připravenou půdu.
Přes negativní dobrozdání berlínské akademie a vídeňské lékařské rady Mesmer v Paříži navštěvuje prezidenta akademie La Roy. Také jeho instituce se však Mesmerovou metodou odmítá zabývat. Mesmer se proto obrací na pět světových lékařských fakult, které však se šarlatánstvím nechtějí mít nic společného. Zhrzený lékař proto publikuje na vlastní pěst práci „Pojednání o jevu animálního magnetismu“ (1779), v níž si stěžuje na ignoranci akademické obce, avšak bezděky prozrazuje, že mu o skutečné posouzení jeho metody vlastně ani moc nejde.
„… bylo by protismyslné přidělovat mi jako soudce takové lidi, kteří nechápou nic z toho, co si osobují posuzovat. Nepotřebuji soudce, ale žáky. Právě proto směřuji všechny moje snahy k tomu, abych obdržel oficiálně od nějaké vlády dům, kde bych nemocné podrobil léčení a kde bych mohl plně dokázat působnost animálního magnetismu, aniž bych musel vyvracet další křivá obviňování.“ 7
Na vědce, usilujícího o uznání své metody, poněkud nezvyklé prohlášení.
Přítel aristokratů
Ačkoliv je cesta k oficiální vědě stále pro Mesmera uzavřena, doširoka se zde otevírá, jako ostatně i ve Vídni, cesta k aristokracii. Na Mesmerovu stranu se staví jednak osobní lékař hraběte z Artois Charles Delson a jednak přímo u panovnice, královny Marie Antoinetty, intervenuje v Mesmerův prospěch jedna z jejích dam, kterou Mesmer údajně vyléčil z ochrnutí. Ale i přes úspěch u aristokracie akademie zůstává neoblomná. Nicméně během dvou let je Mesmer již tak pevný v kramflecích a těší se takové oblibě, že si může dovolit pohrozit vládě, že pokud mu nezajistí legalitu jeho metody a peněžitou podporu ve výši čtyř až pěti tisíc franků, opustí Francii. Ludvík XVI., rozvážný, byť trochu apatický panovník slunné Francie, se však staví na odpor a Mesmer na protest králově neoblomnosti opouští Paříž a odjíždí do Německa.
Jako odpověď na jeho dobrovolný odchod do exilu nastává v Paříži hotový poprask, když aristokracie rozpoutala celonárodní kampaň za jeho návrat. Dokonce z kazatelny pařížské katedrály se ozývá plamenné kázání na Mesmerovu podporu a svobodní zednáři vyvíjejí politický nátlak ve prospěch svého bratra. A tak, proti vůli krále i lékařské akademie, je Mesmerovi nakonec umožněno, aby se, za podmínek, které si sám stanovil, vrátil do Francie. Mesmer využívá příležitosti a za přispění svého advokáta zakládá vlastní akademii a vydává akcie, za které získává přes tři sta tisíc franků a jeho přívrženci zakládají „Harmonickou společnost.“ Zcela nezávislý Mesmer začíná v Paříži opět svoji praxi a krom nemocných, kteří trpí epilepsií, tělesnými vadami nebo mají otevřené rány, se ujímá léčit všechny nemoci včetně rakoviny.
Rozmach
V té době se Mesmer již stává miláčkem nejen francouzské šlechty, ale i proletariátu. Aby se jeho metoda stala přístupnou široké veřejnosti, vyrábí i levné magnetické nádoby, čímž si naklání městskou chudinu. Ve Francii tak začíná „mesmerománie.“
„V zámcích a parcích se zakládají magnetické háje a jeskyně, v městech vznikají tajné kroužky a lóže, mezi příznivci a odpůrci dochází k otevřeným rvačkám, ba dokonce k soubojům – krátce, Mesmerem vyvolaná energie zaplaví celou Francii nebezpečným, nakažlivým fluidem snobismu a hysterie: mesmerománií “ 8
To vše prakticky v předvečer vražedné francouzské revoluce. S trochou nadsázky by se snad dalo říci, že Mesmer byl jedním z těch, kteří francouzské revoluci připravil půdu. Vždyť, podle Schotta:
„klasický mesmerismus požadoval nejen vědecké uznání, nýbrž zahrnoval také představy ve smyslu osvícenectví a francouzské revoluce, v níž mnozí mesmeristé hráli určitou roli. Mesmer sám založil „Harmonickou společnost“ a navrhl demokratické státní zřízení.“9
Období 1784 – 1793
Před králi země
V této době už Mesmer postupuje vpřed mílovými kroky a záhy dobývá i srdce dalších příznivců z řad vysoké šlechty. U dvora k nim patří už nejen Marie Antoinetta, ale i všechny dvorní dámy. Jediný, kdo si zachoval chladnou hlavu a kdo na celou věc pohlížel i nyní s podezřením byl sám král, Ludvík XVI. Aby v celé věci zjednal jasno, podepsal v březnu roku 1784 kabinetní příkaz lékařské společnosti a akademii, aby okamžitě přezkoumala mesmerismus v jeho možných zhoubných i blahodárných důsledcích. Obě společnosti za tímto účelem vytvářejí komisi, jejíž členové jsou dodnes světoznámými osobnostmi vědy. Patří sem dr. Guillotin, konstruktér gilotiny, vynálezce bleskosvodu Benjamin Franklin, astronom Bailly, chemik Lavoisier a botanik Jussieus.
Zdrcující posudek
Zpráva komise však dospěla pro Mesmera ke zdrcujícímu závěru. Vliv mesmerismu na pacienty totiž popsala následovně.
„Někteří jsou klidní, tiší, jako u vytržení, jiní kašlou, plivají, pociťují slabou bolest, horkost po celém povrchu těla a vyráží na nich pot, jiní se otřásají v křečích. Tyto křeče jsou mimořádné co do počtu, trvání a síly. Jakmile propuknou u jednoho, projeví se hned u ostatních. Komise pozorovala křeče, které trvají až tři hodiny, provázeny dávením kalné hlenovité vody, jež je důsledkem nadměrné, násilné námahy. Lze v ní spatřit i jednotlivé stopy krve. Tyto křeče jsou charakterizovány trhavými a nezvladatelnými pohyby všech údů i celého těla, stahy jícnu, škubáním v krajině břišní (hypochondriu) a v krajině břišní (epigastriu), těkavým vytřeštěným pohledem, ječivým křikem, údery, pláčem a divokými záchvaty smíchu, po nich pak následují dlouhotrvající stavy únavy a zemdlenosti, sklíčenosti a vyčerpání… V každém případě je člověk ohromen klidem řady nemocných na straně jedné a na druhé zase jejich běsnění, různými průvodními příhodami, které se stále opakují, a náklonností, jež se mezi pacienty vytváří…“10
Poté se mesmerismu podrobují i členové komise, aby na vlastním těle zkoumali vliv neznámé síly, jejíž přítomnost se snaží potvrdit či vyvrátit. Avšak, kromě jednoho případu, kdy člen komise pocítil v odpoledních hodinách nervové podráždění, byl výsledek pokusu zcela negativní. 11. srpna 1784 komise připojuje ještě tajný dodatek, ve kterém upozorňuje na možné ohrožení mravnosti, plynoucí z promísení pohlaví při kůrách. Zveřejnění původní zprávy vyvolalo bouřlivou odezvu v řadách Mesmerových odpůrců a zrovna tak, jak byl Mesmer veřejně chválen, je nyní hanoben.
V podzemí
V dalších pokusech však pokračuje Mesmerův žák Puységur. Pozoruje opakující se jev, kdy pacienti po jeho dotyku klesají k zemi se zavřenýma očima a upadají do jakéhosi spánku: „…mladý pastevec Viktor pod jeho hladícíma rukama docela prostě umdlí a pokojně usne… mnozí z jeho pacientů náhle pod jeho dotykem nebo pohledem přivírají oči… zívají, umdlévají.“11 Tento stav u svých pacientů pozoruje i sám Mesmer.
Jako již mnohokrát v minulosti však po odmítnutí metody ze strany oficiální vědy, dochází k opětovnému přijetí ze strany filosofů a umělců. V mesmerismu nyní hledají inspiraci velikáni jako Shelling, Hegel, Fichte. Ke klíčovému poznatku zde došel Schopenauer, který z hypnotických stavů vyvodil primát vůle nad rozumem. V oblasti literatury je to Balzac, který opěvuje vůli člověka, jenž „utváří svět“ a o hypnóze se rozepisuje i E. A. Poe.
Hypnotickému transu jsou připisovány další fenomény: „ve stavu krize mohou náměsíční vidět do budoucnosti… dovedou… prorokovat… hovořit bez učení latinsky, hebrejsky, aramejsky a řecky“ atd.12 Tyto interpretace jsou však Mesmerovi cizí, staví se k nim skepticky a je proto svými přívrženci napadán z konservatismu. Ve Francii vypuká revoluce a gilotina, která požírá jak jeho odpůrce – pod přístrojem svého kolegy svoji smrt našli i další členové někdejší komise Bailly a Lavoisier- tak Mesmerovy stoupence, a tak v roce 1791 prchá před Robespierrem po patnácti letech zpět do Kostnice a poté do Vídně i samotný Mesmer.
Období 1793 – 1815
Stará dobrá Vídeň
Ve Vídni je však Mesmerova aféra se slepou pianistkou Paradiesovou stále v živé paměti, a tak je hned 14. září 1793 Mesmer zavolán na policejní prefekturu. Po obdržení dobrozdání z Kostnice je ale bez průtahů propuštěn. Ani nyní nemá léčitel klid. V areálu jeho zahrady na slavné Landstrasse číslo 261 bydlí v té době jistá princezna Gonzaga, která Mesmera obviní z jakobínství. Mesmer totiž princezně řekl: „že tito lidé (jakobíni) nejsou žádní zloději, nýbrž že předepsali daně bohatým ve prospěch státu a že daně vybírá i sám císař.“13 Tato zpráva se dostane až k samotnému císaři Františku Josefovi a na jeho zásah je Mesmer žalářován, při výslechu však své sympatie k jakobínům popírá, je propuštěn a odjíždí do Frauenfeldu ve Švýcarsku, kde po desetiletí žije v ústranní.
Soudí se, že jeho spisů bylo přeloženo a vydáno více než spisů Rousseauových nebo Voltairových. Proto na jeho proslulost svět jen tak nezapomněl. V roce 1803 je již jako stařec opět povolán do Francie, avšak odmítá odjet.
Rehabilitace
V roce 1812 požaduje berlínská akademie, tatáž instituce, která v roce 1775 Mesmera odmítla, opětovné přešetření magnetismu, a proto za Mesmerem odjíždí profesor Wolfart. Jeho zpráva je navýsost kladná. Francouzská vláda navíc Mesmerovi jako odškodné za znehodnocení cenných papírů, které po revoluci patrně propadly státu, poskytuje doživotní rentu, a ten se vrací domů, k Bodamskému jezeru, kde 5. března 1815 v poklidu umírá.
Prožil však dobu, kdy Paříž opoustil „duch racionalismu“, jenž mu tolik ztrpčoval život a na jehož rozkladu se tolik let podílel, a kdy předseda Konventu Maximilien de Robespierre celebroval v Tuilerijské zahradě oslavu svátku Nejvyšší bytosti – „Etre supreme.“ Robespierre, který jako žák Jeana Jacquese Rousseaua odmítl atheismus, chtěl opět vzkřísit náboženství jako základ státu a morálky. V novém kultu se měla uctívat poloracionální a polokřesťanská bytost. Učení o Nejvyšší bytosti slibovalo nejen naplnění lidských práv, po kterých Mesmer neúnavně volal, ale i nesmrtelnost duše. Kdo odmítal kult a dogmata, byl špatným občanem. Robespierre, který se sám považoval za božského, při oslavě symbolicky podpálil figuru znázorňující atheismus a přivítal sochu moudrosti.14
Mesmer byl plně rehabilitován v Paříži až roku 1882 a jeho metoda byla uznána jako „pomocný vědecký postup.“15
Nevadnoucí odkaz
Ve skutečnosti však za sebou zanechal nadlidský odkaz. Galen uvádí, že Mesmer spolu se zakladatelem homeopatie Samuelem Hahnemannem dali základ pozdějším duchovním hnutím.16 Sám Hahnemann vycházel při konstrukci homeopatie z Mesmerových myšlenek, když napsal:
„Tato léčivá síla, která byla po celé jedno století mnohdy pošetile popírána či zesměšňována, je zázračným, nedocenitelným darem božím propůjčeným člověku. Mesmerismus dokáže dotykem i bez něj, ba dokonce i z určité vzdálenosti… přinášet životní sílu do zdravého jedince.“17
Hahnemann poté dokládá případy lidí, kteří byli pomocí mesmerismu vzkříšeni ze zdánlivé smrti.18 Jiným posloužil mesmerismus jako teoretická základna pro výklad účinku akupunktury.19 Mnoho badatelů poukazuje, že Mesmerovy magické kruhy – dotýkání se konečky prstů při seanci – převzal spiritismus.20, 21
Přímo z mesmerismu se prostřednictvím skotského chirurga J. Braida zrodila hypnóza, která umožnila vznik psychoanalýzy Freuda, Junga a Adlera,22,23 přičemž sám Jung položil teoretické základy hnutí New Age.24 Mesmerovi přímí následníci jako Poyen a Quimby dali základy Křesťanské vědě M. Eddy Bakerové.25 Z odkazů Mesmera těžila i Blavatská26 a potažmo tedy i Rudolf Steiner. V literatuře to byl např. E. A. Poe, který položil základ novému literárnímu směru – hororu. Pro Mesmera skládal Mozart, který se nechal léčit jak Mesmerem tak Hahnemannem, a z politických myšlenek Mesmera údajně těžili i prominenti francouzské revoluce.
Mesmer, patrně vzhledem ke svému teologickému vzdělání, toužil, aby se magnetismus vyučoval i na teologické fakultě. A skutečně, v Berlíně, kde lékaři později Mesmerovi postavili pomník, se v 19. století síly živočišného magnetismu učili využívat i studenti teologie.27 Je to s podivem, neboť dle Blattera si Mesmer protivil jméno Ježíš28 a pro jeho otevřené rouhání o něm v jeho době kolovala pověst, že zaprodal duši ďáblu.29 Z Mesmerova odkazu mají však církve dnes přesto mnohý „užitek“; pod přímým vlivem myšlenek mesmerického léčitele P. P. Quimbyho se formoval i kazatel E. W. Kenyon, z jehož prací těžil přímo otec hnutí Víry K. E. Hagin30 a jehož přímý stoupenec Rodney Howard – Brown je považován za jednoho z otců Torontského požehnání31, nejmohutnější duchovní „obnovy“ dnešních dnů.