Historie a učení hnutí Pozdního deště
Kritika doktrín
Ireneus Lyonský kdysi dávno řekl, že nejlepší boj s bludem je jeho popsání. Tato věta ovšem předpokládá základní věc, s kterou tento “otec všech apologetů” se samozřejmostí počítal. A to, že dotyčný, jemuž věc v její nahotě popíšeme, zná základy biblické zvěsti a má proto s čím porovnávat. Jelikož v Ireneově době nebyla Bible každému dostupná do soukromého vlastnictví, mohl se Ireneus na její znalost spoléhat. Dnes, kdy má každý křesťan možnost mít ve vlastnictví hned několik překladů – a může se proto s biblickou zvěstí dokonale seznámit – už to tak samozřejmé není. Přesto se snad dá předpokládat, že málokdo bude věřit tomu, že křesťané mohou srazit z “nebeského trůnu” satana, nebo že se po týdnu nošení jedněch spodků nemusí mýt (i když pro Paula Caina to samozřejmostí, jak se dočteme dále, není, doufejme proto jen, že do tohoto stavu zatím nedorostl a tato doktrína je mu zatím pouze věcí teorie…)
Obhajovat zde doktrínu Vytržení ještě stále není třeba, neboť je v letničních kruzích “zatím” samozřejmostí. Podívejme se však trochu blíže na jiné doktríny Warnockem prosazované, které díky mnohaleté masivní indoktrinaci křesťanstva, zatemnily kontury i původní, darbyovsko-plymouthské ostrosti.
Tři svátky v životě církve a Izraele
Warnockovi se v jeho knize podařil “geniální” tah. Nebyl pouze nadaným spisovatelem. Jeho slovní ekvilibristika spolu s obstojnou znalostí Písma mu umožnila s biblickým textem libovolně a zdánlivě v kontextu manipulovat. Při jeho exegezi by zblednul závistí i Origenes. Pokud při sepsání jeho knihy nehrál úlohu jistý druh “inspirace” – a nebylo by se čemu divit – byl Warnockův duch hermeneutickým géniem.
Velikonoce a Letnice v životě Krista
Církev skutečně ve svém rodokmenu nese jak velikonoční, tak letniční zkušenost. Tuto zkušenost můžeme zřetelně vidět i v životě Krista. Co však již v životě církve nevidíme, je slavnost svátku stánků. Za Kristova pozemského života jí nenajdeme ani u něho. I on se sice, jako pravý Izraelita, objevil o tomto svátku v Jeruzalémě, avšak ne jako Mesiáš: “Vy na svátky jděte, já na tyto svátky ještě nejdu, protože můj čas se dosud nenaplnil” (J 7,8), ale jako Izraelita. “Když jeho bratři odešli na svátky, tu šel také on – ale nepozorovaně, aby se o tom nevědělo” (J 7,10). Mesiáše, který se přirovnáním svého těla k chrámu ztotožnil s celým Izraelem, totiž nejprve čekaly Velikonoce (smrt a vzkříšení) a Letnice, kdy přijal Ducha svatého: “Byl vyvýšen na pravici Boží a přijal Ducha svatého” (Sk 2,33), což Pavel vidí jako naplnění Abrahamova požehnání: “To proto, aby požehnání dané Abrahamovi dostaly v Ježíši Kristu i pohanské národy, abychom zaslíbeného Ducha přijali skrze víru” (Ga 3,14). Korunním dědicem Abrahamova požehnání byl právě on: “Slib byl dán Abrahamovi a ‚jeho potomku‘; nemluví se o potomcích, nýbrž o potomku: je jím Kristus” (Ga 3,16.).
Velikonoce a Letnice v životě církve
Církev, která do určité míry prochází analogickým vývojem, též prožila své Velikonoce. “Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít. (Ř 6,8). Tedy velikonoční smrt a zmrtvýchvstání, kdy Kristus po svém vzkříšení (první snopek Lv 23, 10 –15) dechl na své učedníky, kteří tak duchovně vstali z mrtvých “spolu s ním.” “Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: “Přijměte Ducha svatého.”” (J 20,22). Přesně na den Letnic, tj. až po Velikonocích, pak učedníci obdrželi dar Ducha svatého. Zde je mocná obhajoba letničního hnutí! Kristus, který byl vzkříšen a Ducha svatého zajisté měl, neboť jej dechnutím předal svým učedníkům, jej obdržel při nanebevstoupení, aby jej svým učedníkům seslal. Tito učedníci, kteří Ducha již před tím obdrželi (právě zde dostávají moc odpouštět hříchy) jím pak byli pokřtěni až o Letnicích.
Že se zde nejedná o židovské specifikum, dokazuje tento křest Duchem svatým i u Samařanů, kteří byli znovuzrozeni a pokřtěni “Ale když uvěřili Filipově zvěsti o Božím království a o Ježíši Kristu, dávali se pokřtít muži i ženy” (Sk 8,12), měli tedy své Velikonoce za sebou a Letnice je teprve čekaly: “Petr a Jan tedy na ně vložili ruce a oni přijali Ducha svatého” (Sk 8,17). A stejný postup čekal i pohany v Efezu, kteří byli pokřtěni na svou víru v Krista, a Duchem byli pokřtěni následně. “Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jméno Pána Ježíše. A když na ně Pavel vložil ruce, přišel na ně Duch Svatý a oni mluvili jazyky a prorokoval.” (Sk 19,5 – 6).
Velikonoce a Letnice v životě Izraele
Zde musíme konstatovat, že obojí se zatím naplnilo pouze na částce Izraele, tj. apoštolech a prvních učednících, které můžeme přiřadit do skupiny církve, a skupině současných Mesiánských Židů, kteří “nesklonili svá kolena před Bálem.” Smrt s Kristem a velikonoční vzkříšení Izrael teprve čeká: “Jestliže jejich zavržení znamenalo smíření světa s Bohem, co jiného bude znamenat jejich přijetí než vzkříšení mrtvých” (Ř 11,15). Stejnou, téměř pavlovskou mluvou, psali i proroci. Ozeáš předpověděl velikonoční obnovu Izraele dle Kristova zmrtvýchvstání. “Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nám dá povstat a my před ním budeme žít” (Oz 6,2) a v Ezechielovi můžeme vidět totéž: “Vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám odpočinutí ve vaší zemi. I poznáte, že já Hospodin jsem to vyhlásil i vykonal, je výrok Hospodinův" (Ez 37,17). O izraelských Letnicích hovoří Jóel, a i tato zkušenost Izraelity znovu čeká. “Poznáte, že jsem uprostřed Izraele. Já jsem Hospodin, váš Bůh, a jiného Boha není. A můj lid nebude navěky zahanben. I stane se potom: Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění” (Jl 2,27 – 3,1). Křest Duchem až po poznání Krista.
A co svátek stánků?
Svátek stánků není slavností žně (harvest), nýbrž sklizně (ingathering) a měli bychom ji vidět spíše jako sklizní ovoce Ducha svatého. Její časný nástin naznačuje Pavel v epištole Římanům. “Rád bych, abyste věděli, bratří, že jsem už často zamýšlel přijít k vám, abych i mezi vámi sklidil nějaké ovoce, tak jako mezi jinými národy” (Ř 1,13) a s trochou alegorie by se dala přirovnat ke křesťanskému shromáždění, kdy si církev slouží dary Ducha svatého. Nicméně jeho naplnění není v tom, že je člověk získán pro věčný život (Velikonoce), či je zmocněn ke svědectví (Letnice), ale kdy je na sklonku života sklizen do věčného příbytku nebo kdy je církev na 7 dní-let vytržena do příbytků v nebesích, svatebních komůrek, než s Kristovým příchodem (Ju 1,4) na horu Olivetskou (Za 14,4 srv. Sk 1,11) přijde na zem, a kdy andělská vojska vedená Kristem vysvobodí Izrael (2 Tes 1,7). Izrael bude zatím přetaven sedmi lety soužení k poznání Pána, a poté bude slavit svátek stánků Izrael společně s církví. Nejdříve však musí dojít k sklizni veškerého obyvatelstva, (Zj 14,18–19 srv Mt 13,39)
Co z toho plyne? Církev v žádném případě za svého pozemského života nečeká svátek stánků. Ten je spojen až s nebeskou slávou, shromážděním Božího majetku, jeho dětí do věčných příbytků a oslava s jeho Synem. Tak se definitivně naplní i Abrahamovo požehnání, kdy svatí obdrží zemi.
Očekává církev na konci věků déšť?
Pozdní déšť
Než se do této, dnes široce přijímané eschatologie, pustíme, je nutné oddělit dvě věci. Předně zde Warnock velmi mistrovsky spojil dvě naprosto nespojitelné věci. Vyložil Letnice jako raný déšť. Avšak Letnice jsou slavností žně. Už jste někdy viděli déšť o žních? Bible sice tuto eventualitu připouští, avšak dobře si pročtěme kontext veršů, které to popisují.
“Jako sníh v létě a déšť ve žni, tak se nehodí k hlupákovi sláva” (Př 26,1).
“Není právě pšeničná žatva? Budu volat k Hospodinu a on způsobí hromobití a déšť. Tak očividně poznáte, jak velmi zlé je v Hospodinových očích to, čeho jste se dopustili tím, že jste si vyžádali krále” (1S 12,17).
První z těchto jediných dvou veršů z Písma, který tuto eventualitu připouští, nám ukazuje, že je naprostým nesmyslem, aby nasečené obilí moklo, a že nechat zmoknout obilí je jako chlubit se hloupostí. Druhý verš ukazuje, že liják o žních je znamením Božího soudu. Nikde v Písmu není proto ani náznak toho, že by Letnice měly být znamením deště. Co by potom měl tento symbol ukazovat? Bláznovství? Soudy?
Podívejme se proto na následující tabulku, která nám uvádí všechny tři velké náboženské svátky do kontextu s obdobími dešťů
| Měsíc | leden | únor | březen | duben | květen | červen | červenec | srpen | září | říjen | listopad | prosinec |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Církevní * | 10 | 11 | 12 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 |
| Zemědělský* | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 1 | 2 | 3 |
| Svátek | V | L | S | |||||||||
| Raný déšť | x | x | ||||||||||
| Pozdní déšť | x | x |
Poznámka: L… Letnice, V… Velikonoce, S… Slavnost stánků, * kalendář
Vidíme zde, že raný, neboli podzimní déšť (neplést s pozdním), začal v Izraeli koncem října, zavlažil tak zaseté semeno a skončil v prosinci. Tento déšť se neshodoval ani se svátkem stánků (který byl o několik dní dříve) a už vůbec ne s Letnicemi, které se slaví v červnu (Lv 23,20). Od března do dubna nastala druhá vlna dešťů (pozdní deště) neboli jarní (neplést s ranými), které zavlažovaly vzrostlé klásky a v podstatě skončily okolo oběti snopku (Lv 23,15) o Velikonocích. Následovalo období sucha až do dalších podzimních dešťů v listopadu. Do tohoto období sucha spadají jak Letnice (slavnost žatvy), tak svátek stánků (slavnost sklizně). Ihned poté následovaly nové rané deště.
Část Joélova proroctví, kterou Petr pronesl o Letnicích “I stane se potom: Vyleji svého ducha na každé tělo.” (Jl 3,1 a Sk 2,17) nelze z tohoto důvodu považovat za naplnění zaslíbení: “Jásejte, synové Sijónu, radujte se z Hospodina, svého Boha, neboť vám dá učitele spravedlnosti (raný déšť) a jako na začátku vám sešle hojnost dešťů podzimních i jarních.” (Jl 2,23) Z kontextu veršů je jasné, že vylití Ducha následuje až po deštích: “i stane se potom”… Déšť proto neukazuje ani k Letnicím, ani ke svátku stánků.
Dvojnásobný déšť
Warnock cituje anglický překlad Písma krále Jakuba, který zde uvádí: “Be glad then, ye children of Zion, and rejoice in the LORD your God: for he hath given you the former rain moderately, and he will cause to come down for you the rain, the former rain, and the latter rain in the first [month]” (Joel 2,23), což znamená, že Izrael má obdržet při své obnově déšť podzimní a jarní v prvním měsíci). Ačkoliv to překladatelé KJV uvádějí pouze do závorky, překladatelé např. NIV uvádějí “as before” – “jako před tím”, k čemuž se přiklání i náš text ekumenický, který uvádí “jako dřívě”, zatímco kralický uvádí “v čas”.
Nalezl-li Warnock ve verzi jednoho překladu v závorce “bohoslovný hrot,” zcela jej zneužil, neboť jej vztáhl na církev, což není z kontextu absolutně možné! Nabízí se však výklad jiný, odlišný od Warnockova. Když Warnock uvádí, že by Izraelité měli obdržet jarní a podzimní déšť zároveň v prvním měsíci, předpokládá, že se jedná o měsíc oslav svátku stánků (říjen), což bude zároveň první měsíc zemědělského roku a první měsíc církevního roku, a tudíž zde Bůh, na “souřadnici” [1,1] používá jakousi skrytou “šifru,” aby mohl duchovnímu Izraeli (církvi) naznačit, že jím ke konci dvojnásobně požehná..
Období podzimních dešťů však v Izraeli nezačalo v říjnu na svátek stánků, to by museli všichni Izraelci v ulicích Jeruzaléma v provizorních stáncích z větví promoknout, nýbrž začátkem listopadu, výjimečně (např.v Libanonu) již koncem října. V tomto případě by tedy dvojnásobné požehnání nemohlo nastat v prvním měsíci zemědělského roku, ale až ve druhém (viz tabulka).
Co však vypadá mnohem pravděpodobněji, je skutečnost, že Hospodin zde Izraeli přislibuje déšť velikonoční, což by v souladu s proroctvím Ozeáše. “Poznávejme Hospodina, usilujme ho poznat. Jako jitřenka, tak jistě on vyjde. Přijde k nám jako přívaly dešťů a jako jarní déšť, jenž svlažuje zemi” (Oz 6,3). Viz též: “Ale na dům Davidův, na toho, jenž sídlí v Jeruzalémě, vyleji ducha milosti a proseb o smilování. Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli” (Za 12,10).
To je tedy déšť pozdní (jarní), který připravuje velikonoční znovuzrození Izraele. V souladu s výše uvedenou tabulkou leží tedy Velikonoce (nikoliv svátek stánků) na souřadnici [1,1]. Jinými slovy duben je prvním měsícem církevního roku a výjimečně deštivý konec října prvním měsícem zemědělského roku. Dle Warnockovy analogie by to znamenalo, že o Velikonocích čeká v budoucnu Izrael znovuzrození a obdrží dvojnásobný příděl deště, tj. obvyklou dávku deště pozdního, plus jakýsi bonus navíc v podobě deště raného.
Je zde však ještě jedno vysvětlení, prozaičtější, ke kterému se přiklání např. známý učitel proroctví Grant R. Jeffrey; a to, že Joelovo proroctví poukazuje na “zvýšené množství srážek” při obnově Izraele.47
Z výše uvedeného však můžeme kategoricky prohlásit, že:
- Raný déšť nebyly Letnice, neboť o žních neprší, ani svátek stánků, který nás čeká v nebi. Tato symbolika tedy nesouhlasí ani po duchovní ani po materiální stránce a je mimo kontext Jóelova proroctví.
- Jóelovo prorctví o velikonočním, jarním dešti, chápeme-li jej duchovně, se vztahuje na Izrael, nikoliv na církev. Církev již má své Velikonce, na rozdíl od budoucího obnoveného Izraele, za sebou.
- Co se týká Izraele, jej čeká velikonoční znovuzrození a pozdní déšť, který je možné chápat duchovně (Oz 6,3), ale též fyzicky (Jl 2, 22–23).
- Pokud by, dle KJV, mělo jít o dvojnásobný déšť v prvním měsíci, byl by tím měsícem duben, nikoliv říjen.
Obnova církve poslední doby?
“On zůstane v nebi až do chvíle, kdy bude všechno nové, jak o tom Bůh od věků mluvil ústy svých svatých proroků” (Sk 3,21).
Tento verš, kterým apoštol Petr seznamoval těsně po Letnicích Izrael s dobou návratu Krista, představitelé obnovy “církve poslední doby” ztotožňují s obnovou apoštolské a prorocké služby a nedenominačnímu sjednocení církve pod jejich úřadem, která tak doroste k dospělosti, stane se církví bez vrásky a poskvrny, a tato pro svět viditelná jednota přinese celosvětové probuzení, velkou žeň duší ke konci časů.
Obnova všech věcí
Židé od svého zajetí a římského protektorátu velmi toužili po obnoveném království. Několikrát se Krista dokonce vyptávali, kdy již toto království v Izraeli chce obnovit (Sk 1,6). Kristus jim neřekl, že k tomu nikdy nedojde, ale odpověděl jim, že není jejich věcí tuto lhůtu a čas znát (Sk 1,7). Jeho druhý příchod však bude na tento čas obnovy vázán (Sk 3,21). Církev ale v době, kdy Petr toto kázání pronesl, ještě nebyla ani plně institucionalizována, natož rozbita. Byl položen pouze apoštolský základ. Apoštol Pavel, jeden z největších církevních architektů, v té době rodící se církev nenáviděl. Petr proto nemohl zaslibovat obnovu něčeho, co ještě neexistovalo, protože by jeho posluchači vůbec nevěděli, o čem k nim mluví. Jeho slova jim však srozumitelná nade vší pochybnost byla. Vždyť činili pokání.
Stoupenci obnovy dnes však Petrovým slovům rozumějí takto: “On zůstane v nebi, dokud nebude první apoštolská církev ustavena, poté rozbita a pak znova do původní podoby, pod úřadem pěti obnovených služebností, obnovena” a někdy doplňují Petrova slova: “a mnohem slavnější, než bude za pár dní ta naše.”
Ovšem tomuto by shromáždění Židé nerozuměli ani náhodou. Sami byli v tu chvíli ve svých srdcích zasaženi tím, že Mesiáše, kterého tak dlouho očekávali, přibili rukou bezbožných ke kříži a nyní toužili, aby se vrátil a ustavil mezi nimi Davidovo království a Petr jim ukazuje, kdy k tomu dojde.
V kontextu s jinými místy Písma to bude tehdy, až bude izraelské království připraveno k obnově. Poté Izraelci uvidí Kristův příchod fyzicky (Za 12,10), a jeho nohy spočinou na Olivové hoře “V onen den stanou jeho nohy na hoře Olivové, ležící na východ od Jeruzaléma” (Za 14,4). To je přesně podle zaslíbení andělů: “Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet. Potom se z hory, které se říká Olivová, vrátili do Jeruzaléma” (S 1,11 – 12). Je úžasné vidět, že stejně jako Izraelité s dychtivostí vyprovázeli Krista z Olivové hory do nebes, se stejnou, a ještě větší dychtivostí ho na stejné hoře opět z nebes přivítají.
Avšak věk pohanů už bude v té době uzavřen, neboť jich vstoupí plný počet (Ř 11,25). Církvi totiž není zaslíbena žádná obnova, naopak, Písmo zřetelně varuje před odpadlictvím: “Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odpadnou od víry a přidrží se těch, kteří svádějí démonskými naukami…” (1 Tm 4,1), zpochybňováním Kristova návratu “a budou se posmívat: „Kde je ten jeho zaslíbený příchod? Od té doby, co zesnuli otcové, všecko zůstává tak, jak to bylo od počátku stvoření” (2 P 3,4), vychladlou vírou: “Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ (L 18,8). Církev bude ke konci věků spát: “Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly” (Mt 25,5).
Církev tedy nemá ke konci časů zaslíbenou pozemskou obnovu na zemi, nýbrž příbytky v nebesích. Kristus zde naznačuje starý izraelský obyčej, kdy syn připravil svatební komůrku v domě svého otce pro nevěstu, které pak přišel naproti k jejímu domu a na svatební týden si ji odvedl k svému otci. Teprve po tomto týdnu se ženich účastnil dalších prací. Tento “týden-let” – dle proroka Daniele – je zároveň pro církev dnem svatebním, ovšem pro Izrael, který Krista odmítl, dobou velkého soužení. Izrael totiž obnovil své království, avšak na tři a půl roku uzavřel smlouvu s Antikristem, která bude v polovině “týdne-let” vypovězena, a Izrael tak čeká tří a půl “týdnů – let" období velkého soužení.
“Vnutí svou smlouvu mnohým v jednom týdnu a v polovině toho týdne zastaví obětní hod i oběť přídavnou. Hle, pustošitel na křídlech ohyzdné modly, než se naplní čas a na pustošitele bude vylito rozhodnutí.” (Da 9,27)
A teprve tehdy, po plných sedmi letech od vytržení, vidíme Krista se svoji nevěstou přicházet na zem, aby ustavil své království. Tehdy ho Židé uvidí přicházet s velkou slávou, což popisuje i Henoch, kterého cituje Juda:
“Prorokoval také o nich Henoch, sedmý od Adama: Hle, přichází Pán s desetitisíci svých svatých, aby vykonal soud nade všemi a usvědčil všechny bezbožné z jejich skutků, které kdy ve své bezbožnosti spáchali, i ze všech zpupných řečí, které ti hříšníci mluvili proti němu” (Ju 1,14–15).
K této době můžeme směřovat Sk 3,21. Některé americké překlady Bible zde uvádějí:
“Whom the heaven must receive until the times of restitution of all things, which God hath spoken by the mouth of all his holy prophets since the world began. (KJV)” Což lze chápat, že nebesa Krista zadrží “do času obnovy všech věcí,” čemuž se přibližuje i náš kralický překlad a znamenalo by to, že Kristus bude ten, který přijde v době zahájení nápravy a sám jí bude vést, čemuž věří i např. David Hunt.46
Ať už je to tak nebo onak, v každém případě to znamená, že dobu “nápravy všech věcí” očekává Izrael, ke kterému Petr mluvil, a nikoliv církev.
Pacholík
“I ukázal se div veliký na nebi: žena oděná sluncem, pod jejímiž nohama byl měsíc, a na jejíž hlavě byla koruna dvanácti hvězd. A jsouce těhotná, křičela, pracujici ku porodu, a trápěci se, aby porodila…I porodila syna pacholíka, kterýž měl spravovati všecky národy prutem železným. I vytržen jest syn její k Bohu a k trůnu jeho” (Zj 12,1 –5).
“Doktor Wernon McGee, vynikající křesťanský učitel, jednou poznamenal: “řekni mi za koho považuješ ženu oděnou sluncem a já to povím, kdo jsi.” (volná parafráze). Pokud někdo řekne, že rodící ženou je Marie (katolíci, pravoslavní), pak zde máme doktrínu o bohorodičce; pokud někdo řekne, že je to církev (adventisté a stoupenci království nyní), pak zde máme zaslíben jakýsi nový zrod znovuzrozených, “křesťanů nejkřesťanštějších.” Pokud řekneme, že je to Izrael (fundamentalisté, letniční a někteří evangelikálové), pak zde máme obnovu Izralele posledních dní, kterou předpověděl prorok Izajáš.
Církev to však z jednoho jediného principu být nemůže, neboť má zaslíbení věčného života a brány pekel jí nepřemohou. I když ke konci časů bude církev velmi oslabena, zmítána falešným učením, a nakonec všichni usnou, církev nikdy nezemře! Nemůže být proto znovuzrozena. Věříme proto, že obraz ženy ze Zjevení je obraz Izraele, který čeká svou obnovu. Toto pojetí se shoduje i se slovy Izajáše, který ve stejném obrazu vidí zrození národa.
“Prvé než pracovala ku porodu, porodila; prvé než přišla na ni bolest, porodila pacholátko. Kdo slýchal co takového? Kdo vídal co podobného? Zdaliž může způsobeno býti, aby země zplodila [lid] dne jednoho? Zdaliž zplozen bývá národ pojednou? Ale Sion jen počal pracovati ku porodu, [a] porodil syny své.” (Iz 66,7–8)
Církev bez vrásky a poskvrny
Pavel skutečně tohoto pojmu ve vztahu k církvi používá, leč nejedná se o nějaký pohled prorocký, až se církev “poznáním nějaké pravdy” očistí od hříchů a stane se církví dokonalých, nehřešících křesťanů. Tento pohled skrze “krví pomazané veřeje” je pohledem současným, kdy Bůh Kristovu spravedlnost, zcela z milosti, připisuje na účet svých vykoupených a jedná s nimi, jako by byli čistí.
“Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá bezúhonná” (Ef 5,25–27).
Je církev Kristem?
Obvyklá christologie vytvářená hnutím Pozdního deště zní, že Kristus je neúplný bez své církve, jako je neúplná hlava bez těla. Avšak je zde opomenuto, že obraz hlavy i těla je převzat z Pavlových obrazů jednoty muže a ženy. Ačkoliv muž a žena tvoří duchovní jednotu lidství, nijak to nebrání jejich osobní individualitě. Muž není mužem pouze od ramen nahoru, zatímco by od ramen dolu byl ženou. Tuto jednotu nelze chápat organicky. Když Pavel popisuje církev jako tělo, jeho organickou hlavu nevidí v nebesích, nýbrž “v těle.” I tělo zemské má svou tělesnou hlavu.
“Ve skutečnosti však je mnoho údů, ale jedno tělo. Oko nemůže říci ruce: „Nepotřebuji tě!“ Ani hlava nemůže říci nohám: "Nepotřebuji vás!” (1K 12,20–21)
Kristus se sice se svým tělem – církví – ztotožňuje natolik, že říká Saulovi “proč mě pronásleduješ?”, avšak byl to on sám, vzkříšený a živý Kristus, kdo se Pavlovi zjevil na cestě do Damašku (1 K 15,8). Nebyla to pouze jeho hlava, zatímco jeho tělo se třáslo před Saulem v Damašku. Byl to on sám, kompletní Kristus.
Přijde Kristus v těle?
Warnock Kristův příchod přirovnává k proměně Páně na hoře proměnění a dovozuje, že druhý příchod Páně bude též duchovní. Co zde vlastně Warnock učí? Jednoduše popírá, že Kristus přišel v těle! To je ostatně docela logické, neboť byli pouze dva lidé na světě, kteří neměli fyzického otce. Adam a Ježíš, druhý Adam. Antikrist bude mít otce a jeho tělo bude pocházet ze semene muže.
Protože se Antikrist nebude moci prokázat svým “božským původem,” neboť bude mít fyzického otce, bude přirozeně učit, že jeho příchod je duchovní (démonická) inkarnace. Budou to právě slova Janovy epištoly, která budou v době panování Antikrista, který se postaví v Jeruzalémském chrámu a řekne “Já jsem to”, dávat mnohem větší smysl.
Tentýž duch, který inspiroval Warnocka k sepsání jeho brožurky, je zajisté stejným duchem, který vanul “obnovou.” Vymezili se mu až Assemblies of God, kteří museli v roce 1949 sáhnout i k exkomunikaci vlastních služebníků a v roce 1956 znovu. Byl to stejný duch, který vanul hnutím Víry a jímž inspirované doktríny Assemblies of God v roce 1980 znovu odmítli. Vystoupili v Pinchasově duchu a místo desítek proroctví o rozpadu svého hnutí na sebe strhli takové požehnání, že se od padesátých let snad zestonásobili.
To by nám mohlo být dostatečným důkazem, že nikoliv nedoktrinální jednota, nýbrž biblická separace (Ř 16,17) působí probuzení. Dnes, v době tolerance a doktrinální svobody, jsou zastánci hnutí “Království nyní” váženými členy letničních denominací a jeden z nich nedávno dokonce kandidoval na úřad prezidenta USA.
Má Warnockova eschatologie reálný podklad?
Jestliže zvolíme Darbyho teorii o vytržení církve jako tezi, pak Warnockova teze o náhradě Izraele církví je její čistou antitezí. Jeffrey ukazuje, že hnutí, které připraví nástup Antikristu, bude činit vše, aby imitovalo příchod Kristův před dvěma tisíci lety a Hunt ukazuje, že učitelé Království nyní připravují patrně Antikristu cestu. Pokusme se proto podívat, zda mají oba zmínění pravdu nebo zda Písmo dá za pravdu učitelům Pozdního deště.
Obnova Eliášovské služby
Grant R. Jeffrey vyslovil jednoduchou, ale ve své podstatě hlubokou a základní myšlenku “Je zajímavé porovnat židovské očekávání Eliáše s proroctvími ve Zjevení o činnosti falešných proroků.”48 Falešný prorok, který přijde připravit Antikristu cestu, se jistě bude za Eliáše vydávat. Je proto pravděpodobné, že stejně jako byly prorocké školy za Eliáše, podobné bude zakládat i falešný prorok.
Zároveň jsme Kristem varováni před explozí falešných proroků poslední doby a jako byl Eliáš prorokem divůčinícím, jehož službu provázely změny počasí a zemětřesení, je zřejmé, že narůstající prorocká služba bude nastiňovat i tento aspekt. Všimněme si proto služby divůčinícího proroka Williama Branhama, který se za Eliáše rád nechal považovat, a jeho “meteorologických divů,” které nenechaly v klidu ani sekulární vědu. V jeho pomazání dnes slouží např. Paul Cain.
Přijmeme-li logickou tezi vystoupení Antikrista těsně po vytržení církve, poté musí být falešný prorok v době církve již mužem, který v čase pozemského života “poslední generace” křesťanů – jeho “nepřátel” – bude v plné práci a bude zmizení milionů křesťanů muset nějak vysvětlit!
Zničení nepřátel
Warnock mnohokrát ve své knize naznačuje, že nepřátelé Boží dopadnou jako za dnů Noe a o několik let později Richard Riss, brilantní charismatický historik a zručný apologeta, který se k “probuzení” v Kanadě z počátku padesátých i devadesátých let hrdě hlásí, toto podobenství vysvětluje: “Často bývá vytržení chápáno jako tělesné přemístění svatých. Nicméně Bible ukazuje na odstranění, ovšem ne svatých jež jsou mezi hříšnými, ale hříšných, kteří jsou mezi svatými v čase příchodu Krista…”49
To by mohlo zapadat i do klasické “staré” eschatologie, kdy církev jednoho dne zmizí a “Kristu” již nic nebude bránit v cestě, aby se mohl plně projevit.
“Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem” (1Te 4,16).
“Kristus,” který nyní přijde “jako za dnů Noe”, se pak bude moci vykázat vítězstvím nad nepřáteli a vytržení bude rázem vysvětleno.
Čeká církev viditelný příchod Kristův?
Přijmeme-li darbyovsko-lindsayovskou doktrínu o vytržení a církev bude vytržena nepozorovaně, pak jediný “viditelný” příchod “Krista” do “církve,” která vytržena nebude, je popsán Pavlem v epištole Tesalonickým.
“Žádným způsobem se nedejte od nikoho oklamat, protože nenastane, dokud nedojde ke vzpouře proti Bohu a neobjeví se člověk nepravosti, Syn zatracení. Ten se postaví na odpor a ‚povýší se nade všecko, co má jméno Boží‘ nebo čemu se vzdává božská pocta. Dokonce ‚usedne v chrámu Božím‘ a bude se vydávat za Boha. Nevzpomínáte si, že jsem vám to říkal, ještě když jsem byl u vás? Víte přece, co zatím brání tomu, aby se ukázal dříve, než přijde jeho čas. Ta nepravost již působí, ale jen skrytě, dokud nebude odstraněn z cesty ten, kdo tomu brání. A pak se ukáže ten zlý, kterého Pán Ježíš ‚zabije dechem svých úst‘ a zničí svým slavným příchodem. Ten zlý přijde v moci satanově, bude konat kdejaký mocný čin, klamná znamení a zázraky” (2 Te 2,3 – 9).
Čeká církev po příchodu Krista nový řád?
Zákon Kristův, který církev obdržela, a který je zpečetěn kalichem Nové smlouvy, je pro církev smlouvou věčnou. Rovněž zaslíbení dané Abrahamovi, které se na církvi naplnilo, je potvrzeno neodvolatelnou přísahou Boží (Žd 6,13). Kněžství a řád jsou tedy věčné.
Chceme-li tedy nalézt nějakou eschatologickou pasáž, která o změně uspořádání, či řádu mluví, nalezneme pár míst u proroka Daniele.
“Bude se snažit změnit doby a zákon.” (Da 7,25) “Cizího boha uvede do opevněných pevností; kdo ho uzná, toho zahrne slávou. Takovým svěří vládu nad mnohými a jako odměnu jim přidělí půdu” (Da 11,39).
Joelova armáda
Má Bůh připravenou armádu superkřesťanů pro poslední bitvu? Snad žádný evangelikální, či letniční nebo fundamentalistický výklad nevede k tomu, že by místo popsané prorokem Jólem mělo ukazoval na obnovenou církev. Většina vykladačů, v souladu s logickým kontextem a členěním proroctví, se domnívá, že jde o nepřátelskou moc. Albert Dager dokonce naznačuje, že by mohlo jít o armády Antikista.
Verše uvedené v Jl 2,20 mohou ukazovat, že se jedná o armády Góga a Magóga, které Jeffrey a Wilkerson interpretují jako síly Ruska, které povedou boj proti Izraeli. Lze totiž s jistou pravděpodobností dokázat, že slovo Magóg je etymologicky příbuzné slovu Moskva.
Celý popis armády popsané u proroka Joele ukazuje, že jde o armádu destruktivní, která ničí a která v posledních dnech vytáhne dobýt město svatých.
“Jako úsvit na horách se rozprostírá lid četný a mocný, jakého nebylo od věků, aniž kdy bude po něm až do let posledního pokolení. Před ním je oheň sžírající, za ním sežehující plamen; před ním je země jak zahrada Eden, za ním poušť, zpustošený kraj. A vyváznout před ním nelze. Vzhledem připomíná koně, je jako jízda v divém cvalu. Jako hřmící válečná vozba poskakuje po vrcholcích hor, praská jak ohnivý plamen, když sžírá strniště. Je jako mocný lid seřazený k boji. Národy se před ním svíjejí v křeči, tváře všech blednou. Běží jako bohatýři, jako bojovníci ztéká hradby. Každý jde svou cestou, neodbočí od své dráhy. Jeden druhému nepřekáží, každý jde určeným směrem. Když narazí na oštěpy, neprořidnou, vnikají do města, běhají po hradbách, na domy vystupují, lezou okny jak zloděj. Před ním se roztřese země, zachvějí nebesa, slunce a měsíc se zachmuří a hvězdy ztratí svou zář.” (Jl 2,2 – 2,10)
Vláda církve nad národy
Pokud opět vezmeme Warnockova slova vážně a budeme hledat, zda někde v Písmu objevíme, že by “obnovená” církev poslední doby měla mít moc nad národy a vykonávat nad nimi správní autoritu, která by byla podobná “slavné církvi” v době římského impéria, narazíme pouze na následující verše.
“Vody, které jsi viděl, nad nimiž ta nevěstka sedí, to jsou národy, davy, rasy a jazyky. (Zj 17,15) “A celá země v obdivu šla za tou šelmou” (Zj 13,3).