Historie a učení hnutí Pozdního deště
Doktrinální část
Vrchol reformace
Přestože v hnutí máme mnoho vlivů a ne všichni protagonisté jsou nositeli všech doktrín, rozebereme si nástin Warnockovy teologie, která se v hnutí projevila jako stěžejní a tvoří dodnes “genom” hnutí. Pokud by se nějak souhrnně dala tato doktrína popsat, pak jde o náhradu Izraele církví. Všechny verše, které se vztahují na obnovení Izraele, musíme tudíž vztáhnout na církev a logicky dojdeme k závěru, že církev musí ke konci časů čekat velká obnova. Tato obnova je někdy chápána jako náprava všech věcí (Sk 3,21). Samotná obnova je míněna jako postupná reformace, kterou ve velmi podobné formě zastávají adventisté, učil ji Branham, a Warnock ji částečně shrnul v “Sharom Star,” kde napsal:
“Všechna předcházející vylití měla své význačné pravdy. Lutherova pravda ospravedlnění z víry, Wesleyova o posvěcení, baptisté učili premilleniální (sic!) návrat Krista, Misionářská aliance Božské uzdravení. Letniční vylití obnovilo křest Duchem svatým do legitimní polohy. Nastávající vylití bude mít znaky všech předchozích pravd plus všechny manifestace devíti darů Ducha ve světovém měřítku, ba ani svět za apoštolů o tom nesvědčil. Toto probuzení bude krátké a bude posledním před vytržením církve.”40
Warnock zde učil, že se křesťané “naddenominačně” sjednotí, neviditelně se do nich inkarnuje Kristus, vírou obdrží nesmrtelnost, svrhnou z nebes ďábla a na zemi ustaví Boží království, což později shrnul do své prvotiny “The Feast of Tabernacles.”
Právě v této knize rozebírá tři velké židovské svátky, a to: Velikonoce, Letnice a Slavnost stánků. Uvádí, že Velikonoce a Letnice církev akceptuje, avšak Slavnost stánků církev nedocenila a její naplnění v novozákonní církvi je právě předmětem obnovy, ke kterému bylo hnutí, které v Kanadě v roce 1948 začalo, povoláno.
The Feast Tabernacles
Tato Warnockova kniha je i po padesáti letech velmi čtivá a strhující. Autor v sobě nezapře vynikajícího literáta a účelového teologa. Nicméně málokterá kniha ovlivnila křesťanství 20. století jako právě tato. Ačkoliv Warnockovy doktríny můžeme sledovat u Williama Branhama, Paula Caina, Ricka Joynera, Dereka Prince, Kennetha Hagina a jiných osobností; Warnock, jako odsouzený heretik, kterému Assemblies of God uštědřily několik důtek, zůstává tiše v pozadí a plné rehabilitace se mu dostává až v Torontské obnově. Dnes je tato kniha v plném znění publikovaná a oslavovaná na internetových stránkách.41
Kniha je natolik podstatná, že stojí za to se jí podrobněji věnovat neboť, což potažmo připouští i historicky seriózní Richard Riss, tvoří víceméně páteř věrouky mnohých pozdějších “obnov”. Warnock v ní popisuje tři základní židovské svátky a na jejich pozadí sleduje eklesiologii i eschatologii novozákonní církve.
Pokud nebude uvedeno jinak, pochází všechny nečíslované odkazy z této knihy. Protože autor knihu obdržel v elektronické podobě, nemá při citacích smysl uvádět čísla stránek.
Velikonoce
Warnock zde podrobně popisuje principy židovských Velikonoc a aplikuje je na Kristovu církev. Ukazuje, že křesťané musí opustit egyptskou zemi, být označeni Kristovou krví a prožívat nové duchovní zkušenosti. Avšak již zde naznačuje, že současná ortodoxie moderních “saducejů a ferizejů” může bránit křesťanům přivlastnit si nové pravdy. Farizeové sice o těchto věcech učí, ale brání například lidem prožít nesmrtelnost již na zemi. “Oni si myslí si, že je správné mluvit o vzkříšení, životě a nebeském království, ale když někdo navrhne, že tyto jsou dědictvím svatých tady a nyní, jsou slyšet protesty farizeů.” Je zde dále uvedeno, že jednota, která vzniká při Večeři Páně, a která je duchovní, nakonec sjednocuje tělo Kristovo k přicházejícímu probuzení. “Toto je nicméně den a hodina, kdy Bůh svým Duchem obnoví svou církev k dokonalosti svatých a ustaví jednotu Těla Kristova… “Obnovou jednoty Tvého lidu, se můžeme stát tou svatou slavnou církví, o které mluvili všichni proroci a apoštolé od počátku světa. Dej nám mysl Kristovu, než budeme myslet, mluvit, věřit a chápat ty samé věci.”
Letnice
Warnock vidí Letnice jako samozřejmé vyústění Velikonoc ve vztahu od ukřižování k vylití Ducha, avšak sklizeň duší o Letnicích je jenom předchutí sklizně duší, které církev čeká při slavnosti stánků. Slavnost stánků tak “předčí slávu Letnic jako poledne předčí slávu svítání.” Před tím, než církev do tohoto období vstoupí, musí si letniční zkušenost plně přivlastnit. Tuto zkušenost církev záhy ztratila, avšak nyní se, po staletích reformace, vrací. “Díky Bohu, že on pokračuje ve velikolepém díle navrácení, které začal ve dnech Luthera.”
Chléb, který se přinášel k oběti podávání (Lev 23,17) a který byl tvořen dvěma bochníky, Warnock přirovnává ke Kristu a církvi. “Bochníky chleba k nám mají mluvit o jednotě Božího lidu s Kristem.” Proto nyní, v době obnovy, se má tato plná jednota těla s hlavou obnovit, neboť až doposud, “církev Kristova nikdy nebyla opravdu svobodná od rozdělení, sektářství a tělesnosti.” V této hodině obnovy dokonce věřící přijmou nový dar jazyků, ve kterém budou schopni kázat evangelium ostatním národům. “Díky Bohu za letniční pravdu, naději a důvěru, kterou Pán zasadil do srdcí jeho lidí, že ještě obdržíme zkušenost opravdových Letnic, kdy Svatí Boží půjdou do světa zvěstovat nepostižitelné Kristovo bohatství ve všech pohanských jazycích.”
Slavnost stánků
Třetím, a pro Warnockovu eschatologii nejdůležitějším svátkem byla, slavnost stánků, která navazovala na letniční sklizeň prvotin. Není pouze sklizní duší, ale také ovoce a darů Ducha. “Děkujeme Bohu také za velkou sklizeň, která začala o Letnicích a v značné míře pokračovala vždy. Ale skutečná sklizeň nás teprve čeká! Sklizeň nejen duší, ale i ovoce Ducha uprostřed svatých.”
Soteriologie
Legální a vitální stránka vykoupení
Warnock, podobně jako Kenyon, učil dvoustupňovou cestu spasení, která vyústila v deifikaci člověka. Nejprve křesťan prožije při svém znovuzrození vykoupení (porovnej s Kenyonovou legální stránkou), ale teprve poté, až si tuto zkušenost vírou přivlastní (dtto Kenyonova vitální stránka), dospěje do stavu “bezhříšnosti” a stane se “bohem.” Warnock si v této teorii vypomáhá starozákonními obrazy. Uvádí Velikonoce, kdy byl Izrael očištěn od hříchu a Den smíření, kdy si tuto dějinnou zkušenost údajně vírou přivlastnil, a stal se “bezhříšným.” Podobně církev, jež nastoupila cestu Izraele, byla ukřižováním Krista o Velikonocích očištěna od hříchu, ale tuto pravdu si plně přivlastní až na Den smíření, které předchází svátku stánků.
“Není bez významu, že Velikonoce se objevily prvního měsíce, Letnice ve třetím a Den smíření v sedmém. Je to jednoduše proto, že Církev jako Tělo nikdy nebyla příkladně očištěna od svých hříchů.” [Zatím proto církev] “spolu apoštolem Pavlem sténá již dva tisíce let: “Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?” (Ř 7,24). Bůh jistě slyšel naše nářky, a brzy přinese Svůj lid do slavné svobody v Duchu, kde budou kompletně osvobozeni od svých hříchů a své tělesné přirozenosti. Toto bude příkladné naplnění Dne Smíření pro Církev.”
Míra Kristovy plnosti
Cílem celé Warnockovy teologie je restrukturalizace (reforma) “Těla Kristova,” která spočívá ve sjednocení církve pod “Novým Druhem” apoštolů a proroků, kteří ji na sklonku časů vyvedou z modlářského denominačního systému – Babylonu. Tak církev dospěje do “míry Kristovy plnosti,” aby mohl nastat “Den smíření,” osvobození z “těla hříchu.” Warnock proto cituje apoštola Pavla.
“A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. (Ef 4,11–13).”
Takto Warnock “geniálně” učinil z pastorální epištoly univerzální eschatologii, kterou od té doby mnozí nadšeně citují v domnění, že našli klíč k jednotě církve poslední doby, aniž by tušili, kde má tato doktrína své kořeny.
Deifikace
Pokud totiž jako křesťané stále hřešíme i po svém
znovuzrození, pak “nejsme “znovuzrozeni” v plnosti regenerující
zkušenosti” napsal Warnock a stejně jako Branham, vytvořil citováním
selektivních veršů z Písma, jako (1 J 3,6; 1 J5,18; Mt 5,24),
u svých posluchačů dojem, že pokud stále hřeší, ještě si své
znovuzrození vírou nepřivlastnili a místo aby činili pokání, začali
horlivě pracovat k jednotě církve a hledat novodobé apoštoly a
proroky, kteří by jim pocit bezhříšnosti zprostředkovali. Odměnou jim
měla být, stejně jako u Branhama, Kenyona, či později Hagina,
deifikace. Kdo by pochyboval, zda Warnock deifikaci učil, nebo zda se nejedná
o pouhé “dotažení jeho učení:, nechť zváží citát, jímž
Warnock vysvětluje přivlastnění si zkušenosti “narození
z Ducha.”
“Semeno, či vejce je autentickým plodem a nová květina obsahuje
všechny tytéž schopnosti, jako květina původní, či nový pták je
naprosto stejný jako jeho rodič.” Kdo se narodil z Boha, je tedy
stejného druhu jako Bůh i s jeho schopnostmi… Je to stéblo ze semene,
klas ze stébla a zralé zrno z klasu. Je to přeměna housenky
v motýla. Je to den a hodina Zjevení Synů Božích.” Antropologie
Podobně jako u téměř všech metafyzických nauk nelze antropologii
dost dobře oddělit od soteriologie. Ve většině z nich se totiž
člověk po svém obrácení a dalším následném “vyučení
v kultu” stává bohem, či si alespoň přivlastňuje nějakou část
božských atributů, jako je nesmrtelnost, vševědoucnost nebo
všemohoucnost… Nejinak je tomu i v hnutí Pozdního deště. Warnock
svým následovníkům zaslibuje nesmrtelnost. Samozřejmě, křesťanství
člověku též nabízí věčný život, avšak po “vzkříšení,” které
fundamentalisté a klasičtí letniční očekávají při “vytržení.”
Warnock ho však nabízí již “tady a nyní.”
Nesmrtelnost
Jakkoliv se Warnock proti teologii vytržení vyhraňuje, nepopírá, že jednou přijde den, kdy Pán sestoupí z nebes a vytrhne svoji církev ze smrti “do života proměněných křesťanů” do nebe. Je si však také jist, že vytržení a vzkříšení prožije církev (skrze vitální stránku ztotožnění) již na zemi, když se vírou ztotožní s Kristem, a pod vládou skrze proroctví a vložení rukou pomazaných apoštolů a proroků, dospěje do plnosti Krista, podmaní si smrt a dosáhne vzkříšení.
Církev “okradená o slávu, neví, že zatímco Vytržení očekává, vytržení je pro ni již zde a nyní, a neví, že zatímco očekáváme vzkříšení, je ono tady a teď.” Dále Warnock vysvětluje, že nejde o to, že “svatí budou chodit ve vzkříšených tělech,” ale o to, že “si přivlastní úplný Kristův život, dokonce v jejich pozemských chrámech, tady a nyní.” Synově Boží si tak tento dědičný aspekt Kristova života mohou přivlastnit skrze víru, kterou měl Enoch a Eliáš.
Zjevení Synové Boží
Tato nová jednota, kterou novodobí apoštolé a proroci vytvoří, promění člověka tak dokonale, že bude fyzicky podobný Kristu – “Zjevený Syn Boží” (Ř 8,19). “Obecně se uznává, že jednoho dne se mají svatí stát dokonale ztotožněni s Kristem v Jeho vzkříšení, takže budeme úplně jako on, majíce těla jako Jeho oslavené tělo, a budeme sdílet i jeho vlastní život a slávu.” Kdo by očekával, že zde Warnock míní až vzkříšení při Kristově příchodu, které nikdy nepopíral, nechť zváží jeho následný citát.
“Jak je psáno: ‚První člověk Adam se stal duší živou‘ – poslední Adam je však Duchem oživujícím. 1K 15,45 Životodárný Duch! Tvořivá síla! Jaké dědictví a atributy rasy posledních Adamů. Někteří by měli naléhat, že toto ukazuje pouze na Krista, posledního Adama, avšak pokračujme: “Jaký byl ten pozemský, takoví jsou i ostatní na zemi, a jaký je ten nebeský, takoví i ostatní v nebesích.” (verš 48) Tak důkladné, skutečné a zásadní je naše ztotožnění se s posledním Adamem; v celé Jeho vážené práci, Jeho službě, Jeho smrti, Jeho životě, se máme se stát jako On.”
Přemožitelé
Warnock s oblibou nazýval takto ztotožněné křesťany “Přemožitelé” (overcomers) neboť jsou ke konci času určeni k tomu, aby přemohli “tělo, svět a ďábla” a pozvali Krista z nebes, aby převzal vládu nad obnovenou zemí po pádu Adama.
“Boží lidé budou oděni takovou mocí a autoritou, že se národy samy od sebe budou muset sklonit a podrobit se… Nikdy žádný král ani diktátor nebo prezident nemluvil tak, jak budou mluvit Synové Boží. Proto budou doslova oděni jeho Božskou mocí a autoritou… Taktéž žádná zbraň, jež bude proti nim vyrobena, se nesetká s úspěchem.”
Podívejme se nyní, jak si Warnock tyto Přemožitele představuje při dobývání světa pro Krista.
“Můžeme snadno pochopit, jak Slavné Evangelium Ježíše Krista bude hlásáno celému světu, jakkoliv bude vzrůstat opozice. Nebude státu na zemi, které by bylo uzavřeno evangeliu Království. Bude snadné zvěstovat Pravdu v komunistickém Rusku a kdekoliv jinde na zemi. Úřady pošlou zatknout tu divnou osobu, která tak směle káže Krista a vykonává dílo Boží, a on zmizí, bude uchopen Duchem jako evangelista Filip. Možná na něho vztáhnou ruce a on zmizí z jejich dohledu. Mohou ho dostihnout s mečem, či bajonetem, ale jejich zbraň bude otupena, jakoby bojovali proti obrněnému transportéru, protože žádná zbraň vyrobená proti němu se nesetká s úspěchem. Mohou vystřelit kulku, ale ta se odrazí od jeho obočí, jako by to byl těžký plát oceli. Mohou otrávit jeho jídlo, ale bude to jakoby přidali vitaminy k jeho stravě. Zavřou přemožitele do vězení a v noci anděl Páně otevře dveře cely, uchopí vězně,a osvobodí jej, a ihned dveře, které stráž nestřežila v nevhodném okamžiku, uzamknou. Budou se snažit bránit veřejnému hlásání evangelia a přes to, dokonce bez použití vysílače a rádia, bude hlas přemožitele slyšitelný na ulicích i v domech, jak proniká do éteru na Božím místě Božím příkazem. Bude předhozen lvům nebo jiným divokým šelmám, ale ti se stanou jeho nejlepšími přáteli. Bude vhozen do plamenů ohně, a přesto se bude cítit pohodlně, jako by byl ve vyhřátém obývacím pokoji v chladném dni. Jestliže neobdrží žádné jídlo, svolá nebeskou mannu. Jestliže mu skříží cestu řeka, zvedne svoji ruku, vody se před ním rozestoupí, a on bude moci kráčet po suché zemi. A “všechno bude možné” tomu, kdo věří! Nejsilnější atom vodíkové bomby bude dokonale neškodný tomu, který je skryt na místě Nejvyšší Výšiny… Nebudou dokonce ani potřebovat oslavené tělo, aby mohli tyto věci činit. To samozřejmě bude jejich dědictvím, až bude jejich práce na zemi dokončena, jako v případě Krista.”
Při čtení podobných statí můžeme mít až dojem, zda scénáristé takových filmů jako Rambo, či Superman, od Warnocka neopisovali.
Pneumatologie
Srozumitelný dar jazyků
S příchodem hnutí Pozdního deště dojde nejen k obnově, která nemá v církvi Bible obdoby, ale dojde též k speciálním duchovním darům, jako např. “srozumitelným darům jazyka” nebo nového druhu “prorockého zpěvu.” Totiž tón trubky, který má shromáždění obnovy svolat, je však do dnešní doby nejistý. V letničním hnutí byl dar jazyka obnoven jen částečně. Lidé sice jazyky mluví, ale nikdo jim nerozumí. “Nyní, po mnoha letech, církev zakusila předchuť Letnic, s částečným navrácením daru jazyků. Avšak byly to jazyky, kterým “nerozumíme.”
K tomu, aby tento dar mohl přinést patřičný užitek a být jasným zvukem polnice, musí církev teprve dospět v koneční fázi reformace. K té dojde skrze znovuustavení pěti služebností, což jsou “apoštolé, proroci, evangelisté, pastoři a učitelé.” “Jejich slovo bude v autoritě, ne jako litera. A jejich autorita nebude pocházet ze sebeustanovení, ani z lidského ustanovení, ale z povolání Ducha svatého a ustavení Kristem. Jakmile bude v shromáždění svatých pronesen jazyk, tito muži budou rozumět.” Obnovení daru srozumitelného jazyka bude použito též k misii.
Prorocká hudba
Stejně jako při odchodu z babylonského zajetí Hospodin naplnil ústa svého lidu chválou, tak tomu bude i nyní. Bude to hudba nová, prorocká. V církvích již nebudou klasické zpěvníky a obyčejné písně. Ty budou nahrazeny chvalami. Stejně jako byl za Ezdráše obnoven Davidův úřad “chváličů,” taktéž tomu bude i v církvi posledních dnů, kdy budou ustaveni speciální “uctívači,” kteří budou stát v “prorocké službě.” “David a velitelé vojska přidělili též službu synům Asafovým, Hémanovým a Jedútúnovým, aby vyhlašovali proroctví při citaře, harfě a při cymbálech (1Pa 25,1).”
Toto Warnockovo naznačené učení se poté vydalo vlastním směrem a vyvrcholilo v tzv. hnutí Chval, kdy znamením Kristova druhého příchodu mělo být v církvi obnoveno Davidovské uctívání. “Není pro nás těžké pochopit, proč je sužba Chváličů obnovena v církvi. Chrámová služba je obnovena. Svatí zpívají, což je “obvyklý způsob,” a střídavě “v proroctvích,” jelikož je Boží chrám znovu obnovován.” Tak vznikl “novozákonní úřad” chváličů.
Eklesiologie
Warnockovu eklesiologii lze popsat jako teologii obnovy, jejímž cílem je deifikace. Zní následovně: Církev je dědičkou všech zaslíbení týkajících se Izraele a čeká ji i stejný osud. O Velikonocích prožila znovuzrození o Letnicích křest Duchem – raný déšť – a jako Izrael prošla obdobím slávy, kdy vládla římskému impériu. Potom se ve svém srdci pozvedla¨a následně upadla do babylonského zajetí, denominačního systému, odkud bude vyvedena skrze obnovený úřad pěti služebností. Poté obdrží pozdní déšť a nakonec se do ní inkarnuje (přijde) Kristus, což je chápáno jako obnova zbořeného chrámu. Sláva tohoto domu bude větší než sláva prvního, neboli, apoštolská církev poslední doby bude slavnější než církev prvoapoštolská.
Království, vzor pro církev
Izraelské království je ve všem vzorem pro současnou církev a co se stalo Izraeli, stalo a stane se i církvi. Modlářské a církevnické království Saule zesláblo, zatímco království Davida rostlo a sílilo. Jako vrchol království církve Warnock považuje římské impérium, avšak to, stejně jako Šalomounovo království, brzy zesvětštělo. “Království Saula se stávalo slabším a slabším a království Davida rostlo a rostlo. Nakonec, koncem třetího století, je řečeno, že jedna polovina Římské říše byla obrácenými křesťany (sic!).”
Pro následné zesvětštění však Izrael skončil v babylónském zajetí a stejně se stalo i církvi. Poté, stejně jako Izrael vyšel z babylonského zajetí, stane se i církvi, což bude “zřejmě” znamenat obnovu římského impéria a opětovnou vládu “Církve Přemožitelů” nad národy, neboli vzestup Davidova království. O stejnou věc usiluje katolická církev přes dvě stě let!
Denominační Babylon
Babylon, kam byl Izrael pro své modlářství odvlečen, představuje pro církev “náboženský,” potažmo denominační “systém,” kam církev skrze svoji nejednotu, hřích a světskost propadla. Toto zajetí je vlastně symbolem zatmění slunce a měsíce. Nejprve se země “postavila mezi slunce a měsíc” a měsíc – církev – odraz slunce zkrvavěl, což značí smutek, a tato církev ztratila Boží zář a její členové zatemnili pravdu Slunce. Až dojde k vyvedení zajatců, bude obnovena “nová chvála” v církvi.
Nová země
Dalším obrazem, který Warnock pro vyjití z denominačního systému “pustiny” používá, je obraz dobytí Kanánu, kde bude “Místo many… kananská pšenice, místo vody ze skály trvalá vodní zřídla…” Nejprve však Mojžíš v Kadeš-Barneji poslal průzkumníky, ale ti dostali strach a vrátili se zpátky na poušť. Tato poušť je symbolizována současným stavem křesťanských církví, zejm. letničních, a je varováním těm, kteří by Warnockovo učení odmítli následovat.
“Stejně se stalo v církvi. Dobře přes čtyřicet let tato generace Duchem naplněných lidí posledních dní se procházela pustinou, stovky a tisíce se vrátili do denominací, protože jejich požehnání nepřetrvalo (a jak by mohlo trvat? Z Božího hlediska šlo jen o předchuť) a celé široké hnutí je nyní horší než na začátku a v evangelizaci je méně úspěšné, než mnoho našich fundamentalistických hnutí. Nemluvíme o žádných zvláštních sektách, ale o celém hnutí Duchem naplněných lidí během posledních čtyřiceti, padesáti let.”
Nové pokolení
Přes nepochopení a denominační sektářství letničních křesťanů však povstává nové pokolení, “Nový Druh,” “Zjevení Synové Boží,” kteří však mají s kritikou babylonských letničních neustálé problémy.
“To je v pořádku, řekli by nám dnes (Izraelité), mluvit v jazycích nebo obdržet dary Ducha, či uzdravovat nemocné, příležitostně někoho vzkřísit z mrtvých nebo prorokovat nebo zpívat v Duchu, tyto věci jsou v pořádku. Ale oni nechtějí slyšet nic o zjevení Krista v jeho svatých, dozrálém mezi vámi.. A pokud jde o Zjevené Syny Boží, to rozhodně není pro tento den a tuto dobu. Je to pravda, přiznají, je to součást našeho dědictví, ale ne pro nynějšek. Uskuteční se až při vytržení a vzkříšení¨… Je možné bojovat se Satanem, na zemi, vyhnat pár démonů, ale nemůžete vystoupit v Duchu na ”nebesa,” svrhnout Satana z jeho trůnu a vstoupit do oblasti moci a autority v Kristu Ježíši “v nebesích.”
Proroctví a vzkládání rukou
Ke vstoupení do Kanánu je proto třeba najít nové vůdce, nové úřady. Ty je potřeba nejprve rozeznat a delegovat. K tomuto rozeznání je dáno “proroctví” a k ustanovení je dáno “vkládání rukou.” “Úřady byly povolány, aby byl ukázán účel rozdílení darů Duchaskrze proroctví a vzkládání rukou a svatí jsou pobízeni “bojovat dobrý boj” (1 Tim 1,18).
Warnock si je vědom, že povolání do “úřadu” skrze proroctví může způsobit škodu. Vysvětluje, že ten, kdo chodí v úzkém společenství s Pánem, tomu Duch svatý pravdivost proroctví dosvědčí, a pokud nechodí, pak mu proroctví stejně neprospěje “kromě naplnění srdce pýchou.”
Jednota pod pěti úřady
Exodus Duchem naplněných křesťanů z “jejich sekt a denominací” vidí Warnock v alegorii slavení svátku stánků. “V slavnosti svatostánků máme překrásný obraz jednoty svatých,” píše. Principem této jednoty je obraz svátku stánků v Jeruzalémě. Stejně jako Izraelité museli vyjít ze svých míst a v ulicích Jeruzaléma si postavit stánky, tak křesťané nyní musí vyjít z denominací, společně se shromáždit a přijmout novodobé “apoštoly, proroky, pastýře, evangelisty a učitele,” které v nastávající obnově Bůh církvi posílá.
Tato jednota bude naplnění Kristovy modlitby Jan 17 a uskuteční se skrze přijetí pěti naddenominačních služebností. “Jinými slovy: musíme uznat Tělo Kristovo, jehož Hlava je v nebi, a jehož život a bytí je pouze v Duchu Svatém. Jestliže nějaký jednotlivec nebo skupina jednotlivců nechtějí uznat Ducha svatého jako život Těla a Jeho úřady jako schopnosti těla, pak se zrodí sekta…”
Církev, inkarnace Krista
Příchod Krista do jeho apoštolsky a nedenominačně sjednoceného Těla bude stejný, jak jej popsal apoštol Petr při události proměnění na Svaté hoře.
“Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi, ale zvěstovali jsme vám slavný příchod našeho Pána Ježíše Krista jako očití svědkové jeho velebnosti. On přijal od Boha Otce čest i slávu, když k němu ze svrchované slávy zazněl hlas: Toto jest můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení.” (2P 1,16–17)
Warnock se totiž domnívá, že Petr ztotožňuje “příchod” Krista s událostí “na hoře proměnění” a vyvozuje, že další podobný příchod Páně, bude proměnou Kristova Těla k slávě Zjevených Synů Božích..
“Slovo, které se v Novém Zákoně překládá jako “příchod” je “parousia,” což znamená “být přítomný.” Je také užito pro příchod mužů osobně, stejně jako pro příchod Krista. Že toto slovo znamená “přítomnost” spíše než “příchod,” je evidentní z (2 Pt 1,16–17).”
Warnock si zde pomáhá metaforou: když Kristus mluvil, že dokáže ve třech dnech znovu vystavět chrám, který bude zbořen, mluvil vlastně prorocky, tzn. že církev, která byla dříve chrámem, bude rozbita, ale opět se stane ke konci časů chrámem, a to tehdy, až se Kristus znovu inkarnuje ve svém Těle. “Mnozí si mysleli, že Kristus odkazoval na vzkříšení umírajícího náboženského systému; ale ne, on odkazuje na duchovní vzkříšení duchovního těla…”
Snad by se zde hodilo Warnockovi připomenout, že když Petr ve verši 16 popisuje Kristův “příchod,” nemíní tím jeho “proměnu” uvedenou ve verši 17. Jeho učení o “netělesném příchodu” totiž popisuje Písmo následovně. “Do světa vyšlo mnoho těch, kteří vás svádějí, neboť nevyznávají, že Ježíš Kristus přišel v těle; kdo takto učí, je svůdce a antikrist” (2 J 2,17).
Hlava + Tělo = Kristus
Warnock, stejně jako později téměř celé charismatické hnutí, vidí spojení Krista s Církví tak těsně, že je spojuje do “fyzické jednoty.” Dva kozli, kteří byli na den Smíření vybráni, stejně jako dva předkládané chleby naznačují, podle Warnocka, skutečnost jednoty Krista a Církve. “Kristus Hlava, není kompletní bez Krista Těla. Ve dvou kozlech proto máme (příklad) Krista v plnosti Jeho Těla.” Tedy. “Syn Člověka v Nebesích není kompletní bez plnosti Syna Člověka na zemi, Svého Těla.” Plná postava Mesiáše tak bude podobna žebříku, který viděl Jákob v Bethel. “Hlava je v nebi a Tělo na zemi.” Kristus a církev jsou tedy jednou bytostí, kde Kristus je částí od ramen nahoru a církev částí od ramen dolů.
Snad bychom zde mohli ještě pro doplnění uvést, že “druhý kozel” nebyl vybrán pro krvavou oběť Bohu, ale byl určen pro Azázela (satana), aby k němu odnesl hřích Izraele a jeho obraz jako součást Krista není bez obtíží. Avšak není snad kultu, který by v tomto obraze neviděl nějaký skrytý smysl a každý zdravý heretik vidí v kozlu pro satana předobraz Krista. Za několik let po Warnockovi tuto doktrínu bude sdílet např. K. Hagin a D. Prince. Např. satanisté si s kozla pro Azázele učinili i symbol svého hnutí.
Království nyní
Warnock byl tak zaujat vidinou nevadnoucí pozemské slávy křesťanů, do kterých se Kristus právě převtělil, že rozpracoval další část Písma, která byla používána křesťany věřícími v premileniální vytržení, a to J 14,2 3: “V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.” Tuto pasáž vyložil jako usazení Přemožitelů v místě autority a moci při neviditelné Kristově inkarnaci v církvi posledních dní. Tyto příbytky, které lze též přeložit jako “panská sídla,” či “zámky,” tak budou skrytým místem, do kterého křesťan vstoupí podle míry své zralosti.
“Spojili jste se s nekonečným a věčným Bohem, jehož cesty jsou nepostižitelné, jehož hloubky jsou neprozkoumatelné a jehož výšiny jsou nedosažitelné. Proto nám Bůh říká, že je mnoho příbytků v domu jeho Otce, v závislosti na úrovni křesťanské zkušenosti…”
Démonologie
Autorita nad Satanem
V době Zjevení Božích Synů Bůh zatřese nebem a zemí (Žd 12,26) a toto třesení nebem srazí satana a knížactva z jejich “nebeského trůnu,” zatímco křesťané, na kterých bude zjevena sláva, tzn. “Zjevení Synové Boží,” vystoupí “na nebesa,” chopí se autority “Přemožitelů” a touto autoritu budou “poskytovat ochranu, utěšovat a žehnat potřebné,” což Warnock vidí jako naplnění druhé kapitoly Joelova proroctví. Do této velkolepé chvíle však byla církev po staletí oklamána neboť satan vlastnil moc, která náleží Božím Synům. Církev se tak stala “ďáblovým muzeem” a je “plná démony utlačovaných a posedlých, plna smyslnosti, hříchu, nepřátelství, smutku, rozčarování a utrpení.”
Pacholík
Doba vystoupení “Zjevených Synů Božích,” či “Přemožitelů” je totožná s dobou, kdy archanděl Michael s anděly smetl Draka z nebe na zem (Zj 12,7–9), což je totožné s třesením nebem (Žd 12,26), a tak nastává na zemi doba Velkého soužení. “Zjevení Synové Boží” jsou totožní s “Pacholíkem,” kterého rodí žena ze Zjevení (Žj 12,5) a ten má tudíž moc “pást železným prutem národy.” Satan však proti nim rozpoutá nelítostnou bitvu, ale oni budou přeneseni do “útočiště,” což jest dle Warnocka “duchovní výšina.”
Poslední nepřítel Smrt
K sražení satana dojde tak, že si “Zjevení Synové Boží” přivlastní Kristovy Božské atributy – vždyť budou “Druhem stejného druhu” – chopí se své autority nad satanem, nemilosrdně jej srazí z jeho “nebeského trůnu” a zmocní se svého dědictví již tady a teď! Je zde však ještě poslední nepřítel, který brání návratu Krista na zem, a to je smrt. Avšak i nad ní mají Přemožitelé, do kterých se vtělil Kristus, moc. Mají-li být nepřátelé učiněni podloží Kristových nohou, pak těmi nohami je Církev Přemožitelů! Nakonec tedy “Satan a jeho houfy předají své království do rukou Synů Božích.”
“Ó, jaká nezměrnost těchto slov! A co víc, Kristus zůstane po pravici Boha, do okamžiku, než povstane skupina Přemožitelů, která si podrobí všechny Boží nepřátele. “Výrok Hospodinův mému pánu: „Zasedni po mé pravici, já ti položím tvé nepřátele za podnoží k nohám.“ (Ž 110,1) A přes to většina křesťanů očekává vytržení, nějakou chvíli, kdy předpokládají, že Kristus vezme pryč ubohou, poraženou, nemocnou Církev. Bůh však říká, že křesťané zde zůstanou, dokud všichni jeho nepřátelé nebudou podloženi k jeho nohám. A mezi jeho nepřáteli je tím “posledním nepřítelem” Smrt. Zde musí povstat skupina Přemožitelů, která je podrobí a stane se absolutním vítězem nad všemi nepřátelskými silami světa, nad tělem a Ďáblem, protože doba je u konce.”
Eschatologie
Velké soužení
Protože církev de facto nahradila Izrael a přivlastnila si všechna jeho požehnání, soudy, které jsou stejným dechem Izraeli poslední doby přiřknuty, se tak musí naplnit až na Izraeli duchovním, to je církvi posledních dnů. Odvržení Izraele se dokonalo “zničením Jeruzaléma rukou Římanů v roce 70.” Velké soužení, o kterém se ve Starém Zákoně mluví, se tedy logicky musí naplnit až na církvi. “Ještě jednou je zde odpadlý náboženský systém, na který ve velké zlosti sestoupí Boží hněv, a tak se naplní Velké soužení, kterého je zničení Jeruzaléma, ve dnech císaře Tita, vzorem a stínem.”
Tím se ovšem dostáváme do situace, kdy pro církev poslední doby bude platit zároveň nesmírné požehnání a obnova, o kterém jsme již mluvili, ale také neskutečné soužení a poroba. Warnock, který si je dvousečnosti své apokalyptiky dobře vědom, situaci řeší tak, že požehnání přisuzuje Přemožitelům, Zjeveným Synům Božím, a soudy odpadlému denominačnímu, babylonskému systému. “Pro jednu skupinu lidí to bude den “tmy” a “temnot.” Ale pro jiné “úsvit po horách se rozprostírající” (Joel 2,2). Velké soužení pro jedny, ale pro jiné “Zjevení Synů Božích.”
Joelova armáda
Když si přečteme, o jaké požehnané skupině Warnock, když zmiňuje Joele, píše, zjistíme následující:. “Jako úsvit na horách se rozprostírá lid četný a mocný, jakého nebylo od věků, aniž kdy bude po něm až do let posledního pokolení (Jl 2,2). Není sporu o tom, že Warnock zde vidí Přemožitele, kteří vycházejí k národům světa, aby jim zvěstovali evangelium. Tato jeho doktrína se stala tak známou, že dokonce propůjčila hnutí název “Joelova armáda.”
Avšak ostatní křesťané zde vidí buď škůdce,42 nepřátelskou moc,43 antikristova vojska napadající Jeruzalém a vojska šikovaná čtyřmi nečistými duchy44. Jedná se však o velmi podstatnou doktrínu, neboť o Joelově armádě mluví např. zcela jasně Paul Cain jako o “novém druhu křesťanů.”45
Pozdní déšť
Požehnání, na němž má mít církev poslední doby účast, je metaforou pozdního deště z Jóelova proroctví. Církev je totiž ve Warnockově knize často přirovnávána k zahradě, která dozrává ke sklizni; nejprve je bičována studeným větrem zkoušky a pak zavlažena vlahým větrem Ducha. Nyní zahrada čeká na pozdní déšť, který jí Bůh chce dát. “Bůh dychtí po pozdním dešti víc než my! A proč? Protože on je zahradník a on čeká na slavnost Sklizně.” Církev zatím obdržela raný déšť, což bylo naplnění Joelova proroctví o Letnicích.
“Co Joel prorokoval, bylo toto: “Radujte se děti Siónu a jásejte v Pánu, vašem Bohu, protože vám dal raný déšť a nechá na vás sestoupit déšť v pravý čas, raný déšť a pozdní déšť prvního měsíce, a sýpky budou plné zrní a díže budou přetékat vínem a olejem” (Joel 2,23–24). Jistě, tato pasáž se částečně naplnila o Letnicích, když Peter prohlásil: “To je to, co řekl prorok Joel…” a už jsme ukázali, že Letnice jsou sklizní Prvotin. Plnost sklizně je nicméně až slavnost Sklizně v sedmém měsíci, když je sebráno víno a olej.”
Warnock uvádí, že část verše: “protože vám dal raný déšť” je naplněním Letnic, zatímco druhá část: “a nechá na vás sestoupit déšť v pravý čas, raný déšť a pozdní déšť prvního měsíce,” se naplní až při svátku stánků, kdy budou “díže plné zrní a díže budou přetékat vínem a olejem.” Skutečnost, že tímto výkladem musíme dospět k závěru, že v posledním čase má být vylit “raný i pozdní déšť během prvního měsíce,” zatímco o Letnicích šlo pouze o “raný déšť” , vysvětluje následovně:
“Ale to byla jen část, co Jóel prorokoval, protože pokračuje: “A on způsobí že na vás sestoupí raný a pozdní déšť, v prvním měsíci.” V období od října k dubnu byla deštivá sezóna. Pak následovalo dlouhé letní období, kdy žádné deště neměly být očekávány. Říjnové a počáteční listopadové deště, které byly nazvané rané nebo semenné, připravovaly zemi pro semeno; pak dešťová sezóna skončila druhými dešti v dubnu neboli sklizňovými dešti, které způsobily uzrání semen pro sklizeň.”
Warnock poté na základě dvou kalendářů, které se v Izraeli používaly, dospěl k závěru, že prvního měsíce, což může být duben (církevní kalendář) nebo říjen (zemědělský kalendář), kteréžto měsíce ztotožňoval s jarním a podzimním dešťovým obdobím, církev obdrží jarní (pozdní) i podzimní (raný) déšť dohromady.
“Správně zde, v prvním měsíci zemědělského roku (což je sedmý měsíc církevního roku), Bůh zaslíbil něco neobvyklého; On nesešle jen raný déšť, který patří k tomu měsíci, ale sešle společně raný i pozdní déšť! Můžeme nevidět co Bůh zaslíbil svému lidu v této velké hodině? Ne jen plnost velké a slavné žně, jako o Letnicích. Nejen velkolepou žeň Svatostánků, slavnosti Sklizně. Ale celou slávu rané církve spojenou s veškerou slávou a mocí triumfující církve posledních dní. Veškerou ranou slávu spojenou s veškerou pozdní slávou. V pravdě nemůžeme ani začít s představou jaké obrovské a fantastické věci Bůh připravil těm, kteří jej milují. On způsobí příchod raného i pozdního deště v “prvním měsíci” neboli na začátku “sezóny.””
Den pomsty
Když Kristus poprvé přišel na tuto zem, četl slova proroka Izajáše (L 4,18 –19), která mluví o požehnání. Nyní, při jeho druhém příchodu, tj. inkarnace do jeho církve, naplní se i část o dni pomsty, kterou Kristus nedočetl. To znamená: den pomsty pro modlářský denominační systém, ale též den slávy pro Zjevené Syny Boží. Proto nastávající den Velkého soužení bude soužením pro jedny, ale slávou pro druhé.
“Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha… (Iz 61,1–3) “Opravdu, je to den pomsty, ale také den radosti a odhalení Boží síly a slávy. Je proto pomstou na díle Ďábla, a přinese soud na neposlušné, ale radost poslušným.”
Společenství Mojžíše a Eliáše a nový světový řád
Dvojí rozměr poslední doby, tj. “požehnání” i “soužení” vyjadřuje i vystoupení Mojžíše s Eliášem, dvou svědků k výstraze světa. V přicházející moci Páně do středu jeho lidu musí dojít k pohlcení smrti životem, staré nahradit nové, litera musí být překryta milostí. Starý řád musí přejít do řádu nového. Toto vyvrcholení dějin je nejlépe znázorněno společnou službou Mojžíše a Eliáše, “dvou svědků k výstraze světa”, v posledních dnech. Mojžíš je představitelem starého, jež zemře, a Eliáš nového, jež povstane.
*“Tato hodina je známa jako “konec věků,” kdy soudy, které jsou zaznamenány ve spojení s církví a světem se musí naplnit na jedné straně, a moc a sláva, která je popsána ve spojení s církví, se musí naplnit na straně druhé. Proto Mojžíš – Eliášovo: plnost Boha mezi Jeho lidem, se zbavuje starého a ustanovuje nové…”…Den pomsty, proto má být velkým dnem obnovy. Ale než může nastat skutečná ryzí obnova, musí dojít ke zničení: zničení díla světa, těla a ďábla. A tak zde Mojžíš ničí a Elijáš obnovuje.” *
Stejně jako se se zjevením slávy Krista na hoře proměnění zjevila i sláva Mojžíše a Eliáše, tak i při inkarnaci Krista v těle se zjeví sláva Mojžíš-Eliášova společenství.
Příchod Jana Křtitele
Jako se před prvním příchodem Krista zjevil Jan Křtitel v moci Eliášově, tak se i nyní znovu zjeví před příchodem Přemožitelů – Krista vtěleného.
“Ještě jednou Pán vyzvedne službu Jana Křtitele k vyhlášení dne Páně a přibližujícího se Království. Znovu je zde hlas “volajícího na poušti: “Připravte cestu Páně.” Opět je všude křik pocházející od Bohem pomazaných služebníků k shromáždění svatých k jednotě v Duchu, aby odložili svoji tělesnost a sektářství a poslouchali, co Duch praví církvi.”
Avšak Přemožitelů je povícero, proto se zjeví i velké množství Eliášů. “Protože se Eliáš zjevil v jednom muži, Janu Křtiteli, jeho duch a moc setrvala při něm. Nyní se Kristus zjeví v Jeho Církvi, Těle. Proto společenství Mojžíše a Eliáše, plnost Kristova v mnohých.”
Příprava na válku
Blížící se doba Kristova vtělení je však také dobou přípravy na poslední bitvu v dějinách lidstva, ve které se nakonec Přemožitelé chopí své autority, strhnou satana z nebes a položí jej Kristu k nohám. Jsou zde však stále letniční a fundamentalisté, kteří zbaběle očekávají na vytržení, místo aby se chystali přejmout vládu.
“Církev Kristova je doslova naplněná živočišnými, zemsky smýšlejícími křesťany, kteří odpočívají v klidu a samolibosti a očekávají vytržení, které je uchvátí ven ze středu Velkého soužení na Zemi, na začátku dne Páně. K této generaci zesvětštělců Bůh nemluví v žádných nejistých termínech: “Běda těm, kdo touží po dni Hospodinova! K čemu vám bude den Hospodinův? Bude tmou, a ne světlem! (Am 5,18).” V obrovské většině evangelických kruhů jsme se učili, že v nějaký okamžik budou Boží lidé uchopeni, vytrženi Pánem do vzduchu, aby unikli Velkému soužení, které brzy přijde. To není pravda!”
Namísto této falešné naděje – dle Warnocka – budou křesťané přebývat ve světě jako za dnů Noe nebo jako Izraelité, kteří byli uprostřed Egypta chránění Boží mocí. Zatímco na Egypťany doléhaly soudy, Izraelci byli ochráněni krví Beránka. Tito svatí budou odění mocí z výsosti, a ačkoliv budou procházet Velkým soužením, uprostřed nich bude zjevena Boží sláva. “Odhalení Boží moci a slávy uprostřed zvráceného pokolení způsobí na jedné straně Velké soužení, ale na druhé straně moc a slávu svatých.”
Příchod Krista do svého chrámu
Brzy poté, až lidé vyjdou ze svých modlářských denominací, přestanou lpět na doktrínách a učení a shromáždí se k oslavě svátku stánků v jednotě pod úřadem novodobých apoštolů a proroků, aby se stali duchovními vládci nad veškerými národy země a rozbíjeli je železnou berlou jako hliněné nádoby, přijde Ten, na kterého tak dlouho čekali. Uprostřed nečekaného propuknutí divů a zázraků, pro které celá zem bude následovat Pacholíka, přijde Duch, inkarnuje se a posadí se doprostřed svého chrámu.
“Den odplaty je na dosah ruky a soud musí začít od domu Božího. Modlářský církevnický systém je odsouzen! Prorocké slovo bylo dáno proti Jerobeoámovu oltáři Volal proti oltáři na Hospodinův pokyn: „Oltáři, oltáři, toto praví Hospodin: »Hle, Davidovu domu se narodí syn jménem Jóšijáš. Ten bude na tobě obětovat kněze posvátných návrší, kteří na tobě pálí kadidlo. Budou se na tobě spalovat i lidské kosti.«“ (1Kr 13,2) Aronova hůl pohltí hole kouzelníků ve dne Zjevení Krista a struska bude oddělena od zlata a stříbra domu Léviho… Pán, kterého hledáte, náhle vstoupí do svého chrámu, usedne a pročistí zlato a stříbro, pročistí syny Léviho a pročistí je jako se čistí zlato a stříbro a budou patřit Hospodinu a spravedlivě přinášet obětní dary. (Mal 3, 1–3)Vstoupí do svého chrámu, do církve živého Boha!… Větší než Šalomoun je zde! Větší sláva než domu Šalomounova se v tu hodinu zjeví mezi jeho svatými.”
Tato inkarnace Krista v Církvi způsobí to, co tvorstvo nedočkavě vyhlíží: “Zjevení Synů Božích” (Ř 8,19).
Nové kněžství
Křesťané se tak chopí i kněžství, které jim dědičně náleží. Toto nové kněžství je kněžstvím melchisedekovským a je proto kněžstvím nesmrtelných. Do tohoto kněžství již vstoupila Hlava, ale nyní, při inkarnaci, do něho vstupuje celá církev. Křesťané již nejsou pouhými kněžími, ale stali se velekněžími, bez konce a bez počátku.
“Je to kněžství královské moci a autority. Pryč bude spojení se světem, tělem a ďáblem. Proto toto kněžství představuje královského kněze za oponou, za tělem. Tělo je roztrženo ve dví a sláva Boží je odhalena. Hlava již do kněžství vstoupila, a když vstoupila ona, otevřela se tato cesta i k následování ostatních.”
Toto “nové” kněžství Přemožitelům poskytuje stejnou autoritu jako má Kristus. “On vládne, ale on také prosí; a ve skutečnosti on vládne tím, že prosí.” Proto Přemožitelé, kteří se skrze víru zmocní nesmrtelnosti, budou mít skrze přímluvu moc vládnout na zemi a stejně jako Kristus, přimlouvat se za ostatní a zachraňovat je v době Velkého soužení.
“Jako kněží mají skrze víru přístup k milosti našeho svatého postavení a jako králové mají Boží moc vládnout nad všemi okolnostmi a všemi nepřátelskými silami. Jako kněží mohou u Boha orodovat za lidi, a jako králové mohou udělit život a moc a osvobodit vězně a propustit utištěné na svobodu. Takové je Melchisedechovo království.”
Pád Babylónu
Zároveň se však uzavírá doba Babylóna, křesťanských denominací. Ti, kteří Zjeveným Božím Synům nepřejí, dopadnou jako Saul, který chtěl zabít Jonatana za to, že se vydal na území Pelištejců, kde jim připravil zdrcující porážku. A tak stejně jako v té době Saulovi, i denominačnímu systému tikají hodiny a dohořívá knot jeho modlářské existence, což platí zvláště letničním, kteří skrze svoji neznalost zlehčují přemožitelské doktríny.
“Jen vyzkoušejte záměry této moderní církve, této babylonské okázalosti a nádhery; nebude produkovat nic než Ichabod. Kde je sláva? Kde je ta skutečná, živá přítomnost Ducha svatého ve shromážděních svatých, práce Boha samotného produkující ovoce Ducha? Ano, zmírající kněžství zrodí svého Pacholíka, ale jeho jméno bude Ichabod. Bůh však již připravuje dalšího Pacholíka, jménem Samuel. Letitý pláč a křik Božího lidu pohnuly Boha nebes a v odpověď na modlitby a dřinu se rodí “Syn, muž,” doslovně “Pacholík” (Zj 12,5). Ischabod je nyní na řadě pro kněžství, ale Bůh ustanovuje další kněžství, kněžství slávy.”
Poslední den svátku
Nakonec, až bude práce dokonána, těsně před tím, než Přemožitelé pozvou Krista, aby se ujal vlády nad obnovenou zemí, která bude obnovena od Adamova pádu, bude zem provázet úžasná obnova a probuzení, hotový ráj. “Nadcházející obnova zcela zastíní vše, co jsme doposavad četli v Bibli nebo v církevní historii! Tato řeka života začala téci o Letnicích, a uvědomujeme si, že brzy vyústí do mocných moří lidstva, vnese život a požehná suché a vysušené pustině.”