Derek Prince, učitel národů?

Motto:
„Potom, třetího dne znovu vstal [Kristus] jako “druhý člověk.“
Tak se stal hlavou zcela nového lidstva – immanuelovské rasy, rasy Boho –
člověka, rasy, v níž je Boží a lidská přirozenost spojena
v novém stvoření.“
Derek Prince, Extravagantní láska
„… otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré
i zlé."
Genesis, kapitola třetí, verš pátý
Historická část
Derek Prince je bezesporu jednou z nejvýraznějších osobností charismatického křesťanství. Přes jeho nesmírně literárně plodný život i velmi hluboké filosofické vzdělání, které by mu mohl závidět nejeden sofistikovaný učenec, byl, alespoň v USA, většinou ve stínu svých kolegů Charlese Simpsona nebo Boba Mumforda. V zahraničí, zvláště pak v Evropě a v České republice, byla situace opačná. Zatímco tito muži jsou zde prakticky neznámí, popularitu Princeho dnes předčí snad jen představitelé Torontského požehnání. Na počet přeložených titulů do češtiny by však Prince ztěží hledal konkurenci i ve světské literatuře.
Období 1915 – 1940
Indie a Anglie
Derek Prince se narodil v roce 1915 v aristokratické rodině v Indické Bangaloře v britské kolonii. Jeho otec byl důstojníkem britské armády a matka dcerou britského generála Roberta Edwarda Vaughana.1 Když mu bylo pět let, rozloučil se svým otcem, chůvou a kamarády, a se svojí matkou se vrátil do Anglie, k rodičům své matky do Sussexu. Protože byl jediným synem a jediným vnukem, očekávalo se, že nastoupí vojenskou kariéru, aby pokračoval ve vojenské rodové tradici.
Vzdělání
V devíti letech byl Prince poslán do internátní školy, kde byla u studentů rozvíjena nejen intelektuální, ale též i fyzická zdatnost. Pro svou inteligenci, tělesnou vyspělost a píli se mladý student stal jedním z premiantů třídy. Když dosáhl věku třinácti let, ředitel školy ho doporučil pro studium na prestižní Eton College, kam byl v roce 1929 vybrán jako jeden ze čtrnácti chlapců.
Dveře k tomuto vzdělání se Princemu otevřely tím, že již v devíti letech začal studovat latinu, v deseti letech řečtinu a ve dvanácti již zvládal překlady z obou jazyků2. V roce 1934 odjíždí do Evropy, kde studuje historické památky a po svém návratu zahajuje studia na King´s College v Cambridge, kde v létech 1938 – 1940 působí již na Cambridge University jako „senior research student.“3 Princeho akademickou dráhu přerušila až II. světová válka.
Období 1940 – 1957
Obrácení
V roce 1941 prožil Prince zkušenost, kdy se mu na ubytovně v Yorkshiru, dle jeho slov, zjevil Ježíš Kristus. Bezprostředně poté je Prince povolán jako zdravotník k malé zdravotnické jednotce britských sil v severní Africe. Podle jeho vyjádření nebyl v blízkosti nikdo, kdo by mu mohl pastoračně či doktrinálně sloužit; byl odkázán pouze na Písmo, které si zamiloval, a v té době je pravidelně studoval.4
„V roce 1941… jsem prožil dramatické setkání s Bohem, které úplně změnilo můj život. Bylo to něco, co se zcela vymykalo mým dřívějším filozofickým teoriím a představám.5 „…v Británii [se mi] velmi dramatickým a mocným způsobem zjevil Ježíš Kristus. Tak jsem osobně poznal Boží moc. V poušti nebyl žádný sbor ani služebník, který by mi poskytl radu, a se kterým bych mohl mít obecenství. Zůstal jsem odkázán na dva základní velké dary, které Bůh dal každému věřícímu: na Bibli a na Ducha svatého.“6 Na základě tohoto setkání jsem dospěl ke dvěma závěrům, na nichž jsem od té doby nemusel nic měnit. Za prvé, že Ježíš Kristus je živý; za druhé, že Bible je pravdivá, závažná, moderní kniha.“7
Toto neobyčejně poutavé svědectví o zjevení Krista, je možná i jednou ze skutečností, proč mnozí křesťané berou pozdější Princeho přístup k teologii jako „nedenominační a nesektářský“8. Vždyť Prince byl bez společenství křesťanů sám v poušti severní Afriky „kde mu po tři roky byla pastorem a učitelem jeho Bible.“9
Svoji zkušenost však Prince rozvádí na jiném místě, kde sám přiznává, že lidský vliv na jeho obrácení i teologii byl přinejmenším stejně velký, jako u každého jiného věřícího.
„Vyrostl jsem v Británii jako člen anglikánské církve, kde jsem nikdy nenašel Boha nebo spasení. Až náhodný kontakt s letničními mne přivedl ke spasení a křtu ve svatém Duchu. Reagoval jsem tak, že jsem dával anglikánské církvi za vinu, že mne tyto věci nenaučila. Zavrhl jsem anglikánství a díky tomu také všechny s ním spojené liturgické formy bohoslužeb, zatímco na druhé straně jsem letniční učení přijal s nekritickým nadšením. Předpokládal jsem, že protože letniční mají pravdu ve věci spasení a křtu v Duchu svatém, bude správné i všechno ostatní, co učí. Stal jsem se letničním fanatikem.“10
O mnoho let později nám Prince – když se snaží ospravedlnit hnutí Svatého smíchu – dává do své tajemné konverze nahlédnout podrobněji. Byla to zkušenost, která následovala poté, co se začal modlit dokud se něco nestane, a následně se setkal s neznámou osobou, kterou identifikoval jako bytost, se kterou se Jákob utkal v Peníelu. Nakonec prožil osobité manifestace. Necítil se přitom být nijak zvlášť hříšný, toužil po požehnání, skrze které pak došlo k jeho proměně.
„V roce 1941 jsem byl členem zdravotnické jednotky Britské armády ubytované v hotelu… Asi o 9 měsíců dříve jsem začal číst Bibli od začátku do konce. Nedělal jsem to však z náboženských pohnutek. Považoval jsem Bibli za filozofický spis. Jako profesionální filozof jsem považoval za svou povinnost zjistit, co chce Bible člověku říci. S tímto záměrem jsem se dopracoval až ke knize Jób. Zde už to pro mě byl skutečně deprimující úkol. Když jsem byl konfrontován s Kristovými nároky, rozhodl jsem se jednou v noci, že se budu modlit „dokud se něco nestane.“ Vůbec jsem nevěděl, co bych měl očekávat. Asi hodinu jsem se bezúspěšně snažil zformulovat nějakou souvislou modlitbu. Potom, kolem půlnoci, jsem si začal uvědomovat něčí přítomnost a zkušenost, že říkám nějaké neznámé osobě to, co Jákob řekl, když bojoval s andělem u Peníelu. „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš“ (2 M 32,26). Opakoval jsem ta slova několikrát za sebou s rostoucím důrazem. „Nepustím tě, nepustím tě.“ Když jsem vyslovil ta poslední slova, opět jsem je začal opakovat: „víc a víc a víc…“ V tom okamžiku na mě sestoupila neviditelná síla a já jsem zjistil, že ležím na zádech na podlaze, ruce mám ve vzduchu a stále opakuji „víc a víc a víc…“ Po chvíli se má slova změnila v hluboký vzlykot, který vycházel z mého břicha a celé mé tělo se křečovitě chvělo. Můj život nebyl podnícen žádnou mou myšlenkou. Necítil jsem se být nijak zvlášť hříšný. Asi po půl hodině se můj vzlykot bez jakéhokoliv přičinění změnil ve smích. Ke smíchu jsem neměl o nic větší logický důvod, než před tím k pláči. Můj smích, stejně jako před tím pláč, vycházel z mého břicha. Nejprve byl jen tichý, ale postupně byl stále hlasitější a hlasitější. Měl jsem pocit, že jsem ponořen v moři smíchu, jehož ozvěna se odráží po celé místnosti…Matně jsem si pamatoval, že kdysi před lety v kostele jsme slyšel, že by se člověk neměl rouhat Duchu svatému. V rozporu se svým rozumem jsem věděl, že to, co ve mně je, je Duch svatý…Příští ráno jsem se probudil v tváří v tvář ohromující, ale objektivní zkušenosti. Byl jsem úplně jiný člověk. [tučné písmo není přidáno, je obsaženo v originále].11
Afrika
Během svého pobytu v Africe Prince onemocněl kožní chorobou, která byla v těchto zeměpisných podmínkách neléčitelná, a proto byl po dobu jednoho roku hospitalizován v egyptské nemocnici. Zde se setkal s věřící ženou, která mu skrze dar jazyků a výklad řekla: „Vezmi v úvahu dílo Golgoty. Dokonalé dílo! Dokonalé v každém ohledu! Dokonalé v každém směru.“12 Tento příběh později Prince použil pro ilustraci doktríny, že uzdravení je součástí spasení.13 V jiném spisu je nám nabízen ještě jiný úhel pohledu. V nemocnici se Prince ve své Bibli dočetl, že slova Písma dodají zdraví celému jeho tělu (Př. 4,20 – 22), a proto se rozhodl „brát Písmo jako lidé berou léky: třikrát denně po jídle.“14 Později byl z nemocnice, dle svých slov, propuštěn jako kompletně uzdraven. „Bůh ke mně hovořil jako osoba v určité situaci. Ukazoval mi, jak přijmout uzdravení: měl jsem přijímat jeho slova jako lék a vyhýbat se všem normálním lékům. Poslechl jsem a byl jsem uzdraven.“15
Manželství
Po třech letech v africké poušti byl Derek Prince povolán do Jeruzaléma, kde se setkal s Dánkou Lydií Christensonovou, která sloužila v dětském domově opuštěným dětem. V Jeruzalémě se Prince začal učit na Hebrejské univerzitě dva roky hebrejsky a v roce 1946 se s Lydií oženil, čímž se současně stal adoptivním otcem osmi dívek, z nichž šest bylo původu židovského, jedna arabského a jedna byla Angličanka.16 Izraelský pobyt jeho ženy Lydie výstižně popisuje kniha „Setkání v Jeruzalémě“, která nezištné, prosté a obětavé období Princeho ženy popisuje, a která Princemu, který byl autorem knihy, vydobyla kredit u křesťanské veřejnosti mnoha zemích světa.
V závěru knihy Prince velmi jasně a zřetelně popisuje eschatologii, která je natolik fundamentální, nakolik jen tou dobou mohla být a je na hony vzdálena byť jen náznaku doktrín Pozdního deště, které se, žel, u Princeho, v době jeho pozdějšího spojení s Ern Baxterem, začaly projevovat.
Manželství mezi Derekem a Lydií, ženou, která byla starší než on, vzniklo na základě proroctví v jazyce, které Prince během jedné vojenské hlídky obdržel a sám i vyložil. „Duch svatý mi dal čistou a mocnou promluvu v neznámém jazyce. Po krátké pauze, následoval výklad v angličtině. To Bůh ke mně promluvil skrze má ústa a řekl: „Spojil jsem vás společným jhem a stejnou postrojí.“17
Vznik státu Izrael
Po svatbě se manželé Princovi již do Anglie nevrátili, zato prožili rušné chvíle, které provázely vznik státu Izrael, včetně obležení, hladu a války. Tak byli oba novomanželé svědky znovuobnovení státu Izrael, které biblicky rozpoznali jako naplnění dávných proroctví. Společně se proto v Jeruzalémě za tuto obnovu a vítězství Židů nad Araby, kteří nově ustavenému státu ihned vyhlásili válku, modlili a postili. Tyto zkušenosti Prince popisuje v knize „Modlitba a půst mění dějiny“, jejíž vydání posílilo Princeho vážnost. Prince byl svědkem něčeho, o čem se mnohým křesťanům ani nesnilo. Uveďme krátký výňatek z jeho knihy.
„Když v Jeruzalémě naplno vypukly boje, náš dům byl necelého půl kilometru od frontové čáry, která se víceméně shodovala se západní zdí starého města. Během prvních šesti týdnů bojů jsme napočítali přibližně 150 okenních tabulek, které rozbila kulka. V té době trávila naše rodina většinu času ve velké prádelně v suterénu domu. Protože náš dům stál na důležitém strategickém místě, zabraly náš dvůr dobrovolné židovské obrané síly Haganah, z nichž se později zformovala oficiální izraelská armáda. Na dvoře postavili pozorovatelnu, které velel mladý muž Phinehas. Tak jsme se celkem dobře seznámili s několika mladými židovskými muži a ženami, kteří tvořili posádku pozorovatelny…“18
Modlitebník
Prince je přesvědčen, že jeho přímluvy a později i modlitby jeho manželky hrají podstatnou roli ve formování dějin dvacátého století. Když sloužil v africké poušti a viděl demoralizované britské jednotky, modlil se, aby armáda dostala takové vůdce, skrze které by se Bůh oslavil. Na základě této modlitby byl nastávající generál W. H. E. „Strafer“ Gott při cestě do Káhiry sestřelen a zahynul, a velení se ujal – dle Princeho – zbožný B. L. Montgomery. Prince o této skutečnosti později napsal:
„Tato událost zjevně potvrzuje pravdu o vyvýšení, která je napsána v Žalmu 75,7–8. Britská vláda vybrala jako velitele generála Gotta, ale Bůh ho odstranil a místo něho vyvolil Montgomeryho, člověka, kterého vyvolil on sám. Bůh to udělal, aby oslavil své jméno a aby odpověděl na modlitbu, kterou mi již dříve dal z Ducha svatého. Touto intervencí Bůh také ochránil Palestinu, aby se nedostala do moci Axisových sil.“19
Modlitby manželů Princových též značnou mírou přispěly k ochraně právě vzniklého státu Izrael. „Boží záměr, dát Izraeli tuto zemi do trvalého vlastnictví, se tímto zázračným způsobem naplnil s daleko menšími ztrátami na lidských životech, než by tomu bylo za normálních okolností.“20
Později, během Stalinovy éry, přijal Prince i zodpovědnost za židy v Rusku. „Nějak jsem cítil, že mi Bůh svěřil zodpovědnost za židy v Rusku.“21 Když se doslechl, že Stalin chystá velkou čistku ruských židů, shromáždil modlitebníky z celé Británie, kteří se za situaci modlili jeden den v týdnu. Po dvou týdnech po jednom sborovém modlitebním shromáždění s půstem Stalin zemřel. „…během následujících dvou týdnů se stala jedna rozhodující událost, která změnila další běh ruských dějin: Zemřel Stalin.“22
Londýn
V roce 1949 odchází Prince se svojí ženou a osmi adoptivními dcerami zpět do Londýna, kde do roku 1956 sloužil jako pastor malého letničního společenství. Převážnou část sboru tvořili lidé, kteří se obrátili na Princeho pouličních evangelizacích.23.
Mezi ním a letniční denominací však začíná docházet k rozepřím ohledně démonologie. Pro klasické letniční bylo nepřijatelné, aby Prince vymítal z Duchem naplněných křesťanů démony. Po kontroverzích s hnutím Pozdního deště, kde se tato praxe začala praktikovat, byli letniční sbory k této nauce zvlášť citlivé, a v té době pro ně doktrinální hledisko bylo důležitější než výsledky. Prince však měl na vítězný život křesťana pohled odlišný a později své působení mezi letničními v Anglii zhodnotil:
„Viděli jsme mnoho změněných lidských životů, ale pouze do určitého bodu. Bylo zde mnoho lidí, kterým jsme ve skutečnosti nemohli pomoci. Letniční v těchto dnech věřili, že když jste pokřtěni ve vodě a pokřtěni Duchem svatým, vaše problémy skončily. Ale, bohužel, nebyla to pravda. Dokud jsem po létech nevstoupil do služby vysvobozování, nebyl jsem schopen pomoci křesťanům žít plně vítězným životem.“24
Období 1957 – 1963
Znovu v Africe
V roce 1957 Prince opouští svůj sbor a odjíždí do východní Afriky, kde v Keni vede školu pro učitele. Zde také zakládá školu střední25.V Africe také, v roce 1958 u jezera Victoria, obdržel zvláštní zjevení.
„Otevřel jsem Nový Zákon náhodně na Matouš 24:12 „A toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec.“ Zdálo se, že ta slova byla napsána napříč nebesy. Tehdy mi Bůh řekl: „To je priorita číslo jedna pro můj lid v tomto čase.“ Odpověděl jsem, „Zavázal jsem se ke vzdělávací činnosti, kterou nyní konám, ale až ´vyorám brázdu´ vezmeš prosím můj život a zapojíš do svých priorit?“ 26
Tato modlitba byla, dle Prince, vyslyšena za dvacet let založením jeho rozhlasového programu.
Období 1963 – 1983
V USA
V roce 1963 se rodina Princových stěhuje do USA, kde se Derek Prince postupně stává pastorem v Minneapolis, Seattlu a Chicagu a nakonec se stává jedním z mluvčích Charismatické obnovy. Právě v Seattle, kde Prince vedl malé společenství, byl „konfrontován s démonickými manifestacemi přímo před kazatelnou“27 a tato konfrontace iniciovala jeho „službu osvobozování.“28
Ale ani zde, v zemi neomezených možností, nebyli zatím letniční k vymítání démonů z křesťanů nikterak otevřeni. Proto praxe, která je dnes např. mezi letničními v Argentině zcela běžná, vedla dle Princeho k „veřejné kritice“ jeho učení. Ten proto začal hledat půvab v anglikánské církvi.
„Později, když mne Bůh uvedl do veřejné služby osvobozování a vymítání démonů, moji letniční spoluvěřící se postavili proti mně a veřejně mne napadali. To mi otevřelo oči pro dříve nepoznané omyly a rozpory mezi letničními a začal jsem je kritizovat. V téže době jsem uviděl pravdu a krásu v mé anglikánské minulosti, kterou jsem dříve vlivem přemrštěné reakce nevnímal.“ 29
Princeho služba „osvobozování“, což v praxi znamená „vymítání démonů z křesťanů, či celých skupin věřících“, tak byla na světě, avšak zatím hledala doktrinální opodstatnění. Dostalo se jí ho v publikaci „Jak rozeznat a vyhnat démony“ a mnohem později v knize „Požehnání nebo kletba, vyber si.“
Učitel národů
V roce 1967 je Prince pozván na Nový Zéland a jeho služba získává „nový rozměr“30 Rok 1967 proto může být nazván obdobím nadnárodní Princeho služby. Jeho autorita nad knížactvy „tohoto světa“ doslova osvobozuje celé národy a později, nechtějme přehánět, snad i světadíly. Životopisec z „Derek Prince Ministries“ uvádí:
„Poprvé [Prince] viděl, jak jeho služba ovlivňuje celý národ. Tam, v “nejzazších končinách země“, vstoupil do mezinárodní služby, která ho nyní přivádí do mnoha států. Jeho přístup je nedenominační a nesektářský. Přináší prorocký vhled zároveň se systematickým biblickým učením. Odezva křesťanů na jeho učení o přímluvě a duchovním boji způsobila dramatické změny v politické situaci tak rozdílných zemí, jako je Jamajka v karibské oblasti, Jižní Afrika a Severní Irsko.“31
Je-li tomu skutečně tak, jak uvádí Princeho oficiální životopis, a jeho vyučování národů a oblastí dosáhlo takovýchto rozměrů, pak současný pohled na politickou situaci oblastí Karibiku, Jižní Afriky a severního Irska nám s odstupem času dává k posouzení vlivu Princeho vyučování dobrou příležitost.
Charismatické hnutí
Počátkem sedmdesátých let propuká v USA vlna probuzení, která je spojena s projevy charismat, se kterými jsme se mohli počátkem století setkat v letničním hnutí. Tato vlna je známa jako tzv. „druhá vlna Ducha svatého“, která dala vzniknout charismatickému hnutí. Dochází však i k tomu, že v ní hledají své místo osoby, jejichž jména účinkovala v poválečném hnutí Pozdního deště, na něž byla uvalena „letniční klatba“, a kteří byli nuceni přejít počátkem šedesátých letech do „duchovní ilegality“. Někteří z nich, jako např. Ern Baxter nebo později Kenneth Hagin a další, se dokonce staví do čela hnutí. Jejich současný špičkový teolog a obhájce Richard Riss ve své knize „Pozdní déšť“ konstatuje:
„Bylo by nemožné změřit rozsah jejich vlivu [učitelů Pozdního deště], ačkoliv se zdá, že rozšířené podzemní hnutí rozvinuté v Charismatické obnově, soustřeďuje jednotlivce angažované v pravdách o „posledním čase“, které povstaly během probuzení Pozdního deště.“32
Bylo by však chybou říci, že charismatické hnutí je pouze obrozeným hnutím Pozdního deště. Vzniklo např. velké probuzení v hnutí Hippies, které tvořily komunity „Jesus people“ a nemalou měrou se o charismatické obživení stávajícího křesťanství postarala i služba vynikajícího letničního pastora a evangelisty Davida Wilkersona, jehož kniha „Dýka a kříž“, poprvé vydaná v roce 1964, rozšířila letniční zkušenost mezi etablované denominace. Oficiálně je pak za otce charismatického hnutí považován Dennis Bennet, episkopální farář z Kalifornie, který svoji zkušenost křtu v Duchu svatém zveřejnil v roce 1960. Mezi další, v dobrém slova smyslu velikány, patří Larry Christenson, americký luterán a teolog.
Letniční teologové se shodují v tom, že charismatické hnutí je Boží iniciativou. Jako problematické avšak vidí jeho směřování. I velký letniční kritik John Stetz přiznává charismatikům počáteční Boží iniciativu.
„Věřím, že to byl Bůh, který v posledních dnech vypůsobil hnutí charismatické obnovy. Satanovi se to nelíbí a dělá vše proto, aby je zničil. Jedním z jeho způsobů je vysílat falešné učitele přímo do jeho středu. Přicházejí jako mužové obdarovaní zázračnými znameními a přesvědčivým vyučováním. Jejich příjemné vystupování jim pomáhá, aby je křesťané přijímali jako anděly nového světla.“33
Letniční se tedy s určitými výhradami dívají na některá učení, odporující jejich chápání učení a praxe, ale jejich kladný postoj se dá shrnout citátem Jakoba Zopfiho, prezidenta Letničního evropského výboru, který odpovídá na řečnickou otázku: „“Bludy v církevních kruzích, kde je možno konstatovat charismatické probuzení, nemohou být tak hrozné. Jak by jinak mohl Duch svatý tak mocně působit?“ Omyl! Bůh nekřtí bludy, ani církve ani systémy, nýbrž hladová srdce!“34
Pastýřsko-učednické hnutí
Počátkem sedmdesátých let se charismatici, kteří neměli stejné kořeny a v zájmu zachováni jednoty proto dávali svoji tradici a učení stranou, začali sloužit na otevřené platformě. Pro stoupence Pozdního deště to byla příležitost, která by se už nemusela opakovat, a tito ji využili tak dokonalým způsobem, že koncem století, jak bude dokumentováno v dalších kapitolách této knihy, způsobili, že charismatické hnutí připomíná situaci pozdě deštné Ameriky let čtyřicátých.
V této době vzniká i první charismatická denominace (její zakladatelé by se jistě denominačního označení zhrozili), později známá jako Pastýřské hnutí. Derek Prince, který se postavil mezi její vůdce, o tom napsal: „V roce 1970 ve Fort Lauderdale mě Bůh svrchovaně a nadpřirozeně „spojil“ s malou skupinkou Božích služebníků z různých církví. Nikdo z nás netušil, co jsme vlastně prožili, a nechápali jsme, co pro nás Bůh připravil.“35
Pevné jádro hnutí se však vytvořilo již v roce 1969 na Floridě, a tvořili ji nezávislí cestující učitelé jako Charles Simpson, Bob Mumford a Don Basham.
„Když jsme se postavili do modliteb, všichni jsme poznali, že nás Bůh spojil pro speciální účel a zvláštní cíl. Následně jsme učinili závazek pokrýt jeden druhého v modlitbách a podrobit naše osobní životy jeden druhému ke zkoumání a k vzájemné poradě před jakýmkoliv osobním rozhodnutím.“36
Toto speciální spojení bylo spíše účelové a jak píše Prince jinde, pomáhalo jednotlivým učitelům přežít. „V pravý čas jsme čelili zodpovědnosti a byli vystaveni tlaku, ve kterém bychom samostatně nemohli obstát. Tak toto Bohem ustanovené spojení pro nás znamenalo projití namísto zmaření.“37
Tento tlak „ke zmaření“, který zde Prince popisuje, patrně nebyl nikterak katastrofální, neboť, dle McConnella, k veřejné kritice hnutí došlo až tehdy, když byly některé excesy neudržitelné.
K hnutí se v této době připojuje i dobře známý Ern Baxter, bývalý Branhamův tajemník a bývalý šéf George Warnocka. Připojením Baxtera ke čtveřici učitelů se těchto pět osob stalo „vůdci učednického hnutí, orientovaného původně na Spojené státy.“38 Tiskovým orgánem tohoto hnutí byl časopis s příznačným názvem „New Wine.“
Toto zpočátku náhodné, ale „nadpřirozené“ spojení, záhy sjednotilo velkou část charismatického hnutí nejen v USA, ale později i po celém světě, a zároveň zahájilo nekonečnou řadu potíží, přehmatů a tragédií, které má charismatické hnutí snad po celém světě takřka ve svém rodném listu.
Podstata hnutí
Této jednotě se charismatici netěšili dlouho a cena za ni byla opravdu vysoká. Hnutí získalo dle DPM (Derek Prince Ministries) strukturu „učednické pyramidy“39 a princip vzájemné vydanosti, včetně nemožnosti činit jakékoliv osobní rozhodnutí bez konzultace s duchovní autoritou, již nebylo vyžadováno jen na rovině horizontální, ale též na rovině vertikální. To znamená, že mladí charismatici, kteří v té době k Pastýřskému hnutí konvertovali, byli začleňování do tzv. „skupinek“ (home churches) po deseti až dvanácti lidech. Každá z těchto skupinek měla svého vedoucího, který byl zase podřízen vedoucím skupinek. Nad nimi stáli další, a nade vším dominovalo pět vůdců se společnou vizí. O doktrinální podstatě bude pojednáno v druhé části této kapitoly. V době největší slávy byla situace popsána takto:
„Počátkem sedmdesátých let začal Derek Prince cítit, že ho Bůh povolává do nové služby, aby investoval svůj čas do služby dalších lidí, potencionálních vedoucích. Poznal, že ačkoliv přinášel duchovní pravdy tisícům, nevěnoval se nikdy vážně reprodukci svojí služby v ostatních podle biblického vzoru. Shledal, že ho Duch svatý vede do nových, hlubokých a plodných vztahů s mladšími, kteří právě dělají první kroky v křesťanské službě. Pro jejich výchovu našel vzor ve způsobu, jak Ježíš vychovával svoje učedníky. Ježíš si vybral určité lidi, aby s ním pracovali a učili se z Jeho skutků a slov. „Derek Prince začal podle tohoto vzoru sám sebe -svoje zkušenosti a poznání- "investovat“ do druhých, a tak násobit svoji službu.“"40
Na základě závazku pětice učitelů Prince poznal, že i jeho revoluční démonologie musí být podřízena všem jejím členům, a proto jim své učení i praxi předložil. Ti však na službě neshledali nic závadného, a když byl Prince letničními „veřejně napaden“, stáli při něm, „často za cenu své vlastní reputace.“41
Seattle 1971
V hnutí však existovalo mnoho nesrovnalostí, které vyplouvaly napovrch, a tak byl v červnu 1971 svolán do Seattle (Washington) první celoamerický charismatický koncil, kterého se účastnila špička tehdejšího charismatického hnutí, a který měl urovnávat spory okolo Pastýřského hnutí. Mezi muže zvučných jmen patřili: Derek Prince, Don Basham, Bob Mumford, Charles Simpson, Larry Christenson, Ralph Wilkerson (neplést s Davidem Wilkersonem), Denis Bennet, velký ekumenista David DuPlessis (vyloučen z Assemblies of God od roku 1962) a „mnoho jiných charismatických učitelů známých po celé zemi.“42 O náplni konference a původu doktrín si můžeme učinit vlastní úsudek z citátu z Princeho knihy: „Setkání trvalo asi pět dnů. Každé dopoledne a většinou odpoledne jsme byli shromážděni ve společenství. Byl to doopravdy zážitek. Jeden a půl dne jsme strávili hovorem o démonech…“43
Carlos Otiz
V roce 1972 přijíždí z Argentiny do Fort Lauderdale, sídla tehdejšího Pastýřského hnutí, Carlos Otiz, který zde prezentoval učení čínského křesťana Watchmana Nee „církev v místě“, jehož principem je přesvědčení, že v každém městě má být pouze jediný sbor a nikoliv několik sborů různých denominací. Pro zajímavost – stejná myšlenka se vyskytla v hnutí Pozdního deště. Otiz byl také přesvědčen, že by učedníkům mělo být říkáno velmi detailně, co mají činit, např. koho mají zvát na oběd.44 Když se Otiz na Floridě vyučil a sám byl zdrojem inspirace, odjel na své „křížové výpravy“, kde křesťany v jiných zemích vyučoval „modernímu“ pojetí církve. V Argentině je mezi další stoupence učednického hnutí řazen např. Juane Ortega.45
Kritika vnější
Americké křesťanství bylo vždy k novým věcem tolerantní a sneslo opravdu mnoho. V 19. století přežilo revoluci adventistů, mormonů, jehovistů a přežilo i vlnu Onennes a Pozdního deště v poválečných obdobích 20. století. Jen tak ho tedy něco nevyvedlo z míry. Když však již pomyslný tlak páry v ekumenickém kotli dostoupil vrcholu, nebývalo snadné explozi zastavit.
V těchto letech začíná již křesťanská veřejnost nabývat na ostražitosti a hnutí je kritizováno jako celek. Některé formulace byly obzvlášť šťavnaté, nicméně jejich výstižnost nikterak nepřesahovala skutečnou realitu, kterou, po několika letech, doznal i sám Prince. Jednalo se zejm o práce, jejichž autorem byl Bob Buees, který v knize „Učednictví, pro a proti“ v roce 1974, uvedl:
„Juan Carlos Otiz přijel z Argentiny do Ameriky a nyní cestuje po různých částech světa, kde rozšiřuje své pojetí učednictví… V novo-učednických skupinách je absolutní podrobení se pastýři. Každý je podroben v regimentu (vojenského typu) autoritativnímu řetězu příkazů. Někdo je po celý čas mezi Bohem a vámi.“46
Tato kniha v podstatě navazuje na Bueesovu práci ze stejného roku, kde autor praví: „Někteří pastoři a starší se postavili k stádu jako malí Hitlerové… Někteří jdou dokonce tak daleko, že vyžadují podřízení sobě více než podřízení Pánu…“47
Celá krize vrcholí otevřeným dopisem letničního tele-evangelisty Pata Robertsona Mumfordovi ze dne 27. června 1975, a učitelé hnutí již nemohou nečinně přihlížet v naději, že bouře přejde. Robertson, dnes již stoupenec doktríny „Království nyní“, v dopise zmiňuje jednotlivce, kteří jsou podrobeni pastýřům, místo aby byli odpovědnými členy církve. Uvedl ty, kteří nemají co říci o Ježíši, ale zato mluví o tom, jak se podrobit vůli pastýřů. Robertson vzpomenul sekretářku „Christian Broadcasting Network“, která nedokázala napsat ani osobní dopis bez meziměstského hovoru se svým pastýřem. Pokračoval o movitých křesťanech, kteří jsou svému pastýři nuceni odhalit důvěrné detaily svého rodinného života a financí a zmiňoval jedince, který byl varován, že může minout Boží království a být tělesně, duchovně a finančně zruinován, jestliže se nepodrobí autoritě pastýře. Závěrem dopisu Robertson uvedl, že hnutí člověku v podstatě říká, že: „když k němu mluví Bůh a on ví, že mluvil Bůh, ale jeho pastýř mu řekne, aby učinil opak, měl by poslechnout pastýře.“48
Kritika vnitřní
Bylo jasné, že rámec kontroverzí zdaleka přesahuje hranice nezávislého charismatického hnutí. Charismatici, stejně jako stoupenci hnutí Pozdního deště – jak bude vysvětleno v doktrinální části – denominační uspořádání odmítali. Představa, že lidé z denominací mají více svobody než členové jejich uskupení a dokonce je tito ještě kritizují, způsobila, že Pastýřské hnutí začalo být ostře kritizováno mezi samotnými charismatiky. Ducha doby počátkem roku 1976 výstižně popsal R. T. Hitt:
„Jednota charismatického hnutí v Duchu je těžce napjata nesouhlasem s podstatou metod učednictví praktikovaným mezi Bobem Mumfordem z Christian Growth Ministry, Fourth Lauderdale, Florida a paletou charismatických VIP… Mumford je nabuzen konstrukcí tuze rigidních, denominaci podobných hierarchií „pastýřů“, jejichž dozorčí duchovní autorita je nazvána hrozbou… samotnému mezidenominačnímu charakteru charismatického hnutí. Mumford odmítá touhu po nové denominaci, ale jeho oponenti dosud neměli uši k slyšení.“49
Hitt zde naznačil ještě jinou ošidnost, ze které se charismatické hnutí nikdy nepoučilo, a která se stala terčem kritiky po celém světě. Charismatici totiž nikdy oficiálně nezaložili denominace, avšak – zvlášť v Pastýřském hnutí – podrobovali charismatické členy stávajících církví autoritě vlastní, a to dokonce takové, že se z jejich následků, pokud se z ní tito vymanili, museli ještě dlouho zotavovat.
Oklahoma 1976
Ve snaze urovnat vzedmutou vlnu konfrontací zejm. ve vlastních řadách, svolali čelní charismatici již po Seattle pátý charismatiko-ekumenický koncil, který měl za úkol urovnat spory ohledně Pastýřského hnutí. Psal se rok 1976 a místem koncilu byla Oklahoma. Ačkoliv mohl se souhlasem Dereka Prince ještě v roce 1991 v časopise Život víry vyjít článek, kde byl princip hnutí kladně popsán v celosvětovém měřítku50 a Mumford tvrdí: „Věřím těmto principům pevně, jako kdykoliv před tím a v současné době v jejich ovoci chodím.“51 (1988), o Simpsonovi, který se principu nikdy nevzdal52 ani nemluvě, vytvořili představitelé Pastýřského hnutí v Oklahomě přeci jen jakýsi dokument.
„Uvědomujeme si kontroverze a problémy, které vzešly mezi křesťany v různých místech jako výsledek našeho vyučování ve vztahu k předmětům jako jsou poddanosti, autorita, učednictví a pastýřství. Hluboce litujeme těchto problémů a, nakolik jsou způsobeny chybou z naší strany, prosíme za odpuštění naše věřící stoupence, proti kterým jsme se provinili. Uvědomujeme si, že naše učení, ačkoliv věříme, že je v podstatě zdravé, bylo na mnoha místech zneužito, či s ním bylo nezrale naloženo; a to způsobilo problémy ve službě našim bratrům. Hluboce tohoto litujeme a prosíme za odpuštění. Pokud to bude v našich silách, budeme se co nejlépe snažit napravit tyto situace a obnovit zničené vztahy. [Podepsáni] Don Basham, Em Baxter, Bob Mumford, John Poole, Derek Prince, a Charles Simpson.“53
Jelikož nikdo z vedení hnutí, včetně Prince, neuznal, že by v základu mohla být chybná doktrinální podstata a jelikož kritika ostatních charismatiků byla mnohdy silnější než Princem dokola zdůrazňovaná kritika z letničních kruhů, jako nejjednodušší řešení se zde nabízelo kritiku eliminovat. Odmítá-li císař uznat, že je nahý, je nutné na tuto nahotu přestat upozorňovat. Ostatní přítomní proto na tomto koncilu podepsali prohlášení, „nevyjadřovat veřejně žádnou kritiku ani stížnost proti spoluslužebníkovi“ v oblasti „etiky a nauky“, dokud se nejprve nesnažili o sblížení v soukromí, pak se dvěma dalšími spoluslužebníky a nakonec před širší skupinou služebníků.54 …Tento postup rovněž vycházel z jejich výkladu Matouše 18,15–18 a ztělesňoval přetrvávající étos charismatické obnovy.“55
Vyřazení pojistného ventilu, ke kterému tímto prohlášením v charismatické obnově došlo, v budoucnu spolehlivě mnohokrát způsobilo explozi, až Pastýřské hnutí v takto otevřené formě znemožnilo. Avšak vymazat je ze seznamu eklesiologických experimentů se nepodařilo a hnutí v různých obměnách pokračovalo.
Smrt Lydie a nová svatba
V roce 1975, během bojů a kontroverzí okolo Pastýřského hnutí, umírá Lydie Princová. Její vliv byl v životě jejího muže nesporný. Dle Princových životopisců byla starší a zkušenější než Prince, modlila se za svého muže během kázání a účastnila se na manželově službě vysvobozování. Po její smrti se Prince modlil, zda má zůstat sám, či zda je Boží vůlí, aby se znovu oženil.
V roce 1977, při své návštěvě Jeruzaléma, uslyšel Prince o jedné americké ženě, Ruth Bakerové, která si poranila záda a nebyla schopna pracovat. Derek Prince však měl „speciální dar víry, pro uzdravování nemocí zad.“56 který prezentoval i v České republice a spočíval mimo jiné v domněnce, že většina nemocí zad má příčinu v nestejně dlouhých dolních končetinách, které je třeba prodloužit. Ruth Bakerová však uzdravena nebyla. Po svém návratu z Jeruzaléma měl Prince vidění, z kterého rozpoznal, že se má vrátit do Jeruzaléma a s touto ženou se oženit. Po konzultaci s pěticí učitelů a jejich svolením se v říjnu roku 1978 konala svatba.
V roce 1979 začíná Prince komentovat světové politické dění a jeho názory začínají systematicky vycházet ve dvouměsíčních intervalech „UPDATE“ a v roce 1982 začíná své výklady šířit na videokazetách. Zhruba od této doby se odvíjí sklony mnohých charismatiků k hyperduchovnímu výkladu politického dění.
Kansas City 1977
Do napjaté atmosféry okolo Pastýřského hnutí přichází první generální charismatická konference. Není to však v protestantské historii poprvé, kdy se dává učení stranou, aby křesťané mohli sdílet jednotu. Je to snad prvně, kdy cílem není „zjevně“ nějaká politická ambice, nýbrž duchovní zkušenost. Na této konferenci bylo přihlášeno celkem 50 000 křesťanů ze všech možných církví z celého světa. Překvapující je zde i účast římských katolíků. Z Assemblies of God zde byli superintendent AoG Thomas Zimmerman a pozdější superintendent Thomas Trask, který byl dokonce jedním z řečníků konference a nechyběl ani ekumenista „par excellence“ David DuPlessis, vyloučený letniční, který byl v roce 1980 právě Zimmermanem rehabilitován. Přítomen byl i uzdravovatel Benny Hinn.
Na této konferenci poprvé zaznělo, že by se měly zbořit bariéry mezi protestanty a katolíky, což by do této chvíle bylo považováno – ze strany protestantů, samozřejmě – za nepřijatelné. Podle Vinsona Synana, představitele konzervativních Letničních církví svatosti, zde zaznělo, že: „Duch svatý chce zbořit zdi mezi protestanty a katolíky“57, a dokonce bylo oficiálně přijato proroctví, kde bylo v božím jménu řečeno: „truchlím a pláču, protože Tělo mého Syna je rozbito.“58
Přibližně od této chvíle se celým charismatickým hnutím jako červená nit táhne doktrína, kterou na konferenci vyslovil Jack Hayford, pastor „Church on the Way“, že „ekumenické vztahy mohou formovat a tavit ideologie.“59 Doktríny Pastýřského hnutí v tomto navazování vztahů s katolickou církví sehrály obzvláště aktivní úlohu a zasloužily se i o to, že katolická charismatická obnova v té době mohla pastýřsko-učednické principy aplikovat do své struktury.
Katolické spojení
Námluvy s katolíky však nezačaly až v roce 1977, nýbrž o deset let dříve, kdy katolická církev v období okolo II. vatikánského koncilu aplikovala „pastýřské principy“ do rozjíždějící se charismatické obnovy a její časopis „New Covenant“ otiskoval celé pasáže z časopisu „New Wine.“60
V roce 1978 se pět katolických společenství: Work of Christ (East Lansing), People of Praise (South Bend, India), Servants of the Light (Mineapolis, Minesota), Lamb of God (Timonium, Maryland) a Word of God (Ann Arbor, Michigan), ze kterého pochází pozdější zakladatel Promise Keepers Bill McCartney, sloučilo do katolické, pastýřsko-učednické sítě.
Tři nezávislí badatelé: James Hitchcock, Margaret Poloma a Bruce Baron dokazují, že katolická charismatická síť postupně prošla stejnými excesy a tragédiemi, jako charismaticko-protestantské Pastýřské hnutí.61
Období 1983 – 1992
Odchod z Pastýřského hnutí
Doutnák sebezničujícího mechanismu Pastýřského hnutí s vyřazením zpětné vazby, tj. nemožnosti veřejné kritiky od běžných členů hnutí pomalu dohořel a v roce 1983 nastala exploze. Prince přestává podepisovat prohlášení, že učení je zneužito a přestává je polovičatě omlouvat. Rozdělení, rozbitá manželství, stovky lidí odpadávající od víry již nebylo možné na základě principu „drž jazyk za zuby“ přehlížet. Tato katastrofa byla natolik viditelná, že již nešla dále držet pod pokličkou a přemosťovat polovičatými prohlášeními, které říkaly stále totéž. Muselo to být opravdu hrozné, když sám Prince, který stejně nikdy nebezpečí svých doktrín nebyl ochoten v plné míře přiznat, konstatoval:
„Naše skutky a rozhodnutí již nepramenily z Ducha svatého, ale byly založeny na pečlivě vypracovaném systému pravidel a konceptů… většinou jsme spoléhali na vlastní metody a plány. Začaly se rozpadat osobní vztahy; sbory se rozdělily a rozprchly; zaslíbená služba byla ukrácena nebo se jinak odklonila od Božího záměru; kdysi nadšení křesťané byli ubiti zklamáním a rozčarováním. Mnozí opustili víru. Kdybychom to měli nějak nazvat, museli bychom tomu dát jméno “Í-kábód”, což znamená: “Je po slávě.”62
Pro další službu Dereka Prince proto jediným východiskem bylo hnutí opustit.
„Věřím, že jsme se provinili jako galatští. Začali jsme Duchem, avšak rychle jsme skončili tělem. Ve světle zmíněného uznávám a lituji této své chyby. Je mi hluboce líto škody, která byla způsobena tělu Kristovu a v životech nadějných mladých mužů a žen."63
Hnutí však nezemřelo a zhruba do poloviny osmdesátých let svazovalo křesťany různých tradic duchovními smlouvami, než se soukolí definitivně zavařilo a pyramida se rozpadla. Dodnes je však počátek hnutí považován za dílo Ducha svatého.
Hnutí Víry
Vedle Pastýřského ohnutí začalo v té době vyrůstat další nové hnutí. Uzdravovatel vírou Kenneth Hagin se připravoval na svůj strmý vzestup, aby – až pastýři vyjdou z módy – zaujal čelnou pozici jako stálice na charismatickém nebi. V roce 1973, v období velké slávy Pastýřů, měl zatím 17 pracovníků na stálý úvazek. Později, když se Hagin začal vzmáhat, narůstá mezi hnutím Víry a Pastýřským hnutím napětí a dochází k „přestřelkám.“
V letech 1983 a 1984 dochází ze strany učitelů Pastýřského hnutí k poslednímu zoufalému pokusu o oživení v agónii se zmítající pyramidy. Zbylá čtveřice vyhlašuje příměří táboru rostoucímu okolo Haginova hnutí Víry. Zároveň je tato snaha o smíření chápána jako pokus o zachování jednoty charismatického hnutí, které si neustále klade za úkol dosažení jednoty „Těla Kristova“ (viz Kansas 1977), avšak mívá často problémy udržet jednotu ve vlastních řadách.
Charismatici sice většinou byli jednotní v pohledu na své typické doktríny, jako je jejich démonologie, uzdravování vírou, probuzení poslední doby aj., avšak v pohledu na jiné věci, jako je křest novorozenců64 nebo znovuzrození65 panuje dodnes mezi mnoha stoupenci hnutí svoboda, či nejednota.
Síť
V červenci 1983 vzniká na popud některých osobností jako Charlese Greena, Emanuela Cannistraciho a Johna Gimeneze „Síť křesťanských organizací (Network of Christian Ministries, NCM), jejíž cílem je být „hlasem pro tuto generaci mnoha proudů, kterými vane Bůh, a aby sloužila k výměně názorů, prostředků a informací životně potřebných pro dnešní církev…“66
Mezi úkoly sítě mají patřit cíle, jejichž samotný výčet už může bystrému čtenáři leccos napovědět.
„Vést k evangelizaci světa, reformaci společnosti pod panstvím Ježíše Krista, k obnově církve k jednotě, moci a slávě, k plnému uvolnění služebností přebývajících v Těle – Církvi, k tomu, aby každý věřící dospěl do plné postavy věku Kristova a k praktickému prokazování Kristovy lásky v celé Církvi ve všech jejích vztazích po celém světě.“67
Denver 1985
První veřejné fórum Sítě se konalo v Denveru a mělo za cíl demonstrovat jednotu charismatického hnutí. Vedle Mumforda se Simpsonem zde byl i korunní princ hnutí Víry Kenneth Copeland a tito muži společně provolali, že učení „Pastýřského hnutí a hnutí Víry je platná a důležitá součást mnohostraného zjevení, které bylo dáno nezávislému charismatickému hnutí."68
Copeland doslova řekl: „Zatímco já jsem učil principům prosperity, Charles Simpson, Bob Mumford, Don Basham a Ern Baxter uchopili význam Božích smluv.“69 Simpson, tedy jeden z těch, které Bůh údajně spojil s Princem, k tomu poznamenal:
„Vždycky jsem věřil, že tito mužové [učitelé Víry] mají něco, co církev potřebuje slyšet, a jsem pohnut otevřeností, kterou u mnohých vidíme. Ken [Copeland] například udělal několik smělých a odvážných kroků, aby se ztotožnil s námi a jinými vůdci. Tím získal můj obdiv.“70
Aby vůdci hnutí předešli další možnosti vzájemné veřejné kritiky, zavázali se, že své nauky nebudou vzájemně kritizovat. Tak vlastně navázali na charismatickou tradici, která začala již v roce 1971 v Seattlu, a která se snažila urovnávat spory okolo Pastýřského hnutí a na setkání v Oklahoma City v roce 1976. Nyní, v Denveru, vůdci podepsali tzv. „Etický kodex sítě“, který je pro všechny členy závazný, a který přísně zakazuje veřejnou kritiku a svým členům přikazuje:
„Respektovat doktrinální rozdíly. Zachovávat a podporovat mezi vůdci v Síti ducha ochoty a připravenosti nechat se vzájemně poučovat. Mluvit o jiných služebnících… jen způsobem, který vzdělává. Respektovat při setkání s bratrem či sestrou, kteří tuto etiku porušují, postupy, které přikazuje Písmo"71
Tedy na první pohled nic špatného, avšak McConnell dále popisuje, co to prakticky znamená v případě, chce-li někdo korigovat bludné učení vůdce: „Podle Sítě biblický postup k nápravě doktrinálních a etických přestupků především vyžaduje, aby provinivší se strana byla v soukromí konfrontována se svými žalobci. Tento postup je hlavně založen na Mt 18, 15–18"72 Takto verš, který popisuje hřích proti bratru, který měl zůstat mezi čtyřma očima, byl dán na stejnou úroveň s kritikou bludných učení, která se tak rovněž měla odehrát v skrytu, ačkoliv bludné učení bylo šířeno veřejně.
Nikdo není doma prorokem
Služba Dereka Prince – který se těchto aktivit v Pastýřském hnutí již neúčastnil – byla v USA již zkompromitována, což ovšem neplatilo v zahraničí a už vůbec ne v České republice. Avšak přichází další domácí úder. Někteří křesťané, na které se pravidla Sítě nevtahovala, nepřestávali „veřejně kritizovat“ a evangelista Duncan Leighton, který následoval tým Dereka Prince v Zambii, kde bylo hlášeno „tisíce zázraků uzdravení“ uvedl, že tato uzdravení nebyla trvalá. „Nenarazil jsem na jediný případ nepochybného uzdravení, potvrzeného lékařskou prohlídkou před a po uzdravení“, uvádí Leighton.73 Ať už je Leightovo vyjádření zpochybnitelné, či nikoliv, kontroverzemi zmítané Princeho službě to rozhodně na krédu nepřidalo. Popularita neúnavného spisovatele šedne a „prodej knih a audiozáznamů v USA klesá.“74
Jako v mnoha vypjatých Princeho životních situacích opět přichází na řadu proroctví a Ruth Princová přináší slovo, skrze které se má Derek Prince přestávat orientovat na americký trh a své neprodejné zásoby „darovat zdarma národům a misionářům ve třetím světě a za železnou opnou.“75 Prince tedy kontaktoval svých třiadvacet spřátelených vůdců v těchto národech, a tito se stali kanály Princeho literatury do svých zemí.
Jak se později ukázalo, byl to vynikající strategický tah, který záhy učinil z krachující Princeho služby doslova apoštolský úřad pro některé skupiny věřících právě v těchto národech. Princeho intelektuální profil, spojený s prestižním vzděláním pak už vykonal své. Jeho populární sedmidílná série knih „Základy“ doslova zaplavila komunistické země (Albánie, Bulharsko, Čína, Chorvatsko, Česká republika, Německo, Maďarsko, Mongolsko, Polsko, Rusko ad.)76 ve kterých neanglicky mluvící křesťané, izolovaní za železnou oponou, neměli většinou o Princeho excesech ani zdání, a ti co měli, neměli zájem na tom je zveřejňovat, neboť na jeho službě získávali vlastní kredit.
To, co Princemu již neprocházelo v USA, vítají jiní v komunistických zemích Evropy. Prodlužují se nohy, vymítají mocnosti a vzniká nadnárodní, pastýřsko-učednický princip. DPM roky úspěšného období 1984 – 1988 hodnotí slovy:
„V roce 1984 tato služba pokročila dále a Derek Prince zahájil svůj GLOBAL OUTREACH Leaders Program. Jeho vyučování jsou bezplatně k dispozici křesťanským vedoucím v národech, které jsou politicky a ekonomicky znevýhodněny – především ve třetím světě. V roce 1988 byly tyto materiály k dispozici téměř 1400 vedoucím ve více než 100 zemích na všech kontinentech. Derek Prince to vidí jako vkládání "nástrojů do rukou“ těm, kterým Bůh svěřil důvěru být dělníky na velké celosvětové žni poslední doby. Dvě hlavní oblasti služby, ve kterých vychovával ostatní, jsou uzdravování a osvobozování od zlých duchů. Obě tyto služby se rovynuly během šedesátých let…“77
Derek Prince Ministries
Od roku 1983 se Princemu pozvolna začíná dařit i v jiných zemích. Je založena Derek Prince Ministries v UK, která se za rok rozvětvuje do Nového Zélandu, Austrálie a Jižní Afriky, dále do Kanady, Singapuru, Hong-kongu a Německa. Začíná se rozvíjet i Princeho rádiová služba započatá v roce 1979, která v letech 82 –87 pronikla do Číny, Indie a Ameriky.
Od roku 1984 Prince začíná znovu cestovat. Ačkoliv se znovu usadil v Jeruzalémě, svoji službu rozvíjel v USA, cestoval po Nové Guinei, Indonésii, Malaisii, zemích střední a východní Evropy atd. Prince sám je dokonce svým úspěchem natolik zaskočen, že říká: „Vidím ovoce své služby v zemích, o kterých jsem nikdy nesnil, že je navštívím.“78
Období 1992 – 2000
Po pádu komunismu, na přelomu osmdesátých a devadesátých let Prince znovu cestuje, tentokrát do zemí, kam dříve přijížděl sloužit ilegálně. Nyní zde může být již oficiálně uvítán a i zde vidí mnohé ovoce své nezištné služby.
Torontské požehnání
Stejně jako mnoho pozdědeštných služebníků79 i Derek Prince uvítal vylití pozdního deště v Torontu a ihned napsal jeho obhajobu. Uvádí, že manifestace, které se v této obnově vyskytují, prožil již během svého obrácení, a tudíž musejí být pravé. Jeho žena Ruth dokonce předpověděla příchod Torontského požehnání do Londýna. Prince o tom napsal:
„V létě 1992, když jsem sloužil v Kensington Temple, dostala má žena Ruth prorocké slovo a pastor sboru jí umožnil říci ho celému společenství. Poselství začínalo takto: „Já jsem váš Pán. Rozhodl jsem se navštívit Londýn. Přivítejte mě s díkuvzdáním a chvalami. Uctívejte mě zbožným chováním… Všechna sláva je moje a nebudu ji sdílet s nikým jiným.“80
Zatímco Ruth Princová předpovídá Torontské požehnání v Londýně a Prince nakonec odjíždí do Pensacoly, jeho ex-kolega Bob Mumford připravuje cestu Torontskému požehnání v Minneapolis, kde spolu s prorokem Pozdního deště Paulem Cainem a manželi Arnottovými z Torontské Vinice, zvěstují, že se „plánují přesunout z občasného navštívení k trvalému přebývání v Duchu podle Efezským 2,22“81. Je dobré si povšimnout, že uváděný verš zde popisuje příbytek Boží a mluví -li dotyční o budoucnosti – tedy o něčem, co se teprve chystá – nejde o nic jiného, než o nový příchod Ducha do svého příbytku, zcela v souladu s Warnockovou doktrínou.
Pensacolské vylití
Prince je velmi obratný biblický vykladač, který je schopen teologicky podložit jak existenci „démona lakování nehtů“82, tak ospravedlnit svoji žehnající promluvu „k nohám“ své ženy83. Nyní využívá své umění, aby podpořil Pensacolské probuzení, kde se mu dostalo čestného místa napsat úvod k Hillově knize. Můžeme to chápat i jako jakési zadostiučinění, kdy ta část letničních, která se přidává na stranu Toronta, pod novým pomazáním přehodnocuje svá dřívější stanoviska, a lidem jako je Derek Prince, Benny Hinn nebo John Arnott udílí plnou amnestii.
Prince může být potěšen, když vidí, jak synové letničních bratří, kteří jej kdysi za astrální exorcismus „veřejně napadli“, sklízejí nyní z této praxe ovoce. Prince tak může s uspokojením pochválit to, co se ještě před několika lety dělo mezi americkými letničními „ilegálně“.
„Během večera jsme pobyli v každé jednotlivé části uvedené církevní budovy, nevyjímaje odpočívárny, prostory nedělní besídky, chodby a vstupní haly. Důvodem bylo vyhnání všech démonických vlivů a duchů – a přítomní lidé na ně v onen večer zaútočili s celou vervou.“84
Prince si novou zkušenost v Pensacole chválí a dosvědčuje, že mu opět pomohla vidět Písma novým způsobem. Poznává, že zřejmě nastala hodina sklizně pro celý svět.
„Začínám vidět věci, které jsem doposud neviděl.“ Když jsem to sdělil ostatním členům naší výpravy, v podstatě dosvědčovali přesně totéž. Takže jsme nakonec došel k závěru, že když je nebe „otevřené“, znamená, že naše komunikace s Bohem je mnohem snadnější a zároveň i plodnější… Co se mne týče, považuji naši dobu za „hodinu žně pro celý svět.“85