Derek Prince, učitel národů?
Doktrinální část
Ačkoliv kázání, brožurky i knihy Dereka Prince jsou biblickými verši prostoupeny v obdivuhodné míře, v konstrukci jeho stěžejních doktrín se uplatňuje spíše něco, čemu se říká „osobní zjevení.“ To Princemu umožňuje „ex-cathedra“ vytvořit doktrínu, kterou z prostého biblického textu nelze vyčísti. Tak např. „Duch svatý [Princeho] napomenul, aby byl přesnější, Ježíš byl nejprve posledním Adamem, a až potom byl druhým člověkem.“86 Jindy Prince vysvětluje, že existují tři druhy smrti: smrt duchovní, tělesná a peklo; poté mu „Bůh ukáže“, že Ježíš podstoupil všechny druhy a trpěl v pekle: „existuje… „druhá smrt“, věčné oddělení od Boha. Bůh mi ukázal, že Ježíš prošel všemi těmito fázemi.“87 Dále Prince prohlašuje: „Bůh mi jednou ukázal o Ježíšově duši, že ve chvíli, kdy byl učiněn hříchem… vypil do své duše hřích celého vesmíru.“88 V neposlední pak řadě byl „nadpřirozeně“ veden k pastýřskému spojení pětice učitelů.
Jak dokážeme později, z těchto zjevení plyne, že: 1) Ježíš Kristus nepřišel v tělesném těle, 2) popírají, že bylo dokonáno již na kříži, 3) zpochybňují dostatečnost Kristovy tělesné smírčí smrti k odpuštění hříchů, 4) vedou ke vzniku hnutí, které bylo kontroverzní již od svého počátku, a jež způsobilo odpadnutí stovek křesťanů od víry.
Jak je vidět, vytrénovaná logika a vzdělání, pro které Princeho následovníci přikládají jeho učení takový význam89, zdaleka nemají na formování jeho učení takový vliv, jako právě přijatá „osobní zjevení“. Sám Prince doznává, že jeho učení je neortodoxní a za nepřátele křesťanství proto považuje teology. Je přesvědčen, že právě jim Ježíš adresoval svá slova, protože odmítli doktrínu zdraví a prosperity, jakožto výdobytky kříže: „Běda vám teologové, protože jste vzali klíče známosti, sami jste nevstoupili a těm, kteří chtějí, jste zabránili.“90
Antropologie
Drahocenná perla
Hříšník se v Princeho literatuře stává na základě podobenství Mt 13, 45 – 46 perlou, za kterou Kristus platí vše, co má. „Anebo je království nebeské, jako když obchodník, který kupuje perly, objeví jednu drahocenou perlu; jde, prodá všecko co má, a koupí ji.“91 Prince věří, že obchodníkem je Ježíš, zatímco hříšník je zde připodobněn k perle nesmírné ceny. Na základě uvědomění si této své „vlastní“ hodnoty pak člověk má nabýt ztracené sebevědomí. Prince proto člověka vybízí: „Řekněte sami sobě: „Já jsem tou perlou. Já jsem ta perla.““92
V obvyklém výkladu tohoto verše je za perlu považován Kristus, který od člověka žádá vše a sám se mu nabízí. Prince si je vědom toho, že jeho výklad je netradiční. Píše: „Chci vám předložit svůj osobní výklad… netvrdím, že by nebyl žádný jiný, ale je můj.“93
Boholidé
Samozřejmě, již první reformátoři učili, že každý má právo Bibli nejen vlastnit, ale i vykládat. Není ani takový problém v tom, když někdo „netradičně“ vykládá Písmo. Problém nastává tehdy, když tyto své netradiční postřehy dotahuje, a pak už nejenže považuje hříšníka za podobného drahé perle, ale věřícího již rovnou – na základě ztotožnění s Kristem – nazývá účastníkem „Boholidské rasy“:
„Potom, třetího dne znovu vstal [Kristus] jako “druhý člověk.“ Tak se stal hlavou zcela nového lidstva – immanuelovské rasy, rasy Boho – člověka v níž je Boží a lidská přirozenost spojena v novém stvoření. Všichni, kdo se vírou a sebevydaností ztotožnili s Ježíšem v jeho smrti, pohřbu a vzkříšení, se stali členy této nové rasy.“94
Christologie
Kristova přirozenost
Jak již bylo naznačeno, Duch svatý Princeho napomenul, aby si uvědomil, že Kristus prošel dvěma stádii. Nejprve byl posledním Adamem, a poté se stal druhým člověkem.
„Dlouho jsem o těchto dvou názvech kázal, jakoby byly zaměnitelné, jako kdyby Ježíš byl druhý Adam nebo poslední člověk. Duch svatý mne však jednoho dne napomenul, abych byl přesnější, Ježíš byl nejprve posledním Adamem, a až potom byl druhým člověkem.“95
Prince dále vysvětluje, že „posledním Adamem“ je myšlen Ježíš ve svém pozemském těle: „Pán Ježíš musel být nejprve posledním Adamem“, který se druhým člověkem stal až po svém vzkříšení: „A když vstal z mrtvých, tak byl tím druhým člověkem.“96 Jak ihned uvidíme, Duch, který Princeho napomenul, se zmýlil!
Chybou, které se Prince dopouští, je tvrzení, že Ježíš byl „nejprve posledním Adamem.“ To však odporuje Písmu, neboť apoštol Pavel praví: „Rozsívá se tělo tělesné, vstane tělo duchovní. Jest tělo tělesné, jest i duchovní tělo. Takť i psáno jest: Učiněn jest první člověk Adam v duši živou, [ale] ten poslední Adam v ducha obživujícího.“ (1K 15,44–45) Tyto verše nám ukazují, že tělo posledního Adama již obléklo nesmrtelnost a není tudíž tělem pozemšťanů. Poslední Adam je již vzkříšen! Jinými slovy: pokud byl Kristus posledním Adamem, tj, „Duchem obživujícím“ již před svým vzkříšením, tedy již v pozemském těle, muselo být toto tělo nesmrtelné. Říká-li proto Písmo, že neseme podobu toho pozemského, máme – dle této teorie – oslavené tělo i my ostatní, žijící na zemi.
Adam i Ježíš (druhý Adam) odvozovali svůj původ od Boha. Tato neporušená, plně lidská přirozenost zatím smrtelného těla „druhého člověka“ skrze smrt vykoupila lidské pokolení.
Nebylo by tak hrozné, že Prince předefinoval obsah pojmu „druhý Adam“, pod nimž chápe tělo Adama neoslaveného. Nevadilo by ani, že chápe pozemské tělo jako „ducha obživujícícho.“ Co je však hrubou chybou, když s těmito dvěma omyly pracuje na základě jejich nesprávného obsahu dále. Dochází k závěru, že se pozemský člověk stává bohočlověkem, vždyť pozemské tělo, s nímž se Kristus během své pozemské služby ztotožnil, je tělem posledního Adama – ducha obživujícícho.
Mohlo by se zdát, že je to jen slovíčkaření, jakési „hnidopišství“, či podsouvání Princemu něčeho, co on sám tak nemyslí. Bylo by tomu skutečně tak, kdyby Prince své omyly nedotahoval až do konce. Přesvědčeme se proto, zda jde pouze o Princemu podsunuté myšlenkové konstrukce:
„Pán Ježíš musel být nejprve posledním Adamem. Jako poslední Adam na sebe vzal zlé dědictví celého lidstva… Nebyl ovšem poslední ve smyslu časovém, ale poslední v tom smyslu, že byl ukončením starého adamovského dědictví. Když zemřel, toto dědictví bylo ukončeno – navěky! A když vstal z mrtvých, pak byl tím druhým člověkem. Jiným novým druhem člověka. Druhem člověka, který nikdy před tím neexistoval. U proroka Jeremjáše Bůh říká: „Učiním věc novou, žena bude obklopovat muže.“ Nová věc, o které je tu řeč, je boholidské pokolení, pokolení immanuelovské, ve kterém se spojuje Bůh s člověkem. To je ten druhý člověk. Když Ježíš vstal z mrtvých stal se prvním z tohoto pokolení a každý z nás, kdo byl uchopen a získán Duchem svatým k živé naději ve vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých, stává se také účastníkem tohoto pokolení.“97
Porovnejme Princeho inspirovaný citát s citátem Warnockovým, který učinil stejnou záměnu pojmů jako Prince.
„Jak je psáno: ‚První člověk Adam se stal duší živou‘ – poslední Adam je však Duchem oživujícím. 1K 15,45 Životodárný Duch! Tvořivá síla! Jaké dědictví a atributy rasy posledních Adamů. Někteří by měli naléhat, že toto ukazuje pouze na Krista, posledního Adama, avšak pokračujme: „Jaký byl ten pozemský, takoví jsou i ostatní na zemi, a jaký je ten nebeský, takoví i ostatní v nebesích.“ (verš 48) Tak důkladné, skutečné a zásadní je naše ztotožnění se s posledním Adamem; v celé Jeho vážené práci, Jeho službě, Jeho smrti, Jeho životě, se máme se stát jako On.“98
Je vzkříšený Kristus novým druhem člověka?
V řádu stvoření, na který se Pavel při popisu vzkříšení odvolává, je jasné, že „druh těla zasetého“ je „stejným druhem“ jako tělo vzkříšené. I jinde, když Prince popisuje vzkříšení, je si tohoto dobře vědom:
„Pavel zde používá obdoby s obilným zrnem zasetým do země, aby ukázal vztah mezi tělem, které je pohřbeno, a tělem, které povstane při vzkříšení… Každý druh semene může vyprodukovat pouze rostlinu příslušného druhu.“99
Zároveň však Prince tvrzením, že po vzkříšení je Kristus „novým druhem člověka, který nikdy před tím neexistoval“ zpochybňuje lidskou přirozenost Krista po vzkříšení. Tak by vlastně vzkříšený Kristus byl někým zcela jiným než Kristus ukřižovaný a nemohl by se před svým Otcem postavit jako zástupce lidského pokolení – jako pravý Velekněz (Žd 4,14). Tvrzením, že Princemu tuto pravdu ukázal Bůh, vyvstává otázka, zda se skutečně jedná o Boha Bible.
Kristovo poslání
Stejně jako dlouhá plejáda pozdědeštných učitelů počínaje Warnockem, rozpoznává Prince v kozlu, jenž nebyl krvavě obětován, Krista. Prince dokonce uznává, že tento kozel, na kterém zůstával hřích, lidi poskvrňoval.
„Jeden kozel byl normální obětí za hřích, druhý se nazýval „kozel – psanec“, v hebrejštině „Azazel.“ „Azazel“ znamená něco. Co je odděleno od Boha – to nemá ve Starém zákoně žádnou obdobu. Kozel, který byl obětován za hřích, smyl trest za hřích, zemřel, byl zabit. Ten druhý kozel – psanec, Azazel, byl odveden do pustiny, na pustá neobydlená místa člověkem, který jej tam zanechal a opustil. Nevím, jaký máte vztah ke zvířatům, ale já pro ně mám určitou slabost. Řeknu vám, když jsem jednou o tom kozlovi přemýšlel, měl jsem slzy v očích. Opuštěný, v suché a neplodné pustině, potuluje se sem a tam a nakonec umírá zmořen hladem a žízní, sám, naprosto opuštěný. V předpisech také bylo, že člověk, který toho kozla vyvedl na poušť, se nemohl vrátit do tábora dříve, než se celý umyl a převlékl. To vypovídá o hrozném poskvrnění. Mám za to, že oba tito kozlové byli předobrazem Ježíšových utrpení.“100
Je-li druhý kozel, dle Princeho „psanec Azázel“, předobrazem Kristovy „oběti za hřích“, pak tato oběť nevyžaduje prolití krve. Ostatně, Prince se tím nijak netají: „Oběť za hřích předpovídá jeho smrt, a kozel – psanec, Azazel, mluví o tom, co se stalo s jeho [Kristovou] duší poté, co jeho tělo zemřelo.“101 Navíc byl Kristus někým, s nímž styk poskvrňuje a kdo umírá zcela opuštěn jako psanec a na kom zůstává hřích. Přirovnání Krista ke zvířeti, které poskvrňuje, je popřením Boží svatosti.
Princeho ani neuspokojuje Písmem několikrát opakovaná skutečnost, že Ježíš vzal své hříchy na své tělo (1 Pt 2,24; Žd 10,10), resp. že mu byly přičteny (2 K 5,21). Podle něho byly hříchy vlity do Kristovy duše, vždyť mu to zjevil sám Bůh. „Bůh mi jednou ukázal o Ježíšově duši, že ve chvíli, kdy byla učiněna hříchem, ve chvíli kdy Ježíš vypil tento kalich, vypil do své duše hřích celého vesmíru.“102 Kalich, který Ježíš vypil byl proto pohárem nikoliv „utrpení“, nýbrž pohárem „hříchu.“ Zřejmě proto byla i jeho tělesná oběť nedostatečná a Kristus musel dále trpět v pekle.
Soteriologie
Kristova trojí smrt
Oběť těla je tedy v Princeho učení k vykoupení člověka nedostatečná. Kristus musel ještě zemřít duchovně a vytrpět pekelný trest:
„Když se – On, bezhříšný, stal na kříži hříchem, vytrpěl duchovní smrt: byl odříznut od Božího života. Potom zemřel tělesně. A pak prošel oddělením od přítomnosti všemohoucího Boha, a to bylo největší utrpení ze všeho. Existuje žalm, který popisuje Ježíšovo utrpení mezi smrtí a vzkříšením…je z nejzazší a nejspodnější jámy, z největší temnosti, kterou Ježíšova duše vytrpěla.“103
Nejedná se pouze o ojedinělý exces, který by snad, díky masové kritice hnutí Víry, která tuto hororovou soteriologii razí ve velkém, Prince odvolal. Tuto teorii učí směle dál a rozvádí ji:
„Z „ráje“ Kristus pokračoval dolů do oblasti „šeólu“ vyhrazené pro duchy bezbožných. Zřejmě jeho sestup na toto místo muk byl nutný k dovršení díla smíření za lidské duchy, protože musel vytrpět nejen tělesné, ale také duchovní důsledky hříchu.“104
Trpěl Kristus dvakrát?
Podle této teorie tedy Kristus trpěl dvakrát. Jednou na kříži, pak vstoupil do ráje a poté ještě odešel trpět v pekle. Kristus však trpěl za naše hříchy, které vnesl na kříž. „On na svém těle vzal naše hříchy na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti." (1 Pt 2,34). Trpěl tedy výhradně pro naše hříchy, jejich moc zlomil kříž. Kristovo další utrpení, které by následovalo po kříži, by znamenalo, že kříž nezlomil kletbu našich hříchů a Kristus s našimi a za naše hříchy odchází trpět ještě do pekla. Zřetelněji o tom mluví epištola Židům, která ztotožňuje oběť a utrpení (Žd 9,25–26) a dále říká: Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých (Žd 9,28). Tedy hřích, oběť-utrpení. Jen jednou byl obětován, jen jednou trpěl! Ne dvakrát s malou přestávkou v ráji.
Navíc by to znamenalo, že tma pohltila světlo a Kristus, jenž má život sám v sobě a je nesmrtelný a zřejmě na tři dny své božství ztratil.
Kristovo sedmero prolití krve
Stejně jako doktrína „Kristus v pekle“ i další Princeho učení posouvá dokonání Kristova díla až za hranice kříže. Prince je totiž přesvědčen, že Kristus prolil svoji krev za vykoupení člověka i po své smrti. Zjistil totiž, že Kristus svoji krev prolil dokonce sedmkrát.
„Sedm je číslo, které označuje dílo Ducha svatého. Je to číslo úplnosti, dokonalosti. Sedm označuje, že je dílo vykonáno dokonale. To bylo přesně naplněno způsobem, kterým Ježíš prolil svoji krev. Jeho krev byla přesně sedmkrát prolita, než byla dokonána oběť. K prvnímu prolití „krve došlo v Getsemanské zahradě… v potu začala jeho krev pronikat z těla… k druhému prolití krve došlo, když byl v domě velekněze vyslýchán a týrán…třetí prolití krve je zaznamenání v Mt 27,26…Pán nastavuje [bičování] svá záda.. čtvrté prolití krve… rvali Ježíšovy vousy v chomáčcích a hrstech, a tímto způsobem byla také prolita Jeho krev… páté prolití krve byla trnová koruna… šesté prolití krve bylo samotné ukřižování… sedmé a poslední prolití krve… jeho bok byl proboden kopím“ 105
Uvědomíme-li si, že k dokonání oběti musela být krev prolita sedmkrát, znamená to, že Kristovou smrtí na kříži nebylo ještě dokonáno, protože krev, vyteklá z jeho boku, byla „prolita“ až po Kristově smrti. I toto učení, stejně jako předchozí, popírá dostatečnost Kristovy smrti k odpuštění hříchů.
Teologie záměny
Pojetí kříže z pera Dereka Prince by se dalo shrnout tak, že kříž nás zbavil věcí špatných a daroval nám věci dobré. Mezi špatné věci patří např. nemoc, chudoba a osamělost; a dobré věci, jež jsou nám křížem připsány jsou zdraví, bohatství a přijetí. Křesťan, který nese správně kříž, je tak nutně zdravý, bohatý a Bohem přijatý.
Tato teologie je dětinsky prostá. Všechny „negativní“ věci patří ke starému člověku a všechny „pozitivní“ k novému stvoření.
„Je důležité, abyste si stále uvědomovali, že pokud jste Božím dítětem, znovunarozeným k víře v Ježíše Krista a – jak jsme si řekli před chvílí – žijícím v novém stvoření, že toto všechno zlé patří ke starému stvoření a s vámi to už nemá nic společného. Pro smrt a vzkříšení Ježíše Krista jste totiž vyšli ze starého adamovského dědictví a vstoupili do immanuelovského dědictví.“106
Prince atributy „immanuelovského dědictví“ vysvětluje velmi jednoduše. Každá špatná věc patří k dědictví adamovskému a dobrá věc k dědictví immanuelovskému:
1. nemoc x zdraví: „pro každého věřícího je
zajištěno úplné uzdravení skrze kříž…protože On sám nesl naše
bolesti a nemoci“107
2. chudoba x bohatství: „byl učiněn
zlořečenstvím chudoby. On to tak vyprázdnil. Pro koho? Pro nás! Opakem
chodoby je pak blahobyt, bohatství, hojnost… Kde zbývá místo pro chudobu
nikde!“108
3. odmítnutí x přijetí: „Bůh odmítl svého
syna… Ten nejmilejší vytrpěl odmítnutí, abychom my byli hodni
přijetí“109
Všechny tyto věci jsou míněny jako součástí vykoupení. Abychom mohli být spravedlností, Ježíš se stal hříchem, abychom mohli být bohatstvím, Ježíš se stal chudobou, abychom mohli být zdravím, Ježíš se stal nemocí. To znamená, že bohatství i zdraví jsou naší novou přirozeností.
Aby se snad někdo nemýlil, že opět vkládáme Princemu něco do úst, přesvědčeme se sami:
„Ale pokračujme v Iz 53 dále, až k desátému verši: „On byl učiněn nemocí“ abychom my byli učiněni…? Čím? Zdravím! To je ten nejlepší výraz – „On byl učiněn hříchem“, abychom my byli učiněni…“ Čím? Spravedlností!… byl učiněn zlořečenstvím chudoby… Pro koho? Pro nás! Opakem chudoby je pak blahobyt, bohatství, hojnost.“110
Požehnání a prokletí
Veškerá požehnání a prokletí je třeba vidět na pozadí teologie záměny, skrze kterou jsme získali přirozenost „Boholidí.“ Všechny výše uvedené negativní věci jsou totiž zlořečenstvím a všechny pozitivní věci jsou požehnáním. „Každá nemoc je zlořečenství a nepatří nám.“111 Stejně tak je to i s chudobou: „Nyní bych vám chtěl ukázat na zlořečenství chudoby.“112 Aby Prince svoji teologii spravedlnosti, bohatství, zdraví a pocitu přijetí ospravedlnil, obrací se na spravedlnost a zdraví ze Zákona. Vysvětluje, že uzdravení náleží každému příslušníku „nové rasy“ a ve svém biblickém kurzu113 předkládá otázky a správné odpovědi:
| Otázka. | Odpověď |
|---|---|
| 21. Uveďte tři věci, které za nás Kristus nesl? | 21. Naše slabosti, naše nemoci, naše hříchy |
| 24. Z čeho nás Kristus vykoupil? | 24. Ze zlořečenství Zákona |
| 25. Kolik různých nemocí v sobě zahrnovalo prokletí Zákona? Dt 28,15,21–22. 27–28.35.59–61? | 25. Všechny nemoci |
| 26. Co Bůh chce abychom zvolili: požehnání nebo zlořečenství? | 26. Požehnání |
Zvláštní kapitolou, související s démonologií, je tzv. učení o „generačním prokletí“. Prince, a nejen on, zde trvdí, že křesťané mohou být duchovně i fyzicky postihováni v důsledku hříchů svých předků. Popisem a kritikou této doktríny se zabývá článek Dr. Nunnallyho, která je součástí elektronické přílohy
Je nemoc zlořečenstvím?
Vidí-li Prince všechny nemoci jako prokletí Zákona s poukazem na Dt 28 a dovolává-li se zrušení kletby (nemoci) s poukazem na kříž, je jasné, že každý nemocný stojí pod kletbou Zákona. Je tedy logické, že když byl Pavel nemocen, musel být pod kletbou. Vezmeme-li toto učení vážně, zjistíme, že v Dt 28 kapitole se mluví o kletbě z neposlušnosti Zákona (viz Ga 3,10) a budeme-li trvat na tom, že všechny nemoci jsou prokletím z Dt 28, potom Pavel (Ga 5,13), Timoteus (1 Tim 5,23), Epafras (Fp 2,27) nebo Trofim (2 Tm 4,20), byli alespoň část svého křesťanského života pod prokletím, vztahujícím se k neposlušnosti Zákona (Ga 3,10).
Je samozřejmé, že jsou nemoci, které jsou skutečně Božím trestem i v době Nového Zákona (1 K 11,29–32, Zj 2,20–23), avšak je to pouze jedna skupina nemocí. Další nemoci mohou vznikat stářím (Gn 27,1 a 1 Kr 1,1 atd.), soužením (Ž 6,8), k oslavení Boha (J 9,1), vlivem démonů (Sk 10, 38) atd. Např. nemoc stáří, která vede ke smrti (Jakob, Izák, David…), je jistě důsledkem prokletí, které se však člověka zmocnilo Adamovým pádem, „propadneš smrti“, a nemá nic společného s Dt 27 ani 28. Když Bůh říká v Dt 28, „vzdálím od tebe nemoc“, nemá na mysli nemoc stáří, ale právě nemoc kletby Zákona.
Je zcela logické, že tu samou nemoc, kterou Bůh vloží pro neposlušnost (Dt 27), také skrze poslušnost vzdálí (Dt 28). Pakliže Prince zastává teorii, že každá nemoc je kletba Zákona, je logické, že každý nemocný je proklet a není vysvobozen ze zlořečenství Zákona. Tak Princeho teologie hlásá pravý opak, než by se na první pohled mohlo zdát.
Vykoupení nejen ze zákona
Doktrína záměny tedy pokládá odložení nemoci a bídy a oblečení blahobytu a zdraví za součást vykoupení ze zlořečenství Zákona. Nezůstává však pouze u zlořečenství ze Zákona. Přestože nás Písmo ubezpečuje, že Kristova smrt nás vykoupila ze zlořečenství Zákona, neboť „zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona“ (1K 15,56), Prince uvádí, že Kristova smrt nás vykoupila i ze zlořečenství adresovanému za hřích Adama s Evou.
„Díky tomuto ztotožnění nepřináší Ježíšova zástupná oběť na kříži pouze vykoupení z kletby za porušení zákona, ale také vysvobození od všeho zla, které následkem původního hříchu Adama dolehlo na všechny jeho potomky, ať již jsou pod zákonem či nikoliv.“114
Tato prokletí, jak správně uvádí Prince: „zasáhla i půdu země a její vegetaci a specificky se projevuje neproduktivními formami vegetace: trním a hložím… Nový zákon nádhernými obrazy zjevuje, jak na sebe Ježíš vzal nejen kletby vynesené nad Adamem, ale také prokletí země.“115
Země, jejíž prokletí – dle Princeho – na sebe Kristus vzal, však tuto teologii záměny bude moci uplatnit až v tisíciletém království, kdy – patrně na základě Kristovy oběti – se toto vykoupení země „plně projeví teprve při Kristově návratu.“116
Kristus nás tedy nezbavil jen prokletí ze Zákona, ale dokonce i kletby vynesené nad Adamem a dokonce nad samotnou zemí, která byla vynesena několik set let před vydáním Zákona. Avšak pokud by tomu tak skutečně bylo, musela by být v tisíciletém království přemožena i smrt, která je důsledkem kletby nad Adamem a země by se stala vykoupenou již při nastolení tisíciletého království. Pravý opak je však pravdou. Během tisíciletého království budou lidé, kteří nebyli vzkříšeni na základě zrušení kletby Zákona, stále smrtelní (1K 15,26; Iz 65,20) – vždyť někteří po vzpouře budou zničeni ohněm z nebes (Zj 20,9) – a na samém konci existence světa bude země zničena a bude stvořena země nová (2 Pt 3,7 a Zj 21,1)
Démonologie
Princeho vytrvalé literární a publikační činnosti neunikla snad žádná z oblastí systematické teologie. Jeho rozsáhlá démonologie nám ke zkoumání přináší obšírný podklad teorie i praxe. Autor není jen tím, kdo by démony zkoumal od stolu. Naopak, byla to jeho populární praxe, která jej vedla k jejímu teoretickému ospravedlnění. Když dogmatičtí křesťané, pro které pozitivní výsledky nejsou dostatečným zdrojem souhlasu k vymítání démonů z křesťanů, jsou plni otazníků, odpovídá jim Prince řečnickou otázkou: „Třeba namítnete: “A odkud to víte, bratře Princi?“ odpovím, že jsem už třicet let křesťanem a znám to z vlastní zkušenosti.“117
Druhy démonů
Prince rozeznává několik druhů démonů, kteří se specializují na nejrůznější lidské hříšné činnosti. Jejich jméno poté prozrazuje činnost, ke které svoji oběť vedou. Namátkou uveďme:
„démon alkoholismu, deprese, hněvu, rozpačitosti, kompromisu, mluvení, spánku, obtěžování, rušení, dráždění, pochybnosti, nevíry, nenávisti, zuřivosti, vraždy, sebevraždy, nerozhodnosti, odkládání do budoucna, zapomnětlivosti, rouhání, pomlouvání, sexu, homosexuality, masturbace, nutkání bít děti, návykové závislosti, nadměrného užívání věcí, přejídání, kouření, rakoviny duch sevřený, alergie, deformace páteře, revmatismu, srdečního záchvatu…“118
A to jistě Prince nevyjmenoval všechny, zřejmě stačí dosadit… Bylo by zajímavé zjistit, zda existuje „démon nadměrné fascinace démony.“
Existuje i jistá genealogie, kdy může existovat např. duch rodinný nebo náboženský. V různých církvích se vyskytují různí démoni. Např. v anglikánské církvi je to démon alkoholismu a v Church of God démon obžerství. Proto např. frustrovaná žena, která je „episkopálka, začne pít Martini a stane se alkoholičkou. Je-li ale z Church of God, začne se přejídat…“119 Škoda, že Prince nevydal nějakou mapu denominačních démonů, aby si konvertita mohl vybrat církev, kde působí takový démon, vůči kterému by byl nejvíce imunní. Na druhou stranu by to však mohlo mít i ozdravnou úlohu. Např. podvyživenému člověku, trpícímu anorexií, by v tomto případě šlo směle doporučit členství v „Church of God.“
Přirozenost démonů
Prince je přesvědčen, že: „Andělé zřejmě mají křídla a létají, zlí duchové zřejmě nemají křídla a chodí… Andělé mají svá vlastní těla a necítili by se dobře v lidském těle, ani po tom netouží a démoni, či zlí duchové nemají těla a intenzívně po tom touží…“120 Zůstává sice záhadou, kam na podobné názory Prince chodí, nicméně kdyby tuto svoji teorii opět neaplikoval, nebylo by to – vzhledem k jeho ostatním doktrínám – relativně nic hrozného.
Prince je totiž přesvědčen, že např. démon alkoholismu má obrovskou chuť na alkohol, a k tomu, aby ji uspokojil, potřebuje lidské tělo. „Démon alkoholismu musí mít příslušné tělesné orgány, aby si mohl opatřit alkohol a konzumovat ho.“121 Stejně je tomu i s ostatními démony. Např. „démon rouhání potřebuje jazyk, aby se mohl rouhat.“122 Pokud budeme v takto naznačené linii pokračovat, potom démon „migrény“ zřejmě potřebuje hlavu, aby ho hlava mohla bolet.
Samotní démoni nejsou ve své podstatě zlí, jsou však terčem nečistých myšlenek, kterým se brání, ale nedokážou obstát. Jejich nitro se vzpírá zlému, ale ubozí démoni jsou mu vydáni napospas. „Všichni zlí duchové jsou nečistí. Jejich mysl je naplněna myšlenkami a nápady, které odmítají a nenávidí, ale nemohou je od sebe odehnat. Mají svědomí znečištěné špatnými myšlenkami.“123 Jak je vidět, démoni jsou v podstatě dobří, mají dokonce svědomí, odmítají zlé, ale nemají na vybranou. Člověku by až démonů – kteří nenávidí zlé – přišlo líto. Satan zřejmě není otcem lži, nýbrž sám je její obětí. Zbývá však opět otázka: ospravedlňuje Prince tyto myšlenky na základě nějakého biblického textu nebo se opět jedná o osobní zjevení?
Princeho osobní zkušenost s démony
Jak Prince připouští, on sám měl během svého křesťanského života démonů hned několik. Sám uvádí „ducha sevřeného“, „ducha deprese“ „ducha hněvu“, „ducha rozpačitosti“ a „ducha strnulosti.“ Tito démoni z Princeho odcházeli postupně a poslední, (duch strnulosti) jej opustil až v jeho 79 letech.124 Avšak nepředbíhejme. Poprvé byl Prince zbaven „ducha deprese“, když sloužil jako letniční kazatel:
„Byl jsem již mnoho let kazatelem plného evangelia, ale měl jsem různé vnitřní problémy. Zmíním se jen o jednom, který je běžný: deprese. Trpěl jsem záchvaty deprese… Modlil jsem se, postil jsem se, ale nic to nepomáhalo. Čím víc jsem se postil, tím to bylo horší. Dlouho jsem pro svoji situaci nenacházel řešení, až jsem jednoho dne četl Izaiáše 61,3… a dám jim okrasu místo popela, olej veselí místo smutku, oděv chvály místo ducha sevřeného.“ Náhle jsem uviděl, že mým problémem je duch sevřený… je to osoba… jedná se o jakéhosi rodinného ducha.“125
Podobné osvobození Prince zažil ještě před odchodem ducha sevřeného a plný pokoj zakusil, až když jej postupně opustili ještě duchové „deprese", „hněvu" a „rozpačitosti.“ Nakonec, ve svých 79 letech, jej opustil ještě „duch strnulosti“:
„Nedávno jsem prožil zkušenost… bez jakékoliv účasti mé vůle, byly mé ruce nahoře a mé tělo se v krátké chvíli několikrát zaškubalo…Křečovité škubání trvalo několik minut, pak jsem odpočíval a mé tělo ochablo." Po této zkušenosti obdržel Prince od Boha výklad: „Bůh mi ukázal, že jsem byl osvobozen od ducha "strnulosti.““126
Je zvláštní, že nejproduktivnější Princeho léta, ve kterých formuloval své stěžejní doktríny a napsal nejvíce knih, byla právě dobou, kdy měl – dle svých slov – minimálně tři až pět démonů.
Mohou být křesťané obsazeni démony?
Toto je otázka, která již dnes málokoho vzrušuje a ztěží by se našel mezi charismatiky někdo, kdo by odpověděl negativně. Rozhoduje přeci praxe! Než si však tato vskutku revoluční praxe našla mezi křesťany své místo, bylo nutné je přesvědčit, že démony skutečně mají. Do této doby bylo např. rouhání „mylně“ považováno za skutek těla (Ga 5,19). Prince však byl jedním z těch, kteří pomohli vnést do situace světlo: „Každý rouhač má démona.“127
Dnes by Prince neměl se svojí praxí (a možná ani teologií) nejmenší potíže. Evangelisté jako Carlos Annacondia dokonce ďábla oslovují před každým shromážděním a masově z křesťanů duchy vymítají. Podívejme se však nyní, jak postupně a mnohdy úmorně, bylo třeba k této praxi prošlapat cestu, než se křesťany podařilo přesvědčit, že za jejich trvale hříšnými sklony vězí démoni, kteří je okupují.
Změna paradigmatu
Nejprve bylo třeba změnit rétoriku. Posedlost démony zněla v souvislosti s křesťany opravdu odpudivě. Rovněž „vymítání“ nebylo to pravé slovo. Proto se „posedlost“ – s ohledem k řeckému originálu – přejmenovala na „démonizovanost“ a „vymítání“ na „osvobozování.“ Změnil se však pouze název, praxe zůstala nadále stejná: z křesťanů se vymítali démoni. Vzhledem k totální absenci novozákonního textu, který by tuto praxi ospravedlňoval, bylo nutné sáhnout k alegorizaci Písma. Prince např. věří, že když David mluví o protivnících, kteří se dovolávají Hospodina, má na mysli démony, kteří jej obsadili:
„David říká: „Zdaliž těch, kteříž tě v nenávisti mají, ó Hospodine, v nenávisti nemám? A ti, kteříž proti tobě povstávají, zdaž mne nemrzejí. Úhlavní nenávistí jich nenávidím a mám je za nepřátely. Vyzpytuje mne, Bože silný, a poznej srdce mé, zkus mne a poznej myšlení má.“ (Ž 139,21–23) Mluví zde o tom, co bylo uvnitř, v něm, a co bylo Bohu nepřátelské. Pane, jsou-li to tví nepřátelé, jsou i mými nepřáteli, i když jsou ve mně.“128
Rovněž je přesvědčen, že když Jóel říká: „…kdožkoliv vzývá jméno Hospodinovo, vysvobozen bude…(Jóel 3,32)“, má na mysli vysvobození od démonů.129 Proto Prince doporučuje posedlým vzývat jméno Ježíš. Avšak apoštol Pavel ukazuje, že toto je možné jen z Ducha svatého 1K 12,3. Další výkladovou „perlou“ je již výše citovaný oddíl z Izajáše, který cituje i Kristus: „a dám jim oděv chvály místo ducha sevřeného“… jedná se o jakéhosi…ducha.“130
Po této „mistrné“ hermeneutice bylo již třeba člověka jen přesvědčit, že „dobrý křesťan“ nečiní zlo a je v podstatě dobrý. „Zlí lidé chtějí dělat zlé věci, ale dobří lidé nenávidí špatné věci, a pokud je dělají, jsou zotročení [rozuměj obsazeni démonem]“131 Jestliže člověk zároveň přijal doktrínu o plném zdraví, pak např. pro chronickou chorobu ani jiné vysvětlení neexistovalo.
Jak vzniká démonizace (posedlost)
Jak se však účastníci boholidské rasy mohou stát kořistí démonů? Prince ukazuje, že cest ke vstupu démonů do Duchem naplněných křesťanů je opravdu mnoho. Zdá se skoro nemožné, aby vůbec nějaký křesťan byl těchto Božích nepřátel ve svém nitru zcela prost. Sám Prince „ducha sevřeného“ zdědil a „duch strnulosti“ do něho vnikl, když ležel v nemocnici.
„Křečovité škubání trvalo několik málo minut, pak jsem odpočíval a mé tělo ochablo. Bůh mi ukázal, že jsem byl osvobozen od ducha „strnulosti“ (o tom jsem nikdy před tím neslyšel). Ukázal mi také kudy a jak se tento duch do mě mohl dostat. Narodil jsem se v Indii – v roce 1915 – v té době byla lékařská zařízení na relativně primitivní úrovni. Místní doktor brzy zjistil, že mé nohy nejsou stejné. Doporučil, abych ležel na zádech s jednou nohou v dlaze – trvalo to několik měsíců. Od té doby jsem nemohl dělat určité běžné pohyby. Po mém osvobození jsem začal zakoušet novou volnost pohybů.“132
Krom tělesné nehybnosti, která je branou pro ducha strnulosti, je však přístupových cest více. Např. různá prokletí, která nad křesťany vysloví jejich autority. Otec, který synovi řekne, že z něho nic nebude, umožní démonu prokletí získat vládu v životě svého syna.133
Exorcismus a jeho projevy
Když Kristus pravil, že křesťany bude provázet znamení – vymítat démony – myslel tím, dle Dereka Prince, především vymítání démonů z nich samotných. Rovněž jeho příkaz „démony vymítejte“ je nutné chápat, jako „démony vymítejte nejprve sami ze sebe.“ Proto prvním zlým duchem, kterého má křesťan vyhnat, sídlí v něm samotném. „Jsi-li věřící, pak máš autoritu ve jménu Ježíše vymítat ďábly. Z koho? Z koho jiného než především ze sebe samotného? Začni u sebe,“134 radí Derek Prince.
Samotný autoexorcismus se neprovádí, jak by se mohl někdo mylně domnívat, skrze modlitbu, nýbrž hyperventilací, přičemž démona zpravidla vydechneme až po několika hlubokých výdeších ústy.
„Křest v Duchu nedostaneš modlením, ale pitím Ducha. Obdobně démony nevyženeš modlením, ale vymítáním resp. vydechováním… Začni spolupracovat s Duchem svatým. Jak? Začni vydechovat. Možná, že první vydechnutí bude jen lidským výdechem, i druhé, i třetí. V řadě vydechnutí pak začneš vydechovat ještě něco jiného, tvého nepřítele.“135
Zatímco apoštolé démony vymítali ve jménu Ježíše Krista, Prince to přísně zakazuje. Modlitba a jméno Ježíš obzvlášť démonu vyjít brání. Tyto věci jsou proto při vymítání nepatřičností a jsou Princem přísně zapovězeny.
„Neplač, nemluv v jazycích, nepoužívej jméno Ježíš, ale nech démona odejít. Zdůrazňuji vždy lidem: modlení nechte na mně a vy ho jen nechte odejít. Vaše modlení bude jen překážkou… Poslechnete-li mne, může z vás v několika vteřinách postupně vyjít i tucet démonů.“136
Démon, který vychází, tak musí mít volnou cestu a musí mít přednost jak před jménem Ježíš, tak před modlitbou. Démon má před jménem Ježíš přednost v jízdě. „Víte jak to vypadá, když kolem projíždí houkající sanitka s výstražným světlem. Veškerá ostatní vozidla zastaví a čekají u kraje vozovky, dokud neprojede. Stejně je tomu tak, když vychází démon.“137
Odchod démona se projevuje zejm. v místě, kde démon sídlí. „Duch strachu obvykle vychází se vzlykáním. Často je to kašlání, jindy výkřik nebo řev. Duch zlosti nebo vraždy často vychází s řevem…“138 Zvláště pikantní je odchod démona masturbace, který se projeví křečemi v zápěstí.
„Při vysvobozování od démona masturbace vysvobozované osobě ztuhnou a zkřiví se prsty. Často při tom pociťují svědění v prstech. Měl jsem už stovky takových případů, a vždy to byl problém masturbace. Jakmile uvidím tyto symptomy, hned vím, oč se jedná. V mnoha případech je tohoto zlého démona třeba vyhnat specielně z prstů.“139
Projevům, které Princeho vymítací shromáždění provází, by se křesťané neměli bránit. Naopak! Pokud se jim budou snažit vyhnout, „tucty“ démonů, které v nich sídlí, je nikdy neopustí. „Pokud se ti dere na rty výkřik a ty ho potlačíš, zabráníš tím odchodu zlého ducha.“140 Jestli se takto organicky projevují i ostatní duchové, musí být např. vymítání démona cizoložství, včetně jeho projevů, velmi osobité.
Může být křesťan démonicky obsazen?
Většinu zlých skutků jako je smilstvo, opilství, žárlivost, které křesťan činí, nechá-li se ovládat svými sklony (Ga 5,16), Prince nazve démonem smilstva nebo alkoholu. Jde však o skutky těla: opilství, žárlivost, cizoložství (Ga 5,19–21). Tento postoj je tělesnému člověku vlastní a výše uvedených hříchů se člověk může dopouštět, pokud se nenechá vést Duchem svatým (Ř 8,5). Jediným lékem je pokání (1J 1,9), kříž (Ga 5,24) a chození Duchem (Ga 5,18).
Nikde v Novém zákoně není ani náznakem uvedeno, že by apoštolé nebo učedníci vymítali ze znovuzrozených křesťanů démony. Naopak, Písmo svědčí, že „..nikdo, kdo se narodil z Boha, nehřeší, ale Syn Boží ho chrání a Zlý se ho ani nedotkne“ (1J 5,18). Kdo by chtěl totiž vstoupit do domu silného, musí jej napřed spoutat (L 11,21–22). Tento dům je zde symbolicky přirovnán k našemu tělu. Jestliže je tělo křesťana chrámem Ducha svatého (2 K 6,16) a tento Duch, který je v nás, je silnější než ten, který je ve světě (1J 4,4), potom ten, kdo by chtěl do nás vstoupit, musel by přemoci Ducha svatého. Boží Syn (který přemohl svět i satana) nás chrání a je věrný, i když my jsme nevěrní (2Tm 2,13). Proto ani hřích nedává satanu právo do křesťanů vstupovat, protože ani tehdy nepřestávají být chrámem Ducha svatého. Patříme-li do moci Božího Syna, nemůžeme již patřit moci tmy (1K 1,13–14).
Křesťan se jistě může stát posedlým, když odpadne od Boha, ale jako nemá nic společného světlo s tmou, Kristus s Beliálem, tak nemůže mít nic společného Boží chrám našeho těla s modlami (2 K 6,14–16). Jistě je možné, že nevěřící, který přijme Boží milost – je osvobozen z moci zlého ducha – a nečiní pokání, může se stát sedmeronásobně posedlým. Ale k tomu může dojít pouze tehdy, zůstane-li jeho dům prázdný (Mt 12,44), to znamená, že se nestane křesťanem a neobdrží dar Ducha svatého, který by jeho dům (tělo) střežil. To ovšem neznamená, že by křesťan nemohl být démony pokoušen, napadán nebo jim pro svůj hřích vydán k trápení (Mt 18,34).
Vymítání nečistých duchů je mocným činem (Mk 9,39), a tedy Božím darem (Mt 10,1; 1K 12,10) skrze Ducha svatého (Mt 12, 28). Tato služba má být znakem skutečného křesťanství (Mk 16,17), avšak v souladu s celým Písmem, nikoliv pouze na základě zkušeností.
Uzdravování
Původce nemoci
Nemoc jakožto důsledek prokletí Zákona, ze kterého byl křesťan plně osvobozen „záměnou“ za požehnání, nemá – dle Prince- v životě správně věřícího člověka místo. Pokud se přesto vyskytne, její původ musí být nadpřirozený a nepřátelský. „Genesis 3 zjevuje pravou příčinu všeho lidského utrpení a jeho úvod vidí v ďáblu… Sledujeme-li u všech nemocí jejich příčinu, vidíme, že jejich jediným původcem je ďábel.“141
Duchovní dary a vzkládání rukou
Přestože Prince zahrnuje uzdravení do vykoupení a učí, že Kristus svojí smrtí uzdravil všechny nemocné, připouští, že je možné, aby křesťan byl nemocen. Sám tvrdí, že má dar a víru pro nemoci zad. Zároveň zastává názor, že většina nemocí pohybového ústrojí dolních končetin je způsobena nestejnou délkou nohou. Prince, který slouží mnohdy zástupům křesťanů najednou, není schopen prodloužit nohu všem, kteří mají například bolesti v páteři a proto vždy svůj dar propůjčuje.
Např. na charismatické konferenci v Praze v roce 1994 vkládal společně se svojí ženou, která rovněž nemocí zad trpí, zkříženě ruce na zástupce Užšího výboru KMS, kteří poté prodlužovali nohy všem zájemcům v sále.
Dodnes se však najdou lidé, kteří tuto službu kritizují. Jeden teolog, který je vůči charismatickému, ale i letničnímu hnutí vysoce vyhraněn, nadšení účastníků těchto uzdravujících shromáždění nesdílí a vidí zde souvislost s torontským plombováním zubů:
„Je zajímavé, že podobná vlna neprochází charismatickými sbory poprvé. Vzpomeňme jen na vlnu prodlužování končetin, praktikovanou v sedmdesátých letech, kdy mnozí členové těchto společenství najednou zjistili, že až do této doby neměli nohy nebo ruce stejně dlouhé, a nadšeně svědčili o svém uzdravení.“142
Pneumatologie
Doktrinální zjevování
Zjevování doktrín, které jsou prostým čtením Písma nepostižitelné, je typické pro celé charismatické hnutí. Skrze „osobní zjevení“ se Prince dozvídá, že Kristův duch trpěl smrtí věčného oddělení, že byl nejprve „posledním Adamem“ a až poté „druhým člověkem“, dozvídá se, že do Kristovy duše byl vlit hřích celého vesmíru atd. Tato věroučná inspirace se však stala centrem kritiky samotných charismatiků. D. R. McConnell k tomu poznamenává:
„Bylo by nádherné představit si, že by kontroverze…s Pastýřským hnutím byly brzy vyřešeny. Nezávislé charismatické hnutí by se vrátilo ke zdravým normám učení a praxe. To je vskutku krásná, leč nerealistická vyhlídka. Avšak kdyby měla tato kontroverze kouzelně zmizet, bylo by pravděpodobně jen otázkou času, než by nezávislé charismatické hnutí opět upadlo do dalšího biblicky nezdravého učení. Historie nás učí, že brzy mezi námi opět povstane další „prorok“, který vyhlásí charismatikům nejnovější „Nyní máme to pravé“, ti se pak semknou do nového hnutí, které se jako bouře přežene našimi řadami. Hlavní příčina těchto chronických doktrinálních odchylek je ihned zjevná. Od svého počátku až do současnosti má nezávislé charismatické hnutí chybnou nauku zjevení. My charismatikové nejsme náležitě věrni principu, že jediným neomylným pravidlem víry a praxe je Bible. Správné učení pochází z jediného zdroje: apoštolského učení, jak je vyjádřeno a uchováváno v Svatých Písmech. Zjevovatelské dary Ducha – proroctví, slovo moudrosti a slovo poznání – mohou a měly by mít v církvi své místo, ale Bůh nikdy nechtěl, aby tyto dary se staly alternativním zdrojem učení, a tak podkopávaly učení Pána Ježíše Krista a jeho apoštolů"143
Letniční, alespoň ti klasičtí, si této věci byli dobře vědomi. Ve své učebnici se jejich teologové s problematikou věroučného zjevování vypořádávají následovně:
„Nyní, když už je Písmo kompletní, nemůžeme k němu nic přidávat ani ubírat. Bůh postupně, v průběhu 1600 let zjevil svou vůli a záměr. Víc již nepotřebujeme. Bůh řekl všechno, co chtěl o sobě a svém plánu s námi říci. To znamená, že ona zvláštní inspirace, díky které dnes máme Slovo Boží v psané formě, nám dnes již není dostupná. Byla určena výlučně pisatelům Písma. [Proroctví]….není náhražka za zjevení, které bylo dáno v době apoštolů k všeobecnému vedení církve, a v žádném případě nesmí být s tímto všeobecným zjevením v rozporu."144
Dar tvořivé víry
Prince věří, že Bůh sám má víru v sebe samotného a touto vírou tvoří hmotnou realitu.
„Víra je část Boží vlastní přirozenosti. Jeho stvořitelská schopnost pochází z Jeho víry. Nadto jeho víra nalézá své vyjádření ve slovech, která pronáší. Jeho slova jsou kanálem Jeho víry, a proto nástrojem jeho stvořitelské moci…Taková je jeho víra ve Své vlastní slovo“145 Touto vírou ve své Slovo Bůh stvořil vesmír. „V Žd 11:3 je nám řečeno, že celý vesmír byl uveden do existence stvořitelskou mocí Boží víry ve Své Vlastní slovo…víra je stvořitelské moc…schopnost tvořit.“146
Když Prince vysvětluje podstatu víry Boha, píše:
„Dospíváme tedy ke třem závěrům o víře, které nám pomohou porozumět její jedinečné moci a důležitosti. První, víra je část věčné Boží povahy. Druhý, víra je stvořitelská moc, skrze níž Bůh uvedl vesmír k bytí. Třetí, Boží víra je vyjádřena a zmocněna slovem, které řekne.“147
Podobně je tomu u člověka:
„Poněvadž Bůh stvořil člověka se schopností projevovat víru, nacházíme v člověku další dvě schopnosti, které jsou spojené s vírou; schopnost tvořit a schopnost mluvit. Příznačné je, že obě tyto schopnosti… člověk sdílí s Bohem…“148
Když Prince přirovnává Boží tvořitelskou moc k tvořivosti lidské s tím, že jde o víru sdílenou, má tím na mysli, že lidská slova mají kreativní moc? Posuďme sami.
„Ve své povaze má člověk stvořitelskou schopnost. Může si představit něco, co nikdy ve skutečnosti neexistovalo; pak to může naplánovat a uvést do existence… Vidíme, že člověk jako původní stvoření má s Boží vlastní povahou tři podobné věci: schopnost projevovat víru, schopnost mluvit a schopnost tvořit.“149
Má Bůh víru?
Vyvstává však otázka: v koho Bůh věří a na koho spoléhá? Bůh přeci stvořil svět skrze své Slovo, a tím Slovem je Boží Syn (Žd 11,3). Znamená to že Bůh věří sám v sebe? Je snad víra nějakou univerzální silou, která je k dispozici jak Bohu, tak člověku? Nikoliv! Víra je Božím darem, skrze který nespravedlivý člověk přijímá Boží spravedlnost, může získat jistotu věčného života (J 3,16) a ve víře očekávat na Boha.
Pojetí víry jako něčeho, skrze což Bůh stvořil vesmír a co je dáno do přímé souvislosti se schopností víry člověka, připomíná spíše „Boho-lidskou přirozenost nové rasy Adamů“ než solidní biblický závěr.
Manifestace
V době, kdy nastaly torontské a pensacolské manifestace, byl Derek Prince jedním z prvních, kteří se snažili tyto prožitky ospravedlnit. Zveřejnil, že něco, co se nyní děje masově, prožil i on při svém obrácení, kdy se mu zjevila duchovní bytost, kterou ztotožňoval s andělem, který se zjevil Jákobovi v Peníelu. A tak zhruba padesát let před tím, než se tato individuální zkušenost stala masovým zážitkem, popisuje Prince, že se u něho projevila následkem požehnání, které si od anděla vyprosil, a popisuje, že byl svým spolubydlícím pozorován, jak leží „ve spodním prádle na matraci a bezuzdně se směje.“150 Manifestace smíchu Prince vysvětluje mj. tak, že věřící se smějí tomu, když Bůh neúprosně soudí svévolníky:
„A když svévolník kuje pikle proti spravedlivému, Boží reakce je stejná: „Je však panovníkovi k smíchu, vždyť on vidí, že jeho den přijde“ (Ž 37,13). Žalm 59 začíná barvitým popisem zlého jednání zkažených lidí, ale Pán opět odpovídá stejným způsobem. „Ty se jim však Hospodine směješ, všechny pronárody jsou ti k smíchu“ (Ž 59,9). Když spravedliví vidí Boží neúprosný soud nad svévolníky, je přirozené, že budou reagovat stejným způsobem jako Bůh sám.“151
Není divu, že když Prince zavítal do Pensacoly, mohl zde rozeznat neklamné známky Boží přítomnosti. „Docela slušný počet lidí zde ležel na zemi, poté, co padli pod mocí Ducha svatého. Všiml jsem si několika dalších projevů, avšak nic z toho bych nemohl považovat za příliš dramatické, či zarážející.“152 I když přeci jenom Prince o dvě stránky dále svůj názor změnil a připouští, že „některé z projevů, které se dostavily, byly dost neočekávané, neobvyklé a nedůstojné – nicméně i ty se nakonec poddaly Duchu svatému.“153
Chvála a zjevení
V Princeho literatuře má chvála mnoho skrytých dimenzí, které jsou běžnému křesťanu těžko dostupné. Dokonce i mnoho požehnání, která ze správně aplikované chvály vyplývají, byla mnoho let církvi skryta. To proto, že velká část církve „byla nakažena duchem “strnulosti“, který bránil křesťanům prožívat svobodu a veselí při uctívání Boha.“154 Abychom jako křesťané mohli patřičně tělesně reagovat, „musíme ukáznit svoji duši, aby reagovala na pokyny ducha a uvedla tělo do příslušných akcí. V mnoha případech to bude vyžadovat nějaký druh duchovního osvobození [od zlého ducha]”.155 Cíl takovéto chvály vidí Prince následovně: „naší jedinou touhou je být v Boží přítomnosti."156
Prince dokládá určitý postup, podle kterého by správný uctívač měl postupovat. Jako předlohu novozákonního uctívání vidí Ex 23,15, kde se praví: „Nikdo se neukáže před mou tváří s prázdnou.” Dary, které Bohu poskytujeme, aby naše uctívání bylo přijatelné, jsou např. „děkování a majetek”.157 Prince nedělá ze svého učení dogma, avšak varuje: „Můžeme se modlit i jinak a On nás slyší, ale modlíme se v odstupu."158
Pravým projevem uctívání je poté postoj těla…. „dospěl jsem k vzrušujícímu a převratnému závěru: všechna slova jak ve Starém tak v Novém zákoně – popisují postoj těla."159 Za správný tělesný postoje je pak např. považován „potlesk, občas i křik“160 Aby si někdo nemyslel, že tímto křikem je myšleno nějaké kultivované vyjádření, Prince vysvětluje: „Křik – abych doplnil – neznamená hlasité zpívání, znamená to křik – využití plné kapacity našich plic.“161 Dalším tělesným projevem je pokleknutí před Otcem, které Prince považuje za „úplné sebevydání Pánu.“162 Nakonec „udělá tento skutek sebevydání Stvořiteli celý Vesmír.“163
Dalším krokem, který Prince doporučuje, je ztišení. „Po hlasitých, jásavých chvalách… následuje zvláštní druh ztišení. V takovém naladění k nám může Bůh mluvit jasně a s autoritou, jako nikdy jindy.“164
A konečně, obsahem takovéhoto poselství je osobní zjevení.
„Marie byla v té chvíli jedinou z učedníků, kdo rozuměl, že Ježíš musí zemřít. Poznala toto tajemství, když seděla u jeho nohou?…Kéž by Boží lid seděl dnes u Ježíšových nohou. Určitě bychom byli extravagantnější v uctívání. Možná bychom byli otevření zvláštnímu zjevení, které nemůže jinak přijít."165
Nakonec Prince varuje ty, kdo by se takovýmto projevům vzpírali: „Tuto kapitolu ukončíme slovem varování pro každého, kdo by negativním způsobem reagoval na tato vyjádření úcty… Tělesný postoj kritiky může způsobit duchovní neplodnost.“166
Pro přehlednost shrňme výše uvedená Princova doporučení do několika málo bodů:
- Do chval vstupujeme pro touhu po Boží přítomnosti.
- Chválu začínáme přinesením daru, který nám umožní přístup k svatému Bohu.
- Následuje chvála, která spočívá ve fyzických a hlasitých projevech našeho těla.
- Po chvále následuje ztišení, kdy Bůh mluví k člověku.
- Obsahem Božího sdělení může být zjevení pro církev, kterého je jinak nemožné dosáhnout.
Jedná se o biblické uctívání?
Předně – jakkoliv je Boží přítomnost příjemná, cílem chval je učinit šťastným především Boha. I když je v chvále příjemně i tomu, kdo uctívá, k chvále jsme stvořeni my pro Boha (Ef 1,5–6). Také říci, že díkůvzdání je cestou k Bohu, je pošetilost. Princeho citace starozákonních míst, kde bylo k přístupu do Boží svatyně potřeba oběti od člověka, byť přeneseně, v duchovním smyslu, je nemístná. Jedinou cestou přístupu před Boží tvář je dnes Kristova krev. V době starozákonní to byla krev kozlů, beranů a býčků, avšak dnes je to krev Beránka. Dávat chvále výkupnou moc – a volný vstup do Boží svatyně je dílem smíření (Mt 27,51) – byť jen nepřímo a náznakem, je vážný omyl. Podmínkou vstupu do Boží svatyně je očištěné svědomí, nikoliv naše oběť díků a chval (Žd 10, 21–22).
Při úloze těla je nutný novozákonní pohled. Nový Zákon se o postoji těla sice zmiňuje, ale neklade na něj důraz:. „Ale přichází hodina, kdy praví ctitelé se budou klanět Otci v duchu a pravdě, vždyť sám Otec hledá takové ctitele (J 4,23)." Ježíš zde mluví o uctívání v duchu. Kriteriem novozákonního uctívání je tedy pravda a nikoliv tělesná poloha. Pravda nezáleží na poloze těla. Rovněž tvrzení, že pokleknutí je „úplným sebevydáním“ je neúnosné. Dokonce prohlášení, že toto sebevydání učiní celý Vesmír je zcestné. Každé koleno sice poklekne před Kristem, ovšem nebude to žádné sebevydání, nýbrž akt pokoření v hrůze před vzkříšeným Pánem. Či snad „koleno v podzemí“ se vydá Kristu (Fp 2,10)?
Na pováženou zůstávají Princeho slova o tom, že kdo by tento postup nerespektoval, zůstane od Boha v odstupu.
Naproti tomu není chybou se domnívat, že Bůh ke svému lidu může mluvit, když jej lid uctívá. Je však na pováženou učinit z toho doktrínu. Prohlásit, že kvalita zjevení závisí právě na této formě bohoslužby, je biblicky neobhajitelné. Při snaze „očekávat proroctví ve ztišení“ může snadno dojít k duševním „zjevením“, neboť tento silný prvek napětí a programového očekávání může snadno ovlivnit lidskou psychiku a fantazii. Začátečníci se mohou domnívat, že ticho není nastoleno cíleně, ale že jde o zvláštní vedení Duchem svatým. Přitom jde pouze o aranžmá.
Vede chvála k speciálním zjevením?
Princeho snaha obhájit „zjevovatelský rozměr chvály“ jde až tak daleko, že pasáž z J 12,3–7 vykládá tak, že Marie při svém uctívání Ježíše Krista u jeho nohou obdržela zjevení o tom, že Ježíš zemře. V Orientu však bylo omývání nohou hostům zcela běžné (L 7,44). Marie tak učinila tím nejdražším, co měla, a vysloužila si tím Boží uznání. Použila totiž „nardos“, nejdražší tekutinu. I my bychom měli Kristu dávat to nejcennější. Ani paralelní texty Mt 26,6–13 a Mk 14,3–9 však neukazují, že by Marie setrvávala u Kristových nohou, a teprve po obdržení speciálního zjevení, že Ježíš zemře, by se odebrala pro alabastrovou nádobku a vylila ji Ježíši na hlavu (Mt 26) a na nohy (J 12). Marie by neměla důvod mít olej k pomazání u sebe, pokud by ještě neobdržela zjevení, že Ježíš zemře. Pokud by šlo tedy o vědomé, nikoliv nevědomé pomazání Krista k pohřbu, které Pán nepoužil jen jako předobraz, jak si vysvětlit, že Marie tak učinila celých šest dní před Velkou nocí? Kdo by se tedy na základě tohoto výkladu domníval, že má klíč k tomu jak obdržet osobní zjevení, staví na politováníhodném omylu.
Eklesiologie
Jako u každého představitele hnutí Pozdního deště, jímž se Prince bezesporu kvalifikoval, není snadné rozlišit jeho eklesiologickou a eschatologickou část. Zatímco v této – (eklesiologické) části, si probereme organizaci a strukturu Princem navrhovaného modelu církve, která samozřejmě vychází ze starozákonní obnovy Izraele; ve druhé, (eschatologické) části, se zaměříme zejména na pořadí jednotlivých kroků obnovy v pořadí, v jakém Derek Prince touží, aby se zrealizovaly.
Obnova Izraele, vzor pro obnovu církve
Je zbytečné podotýkat, že stejně jako Warnock, Cain a další, i Prince je přesvědčen, že církev posledních časů čeká obnova, která se uskuteční podle starozákonních proroctví, která jsou křesťany chápána jako obnovení izraelského národa.
„Všechny zásady, které jsou v přirozené oblasti odhaleny o obnovení Izraele, jsou stejně použitelné v duchovní oblasti pro obnovení církve."167 „Tento novozákonní obraz církve na konci tohoto věku je potvrzen různými starozákonními proroctvími.“168
Mezi tato proroctví interpret řadí zejm. Izajáše 60. kapitolu169, Ezechiele 37. kapitolu a samozřejmě Jóele 2. kapitolu.170
Izajášovo proroctví zde Princemu slouží k výkladu „materiálního požehnání“, prosperity církve k závěrečné evangelizaci.
„…v Izajášovi 60,5 Bůh zaslíbil církvi posledních dnů „dary hučícího moře“ a "bohatství pronárodů.“ To jsou jím ustanovené zdroje a zaopatření. Finanční a technické prostředky národů mají být dány k dispozici církvi, pro naplnění jejího závěrečného úkolu zde na zemi.“171
Jóelovo proroctví poté Princemu slouží k vysvětlení „duchovního požehnání“ nových letnic, které brzy nastanou. „Toto vylití Ducha je předpovězeno v Jóelovi 2,28 a ve Skutcích 2,17… Toto navštívení nebude dočasné. Bude „od nynějška až na věky.“172 Tím, že Prince chápe naplněním Joélova proroctví až dobu současné církve vlastně čtenáři sděluje, že do této doby byl Duch svatý zřejmě církvi odňat.
Ezechielovo proroctví je chápáno jako „pořadí a schéma“ obnovení církve poslední doby. „U Ezechiele 37,1–10 ve vidění údolí suchých kostí nalézáme velmi živou předpověď obnovení Izraele i církve.“173
Cizoložné denominace
Dosavadní denominační uspořádání církve je dle Princeho přežitkem. Již jeho vznik je nebiblický a má původ v lidské tělesnosti. Jak uvádí autor: „Počátek denominací je popsán v 1. K 3,1–4. V Korintě ztratili ze zřetele Ježíše a zaměřili se na lidského vůdce. U kořene je tělesnost.“174 Toto vyjádření by snad šlo omluvit jako osobní názor autora, avšak Prince jde dále a smluvní spojení křesťanů do denominací už nechápe jen jako následování lidského vůdce, ale dokonce jako smilstvo a cizoložství. Jedinou legitimní formou smlouvy je dle Princeho Večeře Páně. Pokud křesťany spojují učení nebo denominace, jsou tito smilníky.
„Spojení mimo smlouvu ve fyzické oblasti [mezi mužem a ženou] je smilstvo nebo cizoložství. Není to v duchovním obecenství stejné? Obecenství mezi křesťany, které je založeno na něčem menším, než je smluvní svazek [míněna Památka Večeře Páně] je ve skutečnosti smilstvo"175
Povšimněme si, co autor míní tímto „menším“:
„Kde se spojení mezi křesťany stává závislým na něčem menším než tento smluvní svazek, jako je např., shoda v učení, denominační příslušnost…“176
V důsledku to znamená, že tam, kde např. křesťané vstoupí do smlouvy mezi sebou na základě denominační příslušnosti, což bývá zpravidla vždy podmíněno shodou v učení, dopouštějí se tak duchovního cizoložství. Teprve když si uvědomíme tyto souvislosti, pochopíme, proč charismatici, kteří jsou bezesporu Princeho učením ovlivněni, mají takový odpor k vymezování učení a k denominacím. Jak vyplývá z předchozích kapitol, tento odpor má však kořeny mnohem hlubší.
Prince se i v této věci, ostatně jako v mnoha jiných, mýlí. Je sice pravdou, že styk mezi mužem a ženou mimo smlouvu je smilstvem. Také církevní vztahy musí být založeny na smlouvě kalicha – Kristově krvi. Avšak i styk mezi mužem a ženou, jsou-li pod smlouvou, může být dále „závislý na něčem menším“, např. vzájemné dohodě (1K 7,5). Proč křesťané, kteří jsou narozeni z vody a z Ducha, by ve svém obecenství nemohli být dále smluvně vázáni? Smilstvem by bylo, kdyby se muž a žena stýkali pouze na základě domluvy, bez uzavření manželské smlouvy nebo analogicky kdyby se lidé seskupovali např. do denominací bez předchozího obmytí „smluvní“ Kristovou krví.
Obvinit křesťany z toho, že se shromažďováním na denominačním základě dopouštějí smilstva je stejné, jako obvinit ze smilstva manžele, protože se stýkají na základě neplodných dnů ženy a ne „pouze“ na základě oddacího listu.
Jednota pod pěti úřady
Církev poslední doby dospěje do úplné, nedenominační jednoty. Bude založena na charismatických úřadech, které se vynoří v poslední době jako výsledek činnosti Ducha. Do této doby je tělo rozbito, jak bylo v roce 1977 prorokováno na charismatickém koncilu v Kansas City.
„Pět hlavních služebností je vyjmenováno v 11. verši: apoštolé, proroci, evangelisté, pastýři a učitelé. Ve 12. verši je popsán účel těchto služebností: budování Kristova těla. Ve 13. verši jsou čtyři znaky dokončeného těla. Tento verš by doslovně mohl být přeložen takto: „až bychom všichni dosáhli jednoty víry, a poznání Syna Božího, zralého lidství, míry postavy, která představuje Krista v jeho plnosti.“177
Kdo by se domníval, že apoštolé, proroci ad. žili již mimo charismatické hnutí, ten by se – dle Princeho- mýlil. Církev až do této doby žila v exilu.
„Po mnoho dlouhých staletí byl Izrael rozptýlen jako příchozí, daleko od své země na východním břehu Středozemního moře, kterou jim Bůh dal v dědictví. Téměř stejnou dobu žila církev Ježíše Krista v podobném exilu, daleko od Bohem daného duchovního dědictví, jehož hlavními složkami jsou: jednota, autorita, spořádaný život v obecenství, úplnost služeb z Efezským 4,11, plnost duchovních darů a hojnost ovoce.“178
Až se tyto znovu povstalé úřady chopí vlády nad církví, sjednotí církev již ne do hříšné a cizoložné struktury denominací, nýbrž do plnosti Krista, takže církev bude představovat Boha na zemi.
Církev, inkarnace Krista
V pravé, charismatické, obnovené a plně sjednocené církvi, stejně jak to učí všichni pozdnědeštní učitelé, plnost Kristova bude přebývat „tělesně.“ Tuto deifikaci křesťanstva Prince vysvětluje velmi podobně jako Branham nebo Warnock. Církev poslední doby bude „ztělesněním Krista“, jeho „úplným zjevením“ v celé „jeho plnosti.“
„Církev roste do zralého lidství. Tento muž, vzrostlý do plné postavy, bude schopen reprezentovat Krista v celé jeho plnosti. V pravém slova smyslu bude ztělesněním Krista. On bude vyvrcholením Božích záměrů pro církev jako Kristovo tělo – dokonalým zjevením Krista. Tato dokončená církev, vybavena každou milostí, všemi dary, všemi služebnostmi, představí světu úplného Krista.“179
Eschatologie
V této části můžeme detailně nahlédnout, v jakém pořadí má k obnovení církve dojít a jakým způsobem církev, „v plnosti zjevený a úplný Kristus“ přivede svět do posledního, konečného a největšího probuzení, které kdy v dějinách lidstva bylo.
Obnovení všech věcí
Prince nás nenechává na pochybách o tom, že žijeme v době „nápravy všech věcí“ dle Sk 3,21. Principem a kritikou této doktríny jsme se obšírně zabývali v kapitole o hnutí Pozdního deště. Nyní se pouze podíváme na odstín, ve kterém tuto obnovu autor interpretuje; zda se jedná o myšlenky biblické, či originální nebo zda mají pravdu kritikové, kteří poukazují na to, že Prince zastává doktríny hnutí Pozdního deště.
„Naše přítomná doba vyvrcholí v čase napravení všech věcí, ve kterém – v okamžiku, který nebyl nikdy přesně zjeven – se Ježíš Kristus navrátí z nebe na zemi (viz Skutky, 3,19–21)… Pod pojmem napravení si představujeme dvě hlavní činnosti. Uvedení věcí na své místo a do správného stavu. V současnosti se proces Boží obnovy soustřeďuje hlavně kolem dvou lidů na zemi, náležejících ke dvěma smlouvám: kolem Izraele a církve.“180
Prince sice, na rozdíl od Warnocka, „nevymazal“ odpadlý Izrael z duchovní mapy světa, což je jistě chvályhodné. Méně hodné chvály však zůstává, že na základě tohoto verše vysvětluje i obnovu církve, kterou, zcela elitářsky, vztahuje na – v té době eklesiologicky značně kontroverzní – charismatické hnutí.181
Pozdní déšť
Než přišlo na scénu charismatické hnutí, které Prince vidí jako počátek obnovy, byli křesťané připodobnění suchým kostem, které ležely na různých, „hřbitovech.“182
„Boží lid [je] zobrazen jako suché s rozpojené a rozptýlené kosti. Pak následují dvě fáze obnovy. V první fázi jsou kosti nadpřirozeně uvedeny do pohybu, přiloženy k sobě a spojeny klouby. Pak jsou pokryty šlachami, svaly, masem a potaženy kůží. Na konci této fáze byla těla fyzicky kompletní, ale nebyl v nich žádný duch nebo dech. Ve druhé fázi vstupuje duch a těla se staví na nohy. Na konci této fáze bylo dosaženo Božího, konečného cíle: zástup vojska velmi velký.“183
Tato obnova je způsobena raným deštěm, který církev této doby, stejně jako na den Letnic, po době sucha skrápí.
„… vylití Ducha svatého, které Jóel předpověděl, má být rozděleno do dvou hlavních částí: „podzimní déšť“ a „jarní déšť“ Toto je zapsáno v Jóelovi 2,23: „… a jako na počátku vám sešle (Bůh) hojnost dešťů podzimních i jarních.“ Déšť je typ a vylitý Duch svatý je antityp… Přeneseme-li toto zjištění na antityp, dojdeme k logickému závěru: podzimní déšť Ducha svatého označuje začátek posledních dnů a jarní déšť Ducha svatého označuje blížící se konec posledních dnů. Bůh své jednání s církví na zemi začíná i uzavírá všeobecným vylitím Ducha svatého. Podzimní déšť Ducha svatého přišel na prvotní církev. Jarní déšť Ducha prší na církev po celém světě v našich dnech…184 jarním deštěm ducha svatého nyní Bůh obnovuje církev, aby splňovala Jím určené normy čistoty, moci a řádu.“185
Jak budeme sledovat dále, shůry skropená církev, resp. kosti v hrobech, se obnovuje na etapy: pohyb kostí vidí Prince jako vznik charismatického hnutí. Jejich spojení klouby představuje nedenominační spojení jednotlivých služebníků; šlachy jsou poté duchovní smlouvy, které spolu tyto jednotlivé charismaticky obživené kosti napříč denominacemi uzavírají a svaly představují jednotlivé služebnosti. Maso znázorňuje úplný život této metamorfované církve. Obdržený duch pak způsobí dospění v plnou inkarnaci Krista v církvi posledních dnů, kdy bude zahájena poslední žeň.
Úloha charismatického hnutí
Zatímco Jóelovo proroctví pro církev „poslední doby“ Prince vykládá jako duchovní požehnání a Izaiášovo proroctví jako požehnání materiální, páteří samotné obnovy a následováníhodnou strukturou je vzkříšení kostlivců dle proroka Ezechiele.
„Když se na počátku 60. let dalo charismatické hnutí na postup, byl dán do kostí, které dlouho ležely mrtvé a suché, nový život. Začaly se pohybovat a chrastit jedna o druhou. Ezechiel říká: „A aj, hřmot, když se přibližovaly kosti jedna k druhé.“ Kosti mezi sebou vzrušeně rozmlouvaly. Jedna mohla říci: „Poslouchej, mluvím jazyky!“ Druhá mohla odpovědět: „Ano, a ze mne bylo vyvrženo pět démonů!“ a třetí se mohla připojit: „V našem modlitebním shromáždění minulý pátek na mne vzkládala sestra Berta ruce a já jsem dostala dar uzdravení!“186
Už jen z tohoto dětinsky prostého a origenovsky alegorizujícího popisu obnovy můžeme mezi řádky vyčíst základní doktríny raných charismatiků. Např. „vymítání démonů z křesťanů“ a „udělovaní konkrétních darů Ducha svatého skrze vzkládání rukou“, jimiž se chrastící kůstky radostně pyšní, nás nenechá ne pochybách, odkud Prince čerpá svoji doktrínu.
V době, kdy autor svoji vizi literárně zvěčnil (80. léta), nacházelo se charismatické hnutí v době spojování: „V současné etapě charismatického hnutí Bůh ještě stále spojuje jednotlivé kosti v těla, to jsou místní sbory.“187 Koncem let devadesátých, kdy Prince navštěvuje Pensacolu, hovoří již: „Co se mne týče, považuji naši dobu za “hodinu žně“ pro celý svět.“188 Je-li Prince své eschatologii věrný, pak v této době již máme klouby, šlachy, svaly i maso a zahajujeme poslední žeň – viz dále.
Ačkoliv jsou charismatici ve svém pohledu jednotní, je zřejmé, že se zjevně nemohou domluvit, kde se to vlastně nyní nacházíme. Prince již vítá „hodinu žně“, Rick Joyner teprve povolává do „poslední bitvy“ za jednotu církve189 a Paul Cain se v Torontu teprve raduje z „pozdního deště“190. Naštěstí jsou charismatici k doktrínám značně velkorysí, a proto společný cíl je zřejmě důležitější než věrnost doktríně.
Sjednocování sborů
Jak vyplývá z Princem definovaného popisu současné situace, původní charismatické hnutí mělo spojovat sbory do kosterního skeletu, který začal procitnuvší křesťany spojovat do obnovených struktur, dokud církev nedosáhne jednoty víry. Z úsměvného podobenství chrastících kostí, ze kterých jsou nyní vyháněni démoni, je patrné, že nemá být pohrdáno ani jednotlivci. Avšak pozor: „Toto spojení musí být na základě funkčním, tedy nesmí být závislé na zvláštnostech hřbitova, z něhož kost mohla pocházet.„191 Co zde autor míní hřbitovem, ze kterého křesťan pochází, je ponecháno na důvtipu čtenáře, ale logicky jde o prostředí, v kterém křesťan vyrůstal, než se stal charismatikem. To znamená dobu, kdy byl ještě "mrtvý“ – necharismatický.
Této jednotě víry však brání dosavadní existence denominací:
„Ještě nejsme v jednotě víry. Letmým pohledem na různé skupiny a denominace kolem nás se o tom snadno přesvědčíme. Ale směřujeme do této jednoty. Přichází čas, kdy budou všichni praví křesťané sjednoceni ve víře.“192
Tyto kosterní pravdy, kterým Prince vyučoval jiné, počátkem sedmdesátých let sám okusil:
„Na začátku 70. let byla pravda, kterou jsem jiné vyučoval, náhle aplikována na můj vlastní život. Bůh mne svrchované spojil s jinými třemi muži, při nichž byla poznána biblická služba učitelská: s Donem Bashamem, Bobem Mumfordem a Charlesem Simpsonem. Všichni čtyři jsme se jednomyslně shodli na jednom aspektu našeho nového vztahu: veškerá iniciativa byla z Boha."193
Don Basham, Bob Mumford a Charles Simpson, spolu s Derekem Princem, po těchto nadpřirozených setkáních založili Pastýřské hnutí a předpoklad k budoucímu celosvětovému sjednocení církve poslední doby byl doktrinálně položen. Jak bylo uvedeno v historické části a vyplývá i z tohoto citátu, za tuto iniciativu – jež potvrzuje tuto pozdně deštnou eschatologickou doktrínu – činí Prince zodpovědným Boha. Jeho pozdější pokání není odřeknutím se doktríny – v tomto světle Prince chodí i cestuje dodnes – nýbrž praxe.
Duchovní smlouvy
Po stádiu kloubů, kdy se sbory i obnovení jednotlivci sjednocují do nových struktur, nastává fáze, kdy je třeba tuto strukturu nějak spoutat. Proto se zde objevují „duchovní smlouvy“, které – skrze vysluhování Večeře Páně – obživené kosti spojují. „Jestliže je A ve smluvním vztahu k B a B s C, pak je ve skutečnosti ve smluvním vztahu také C s A… Tak jsou spojeny všechny kosti, aby tvořily jedno tělo“194, uvádí Prince. Podle této úvahy jsou vlastně všechny sbory, které na tuto hru přistoupí, smluvně svázány, aniž by si tuto skutečnost uvědomovaly.
Zde se však Derek Prince mýlí. Jeho úvaha postrádá logiku. Je-li přece např. automechanik (A) ve smluvním vztahu s pekařem (B) a pekař (B) s kominíkem ©, znamená to snad, že kominík a automechanik (A a C) jsou ve smluvním vztahu? Tato Princeho úvaha je chybná i po právní stránce. Smlouva je totiž vzájemný projev shodné vůle obou stran. Jak by osoba C mohla takový souhlas – shodnou vůli – projevit, když se na smlouvě A-B vůbec nepodílí? O vzájemnosti a oboustrannosti, nutných atributech smlouvy, nemůže být v tomto případě ani řeči. Smlouva zavazuje pouze ty, kdo ji uzavřeli.
Je sice pochopitelné, že smlouva krve a těla křesťany vede do společného vztahu a společných závazků, avšak skrze vědomou smlouvu jednotlivých „kostí“ s Bohem skrze kalich a tedy i mezi sebou skrze tělo. Smlouva nevzniká až na základě vazeb prominentních oživených kostí, jak z kontextu Princeho úvahy vyplývá, a rovněž nesvazuje tělo do žádných "obnovených struktur.“ Pokud bychom tedy důsledně přijali Princeho výklad, znamenalo by to, že jedinou legitimní strukturou, vycházející ze smlouvy těla a krve, je pouze církev charismatická.
Obnovené úřady
Dnes, po více než třiceti letech zkušenosti, víme, že mezi autoritou denominační a nezávislým vůdcem z řad charismatiků vzniká pnutí. Křesťan je poddán vedení v denominaci, ale zároveň si na jeho poslušnost – a v Pastýřském hnutí jde o poslušnost takřka absolutní – činí nárok i charismatický „pastýř.“
Prince však toto pnutí nevidí jako problém, naopak. Předpokládá, že jednotlivé služebnosti denominace a naddenominačního hnutí mají působit v protikladu. Jako příklad uvádí např. vztah „instituce x charisma“195 a obojí, ačkoliv podle něho působí proti sobě, mají být v rovnováze, neboť jsou potřebné. Duchovní smlouvy vaziva tak mají zabránit rozkladnému působení svalů. „Tělo musí být řádně spojeno vazivem smlouvy dříve, než může být vystaveno protikladným napětím svalů.“196 Tento protiklad vysvětluje z lékařského hlediska.
„Ve výstavbě přirozeného těla je vazivo následováno svalstvem. Jsou rozličné svaly podle druhu a funkce, ale ve většině případů fungují na základě akce a opozice… Tato dynamická rovnováha udržuje paži zdravou a schopnou správné součinnosti. Když by ustalo toto opoziční napětí, paže by prakticky ochrnula. V Kristově těle plní funkci svalů rozmanité druhy Bohem opatřených služeb. Tyto služby – podobně jako svaly –pro to, aby mohly účinně fungovat, potřebují rovněž akci a opozici. Po léta jsem to nechápal a vnitřně jsem se bál napětí a opozice v Kristově těle. Představoval jsem si jednotu jako situaci, v níž, v níž všechny části fungují přesně stejně. Nyní vidím, že kdyby bylo možno takovéhoto stavu dosíci, nebyla by to jednota, ale ochrnutí.“197
Když Derek Prince nechápe princip smlouvy, můžeme jeho neznalost omluvit s ohledem k jeho filosofickému vzdělání; když se snaží vysvětlovat principy lékařské fyziologie, můžeme učinit totéž. Co je však smutné, když autor z pozice právníka a lékaře buduje eschatologickou církev posledních dní.
Protilehlé svaly v těle totiž nepůsobí ohyb končetiny na principu současného napětí, ale vždy dochází ke kontrakci pouze toho svalu, resp. těch svalů, které se ve směru pohybu ruky nacházejí. Nedochází k tomu, že se dva svaly „přetahují o kost.“ Situace, kdy dochází ke kontrakci resp. pnutí svalových vláken všech svalů, nazýváme svalovou křečí. Svalová křeč je však pro popis činnosti sborů, kde se Princeho eklesiologie aplikuje, asi nejvýstižnější.
Vezmeme-li totiž v potaz výše zmíněné body Princeho vize, potom spojování jednotlivých kostí do naddenominačních celků toto pnutí vyvolá zákonitě, neboť jednotlivá „kost“, např. perspektivní mladý křesťan, mající k dispozici Princeho vyučování, tak může považovat svého denominačního vedoucího za pouhou instituci svého „hřbitova“ a za svého učitele pak obživeného charismatika, či dokonce apoštola. Smlouva s ním a jeho institucí a s ním a jeho charismatem by poté měla toto pnutí paradoxně stabilizovat, avšak pravý opak bývá pravdou. V tomto bodě je skryto i jádro rozporu mezi charismatickým a např. letničním pojetím úřadu apoštola. Letniční věří, že apoštolský úřad je vázán na instituci198, zatímco charismatici striktně oddělují instituci a charisma, tedy vedení denominace a apoštolský úřad199. Letniční tedy vidí úřad apoštola v denominaci, charismatici mimo ni.
Zastínění
Přestože již autor mluví o životě, který byl v tomto stadiu do kostí před jejich pohybem dán, a ačkoliv byly kosti pospojovány a pokryty masem a vazy, není ještě v kostech přítomen duch. „Na konci této fáze byla těla fyzicky kompletní, ale nebyl v nich žádný duch (nebo dech).“200 Než k těmto „druhým letnicím“ dojde, bude církev „lidským smyslům“ viditelně „ozářena zjevnou Boží slávou“ natolik, že „v důsledku toho“ se stane „svatou a bez poskvrny“ Tato sláva bude podobná viditelnému oblakovému sloupu, který zastiňoval Izrael při cestě na poušti.
„Prvním a nejnápadnějším rysem církve, jak je zde popsaná, je to, že bude slavná. To znamená, že bude prostoupena Boží slávou. Sláva označuje osobní Boží přítomnost zjevnou lidským smyslům. Po vysvobození Izraele z Egypta na sebe tato sláva vzala podobu oblaku, který zastínil stánek na poušti, a který také naplnil a osvětloval Svatyni svatých uvnitř stánku. Podobným způsobem bude dokončená církev zastíněna, naplněna a ozářena zjevnou Boží slávou. V důsledku toho bude církev svatá a bez poskvrny.“201
Tento Princeho pohled je více než zavádějící. V Novém zákoně je nám představeno, že čistota, svatost a stav církve „bez vrásky a poskvrny“ je výsledkem vody a Slova, nikoliv nějakého „viditelného oblaku“, který nedenominačně sjednocenou církev zastíní a posvětí do tohoto bezhříšného stavu. Apoštol Pavel vidí církev „bez vrásky a poskvrny“ již v přítomném, a z dnešního pohledu minulém čase. Jde tedy o nadčasový pohled na církev. Církev je z Božího pohledu, skrze Kristovu Krev, bez vrásky a poskvrny v každém čase. Nejedná se tedy jen o nějaký „budoucí“ stav.
„Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem;tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná (Ef 5,25–27).“202
Armáda dle Jóele
Až se tedy sbory a jednotlivci osvobodí z denominací, přijmou pomazané charismatické vůdce, uzavřou s nimi smlouvy a přeskupují stávající sbory do nedenominačního hybridu, který bude zastíněn viditelným oblakem slávy, obdrží nový církevní útvar svatost a budou mu „vyhlazeny“ vrásky. Poté bude do těla vložen duch a povstane mohutná armáda, která je předpovězena v proroku Jóelovi a která je připravena dobýt svět pro Krista. „Současně, jak je zaslíbeno v Jóelovi, přivede podzimní déšť (sic!) oddanou armádu mladých mužů a žen, kteří budou připraveni naplnit velké Ježíšovo poslání ze Skutků 1,8.“203
Tehdy bude již tělo kompletní a dle proroka Ezechiele se tento popis shoduje s fází, kdy v údolí suchých kostí povstává vojsko.
„Tato „etapa však jednoho dne skončí a pak už bude povstávat na nohy onen "zástup vojska velmi veliký.“ Bůh už více nebude jednat s oddělenými věřícími, ale pouze s úplnými těly – místními sbory. Nyní je tedy na každém věřícím, aby se ujistil, že nalezl místo, které mu Bůh v těle připravil. Jinak ho – až přijde závěrečná fáze – Bůh pomine.“204
Obrácení národů
Nakonec se k této dospělé, nedenominačně sjednocené a do plného věku Kristova dorostlé církve budou obracet národy s jejich vládci a vznikne nádherný, jednotný a mohutný duchovní proud, který obdrží bohatství světa a obrátí obyvatele ke křesťanství. V tomto světle je Prince přesvědčen, že zaslíbené „vylití Ducha na všeliké tělo“ (Sk 2,17) se netýká toliko věřících, ale že budou zasaženi všichni obyvatelé zeměkoule. „Výraz všeliké tělo“ označuje celé lidstvo.“205 Až budou církev následovat celé národy a dojde k obnovení všech věcí, nastane druhý Kristův příchod.
„Narůstající problémy posledních desetiletí způsobily, že se vládci národů již neodvažují tvrdit, že mají pro tyto problémy řešení. Proto se celé národy obrátí ke Kristu, který svoji moudrost a moc zjeví skrze církev… Ze všech historických pozadí, ze všech částí křesťanství, poplynou proudy probuzení, které se nakonec spojí do jediné neodolatelné řeky… Takto nově shromážděný a zmocněný lid dostane k dispozici rozsáhlé finanční a materiální prostředky.“206