Střípky se života - z nadhledu
Celá devadesátá léta jsem intenzivně prožil ve sboru a někdy nostalgicky vzpomínám na často zjevné projevy Boží moci mezi letničními křesťany a svobodu ve společnosti. Samozřejmě, že si to časem idealizuji, ale když vidím dnešní snahy vše obrátit vzhůru nohama a tuto podle mě skvělou dobu vymazat z dějin, nemohu souhlasit. Křesťanství bylo odlišné od toho dnešního. Mluvilo se o hříchu, pokání, oddělenosti od světa a ve sborech bývala živá modlitební setkání. Lidé se, alespoň v první polovině těchto let, těšili na kázání a nebylo nutné jen bohoslužbu nějak vydržet. I když i tehdy samozřejmě záleželo na tom, kdo zrovna kázal. Skupinky bývaly hojně navštěvované a dobrovolné. Být pastorem ve většině sborů znamenalo sloužit, nikoliv vládnout. Duchovní dary nebyly – aspoň z velké části – vyráběny – ale byly praktikovány ve víře, nikoliv mechanicky.
To vše se pozvolna začínalo měnit s triumfalismem a démoničností Torontského požehnání, silovým působením západních paracírkevních organizací a nikomu neodpovědných zahraničních misionářů. Ti začali do církví pumpovat finance, což podle mě vedlo k duchovní korupci mnohých původně Božích služebníků. Zatímco cílem tehdy bývalo líbit se Bohu a čekat odměnu až v nebi, později se lidé učili, jak získat a prosadit svůj vliv a obdržet odměnu ihned. Ani ctižádost ještě nebyla považována za ctnost, kterou je třeba pozitivně rozvíjet, ale byla chápána jako neřest, se kterou je třeba bojovat. Pokud někdo prosazoval sám sebe, což se samozřejmě dělo a bude dít v každé době, nebyl mu k tomu obvykle dáván prostor.
Teprve koncem devadesátých let se mezi letničními v plné nahotě projevil kult nedotknutelných autorit, i když zdaleka ne všichni jej sdíleli. Výjimkou byl například můj kamarád, pastor z jednoho malého moravského vojenského městečka. Také atmosféra ve společnosti byla odlišná. Pohlaví byla dvě, mezi mužem a ženou byly rozdíly, kapitalismus nebylo sprosté slovo, peníze se do velké míry vydělávaly prací a každý mohl svobodně volit koho chtěl a nebyl za to nikým pranýřován. Média byla různá a jejich obsah se lišil. Nikoho nenapadlo zavádět cenzuru. Přesto se v polovině devadesátých let náš sbor rozdělil, což popisuji jinde a nechci se k tomu nyní vracet.
Nicméně, z dnešního mého pohledu „idyla“ devadesátek skončila a nové milénium se, i se svým nezpochybnitelným levicovým globalistickým kurzem neúprosně hlásilo o slovo. Nastalo postupně období islamizace, feminismu, migrace, později enviromentalismu a LBGT+ agendy. Nakonec, podobně jako v církvi ohledně Toronta, manažerství nebo kultu autorit, směl být prezentován pouze jediný, nekritický a výrazně schvalující pohled. V církvi bylo určitým mementem rozdělení Jednoty bratrské a ve společnosti bombardování Jugoslávie vojsky NATO, kterého jsme se stali členy, a to bez rezoluce Rady bezpečnosti OSN.
V roce 1999 zakoupila firmu Lachema chorvatská firma Pliva. Později začaly velké reorganizace a několik oddělení bylo zrušeno. Celý slavný odbor chemie VÚČCH Lachema v podstatě končil a část odboru analytické chemie přešla pod kontrolu kvality jakosti. Náš odbor léčiv zatím zůstával. Ovšem veškeré projekty byly zastaveny a nevědělo se, co bude dál. Tato nejistota trvala zhruba rok. Zatímco dříve jsem trávil mnoho času v laboratoři, nyní jsem bloumal prázdnými chodbami výzkumného ústavu a neměl jsem co dělat. Za normálních okolností bych psal publikace, jenže to bylo z hlediska vyzrazování know how zakázané. Bylo ovšem možné psát patenty, k čemuž jsme byli ze všech stran povzbuzování, jelikož to zvyšovalo prestiž a cenu firmy. První paten jsem psal několik měsíců, druhý již několik týdnů. Nejdéle mi trvalo pochopit princip, jelikož patent není jen odborná publikace, ale v podstatě právní dokument. Bylo třeba sladit právnickou hatmatilku s výzkumnou stručností. Proto jsem si tehdy krátil čas, že jsem sepisoval patenty a každý mi zabral zhruba týden. Nakonec jsem jich napsal asi dvacet a každý pátek jsem chodil na patentové oddělení s novou přihláškou. Snažil jsem se zúročit výzkum na projektech, z nichž některé buď nebyly realizovány nebo byly pozastaveny díky novému vlastníkovi. Nešlo samozřejmě o moji práci; podílel se na tom kolektiv lidí z výzkumu i z výroby. Tato nově získaná dovednost se mi po dalších dvacet let velmi hodila.
V Plivě se stále uvažovalo, zda si ponechat v Brně výzkum nebo jej uzavřít, protože v Zagrebu otevírali gigantický výzkumný ústav. Někdy v roce 2002 jsme dostali od Plivy úkol vyvinout generické formy léčiv finasteridu, warfarinu a jednoho antivirotika, které zřejmě nemohu dodnes uvádět. Ze zákulisí jsem se doslechl, že jde o test, zda jsme toho schopni nebo ne. Všichni tyto molekuly považovali za bezproblémové a mysleli si, že obě léčiva (v celkem dvanácti gramážích) půjde snadno vyrobit metodou přímého lisováni. Jenže finasterid měl špatnou rozpustnost a warfarin byl extrémně elektrostatickou substancí, kde byl problém s obsahovou stejnoměrností. Se svým novým kolegou jsme se do toho vrhli, jenže to nešlo tak snadno. Navíc finasterid měl patentově volnou jen jednu polymorfní formu a nebylo tudíž možné použít granulace z hlediska konverze. První preformulační studie vyšly katastrofálně a za chvíli jsem byl v koncích. Protože jsem na finasterid nemohl používat kosolventy, nemohl jsem vytvořit pevné disperze ani komplexy, nezbylo mi než se snažit docílit zvětšení plochy mikronizací. Ovšem nepomáhal ani mlýn ani interaktivní směsi, prostě vůbec nic; byla to hydrofobní substance, vzdorující všem mým pokusům, jak urychlit její rozpouštění. Za pár týdnů jsem měl laboratorní deník plný desítek disolučních profilů, ale ani jeden nevyhovoval originálu.
Podobně žádné časy homogenizace ani pořadí surovin při mísení nevedly k uniformitě směsi warfarinových tablet. Cítil jsem děsivou tíži odpovědnosti za zachování pracovních míst kolegů, jelikož kdyby to nevyšlo, považoval bych to za svoji vinu. Samozřejmě jsem se usilovně modlil. Ale nic. Zbýval už jen týden do konce. A tak nastal pátek a já jsem měl v pondělí dát návrh technologie na finasterid. Věděl jsem, že to nedokážu a že jsem se svými schopnostmi, vědomostmi, a hlavně omezeným přístrojovým vybavením v koncích. Proto jsem se vnitřně připravoval na karambol. V pátek jsem šel místo práce raději rezignovaně na výstavu zařízení na VÚT v Brně smířen s tím, že je prostě konec. Prohra. Konec výzkumáku v Brně! Věděl jsem, že nejsem a nikdy nebudu žádným vědcem a že jsou úkoly nad mé síly. Ale konec ještě, díky Bohu, nebyl…
V pátek jsem dorazil na výstavu, kde byla pojízdná předváděcí laboratoř firmy Retsch. Svěřil jsem se s tím, že nejsem schopen mikronizovat jednu substanci a nemám možnost použít technologii, kde by došlo k rozpuštění, protože by vykrystalizoval patentem chráněný termodynamicky stabilnější krystal. Pracovník mi navrhl, že pokud bych vytvořil koncentrovanou suspenzi, bylo by možné ji mikronizovat na jejich laboratorním kulovém mlýnu. V suspenzi by si navíc substance zachovala svoji krystalografickou formu. Rychle jsem tedy odešel do laboratoře, kde jsem za pomoci specifického tenzidu, který jsme empiricky vyselektovali, připravil vodnou suspenzi. Daný pracovník ji dal do mlecí komory a nechal suspenzi intenzivně mlít a po hodinách měřil velikost distribuce částic. Asi za čtyři hodiny se dostal pod deset mikronů, což se mi nikdy nepodařilo. Ještě odpoledne jsem si tedy suspenzi odnesl do laboratoře a nyní zbývalo, jak ji dostat do tablet, jelikož se jednalo o velké množství kapalné féze. Do fluidní sušárny jsem dal tedy směs plniv, pojiv a sorbentů a opatrně jsem během hodiny nastříkl celé množství suspenze na nosič a směs byla hotová. Zbývalo ji ztabletovat a změřit rychlost rozpouštění. K mému nemalému údivu disoluční profil odpovídal originálu. V pondělí jsem proto nahlásil nalezení technologie a složení. U warfarinu jsme se nakonec rozhodli k riskantnímu kroku a krystalickou látku jsme rozpustili ve vodě, čímž jsme impregnovali obdobné plnivo. Toto řešní napadlo mého vedoucího a vedlo v podstatě ke zhroucení klathrátové struktury subsatnce na nevyzpytatelný amorf. V lékové formě pak byla jiná substance než na začátku přípravy. Považoval jsem to za naprostou šílenost, ale nezbylo mi, než poslechnout. Nebyl totiž čas a nakonec se to ukázalo jako prozíravé řešení. Uniformita byla vynikající, ale netušili jsme, co to udělá s uvolňováním, resp. s bioekvivalencí. Po dalším ladění technologie jsme ovšem v limitu mohli nahlásit splnění úkolu.
Šéfové v Zagrebu na mě velmi nedůvěřivě hleděli, protože něco podobného bylo značně nestandardní a takovéto technologie se při výrobě tablet nepoužívaly. Připadalo jim to buď absolutně nesmyslné nebo geniální a hleděli na to s rozpaky. Produktová manažerka se mnou mluvila velmi odměřeně, ironicky a z patra. Ovšem do doby, než si prohlédla můj laboratorní deník, kde uviděla desítky pokusů a disolučních křivek. Na jejím obličeji byl znát evidentní údiv a znatelný respekt. Nakonec jsme dostali pokyn k vypracování záznamů pro tvorbu klinických a stabilitních šarží a na půl roku jsme se přestěhovali do Zagrebu. S naprostým údivem jsem sledoval, jak vše jde bez problémů a za čas jsme měli i kladné studie bioekvivalence. Finasterid se pod názvem Mostrafin na základě patentu vyrábí dodnes a tablety warfarin slouží jako referenční standard v USA. Nakonec si nás pozval šéf výzkumu soukromě do restaurace a naléhal na mne, abych se přestěhoval do Zagrebu a pracoval pro jejich výzkum. Kdyby jen tušil, jak ke všemu došlo, nedělal by to. I zde se mi potvrdilo, že kde jsme se svými silami a schopnostmi v koncích, Bůh není v koncích nikdy.
Zagreb jsem opravdu miloval, ale čekalo mě studium teologie, a tak jsem řekl, že mám doma rodinu. To ovšem nebyl problém a dostal jsem příslib bytu i zajištění. Nakonec jsem trochu vyhýbavě řekl, že těžko snáším místní horka, která jsem ovšem později miloval. Když vedoucí viděl, že mne nezlomí, nenaléhal. Navíc mi bylo řečeno, že za rok nastoupím jako učitel na biblickou školu, a i když jsem vnitřně věděl, že mi Bůh tyto dveře zavřel, ředitel mi přislíbil vypsání konkurzního řízení, abych mohl být oficiálně přijat. K tomu ovšem nikdy nedošlo. Důležité pro mě bylo, že v Brně zůstal zachován výzkum a kolega analytik navrhl v nadsázce postavit mi pod okny výzkumáku sochu.
Zhruba ve stejné době jsme obdrželi dva granty MPO na vývoj léků proti nádorům a nových antivirotik. Byl jsem přizván k tvorbě lékové formy pro nové cytostatikum pod označením LA-12. Pro ministerstvo zdravotnictví jsem se pak podílel na přípravě lékové formy při chřipkových epidemiích. Na přelomu roku 95/96 totiž zemřelo nadlimitně 6 000 lidí. Trochu jsem se tedy zajímal o smrtnost chřipky a měl jsem proto v roce 2020 oproti ostatním obrovský hendikep. Místo abych se spořádaně bál, což bylo rozhodně pohodlnější, všiml jsem si, že zatímco média strašila takřka morem, do října 2020 zemřelo stejně lidí jako kdykoliv předtím a mnohem méně než na chřipku v letech 95/96. To mě opravdu děsilo, jelikož pokud bych se řádně bál viru, neměl bych čas věci promýšlet. Jenže namísto toho jsem se zabýval tím, co se to děje, proč se to děje, kdo za tím stojí, což mi působilo větší muka, než kdybych všemu věřil a důvěřoval vládě pana premiéra Andreje Babiše. Ještě horší pak byla skutečnost, že můj soused byl známý profesor, virolog a epidemiolog, který se celý život zabýval koronaviry, a potvrdil mi moje úvahy. Společně jsme jen nevěřícně zírali, co se to děje a báli jsme se mnohem více lidí než viru. Tento profesor pak, což mnou otřáslo, ovšem na covid v říjnu 2020, ve svých 80 letech zemřel (o tom v dalších kapitolách).
V roce 2003 jsem byl na přednáškách VÚFB ve firmě Zentiva. Do Lidových novin v té době unikla fotografie naší výzkumné skupiny nových cytostatik a novináři se nějak dozvěděli, že se v Lachemě vyvíjí nové cytostatikum. Ráno, když jsem si – na upozornění skrze SMS od kolegy - v Praze kupoval noviny, hleděl jsem na titulní straně na naši fotografii. Na konferenci, které jsem se v té době účastnil, se pak nemluvilo o ničem jiném, ale naštěstí si mě nikdo nevšiml. V Lachemě nastala mela, protože novému majiteli se samozřejmě publicita výzkumu, který samozřejmě probíhal v utajení, nelíbila. Bylo proto nutné vše vysvětlit médiím, jelikož novináři si našli sami zdroje a vypadalo to, jako by vedoucí výzkumu udělal s novináři rozhovor. Ovšem léčivo již nebylo ani možné potají prodat. Můj přínos k projektu byl minimální; byl jsem pouze autorem lékové formy, nikoliv molekuly. Ale vzhledem k možné konkurenci, jsme dělali výzkum tak, abychom případné budoucí konkurenci znesnadnili vývoj dalších lékových forem, a tak jsme podali řadu patentů. Zaměstnavatelem jsme pak v podstatě byli „dotlačeni“ k tomu uzavřít konkurenční doložku, že v případě odchodu nesmíme rok pracovat v oboru, ale dostaneme odstupné ve výši ročního platu.
V té době se firma rozhodla i odkoupit od nás podíl na patentech, ze kterých jsme dostali alikvotní částku. Jenže kdysi jsem biskupovi AC slíbil, že pokud něco získám za patent na LA-12, zaplatím za VOŠMT dluh, který ji vznikl. Cítil jsem se slibem vázán, ale na druhé straně mi podpora AC, vzhledem k jejímu stavu a kázeňským krokům proti mně, přišla neetická. Ale důležitější byl pro mě daný slib. Dal jsem proto před Boha jakési rouno. Pokud bude mít škola dluh, zaplatím jej. Pokud ne, nebudu již vázán. Napsal jsem proto řediteli VOŠMT a zeptal jsem se na výši dluhu. Odpověděl mi, že dluh je již zaplacen. To nám dovolilo zakoupit si auto.
I přes euforie a nadšení z různých dílčích úspěchů a splínů z neúspěchů jsme pracovali s nadšením. Když Plivu zakoupila americká firma Barr, otevřela se nám cesta na trhy USA a nový majitel s námi počítal jako s vývojovým centrem protinádorových léků. Nechci nadsazovat, ale po mnoha společně strávených letech jsme každý znali své silné a slabé stránky a tvořili jsme relativně stabilní výzkumný a výrobní celek. Když jsem později navštívil řadu firem v ČR i v zahraničí, mohu konstatovat, že jsme patřili ke špičce. Shodně tuto skutečnost konstatovala řada kolegů, i když během svého zaměstnání reptali na nedoceněnost, nízký plat apod. Nebyla to ovšem pravda a Lachema se opakovaně umísťovala na prvních příčkách jako zaměstnavatel roku. Dodnes jsou lachemáci rozeseti v nejrůznějších farmaceutických institucích a obdivuhodně spolu drží. Troufnu si neskromně říci, že jsem se deset let každé ráno pracovního týdne během hodiny od 6 do 7 za každého kolegu z našeho odboru jmenovitě modlil a věřím, že i skrze tyto modlitby přicházelo požehnání. Pokud by to někoho zajímalo, nabízím přehledový historický článek.
Jenže idyla (i když jsme to tak tehdy nechápali) měla brzy skončit. Celou firmu zakoupila izraelská firma TEVA a v únoru 2009 ji nemilosrdně uzavřela. Zájem neměla o nic a výzkum skončil ze dne na den. Bylo mi 41 let, měl jsem hypotéku na byt, ženu na mateřské, byl jsem čerstvě vyloučen z církve, dálkově jsem studoval dvě školy a prožíval jsem úzkostné stavy. Protože jsem zjistil, že mi nevěra, resp. strach o Boží zabezpečení, zabránily naplnit Boží vůli, vzdal jsem se (těsně před svatbou) úspor ve prospěch stavby sborového domu. Chodil jsem proto nyní po lese a modlil jsem se k Bohu o pomoc. V té chvíli jsem dostal dopis od bývalého zaměstnavatele, že se nový majitel rozhodl dát zaměstnancům roční odstupné. To nám umožnilo zaplatit hypotéku dokonce v předstihu. Protože jsem řadu let spolupracoval s farmaceutickou fakultou, zavolal jsem rovněž vedoucí ústavu technologie léků, zda by mě nepřijala, jelikož mi tuto možnost více než jednou nabízela. Přijat jsem byl do dvou dnů. Díky konkurenční doložce jsem ještě rok bral lachemský plat a k tomu plat asistenta.
S financemi se pojí ještě jedna věc. Můj tatínek v 90. letech obdržel v restituci kino a sdělil mi, že ho zdědím. Dal jsem tehdy Bohu slib, že kino daruji církvi a v duchu jsem přemýšlel, že by to jednou mohla být budova biblické školy. I tímto slibem jsem se cítil vázán. Jsem velice rád, že tatínek těsně před smrtí odkázal kino bratrovi. Myslím, že Bůh viděl, že by nebylo správné darovat AC v jejím současném neutěšeném stavu budovu za mnoho milionů, a tímto mě zprostil i tohoto slibu. Paradoxem je, že církev zakoupila mnohem menší budovu přímo naproti kinu ve stejné ulici. Osobně se domnívám, že pokud by se církev neodklonila od svého původního poslání, mohla budovat patřit biblické škole a ta jí mohla sloužit do dnešní doby.
Náhle jsem stál na novém pracovišti jako učitel bez pedagogické praxe, nalezl jsem nový domov ve sboru Wesleyánské církve tři sta metrů od bydliště, kam jsem chodil v době své pracovní neschopnosti, jelikož jinam bych kvůli délce vycházek chodit nemohl, a byl jsem nucen zahájit doktorské studium farmacie. Tak jsem náhle studoval na třech vysokých školách. Díky řadě publikací jsem doktorát dokončil za rok a půl a stal se ze mě odborný asistent a později docent. Ačkoliv jsem se nikdy nehnal za tituly a další studia jsem léta důsledně odmítal, posbíral jsem řadu titulů, které jsem, pokud to nebylo bezpodmínečně nutné, nepoužíval. Jsem navíc přesvědčen, že tituly by se vůbec v církvi používat neměly a sám Ježíš před oslovováním různými hodnostmi té doby své učedníky důrazně varoval. Je to pouhý pracovní nástroj a označení kvalifikace. Nic víc. Jelikož se KETM nacházela na pedagogické fakultě, nikdy po mě nebylo požadováno pedagogické minimum, protože jsem byl zároveň absolventem pedagogické fakulty s potřebnými vykonanými zkouškami. Věci náhle zapadaly do sebe. Bůh vidí dál i přes naše selhání, hříchy a nedověru.
Ačkoliv mě práce velmi baví a někdy ji věnuji až přespříliš času, přes to všechno hluboko v srdcí jsem dodnes usvědčen, že jsem měl být teologem, nikoliv nadále farmaceutem. Mám ovšem co jsem chtěl, po čem jsem toužil a jsem Bohu hluboce vděčný, že se mnou neskončil.