Střípky se života - byt
Když jsem téměř zázračně v roce 1992 obdržel do pronájmu byt, jal jsem se ho zařizovat. Z nedalekého výstaviště, které bylo přes kopec, jsem si levně odkoupil vyřazený nábytek a koberce. Křesla jsem dostal od známých, další koberec do obýváku jsem obdržel od kolegy, který jej chtěl odvést na chatu. Očistil jsem jej od skvrn a špíny a byl jako nový. Nakonec jsem si zakoupil od kolegyně i starou pračku ze 70. let a bratr ze sboru mi věnoval starší ledničku. Namísto lustru mi sloužila uřízla PET lahev s uvnitř namontovanou žárovkou. Celé vybavení bytu mě stálo pár stovek. Jelikož se jednalo o půdní nástavbu a dům měl permanentně otevřené střešní okno, když pršelo, chytal jsem ze stropu dešťovou vodu do lavóru. Také, když jsem spal v posteli u okna a vál vítr, foukal mi do vlasů a já jsem se mohl škvírami v sádrokartonu dívat do parčíku mateřské školky. Kolega, který měl stejnou půdní nástavbu, se jednou, když vylézal z vany, opřel o stěnu, která se odlomila a on se z vany mohl dívat přímo do ulice. Byt byl přitom nový, ale chtěl trochu upravit, což jsem ovšem považoval za ztrátu času.
Protože jsem byl milovníkem květin, měl jsem v obýváku přes dvacet květináčů a když už je nebylo kam dávat, zavěšoval jsem je ze stropu. Nakonec nebylo možné po bytě chodit a při průchodu od dveří k oknu obýváku bylo třeba se podplazit pod větvemi gumovníku. Přesto jsem to považoval za luxus, protože zde byl plyn a teplá voda a termostat na topení. Když se do bytu po svatbě přistěhovala Lenka, nechápal jsem, že nesdílí mé nadšení. Vadilo ji například, že v zimě v kuchyni zamrzala voda. Když pak objevila v koberci brouka a já jsem jí sdělil, že brouci mají v křesle hnízdo, zjevně se jí to nelíbilo.
Žil jsem si do svých 35 let v podstatě svým způsobem života, který mi vyhovoval. Kupovat si nové věci jsem považoval za utrácení, a tak jsem oblečení získával z druhé ruky nebo od rodičů, případně mi někdo něco dal. Jinak mě šatila má firma. Nosil jsem laboratorní košile a bíla trička, včetně trenek a ponožek, a po ulici jsem chodil v laboratorních sandálech. Nebyl jsem chudý, dokonce jsem dvakrát neúspěšně protestoval proti zvýšení platu, ale raději jsem peníze dával do sboru, než abych je utrácel za zbytečné věci. Mýdla a šampóny jsem fasoval, a tak jsem utrácel jen za jídlo. Myslel jsem si, že takto budu žít až do konce života, že Lachema je věčná a byl jsem nadmíru spokojen. Každý pátek jsem se postil a v sobotu jsem vyrážel modlit se na jeden kopec za Brnem, kde brzy z jara vykvétaly koniklece.
Za žádnou cenu jsem se nechtěl ženit, nikoho jsem nehledal, ale když jsem chtěl být před Bohem upřímný, nějak jsem tušil, že to není cesta pro mě. Vzpíral jsem se představě, že bych měl rodinu. Nevešlo se mi to do života. Stále dokola jsem si četl, že „lépe je muži, když žije bez ženy“, ale bylo tam i, že každý má svůj dar. Občas jsem se modlil, že chci ten lepší dar, a to být sám. Abych to měl „na beton“, postavil jsem se na verš, že když dá muž Bohu slib, nemá jej brát zpět. Řekl jsem si proto, že když Bohu slíbím, že budu sám, už po mě nebude chtít něco jiného. I když jsem moc dobře tušil, že to není Boží vůle, ve věku okolo třiceti let jsem slíbil v modlitbě Bohu, že pro něho zůstanu sám. Za několik hodin jsem dostal teplotu okolo 40oC, což je pro mne nezvyklé, a opuchl mi krk. Lékař mi sdělil, že jsem dostal - ačkoliv jsem byl očkován - zarděnky. Díky vakcinaci byl však další průběh mírný, bez exantému. Byl jsem proto doma a dobře jsem věděl, že to, co jsem Bohu slíbil, nebylo dobré. Na Bohu se prostě vyzrát nedá, i když jsem se o to v životě dvakrát pokusil. Proto jsem se modlil, že bych rád tento slib zrušil a že by bylo dobré to vyznat pastorovi. Kupodivu za mnou krátce na to sám od sebe přišel a já jsem pak vyznal tento slib jako hřích. Tato zkušenost mi pomohla věřit, že si Bůh pastora v mém životě používal, jelikož jsem později až zapochyboval, zda je skutečně obráceným křesťanem.
Nebudu zde rozebírat věci, které se týkají i ostatních lidí, včetně Lenky, protože jsem jim často ubližoval a choval jsem se dost pošetile, a tak zde jen napíšu, že jsem se skutečně jednoho dne oženil. Den po svatbě jsem byl dehydratován, jelikož jsem dostal úplavici. Brali jsme se dva dny před Štědrým dnem, protože jsem doufal, že na svatbu nikdo nepřijde. Bylo to pro mě dost traumatizující být středem pozornosti. Jenže jsem se přepočítal a modlitebna byla k prasknutí. Jestliže je pro někoho svatba radostným dnem, pro mě nikoliv. Spousta lidí, fotografové, řečnění apod. Kdysi mi nevadilo mluvit před deseti tisíci lidmi na manifestaci v Hradci Králové, ale toto jednoduše bylo nad mé síly. Dostal jsem průjem a na hostině jsem skoro nic nejedl. Nakonec mi zavolala účetní, že jsem neodevzdal cesťák a že nemůže uzavřít pokladnu. A tak jsem těsně před Vánoci šel do zaměstnání, kde mě uviděl závodní lékař. Jen se na mě podíval a pozval mě do ordinace. Změřil mi tlak, prosahal břicho a okamžitě mi zavolal sanitku, která mě odvezla do bohunické nemocnice na infekční, kde mi zavedli infuze. Jak jsem byl ale zvyklý být léta sám, když jsem odcházel, zamkl jsem byt a jen jsem Lence zavolal, že jedu do nemocnice. Když chtěla z bytu odejít, zjistila, že je zamčená a nemohla se dostat ven, protože neměla klíče. Já sám jsem klíče několikrát do roka ztratil, a proto jsem dával kopie svým známým, kde jsem si je pak vždy vyzvedal. Tchán proto nejprve zajel za jedněmi známými, odkud přivezl klíče, a poté Lenku osvobodil z bytu. Já jsem pak trávil týden po svatbě během vánočních svátků v nemocnici, kde jsem si řádně od svatby odpočinul. V té době jsem nechápal, jak se někdo může na svatbu těšit. Pro mě to bylo jednoznačné trauma, které už jsem chtěl mít za sebou. Také jsem byl zvědavý, jaký bude můj další život. To jsem ovšem mohl plně docenit až v budoucnu.
Neztrácel jsem ale jen klíče. Několikrát jsem si musel zařizovat znovu občanku, o peněžence ani nemluvě. Vlastně jsem velkou část dne věnoval tomu, že jsem neustále něco hledal. Měl jsem například z bazaru ojetou Škodovku a občas jsem zapomněl, kde parkuji. Jednou jsem s ní zajel na skupinku, ale zapomněl jsem, že jsem v ní přijel a odešel jsem pěšky. Po nějaké době jsem ji hledal na parkovišti před domem, ale nebyla tam. Myslel jsem, že jsem ji nechal v zaměstnání, ale ani tam nebyla. Nakonec jsem zapomněl, že jsem ji ztratil. Když jsem pak šel po čase znovu na skupinku, udivilo mě, že na ulici stojí auto podobné mému. Byl jsem neustále permanentně zamyšlen a snad nejtěžší pro mě bylo neztratit klíče, doklady a peněženku. Když začaly mobilní telefony, už jsem u sebe tolik věcí nosit nezvládal, tašku jsem ztrácel, a proto dodnes mobilní telefon obvykle nenosím. Nebylo proto divu, že jsem občas zapomněl i manželku. Vždyť jsem jí tolik let nemněl! Když jsem později pracoval na fakultě, bylo nadlidským úkonem nezapomenout, kdy mám přednášku. Nebylo snad roku, abych alespoň jednu nevynechal. Kolegové mi to proto vždy v předstihu připomínali. Některé věci jsem prostě nezvládal a nemít Lenku, zřejmě bych některé těžké životní okamžiky, jako vyplnit daňové přiznání, zakoupit elektronickou jízdenku, či vyzvednout peníze v bankomatu nezvládnul, a můj život by na těchto komplikovaných úkonech skončil. Ještě nikdy jsem v například v obchodě nezaplatil kartou a nikdy jsem nevyzvedl v automatu peníze. K některým elektronickým a digitálním vymoženostem mám navíc nepřekonatelný odpor. Lence muselo dát asi opravdu hodně práce a sebezapření vychovat ze mě alespoň trochu společenského tvora a tolerovat mé vrtochy. Uvědomuji si, že bych bez ní byl naprosto podivínskou bytostí, což by se časem zhoršovalo. Musel jsem se učit nemyslet jen na sebe a hledat především dobro své rodiny. Proces odsobečťování ale nikdy není zcela hotov.
Než se nám měl narodit syn, Lenka zatoužila po novém bytě. Nejprve mi velmi dlouho a pomalu vysvětlovala, že současný byt není úplně vhodnou variantou k rodinnému bydlení. Podle mě by stačila – pokud by vůbec byla nutná – rekonstrukce, jenže byt nebyl náš. Byl to stále podnájem. Ovšem na nový byt jsme neměli a půjčka pro mě byla neřkuli hříchem. Vůbec jsem v té době nevěděl, co je to hypotéka, natož něco takového nastudovat. V Bibli jsem stále nacházel jen varování před dluhy a půjčkami. Ani nevím proč, ale nakonec jsem souhlasil, a tak jsme šli na prohlídky bytů k prodeji. Zatímco mně se líbily všechny, Lenka byla přeci jen vystudovaným stavařem a byla mnohem praktičtější.
Jeden byt na Lesné se nám ale líbil oběma. Jenže zde požadovali zálohu, kterou jsme neměli. Z bytu byla krásná vyhlídka na Petrov a Špilberk, do práce bych to měl lesem přes kopec pěšky, ale nebyly finance. Když jsme proto jeli na schůzku s majitelkou, stáli jsme na červenou na křižovatce u Kociánky vedle Královopolské strojírny ve staré Škodě 105, která vždy chcípala, a proto jsem musel neustále prošlapávat plynový pedál. V tu chvíli jsme se nahlas pomodlil a řekl jsem Bohu, že pokud by jim stačila určitá záloha, že do toho půjdeme vírou. Majitelka bytu byla velmi vstřícná, a nakonec se na nás podívala a řekla, že by jí stačila záloha přesně ve výši, za kterou jsme se modlili. Poznali jsme to jako jasné znamení. Jenže stále chybělo sto tisíc korun. V nitru jsem měl velkou víru, že to máme vzít. Dokonce jsem měl pocit, že mi Bůh říká, že to máme odsouhlasit a že ty peníze pro nás má. Jenže se začaly vkrádat pochybnosti. Byl jsem příliš racionálně založen, než abych to uchopil vírou a šel jsem do toho. Lenka by zřejmě byla pro, ale já jsem to nedokázal. A tak jsme nakonec od koupi ustoupili. Věřit Bohu mi nikdy moc nešlo a spoléhat na jeho zabezpečení byl největší problém, se kterým jsem opakovaně bojoval a opakovaně prohrával.
Když jsem o financích řekl svojí mamince, samozřejmě jsem nemluvil o Bohu a o víře, řekla mi, že jsem zálohu mohl klidně složit. Zbystřil jsem. Řekla mi, že mi babička, která nedávno zemřela (o tom později) odkázala sto tisíc. Jenže bylo moc pozdě. Uběhly už asi dva měsíce. Přesto jsem měl stále pocit, že Bůh pro nás ten byt má. Nakonec jsem zavolal majitelce bytu, že se nám peníze podařilo sehnat. Sdělila, že nechápe, jak je to možné, ale že o byt v tak lukrativní lokalitě není zájem. Řekla také, že jde asi o zázrak a že jsou věci mezi nebem a zemí. Takže nakonec jsme mohli dát zálohu a Lenka vyřídila hypotéku, protože něco tak složitého bych nikdy nezvládl. Jak je uvedeno jinde, zázrakem jsme splatili i hypotéku dříve, než byla její splatnost.
A tak se každé ráno mohu těšit z východu slunce na brněnskými Hády i západu slunce nad přehradou, kam doputuje přes půdorys celého města. Lesná je totiž na kopci nad Brnem a bydlíme navíc v jedenáctém patře, které je nejteplejší. I když dnes vypínám topení, stoupající teplo ze spodních bytů obvykle stačí. Navíc mám pár set metrů zřejmě do evangelikálního sboru v ČR, kde mohu kázat. Myslím, že je to jediný sbor v ČR, kam mohu nejen chodit, ale kde mohu i sloužit. Jakákoliv jiná církev by svému sboru vyhlásila za takovouto věc interdikt.