Pár příběhů ze života
V roce 2003 jsem trávil měsíc v USA a půl roku v Chorvatsku. Byla to pro mě velká životní škola, ze které beru dodnes užitek. O své cestě do USA píšu jinde. Bral jsem to v podstatě jako vyslyšení modlitby setkat se Davidem Wilkersonem, který jel na konferenci do ČR. Chtěl jsem jej požádat, aby varoval před Pensacolou, což jsem i učinil. Vše se ale nakonec vyvíjelo úplně jinak, ale to není předmětem tohoto článku.
USA
V USA jsem bydlel na východním pobřeží v domě jugoslávského repatrianta, který se vrátil do Československa, ale v roce 1968 i s rodinou emigroval do USA. Ačkoliv byl Chorvat, považoval se za Jugoslávce. Zřejmě poznal poklidné časy maršála Tita, kdy byl hlavním městem Jugoslávie Bělehrad. Moje laborantka byla provdaná za Srba a mě tehdy velice zajímalo pozadí bombardování Bělehradu vojsky NATO, do kterého jsme vstupovali. Jednu verzi jsem viděl v médiích, ale zajímalo mě i chápání pozadí konfliktu ze strany Srbů, a proto jsem začal studovat dějiny Jugoslávie. Můj chorvatský hostitel to chápal jako agresi USA bez mandátu RB OSN a velice jej tížilo zabití civilistů. Protože jsem se vždy snažil sdílet evangelium, využil jsem svých znalostí a podle mezinárodního práva jsem rovněž označil bombardování Bělehradu za agresi. Paradoxem bylo, že jsem to řekl na území USA, které jsem si zamiloval a o historii vzestupu a pádu americké demokracie z pohledu křesťanství jsem například v loňském roce publikoval sérii článků v časopise Rozměr. Odnesl jsem si tedy ponaučení, že lidé těžce nesou, když někdo odstřeluje jejich domovinu, kde jsou zabíjeni jeho příbuzní a přátelé, a že vždy ocení vyjádřenou soustrast a nepodlehnutí mediálnímu tlaku.
Chorvatsko
Přesně za měsíc jsem seděl v Zagrebu mezi Chorvaty na denní místnosti jedné z nejmodernějších linek na výrobu tablet v Evropě, která byla postavena za prodej licence léku azithromycin (účinné a bezpečné širokospektré antibiotikum) firmě Pfizer. Každé ráno jsem tam chodil a míjel jsem kasárna, která byla obehnána obrovskou zdí z naskládaných cihel, a na každé bylo napsáno jméno člověka, který padl v bojích ze Srby. Aniž bych si promýšlel, co vyslovím, chtěl jsem kolegům říct evangelium, a proto jsem využil osvědčený postup z USA, abych si je naklonil. Sdělil jsem, že je mi líto, že NATO, kterého jsme součástí, bombardovalo Bělehrad. Kromě jediné kolegyně, všichni v místnosti vstali a odešli. Vůbec jsem nechápal, co se děje. Tato kolegyně mi vysvětlila, že si je vědoma, že jsem jim chtěl vyjádřit podporu, nicméně Chorvatsko již není Jugoslávie, a každý, kdo se zastane Srbů, stává se nepřítelem Chorvatů. Každý z těch, kdo odešli z místnosti, měli v rodině padlého. Tento incident jsme si záhy vysvětlili a dál jsme byli přáteli, ale uvědomil jsem si, jak jsou národností otázky ožehavé a že není vždy vhodné mísit evangelium s politikou.
Protektorát Böhmen und Mähren
Přidám proto ještě jeden příběh. Moje rodina má ze strany otce kořeny v USA a moje babička a prababička byly Američanky. Ze strany matky jde o Čechy, kteří inklinovali k sociální demokracii a po vláce ke komunismu. Obě rodiny bydlely za války v Kolíně, kde sídlila firma Koramo, která měla v roce 1944 vyrábět pohonné hmoty do nacistických bojových vozů. Spojenci proto uskutečnili řadu náletů, které továrnu srovnaly se zemí. Babička z matčiny strany bydlela nedaleko Korama a musela utíkat do krytu se svými dvěma dětmi a americké bombardéry, které samozřejmě neúmyslně zabily i řadu civilistů (byly jsme německým protektorátem), upřímně nenáviděla. Nikdy přitom nefandila nacistům. Druhá prababička v době náletu amerických bombardérů, jejich krajanů, vyběhla do ulice, mávala jim do křídel a volala památnou větu: „miláčkové moji, ať se vám nic nestane…“. Podle tatínkova svědectví její slova ukončila explodující puma nedaleko ní. Naštěstí ji nic neudělala. Babičkám z obou rodů jsem krátce před smrtí zvěstoval Krista a vedl je ke smíření s Bohem. Babička, která fandila komunistům, uvěřila a s pláčem prosila o odpuštění hříchů. Druhá babička Krista upřímně odmítla, protože nikomu neučinila nic zlého. S jejich politickým přesvědčením toto rozhodnutí, pokud mohu posoudit z daných okolností, nijak nesouviselo. I přesto jsem považoval a považuji americké bombardování a zničení Korama za správné, ale na smrtelné posteli jsem se o to s babičkou nepřel.
Závěr
I v Bibli museli být mnozí pohoršeni, když se celníci, symbol římské okupace Paletiny, stávali Kristovými učedníky. Chápu, jakou nenávist musel snášet Jeremjáš, který viděl v babylonské agresi Boží soud nad Izraelem, a jak se musel cítit Jonáš, když jej Bůh povolal k záchraně Ninive, což bylo hlavním městem kruté Asýrie, která byla agresorem, který posléze zničil severní Izrael. Přestože i Ježíš viděl v tehdejších vládcích utlačovatele, dal svůj život i za ně. Křesťan by se neměl nechat ovládnout vlnou nenávisti či oprávněného rozhořčení a měl by zvážit, zda se má stát politickým aktivistou. Moje zkušenost s Chorvaty a Chorvatskem, kam – když to jen bylo možné – jsem se vždy rád vracel, mi ukázala, že člověk není schopen vidět věci objektivně, pokud mu padají na hlavu bomby, ať už americké, srbské nebo chorvatské. Tím samozřejmě nechci říci, že by člověk neměl hledat pravdu a zajímat se o historii a politku, případně umět vyjádřit své stanovisko.