Reakce na odpověď Pavla Steigera
Se zájmem jsem si přečetl reakci Pavla Steigera na moji recenzi jeho knihy. Jsem moc rád, že Pavel uvádí náš vztah jako gentlemanský. Dovolím si říci, že je podle mne více než gentlemanský. Když jsem četl Pavlův životopis, uvědomil jsem si, že pokud je někdo z lásky k Bohu ochoten prodat své auto, aby měl za co vytisknout knihu se zvěstí evangelia pro své krajany, Bůh mu to jistě nezapomene a tento čin mi imponuje. Pavel se navíc ke mně i se svojí ženou Klárou chovali vždy laskavě, tiskli mé články a otevřeně mi léta vyjadřovali svou podporu. Když jsem psal svoji recenzi, až úzkostlivě jsem se snažil, aby se to Pavlovy osoby nijak nedotklo. K recenzi se ještě vrátím. Protože si někteří lidé začali myslet, že jsem se stal nepřítelem kalvinismu, rád bych uvedl tuto věc na pravou míru.
Můj vztah ke kalvinismu
Myslím, že jen skutečně zaslepený křesťan by si nepovšiml, že západní demokratické země, jako USA, Anglie, Švýcarsko, Holandsko, Irsko, Francie apod. vděčí za svůj kulturní i průmyslový rozvoj, minimálně z částky, kalvinismu. Nevím, zda si křesťané v ČR plně uvědomují, že Jednota bratrská do velké míry přejala reformované důrazy. Markantní je to například u Komenského v jeho Kšaftu. Kdo by nečetl Cestu poutníka od Bunyana? Kdo by se neobdivoval knížeti kazatelů Spurgeonovi? Vřele doporučuji k poslechu i kázání Martyna Lloyda-Jonese nebo k četbě Karafiátovy broučky. To vše je reformované dědictví. V roce 2003 jsem byl měsíc v USA, kde jsem se zabýval zkoumáním puritánských kořenů USA. Chvíli jsem dokonce bydlel u profesora teologie, který byl kalvinistou, a účastnil jsem se jeho seminářů. Léta jsem psal do Zápasu o duši, byl jsem jako řečník pozván na jeho historicky první konferenci. Můj vztah ke kalvinismu je tedy, jako k respektovanému teologickému systému, obdivný.
Rovněž vidím mnoho a mnoho pozitivního, co kalvinisté v ČR vykonali. Kdo je dnes ochoten věřit ve verbální inspiraci Písma a v historicitu prvních kapitol Genesis? Kdo bere vážně biblická usměrnění ohledně rozdílnosti služby žen a mužů? Kdo si dovolí poukázat na pobělohorské období, na ekumenické fauly, na úskalí křesťanského manažerství, falešné zázraky a falešná proroctví? Kromě kalvinistů skoro nikdo. Osobně jsem vzal mnoho užitku ze stránek a videí kalvinistů a vícekrát jsem provozovatelům písemně vyjadřoval své uznání!
Kalvinistou ovšem nejsem a nikdy jsem nebyl. Vidím některé věci odlišně a některé kritické články od kalvinistů chápu jako nespravedlivé a mylné. Ale nevadí mi to. Všichni zajisté v mnohém chybujeme. Jsem letničním a dodnes se hlásím k teologii Assemblies of God v USA. A to přesto, že jsem si velmi dobře vědom některých kontroverzních učení, jako je služba žen nebo lidová představa „pozdního deště“, druhých letnic, který se počátkem 20. století snesl na svět. Ničemu takovému nevěřím a proto je pro mne klasický pentekostalismus opět jen teologickým systémem. A ještě k tomu mám sám díry ve vzdělání a nejsem sto vše objektivně posoudit nebo domyslet.
Kritický pohled
Nyní mám pocit, že ve vývoji kalvinismu (resp. nového kalvinismu, i když tento pojem je chápán různě) vidím jeden trend, který zde původně nebyl. A to je prohlásit kalvinismus jako jediné pravé křesťanství. A zde musím důrazně nesouhlasit. Neomylná je jen Bible a sláva patří jen Bohu. Dortské kánony nejsou inspirované a kalvinističtí pionýři jsou jenom lidé.
Pokud se na křesťanství v jeho rozmanitých formách, které je spíše řekou, stromem nebo cestou, budeme dívat jako na betonový, hranatý a souměrný bunkr, myslím, že něco míjíme. Ačkoliv jsem si vždy uvědomoval, jak je doktrína důležitá, křesťanství pro mne není jen doktrína. Teologie pro mne není vědecké poznání, kde platí fyzikálně-chemické zákonitosti. Promiňte, ale přesně takto na mne totiž působí současný kalvinismus. Černobílý, plochý, technický, hranatý a chladný. Často postrádá pnutí, parabolu, paradox a dialektiku. Ano, uznávám, je to můj ryze subjektivní pohled, ale nejen můj. Biblická zvěst podle mne není často souměrná, obsahuje paradoxy, více významové obrazy a paraboly. Nedá se chápat jen lidským rozumem, ale dá se chápat jen pod vedením Ducha svatého. Možná to někomu může znít liberálně, ale nejsem a nikdy jsem nebyl liberál. Písmo obsahuje například velmi jednoduchá přikázání, která pochopí i dítě. Ale vyložit odvěká tajemství a snažit se Boha definovat z pohledu lidského času dost dobře nejde.
Jsem ale velmi rád, že si je Pavel Steiger vědom, že vzájemná kritika učení není kritika „ad hominem“. Proto si nyní dovolím napsat něco k jeho odpovědi. V celé recenzi je jen jediný kritický odstavec, nazvaný „eisegeze“. Za nějaký čas poté, co mi Pavel napsal, jsem ho předělal tak, aby v něm toto slovo nebylo. Uvědomil jsem si, že je to opravdu kritika Pavlovy práce, čemuž jsem se chtěl vyhnout. Vskutku, toto jsem uvádět nemusel, protože to není kritika učení, ale způsobu práce. Když jsem si pak jeho odpověď přečetl, vrátil jsem text do původní podoby, protože by vůči Pavlovi nebylo fér uvádět jiný text, než ten, na který reagoval. Navíc jsem se i zde snažil, aby eisegeze nebyla chápána výlučně negativně, ale uvědomuji si, že pojem eisegeze (pokud není chápán čistě etymologicky), negativní význam má.
Eisegeze
Co tedy považuji za eisegezi (které se možná sám dopouštím) a proč? Budu nyní vycházet z toho, co jsem v recenzi napsal a nikoliv z toho, jak to Pavel pochopil, a co jsem neměl na mysli. Vysvětlil jsem to ostatně v odstavci své recenze pod těmito příklady. Neuvádím zde celé odkazy, ty je možné si dohledat a rovněž si nemyslím, že čím více biblického textu bude v článku uvedeno, tím bude bibličtější.
1. Příklad (s. 90)
Ale Bůh bohatý ve svém milosrdenství, z velké lásky, již si nás zamiloval [odvěkou spásnou láskou], probudil nás [kteří mu patříme od věčnosti před stvořením světa],k životu s Kristem, když jsme byli mrtví pro své hříchy [uvězněni v satanově žaláři]. (Ef 2,4-5)
Zde reaguji na to, že Boží láska nemusí být jen spásná, protože Bůh podle mne miluje i hříšníky, kteří spaseni nebudou. Po křesťanech proto chce, aby milovali i své nepřátele a byli tak dokonalí jako Otec v nebi (Mt 5,43-45). Vyjádřením Boží lásky k hříšníkům je i láskyplný pohled Ježíšův na bohatého mladíka, který jej nenásledoval, protože měl mnoho majetku (Mk 10,21-22). A koneckonců v Písmu nečtu, že Bůh miloval jen vyvolené a nesouhlasím, že svět je představován jednou vyvolenými a jindy nevyvolenými, vždy podle toho, aby zvítězilo učení omezeného smíření. Kristus byl obětován nejen za hříchy věřících, ale i za hříchy celého světa. Tedy Jan výslovně rozlišuje mezi hříchy svatých a mezi hříchy světa (1 J 2,2).
2. Příklad (s. 94)
Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte [ze stromu poznání dobrého a zlého] otevřou se vám oči a Budete jako Bůh znát dobré i zlé [budete se snažit jej omezit]. (Gn 3,5)
V textu nečtu, že Adam s Evou chtěli Boha omezit, ale chtěli znát dobré a zlé a být tak jako Bůh. Osobně si nemyslím, že když někdo získá schopnost někoho jiného, že tím nutně touží po jeho omezí. To že by Adam s Evou chtěli svým činem „omezit Boží milost, a nastolit vlastní skutky a zásluhy ve spasení“ zde opravdu nevidím. Naopak, oba podlehli svodu, že nezemřou, tak nač nějaké úvahy o spasení?
3. Příklad (s. 130)
Smiluji se však, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji [má smrt zahladí hříchy jen těch, nad kterými jsem se smiloval a slitoval]. (Ex 33,19b)
Pokud je tento verš citován k ospravedlnění doktríny omezeného smíření, myslím, že zde by mohly být opakovány tisíckrát uváděné argumenty. Já bych zopakoval ty arminiánské a Pavel Steiger ty kalvinistické a mohli bychom si psát donekonečna. Já osobně věřím, že Kristova oběť je dostatečná k zahlazení všech hříchů a že se Bůh slitoval nad celým světem. Ovšem je mi jasné, že pouze ti, kdo uvěří, budou spaseni. Jinými slovy důsledek Božího smilování neberu jako zahlazení hříchů, oběť je již dokonána, ale spíše k uschopnění tuto skutečnost, která nastala na kříži, přijmout skrze pokání a víru. Nad kým se Bůh smiluje, toho přivede k pokání. Zároveň odmítám, že by svobodné přijetí tohoto daru bylo prací, která sama přispívá ke spáse a že jediným způsobem obdarování je vnutit člověku spásu proti jeho vůli. Nevzpomínám si, že by nějaký žebrák, kterému jsem dal peníze, mi pak tvrdil, že si to svou nataženou dlaní částečně odpracoval nebo že by byl lepší než jiný žebrák.
4. Příklad (s. 249)
Neboť v Kristu usmířil Bůh svět se sebou [všelijaké pohanské národy bez rozdílu]. (2K 5,19a)
Opět věřím, že svět (kosmos) na který byl Kristus poslán (1 J 4,9) je opravdu svět a nejedná se jen o „všelijaké pohanské národy bez rozdílu“. V tomto smyslu věřím v dostatečnost Kristovy oběti za dědičný Adamův hřích (Ř 5,18).
5. Příklad (s. 255)
Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale aby všichni [z nás] dospěli k pokání. (2Pt 3,9)
Opět, nemám důvod tvrdit, že pokud Bible mluví o všech, že nemyslí všechny. Hříchu též propadli všichni a ne jen někteří (nebo všelijací), protože zástupně zhřešil Adam. Pakliže druhý Adam na sebe zástupně vzal jeho hřích, proč by byli někteří Adamovi potomci vyloučeni? Pokud nelze od Krista za žádných okolností odpadnout, proč by Pán čekal, až spasení lidé dospějí k pokání? Kdyby přišel dříve, znamenalo by to, že někteří trvale spasení lidé nevejdou? Na druhou stranu nejsem striktně proti výkladu, že se jedná o křesťany. I znovuzrozený křesťan totiž může být ve stavu, kdy ztrácí spásu (zahynul by), a proto i tento výklad mi dává smysl. To ale zřejmě není výklad, který by kalvinistu uspokojil, ačkoliv k tomu nutně vede. Tedy výklad, že se jedná jen o křesťany, pak nutně vede k tomu, že někteří spasení zřejmě ztratili spásu a je třeba, aby je Kristus při svém příchodu v tomto stavu nenalezl, a aby nezahynuli, ale dospěli k pokání.
6. Příklad (s. 283)
A chtěl [Apollos] projít do Achaje, bratři ho v tom povzbudili a napsali učedníkům, aby ho přijali. Když tam přišel, velmi prospěl těm, kteří uvěřili skrze milost Boží [uviděli neodolatelně Krista]. (Sk 18,27 ČSP)
S „neodolatelným“ viděním Krista jsem se v Písmu nikde nesetkal. Zato jsem se setkal s tím, že mnozí Krista opouštěli. Mnoho z těch, kteří Kristem byli pozváni následovat nebo ho dokonce dočasně následovali, mu totiž odolali nebo odpadli (např. Ř 11,22).
7. Příklad (s. 320)
Petr mu odpověděl: Tvé peníze ať jsou zatraceny i s tebou [Šimon vskutku neuvěřil]. (Sk 8,20a)
Pokud mi Písmo o někom svědčí, že uvěřil a byl Božím mužem pokřtěn, nemám důvod to zpochybňovat. Ovšem v případě, že bych zastával učení o věčné jistotě, bych to musel nějak vysvětlit. Uznávám, že ovšem existují i obdobné výklady, jako má Pavel Steiger, z řad arminiánů.
Na všech těchto výše uvedených příkladech jsem se snažil dokázat, že ač původní text podle mne nepotvrzuje kalvinistické doktríny, je zde vložená vsuvka, která je vysvětluje tak, aby odpovídaly kalvinismu. Uznávám ale, že to autor nečinil s tímto úmyslem, ale že tomu tak jednoduše věří a každý, kdo myslí v kalvinistickém teologickém systému ani k jinému závěru snad dojít nemůže. A nyní si dovolím dodat, že tyto biblické texty, jejichž značnou část tvoří kalvinistické výklady, na mne v knize působily velmi rušivě, sugestivně a zdálo se mi, že musím přijmout autorův výklad, aniž bych měl svobodu dané věci promyslet. Stejně tak na mne celá kniha působila tak, že se nutně musím stát kalvinistou, pokud nechci být humanistou nebo římským katolíkem. Apologetiku typu "buď" jsi kalvinista "nebo" odmítáš Boží svrchovanost, odmítám. Naopak. Bůh, který si neví rady s nezávislou možností volby, není svrchovaným Bohem. Panovat svrchovaně nad bytostmi, které nemohou volit, umí každý diktátor. Ale svrchovaně panovat nad lidmi s možností volby, umí jen Bůh. Pro lidský rozum je to samozřejmě nelogické. To píšu přesto, že věřím ve vyvolení s prvotním Božím impulzem. Bůh volí, člověk odpovídá, ať kladně či záporně.
Pavel mi ovšem přisuzuje eisegezi „par excelence“, když vidím spásu člověka z iniciativy Boha i člověka, jelikož si Bůh vyvolil nás. Já ovšem neztotožňuji vyvolení a spásu. To je rozdíl! Vyvolení je samozřejmě závislé jen na Bohu, ale odpovědností člověka je činit pokání a zachovat víru až do konce. Nikde v Písmu jsem nečetl, že by Bůh činil pokání za člověka nebo za něho věřil. Například Jidáš byl nazván ďáblem a přeci byl mezi těmi, které Bůh vyvolil (Lk 6,13). Měl moc nad démony i moc uzdravovat nemocné a přeci odpadl. Vyvolení samo o sobě nestačí, jak potvrzují příběhy o Nadabovi, Abihuovi, Kórachovi, Saulovi ad.
Ještě o knize
Pozitivem knihy ovšem je, že poctivě až encyklopedicky mapuje všechny třecí plochy, všechny protiargumenty a nabízí kalvinistický výklad snad všech možných námitek. Obsahuje různé tabulky a srovnávací schémata (kde samozřejmě vítězí kalvinismus) a muselo dát opravdu práci něco takového sepsat. Kdo by chtěl pochopit kalvinismus a znát odpovědi na jeho kontroverze, tomu knihu vřele doporučuji! Koho zajímají dané spory, pak právě v této knize najde odpovědi snad na úplně všechny otázky, které mu přijdou na mysl a které byly v historii diskutovány.
Ač je Pavel člověk velmi sečtělý, vážící slova a nechybí mu nadhled, právě v této knize mi chybí kritický odstup. Ještě nikdy jsem například ani v ZODu nečetl článek, kde by nějaký kalvinista uznal díru nebo oxymóron ve svém systému. Kromě římského katolicismu, kde je zajištěn institut neomylnosti, jsem se u žádného systému s takovýmto nekritickým hodnocením nesetkal. Obávám se, že se poté může stát, že člověk hájí teologický systém v domnění, že hájí samotné Boží slovo, ač by si to jinak nepřiznal.
Pár slov závěrem
Svého času byl ZOD mezidenominačním časopisem, který byl vydáván zdarma, což byl a je unikát! Byl otevřen snad všem křesťanům, kteří věří Bibli jako Božímu Slovu. Bylo možné zde vést polemiky, existovaly zde rozdílné pohledy a mohl zde publikovat i člověk, jako jsem já. Například ohledně Kurzů Alfa zde mohla zaznět kritika i obhajoba. Žádný takový časopis neexistoval. Postupem času se však ZOD vyprofiloval úzce kalvinisticky a stal se ryze konfesním časopisem, který začal dlouhodobě útočit na arminianismus, téměř jako na původce všeho zla. Je jistě právo redaktorů směřovat časopis směrem, který uznají za správný. Ale je to podle mne škoda.
Dnešní církev podléhá liberalismu, je zde tlak LBGT hnutí, církve si neuvědomují výlučnost a odlišnost římského katolicismu, nebezpečí manažerských technik apod. Z popisu stvoření se stává poezie apod. Ale nejsou to jen kalvinisté, kdo to vidí. Je zde celá řada křesťanů, kterým to vadí. Dnešní kalvinisté jsou dobrými diagnostiky, ale již ne adekvátními terapeuty. Zdá se, že mají pocit, že vše vyřeší kalvinismus. Nevyřeší. Noví kalvinisté v USA trpí mnoha obdobnými nešvary. Proto si myslím, že konzervativní mezidenominační evangelikální časopis zde citelně chybí. Píšu to s lítostí, nikoliv jako výčitku. Moc bych ZODu přál, aby zastával jednotu, jejíž pojetí distribuoval na konferenci v Brně v naší modlitebně prostřednictvím tištěné přednášky Dr. Lloyda-Jonese. Jsem přesvědčen, že stojíme na jedné lodi a vést dělicí čáru v intenci Kalvin/Arminus podle mne není šťastné.
Zůstávám i nadále obdivovatelem mnoha kalvinistů. Nadále budu poslouchat Paula Washera, Johna Pipera, budu si překládat Spurgeonova kázání apod. Ale také budu číst Filipa Melanchtona, Johna Wesleyho, Davida Hunta nebo Normana Geislera. Ve výčtu velikánů z obou táborů je možné dalekosáhle pokračovat. Odmítám mezi nimi vést dělicí čáru a všechny zmíněné považuji za dary, které dal Kristus církvi.
Milý Pavle, chci Tě ubezpečit, že Tě mám rád a vážím si Tě! Toto je poslední reakce, kdy volím takto veřejnou formu. Pokud jsem se Tě tou eisegezí dotkl, omlouvám se. Vím, že jsi to nedělal úmyslně a že jsi napsal to, čemu věříš a že jsi na tom pracoval poctivě, s nejlepšími motivy. Z mého pohledu se však o eisegezi skutečně jedná, i když není vědomá. Kdysi mi jedna Tobě blízká osoba sdělila, že pokud budu věřit Písmu, stanu se jistě i já kalvinistou. Přestože je toho jistě více, co nás spojuje, než rozděluje, kalvinistou jsem se nestal právě proto, že věřím Bibli a nehodlám ji ztotožnit s jakýmkoliv teologickým systémem. Pevně doufám, že náš vztah zůstane bratrským a přátelským i přes naše rozdílné pohledy.
V lásce Kristově
Aleš Franc
Související články: