Děti rozhněvaného Boha
Extenzivní recenze knihy Pavla Steigera „Svou slávu nikomu nedám“
„Křesťané pomalu začínají chápat, že ostatní mohou mít jiné pohledy na věc a proto buď někteří kultivovaně komunikují, anebo se raději odmlčí. Jak bych mohl být proti komukoliv, kdo srdcem (čelem) a činy (pravou rukou) bez výhrad věří, že jej Pán Ježíš Kristus vykoupil na kříži? To je přece můj bratr.“
Pavel Steiger (Reformace 87)
„Arminiánství je satanským podvrhem skutečného biblického evangelia, které znevažuje Kristovo spasitelské dílo, a nachází se pod Božím prokletím… což ostatně vidíme v jeho důsledcích. Tam, kde se vyučuje, s sebou nese choroby liberalismu, humanismu, letniční a prosperitářské fantasmagorie, skutkařství a dalších zhoubných chorob.“
Jan Prorok (Reformace 129)
„Jestliže katolický autor, redaktor Českého rozhlasu 6, napíše do novin fundovaný článek na téma „Proč mládež vraždí?“, který je navíc v naprosté shodě s Božím slovem, proč bychom jej neměli otisknout? Sami bychom se tak dobře nevyjádřili… Jestliže letniční autor napíše vynikající článek, který oslavuje Krista, s radostí jej otiskneme“.
Pavel Steiger (Reformace 87)
„Postoj k ekumenickému a k charismatickému hnutí – ani jedno z těchto hnutí nepodporujeme a nechceme publikovat autory, kteří se v nich aktivně angažují.“
Jaroslav Kernal (Reformace 124)
Než se pokusím sepsat poněkud širší recenzi na knihu Pavle Steigera, Svou slávu nikomu nedám, kterou shledávám jako apologetiku kalvinismu vůči arminianismu, rád bych nastínil několik skutečností. Mnozí svědčí, že v současné době nejen u nás, ale i po celém světě, dochází k rozdělení evangelikálů na základě učení kalvinismu. Týká se to zejména sborů s kongregačním zřízením, jako jsou baptisté. Potvrzuje to i článek, reagující na některé události:
„K tendenci dělení v USA prezident Jižních baptistů J. D. Greear vyzval křesťany, aby neroztrhli svou jednotu kvůli teologickým neshodám, jako je kalvinismus. „Je to evangelium, které je zdrojem naší obnovy, a toto naše evangelium by mělo být naší definicí,“ řekl Greear ve své první prezidentské řeči v v Nashville.“
Jeví se, že pojem „kalvinismus“ je používán poměrně volně. Někdo považuje kalvinisty za fundamentalisty a jindy se synonymně užívá pojmu „novokalvinista“ a „neokalvinista“, případně „hyperkalvinista“. Je to podobné, jako pojmy letniční a charismatik, případně neoletniční a neocharismatik, které jsou někdy synonymní, jindy naopak odlišující. Například pojem neokalvinista jinak chápou kritici kalvinismu a jinak zase ti, kdo se za kalvinisty sami označují. Pro ozřejmění tedy nabízím vysvětlení několik pojmů:
Stoupenci Kalvínova učení
Jedná se již o historický pojem, který lze přiřadit Kalvínovým spolupracovníkům nebo stoupencům ještě před vznikem kalvinismu. Ten byl formulován při odmítnutí Remonstrace (sepsána roku 1611). Mezi ně můžeme zařadit teology, jako byli Theodor Beza nebo John Knox. V jejich případě ještě není možné mluvit o kalvinismu jako o teologickém systému. Někteří dokonce poukazují na to, že Kalvínovo učení v mnohém kalvinismu odporovalo.
Kalvinisté
Jde o stoupence, vycházejících z kánonů, které byly přijaty Holandskou reformovanou církví jako odpor vůči Remonstraci v Dortu (1619). Dodnes se vedou dohady o jejich celkovém vyznění resp. interpretaci. Porovnání výkladů Remonstrace a Dortských kánonů je možné v českém jazyce nalézt jak u arminiánů, tak u kalvinistů. Klasifikaci pojmu „kalvinista“ odpovídá řada velikánů, kteří jsou hojně citováni současnými kalvinisty. Patří sem londýnský kazatel Charles Haddon Spurgeon a americký filozof a evangelista Johnatan Edwards. Dalšími jsou například puritán John Bunyan a metodista George Whitfield. Z pozdějších postav lze zmínit ekumenicky otevřeného anglikána Jamese Innella Packera nebo konzervativního metodistu Martyna Loyda-Jonese, případně presbyteriána Jamese Montgomery Boice.
Neo-kalvinisté
Dále se setkáváme s pojmy neokalvinisté, případně neo-kalvinisté, přičemž tyto pojmy někteří dále rozlišují. Pro kritiky a vnější pozorovatele, stejně jako pro mnohé kalvinisty, není ovšem mezi neo-kalvinisty, neokalvinisty a dokonce novokalvinisty rozdíl. Jiní zde ovšem z této množiny striktně vyjímají neo-kalvinisty, což je holandské hnutí z minulého století, v jehož čele stáli teologové, jako Abraham Kuyper (1837-1920) a James Bratt, kteří kladli důraz na vykoupení nejen jedinců, ale celé společnosti. Hnutí má tudíž politický a sociální rozměr a nelze ho příliš ztotožňovat s novokalvinismem.
Novokalvinisté
Pojem „nový kalvinismus“, případně „novokalvinismus“, řídčeji „neokalvinismus“ se snad poprvé objevil v roce 2008 z pera Collina Hansena, který vydal knihu pod názvem „Mladí neklidní a reformovaní“, kde představil vlnu mladých křesťanů, kteří se zhlédli v reformované teologii. V popředí hnutí stojí lidé, jako John Piper, Mark Driscoll nebo Timothy Keller, kteří v roce 2005 založili tzv. The Gospel Coalition, což je skupina pastorů a církví reformované tradice (kalvinisté), která chce skrze evangelium Ježíše Krista vychovávat učedníky a podporovat biblickou pravdu jako základ církevní praxe. Roger Olson ve své knize „Proti kalvinismu“pak jako další pionýry hnutí nalézá zejména tři americké kazatele, a to Roberta C. Sproula, Johna F. MacArthura a Michaela Hortona. Jiní ovšem tyto pionýry vidí striktně odděleně a další novokalvinisty chápou jako hnutí ovlivňující postmoderní společnost.
Jelikož křesťanská hnutí a různé vlny nejsou striktně ohraničeny, nedělám si zde nárok přesně popsat novokalvinismus. Jednoduše to není snadné ani pro kalvinisty samotné. Zatímco některé osoby se s tímto pojmem bez problémů ztotožní, jiní mohou protestovat. Jako u všech hnutí proto existuje popis vnitřní a popis vnější. To co ovšem bývá všem těmto do různé míry se prolínajícím reformovaným proudům společné, je tzv. „pětibodový kalvinismus“. Ale i zde člověk může narazit na tří a čtyřbodové kalvinisty. Kniha Pavla Steigera ovšem razí důsledný pětibodový kalvinismus, ke kterému se hlásí, jak bude uvedeno později, všechny evangelikální reformované proudy, a to je nejpodstatnější.
Při bližším pohledu na historii amerického protestantismu můžeme vidět, že tak radikálnímu nástupu jako má novokalvinismus se v minulém století těšilo charismatické hnutí, což přiznává i MacArthur. Nárůst amerického novokalvinismu kulminoval v kritice fenoménů, které se objevily na přelomu tisíciletí. Jednalo se o vzestup 1. hnutí církevního růstu, které sekularizovalo církev prodejními metodami; 2. dále ekumenismu, resp. prohlášení Katolíci a evangelikálové společně, které začalo stírat do té doby nepřekonatelné rozdíly mezi evangelíky a katolíky a 3. Torontské požehnání. Na tyto fenomény, krom dílčích kritik, reagovala například Cambridgeská deklarace a konference Cizí oheň, které obě vyšly z reformované tradice. Postupem času se pak mezi některými „novými kalvinisty“ začala prosazovat myšlenka, že za všechny tyto excesy je zodpovědný arminianismus, který se tak stal snad kořenem všeho zla v současné církvi. Takovýto postoj bývá někdy připisován R. C. Sproulovi a tento způsob myšlení našel odezvu i mezi českými novokalvinisty:
„Arminiánství je satanským podvrhem skutečného biblického evangelia, které znevažuje Kristovo spasitelské dílo, a nachází se pod Božím prokletím… což ostatně vidíme v jeho důsledcích. Tam, kde se vyučuje, s sebou nese choroby liberalismu, humanismu, letniční a prosperitářské fantasmagorie, skutkařství a dalších zhoubných chorob.“
Sproul, který v kritice arminianismu vynikal, ačkoliv nepoužil tak expresivních vyjádření, se v roce 2013 jako řečník účastnil i MacArthurovy konference Cizí oheň, která kritizovala charismatické hnutí, což bylo interpretováno i jako kritika kontinualismu. Ačkoliv je MacArthur futurista (věří, že se kniha Zjevení teprve naplní) a baptista, zatímco Sproul je preterista (věří, že se většina knihy Zjevení již naplnila) a paedobaptista, shoda v kalvinismu se tak zřejmě stala nadřazenou daným neshodám. Noví kalvinisté pak v radikalitě překonali klasické kalvinisty, kteří s arminiány spolupracovali, čehož příkladem je dvojice Whitfield a Wesley, a jak potvrzuje Greear, stali se nástrojem rozdělení církve. V televizním vysílání v USA vystupují jejich proponenti a zdůrazňují, že kdo není kalvinistou, nehlásá správné evangelium. Dovolávají se přitom Spurgeona, nicméně i MacArthur v takovém snažení nalézá dezinterpretaci slavného kazatele, který se v novokalvinistické literatuře stává snad nejcitovanější osobou.
John F. MacArthur
Mezi českými křesťany se zřejmě největší odezvy dostalo Johnovi F. MacArthurovi. Tento americký teolog inspiroval například někdejšího předsedu Církve bratrské Jana Urbana, který jeho myšlenek o vymizení duchovních darů (cessationismu – dále jen ustanismu) využíval ke kritice rozmachu letničního hnutí ve Slezsku. Urbanův sbor v Brně později vydal i MacArthurovu knihu Charismatici, která se setkala s odmítavou reakcí v řadách samotné Církve bratrské. Kritickou recenzi napsal Zdeněk Vojtíšek, jinak v té době jeden z nejhlasitějších kritiků letničního a charismatického hnutí, za což si vysloužil napomenutí od MacArthurových stoupenců v Církvi bratrské. MacArthurův vliv v České republice zřejmě vyvrcholil v roce 2001 příchodem misionáře Lance Robertse, který se posléze při BJB v Kroměříži podílel na založení TMAI school pod názvem Český biblický institut, jehož se stal děkanem. Jedná se o síť škol, kterou původně založil John F. MacArthur a která se od roku 1991 orientuje na zahraniční misii, která zahrnuje země východní Evropy. Cílem těchto škol je výcvik vedoucích církevních pracovníků a mezi klíčovou doktrínu patří i biblické oddělení (separace).
„Učíme, že z hluboké vděčnosti za nezaslouženou milost Boží, která nám byla udělena, je náš slavný Bůh hoden našeho úplného sebevydání, a všichni zachránění by měli žít takovým způsobem života, aby prokázali svou lásku k Bohu tak, aby nezneuctili jejich Pána a Spasitele. Učíme rovněž, že nám Bůh přikazuje oddělit se od veškerého náboženského odpadlictví a světských a hříšných praktik“.
Tento citát je třeba dát do kontextu s MacArthurovou orientací, kdy on sám nalézá odpadlictví ve vzestupu charismatického hnutí, kam řadí hnutí prosperity a uzdravovatele vírou, které chápe jako cizí oheň, stejně jako smiřování s římským katolicismem. Ač je sám kalvinistou, MacArthur přesto neshledává arminianismus jako herezi a vymezuje se vůči tomu, když kalvinisté agresivně tento systém kritizují. Hlásí se ke Spurgeonovi, který viděl arminianismus jako omyl, nicméně odmítá, že jde o chybu zásadní (damnable). Sám cituje Spurgeona, který viděl arminiány jako Kristovy vojáky, pokud uznají doktrínu ospravedlnění vírou, princip „sola fide“, absolutní autoritu Písma, zástupný aspekt Kristova smíření a další podstatné evangelijní pravdy. MacArthura lze tedy považovat za separatistu, nikoliv ovšem primárně z důvodu kalvinismu. Ačkoliv je MacArthur striktním ustanistou, neodsuzuje ani letniční a charismatické věřící jako celek, ale uznává, že mezi nimi jsou věřící, milující Krista. Letničním MacArthur vyčítá otevřenost k evangeliu prosperity a římskému katolicismu. Na druhou stranu je schopen otevřeně říci:
„Nic, co pochází z charismatického hnutí, nepřináší uzdravení nebo posílení biblickému evangeliu. Nic z něj se nedrží pravdy nebo zdravé doktríny. Hnutí jen zkresluje, vytváří zmatek a omyly. Ano, v hnutí jsou lidé, kteří znají a milují pravdu, drží ortodoxní evangelium, ale jsou heterodoxní vůči Duchu svatému. Ne všichni jsou heretici. Ale říkám znovu, že pravda k těmto lidem nepřichází z hnutí, ale navzdory jemu.“
Při pozorném čtení ovšem není snadné rozeznat, zda MacArthur rozlišuje mezi letničními a charismatiky. Z jeho dřívějších knih jako Charismatický chaos a Charismatici, kde se vymezuje proti společným jevům obou hnutí, jako je tzv. „druhá zkušenost“ a „kontinualismus“, to prakticky nelze určit. Mezi vydavatele MacArthurových knih v ČR dnes patří především vydavatelství Didasco, založené v roce 2008, jehož předsedou je právě Lance Roberts.
Separatistická kritika novokalvinismu
Brzy se ovšem novokalvinismus sám začal těšit kritice separatistických kalvinistů z Velké Británie, kteří se od označení „novokalvinista“ distancují. A to paradoxně pro používání manažerských způsobů a pro sekularizaci. Například novokalvinista Timothy Keller je stoupencem technik hnutí církevního růstu a je často prezentován na webových stránkách Křesťan dnes. Jeho techniky nabízí i Česká evangelikální aliance. To by pro konzervativní kalvinisty, jako jsou M. Boice nebo R. C. Sproul, kteří se technikám hnutí církevního růstu vymezili například v Cambridgeské deklaraci již v roce 1996, bylo asi stěží přijatelné.
Separatističtí kalvinisté proto nyní zjišťují, že ani přísné zachování všech bodů kalvinismu není univerzálním lékem na bolesti, které v současné církvi nalézají. Proto se začínají vymezovat jak proti novým kalvinistům kontinualistům, kteří věří v duchovní dary, tak vůči takovým novokalvinistům, kteří jsou podle nich světští. Mezi přední kritiky patří Peter Masters z Metropolitan Tabernacle v Londýně, který napsal řadu článků, nebo jeho londýnský kolega, lékař E. S. Williams, který vydal zejména dvě knihy, a to "Noví kalvinisté" nebo "Křesťanský hédonismus? Biblická zkouška Piperova učení". Čeští novokalvinisté, resp. jejich spolupracující dílčí proudy, se zatím společně hlásí jak k MacArthurovi, tak R. C. Sproulovi a dokonce i k Piperovi a Mastersovi. Někteří ovšem dnes stojí ve vzájemném sporu.
Kritika ze strany ustanistů
Separatističtí kalvinisté jsou obvykle ustanisty a snaží se ostatní přesvědčit, že kalvinismus je s kontinualismem inkompatibilní. Ačkoliv se ustanismus projevil u řady kalvinistů stejně jako u arminiánů, někteří poukazují, že sám Kalvín nebyl plným ustanistou. Ve své Instituci například připouští, že proroctví nebo dokonce dary apoštolátu se mohou projevit tam, kde dochází k průniku evangelia do nových území a kultur. Stejně tak řada kalvinistů, jako Martyn-Lloyd-Jones, John Piper, D. A. Carson, Wayne Grudem, Sam Storms, Matt Slick, Vincent Cheung, bývají označováni za kontinualisty. A dokonce nástupce Martyna Lloyd-Jonese ve Westminsterské kapli v Londýně, kalvinista R. T. Kendall, napsal knihu s kansaským prorokem a promotorem Torontského požehnání Paulem Cainem pod názvem Slovo a Duch. Zde chtěl demonstrovat jednotu reformovaného a charismatického hnutí. Když se pak MacArthur během své konference Cizí oheň dovolával Martyna Lloyd-Jonese pro podporu ustanismu, Kendall mu adresoval otevřený dopis, kde mu oponoval. Někteří pak poukazují, že i sám král kazatelů Spurgeon využíval charismat během svých kázání, ačkoliv se počítá mezi ustanisty. Separatisté tyto věci obvykle nezpochybňují, ale spíše tvrdí, že kontinualisté jsou na samotném okraji kalvinismu.
Další kritika z řad kalvinistů
Mezi kritiky novokalvinismu patří i Paul Washer. Nejedná se o striktního separatistu nebo ustanistu, ale spíše zastánce umírněné pozice. Ač sám je považován za novokalvinistu, je obdivovatelem církevního historika a revivalisty, který bývá někdy označen za letničního pionýra, Leonarda Ravenhilla. Washer novokalvinisty varoval, zdá se z opačné strany než ustatnisté a separatisté, před tendencí následovat extrémy, vyprázdněním mysteria, prázdným intelektualismem a neochotou následovat reformované učení v křesťanské praxi
Pavel Steiger: Svou slávu nikomu nedám
Pavla Steigera osobně považuji za jednoho z milých a přátelských novokalvinistů (v dobrém slova smyslu), který konvertoval z arminianismu, a který má srdce nejen pro kalvinisty, ale pro každého křesťana, který se zrovna nevejde do „správného“ teologického systému. (Nechť mi, prosím, odpustí občas kritičtější tón. Sám mne o kritiku žádal). Přesto je kalvinisticky ortodoxní a své poznání rozvinul a systematizoval v extenzivně pojaté apologetické knize. Tato kniha přichází právě včas a lze na ní ocenit, že je přijata a doporučena participanty čtyř – jak chápu – relativně svébytných novokalvinistických center. Tím prvním jsou ti, které nazývám zodité, což jsou Pavlovy duchovní děti, které postupně, následujíce zřejmě Pavlův vývoj, odmítly dispenzacionalismus, stejně jako přijaly jeho kalvinismus, amilénialismus a ustanismus, a to převážně prostřednictvím časopisu Zápas o duši. Dále je kniha doporučena z řad kalvinistické diaspory sborů BJB, které jsou spjaty s vnitrocírkevní misijní činností Johna MacArthura prostřednictvím misionáře jeho sboru Lance Robertse, a sdílejí i jeho dispenzacionalismus a antiekumenismus. Třetí doporučení je ze strany představitele vnitrocírkevního misijního spolku v rámci SECAV, který rovněž přijal amilénialismus. Čtvrté doporučení je ze strany kazatele CB, církve, která sama z reformovaného pojetí vzešla, ale nyní tuto orientaci spíše opouští a dnes jde zřejmě o ekumenicky nejotevřenější evangelikální církev směrem k římskému katolicismu. Vyjádření těchto stoupenců je možné si přečíst na obálce knihy (viz obrázek). Proto je Pavlova kniha vzácná i v tom, že její pochopení je zároveň pochopením novokalvinismu v České republice a k jeho postulátům obsaženým v knize se tak hlásí představitelé hlavních reformovaných proudů v České republice. Jejich stanoviska je dobré si pečlivě přečíst, neboť odrážejí poslední vývoj směrem k exkluzivně chápanému evangeliu.
Krátký životopis Pavla Steigera
Pavel Steiger se narodil v Praze a ve svých 11 letech byla jeho rodina komunisty vypuzena do Benešova u Opavy, kde se stal z jeho otce havíř a jeho matka předčasně zemřela. Přestože rodina byla formálně katolické víry, na severní Moravě své vyznání definitivně přestala praktikovat. Pouze strýc Pavlovi sdělil, že pokud bude dobře jednat, dostane se do nebe. Z nedostatku jiných příležitostí začal Pavel v Ostravě studovat Vysokou školu báňskou. Zde se v 19 letech setkal i s věřícím spolužákem, který záhy zemřel, což Pavla vedlo k zamyšlení. Po škole si vzal svoji manželku Kláru, která byla poloviční Ukrajinka, a zblízka měl v roce 1966 možnost poznat SSSR. 11. 8. 1969, rok po okupaci ČSSR, s manželkou a dvěma malými syny, ve svých 28 letech emigroval do USA. Jak prohlašuje, „omítal odejít se Sovětským svazem na věčnost“.
Obrácení a počátky víry
Nejprve se Steigerovi usadili v malém městečku, kde jejich rodina tvořila jediné emigranty a ze 14-ti zde působících církví je postupně přišli navštívit a přivítat jejich zástupci. Když ovšem Pavel uslyšel zprávu o stvoření, s posměškem odmítl. Dojem na něho ale učinili baptisté, když zjistil, že byli ochotni adoptovat čtyři děti z Vietnamu, které byly potomky amerických vojáků. Po přestěhování do Los Angeles si Pavel zhruba ve 35 letech uvědomil pomíjivost života a snažil se najít nějaký smysl lidského bytí. Začal číst knihy Erich von Dänikena, ale ty ho neuspokojily. Jestliže je lidstvo produktem mimozemšťanů, koho produktem jsou tito mimozemšťané? Ptal se sám sebe. Při jedné návštěvě antikvariátu, ve svých 37 letech, sáhl bezděky po knize Hala Lindseyho The Late Great Planet Earth, která se otevřela na místě, kde autor vykládal útok Magóga na Izrael, jako útok SSSR v blízké budoucnosti na nově vytvořený, svébytný stát Izrael. Jako antikomunistu jej tato pasáž zaujala, stejně jako později křesťanské poselství této navýsost dispenzacionalistické a arminiánské knihy. Nakonec sám, skryt lidským zrakům, vydal svůj život Kristu. Bibli do té doby nečetl a původně si ji opatřil jen proto, že u proroka Ezechiela hledal popis helikoptéry. Jeho žena byla v té době na návštěvě Německa a Francie, a když se vrátila, měla doma křesťana. V další fázi začal Pavel zkoumat sbory, až narazil na Grace Comunity Church Johna MacArthura, pod jehož kazatelnou bylo podle Pavla možné vyrůst.
Vstup do křesťanské služby
Když uvěřila Pavlova manželka Klára, oba toužili evangelizovat i své krajany. To byl pro Pavla impulz vydat knihu s jednoduchou zvěstí evangelia. Kniha byla psána v dikci arminianismu a dispenzacionalismu a vyšla v roce 1985 pod názvem Zápas o duši. Steigerovi ji vydali vlastním nákladem a uhradili ji prodejem vlastního vozu. U nás vyšla poprvé v roce 1991 a stala se bestsellerem. Z knihy vyplývá, že si Pavel během krátké doby dokázal osvojit dispenzacionalismus, který ostatně zastává i MacArthur, a nalezl v něm zpočátku kompaktní, do sebe logicky zapadající teologický systém, jehož přesvědčivým stoupencem a propagátorem se v té době stal. Nicméně ač navštěvoval kalvinistický sbor, zatím zůstával na pozici Lindseyho arminiamismu.
Koncem roku byl Pavel přeložen do Indonésie, kde chodil do baptistického sboru. Jelikož zde většinu osazenstva tvořili anglicky mluvící cizinci, z nich měl každý nějaký přízvuk, Pavel se osmělil a začal vyučovat v nedělní škole, kam chodilo 40 – 50 návštěvníků. To se již jeho kniha dostala do rukou Otakaru Vožehovi v Monte Carlu, darbistovi, zastávajícímu stejný teologický systém, který si všiml Pavlových vyjadřovacích schopností a nabídl mu k vysílání radiový pořad rádia TWR v češtině. Jeho pořady začínaly slovy „Zdař Bůh a váš Pavel z Jakarty“. Po čtyřech letech práce v Indonésii skončila a Steigerovi se měli vrátit do USA, ale odešli do Ekvádoru, kde začala spolupráce s rádiem HCJB, nejstarší mezidenominační misijní společnosti. Československé vysílání začalo kolem Vánoc v roce 1975. Z rozhlasové spolupráce s TWR se zrodilo i vydávání časopisu „Zápas o duši“, které vycházelo v nákladu 150 – 500 výtisků a bylo rozesíláno ručně do Československa. Některé zásilky byly dokonce doručovány diplomatickou poštou. 7. 1. 1990 pak Steigerovi přijíždí do Československa.
Konverze ke kalvinismu
Někdy okolo roku 1985 Pavel začíná mít pochybnost ohledně stěžejního konceptu dispenzacionalismu, Danielova 70. týdne let. Tato pochybnost v něm hlodala, když nahlížel do knížek R. C. Sproula. Podle dispenzacionalistů je zde zobrazen Antikrist jako ten, který v budoucnu v novém chrámu zruší oběť v polovině „týdne-let“. Reformovaní učitelé však vidí jako toho, kdo zrušil chrámovou oběť již v minulosti, Krista. Když na základě četby reformované literatury přistoupil na amileniální pozici (v historické církvi rozpracovanou Augustinem), rozsypal se mu dispenzacionalismus jako „domeček z karet“. Nakonec Pavel přijal i reformovanou pozici z hlediska soteriologie, ale ponechal si baptistický přístup, odmítající paedobaptismus. Sám svoji pozici definuje následovně:
„Nechci, aby došlo k nedorozumění. Nehájím všechny historické reformační pohledy. Jsem zajedno s reformací v soteriologii (nauka o vykoupení), a chápání naprosté Boží svrchovanosti, ale mnohé stěžejní učení reformace nesdílím, např. (1) smlouvu milosti počínající v Gn 3:15, (2) dětské křty nebo (3) že mojžíšovské desatero je nejvyšší Boží mravní zákon jaký byl kdy Božímu lidu zjeven. Věřím (1) v novou smlouvu milosti počínající až Kristovou obětí na kříži (tou byli spaseni i starozákonní svatí), (2) v baptistický křest věřícího, a (3) mým mravním Zákonem, tak jako Pavlovým, je Kristus, jenž převyšuje nároky mojžíšovského desatera, které sloužilo smrti. Takže kdo jsem? Asi „reformovaný, novosmluvní baptista“. Jsem tedy sirotek jak reformátorů, tak anabaptistů, ale nejsem jejich dědicem. Moje teologické východisko není ojedinělé a už vůbec ne exkluzivní, protože již John Bunyan zastával velmi podobné teologické výchozí předpoklady, presuposice. Klasické reformační pozice tedy hájím jen částečně“.
Zde si dovolím vlastní vsuvku. Vidím Pavla Steigera jako klasického, takřka učebnicového biblického učitele. Ten bývá někým, kdo rozvíjí jednotlivé teologické impulzy do logického celku a domýšlí je. Je si přitom vědom, že jde jen o systémy, které jsou omylné, ale hledá logický, vzájemně kompatibilní celek, který dává vnitřní smysl. Je proto typické, že pokud se ze systému vyčlení jedna součástka, padá i celý systém. Proto se Pavlovi hroutí dispenzacionalismus (resp. jeho eschatologický pohled) a později i arminianismus (soteriologický pohled). O příklonu ke kalvinismu sám svědčí:
„Když jsem byl křesťanem asi 16 let, začalo mi z Písma vysvítat, že Kristus asi za všechny lidi nezemřel… tenkrát, aniž bych si to uvědomoval, jsem smýšlel rovnostářsky, humanisticky a v podmiňujících kategoriích: něco za něco, spasení za víru…. Za nedlouho jsem si oddychl, když jsem začal objevovat učení reformace o vykoupení a omezeným rozsahu smíření z knih R. C. Sproula. Začal jsem postupně chápat a bez obav a protestů věřit ve všemohoucí Boží svrchovanost a naprostou lidskou nemohoucnost.“
Jak je vidět, skrze Sproulovy knihy Pavel začíná opouštět nejen dispenzacionalismus, ale i přijímat kalvinismus. I když tyto věci nemusí souviset a dispenzacionalismus i kalvinismus lze spojit (viz třeba MacArthur), při hlubším promýšlení může vzniknout problém. Například zatvrzení a odpadnutí vyvoleného zosobněného etnického Izraele, není podle mého soudu z principu kalvinisticky důsledně ospravedlnitelné. Pavel svoji konverzi ke kalvinismu skrze Sproula pak popisuje i z hlediska snížení počtu čtenářů ZoDu:
„Důslednou Boží svrchovanost, přezdívanou kalvinismus, jsem poprvé představil v ZODu č. 60, duben 1999, přestože jsem byl o její pravdivosti přesvědčen již od roku 1995… Tehdy jsme vydávali v Čechách a na Slovensku 10.000 výtisků ZODu! … Nešlo ani tak o úbytek jednotlivců, ale spíše o důsledné, neoficiální, ale velmi účinné opatření ze strany vedení některých denominací, které časopis ze svých sborů prostě vyloučily… Díky Bohu, počet čtenářů ZODu se ustálil asi na 4.500 v CZ a 1.200 v SK.“
Další vývoj Zápasu o duši
Přesto Pavlovi zůstala skupinka věrných čtenářů, jejichž část možná odložila dispenzacionalismus i arminianismus a tito čtenáři se stali oddanými zastánci kalvinismu a amilénialismu. Dnes kolem časopisu Zápas o duši vzniká i seskupení sborů, přijímajících obvykle název „Biblická společenství“, „Biblický sbor“ nebo „Biblická církev“. Zápas o duši tak sehrávaná pro kalvinisty jednotící roli, podobně jako dříve pro charismatiky Život víry. Zimní kalvinistické konference jsou pak jakousi obdobou letních charismatických konferencí. A tak, jak tvořily charismatické sbory Jednoty bratrské a Křesťanská společenství dva hlavní proudy charismatického hnutí, dnes se zdá, že dva hlavní novokalvinistické proudy tvoří Biblická společenství a kalvinistické sbory BJB, jejichž představitelé se zimních konferencí aktivně účastní. Sám Pavel Steiger se přidružil k Biblické církvi v Praze, kde nyní může svobodně rozvíjet pětibodový kalvinismus.
Vývoj v BJB
V roce 2013 sdělil na konferenci mládeže členům BJB kazatel kalvinistického sboru v Kuřimi a učitel MacArthurova biblického institutu v Kroměříži následující: „My se bavíme o církvi Kristově. Mnozí z vás, pravděpodobně všichni nebo většina z vás jste členy baptistických sborů. Pravděpodobně většina z vás nejste členy Kristovy církve. To je ta realita, kterou sdílí Boží slovo.“ Tato malá ukázka zřejmě sděluje pohled novokalvinisty v BJB na denominaci, ke které se sbor před časem připojil. (Za nevhodnost výroku se autor později omluvil). Sbor v Kroměříži, při kterém se MacArthurův institut nachází, pak publikoval v roce 2017 článek ohledně Spurgeonovy aféry Downgrade, kdy jeho londýnský sbor opustil baptistickou unii. 3 listopadu 2018 na sjezdu BJB pak pět sborů, včetně těchto dvou, oznámilo vystoupení z kongregace a jako vzor citovalo právě Spurgeonovo oddělení se. Podle zprávy sboru v Kroměříži došlo k odhlasování tohoto prohlášení již v létě 2018 a sbor se v říjnu 2018 zaregistroval pod názvem „Biblické společenství“. Na stránkách Facebooku Lance Robertse se pak pod anglickým překladem prohlášení objevil následující komentář od uživatele Tom Prohaska:
„I'm am so flabbergasted that there weren't more churches that did not leave the Union. We did extensive evangelism campaigns in Cheb, As, Cesky Budejovice, Vinohrady, Cvikov, Decin, Olomouc and Zlin. We spoke the Truth and the True Gospel to hundreds in those communities. I just cannot believe these churches are now suppressing the truth and ashamed to stand up for God and His inerrant WORD!“
Současný trend
Je historickou zkušeností, že každé nové hnutí, kterému ke svému vzestupu poslouží chyby a nedostatky projevující se na současné náboženské scéně, nakonec ztratí svoji razanci vnitřními spory. V Čechách se určité projevy začínají objevovat u striktních reformovaných separatistů, jejichž jádro tvoří skupina bývalých baptistů shromážděných ve Svobodné presbyterní církvi, která je členem Free Presbyterian Church of North America. Je možné, že novokalvinismus i v Čechách bude kritizován především ze strany separatistů. Český novokalvinismus zatím není zřejmě zcela vyhraněn, ale objevují se určité náznaky, že zodité zastávají spíše separatistické tendence, ačkoliv se zde těší sluchu i John Piper.
Reflexe knihy „Svou slávu nikomu nedám“
Cílem tohoto rozboru není poskytnout přehledný autorův výklad pětibodového kalvinismu. Ostatně těchto pět bodů je notoricky známých a autor je uvádí jako kalvinismus v kostce: 1. Naprostá duchovní neschopnost, zkaženost člověka. 2. Boží nepodmíněné, svrchované vyvolení. 3. Kristovo omezené, účinné, cílevědomé vykoupení. 4. Neodolatelná milost, účinné povolání Duchem. 5. Vytrvalost svatých, zachování svatých Bohem (s. 331). Snahou této recenze je postihnout stěžejní myšlenky a určité specifické prvky, které by charakterizovaly společnou víru českých novokalvinistů.
Církev
V církvi existují podle autora v podstatě dvě skupiny křesťanů. Jedni, kteří věří ve „svrchovanost Boží“, což jsou pětibodoví kalvinisté, a druzí, kteří zastávají „svrchovanost člověka“, což jsou pelagiáni, semipelagiáni a arminiáni. Semipelagiány jsou ti, kteří „věří v přirozenou, vlastní inherentní schopnost rozhodnout se na základě „svobodné vůle“, zda přijmout nebo odmítnout Kristovu oběť na kříži“ (s. 42). Arminiáni sice nejsou semipelagiány, avšak jde spíše o rozdíl kvantity, než kvality. „Nezáleží, zda lidské a Boží zásluhy jsou v pelagianismu „90:10“, v semipelagianismu „50:50“ a v arminianismu „10:90“. Vždy rozhoduje „svobodná“ vůle, ať má přirozený nebo Bohem vybuzený důvod. Nakonec je to vždy člověk, který rozhoduje o svém spasení (s. 45). Ti, kdo nejsou kalvinisty, věří ve „svrchovanost člověka“, vycházejí z humanistické filozofie. Tuto filozofii ovšem nelze datovat do pozdního středověku a věku osvícenství, kam ji obvykle řadí historikové, ale projevila se v podobě pelagianismu již v 6. století, kdy inspirovala například proroka Mohameda k sepsání Koránu (s. 38). Podobně dnes se„duch světa vtírá do církve jako v době osvícenské; člověk se stává středobodem vesmíru. Není divu, že naše dnešní církve jsou ve své většině humanistické, arminiánské až pelagiánské (s. 77).
Chce-li být ale křesťan ortodoxní a stavět výhradně na „Boží svrchovanosti“, musí být pětibodovým kalvinistou, neboť „jestliže přijmeme jen jeden, platí všech pět, a jestliže popřeme jeden, zbývající čtyři neobstojí. Být jednou, dvou, tří, čtyř nebo čtyř a půl bodovým kalvinista je duchovní přelud“ (s. 57-58). Zdá se, že jedině pětibodový kalvinismus je východiskem pro zesvětštělou církev a kdo není kalvinistou, okrádá Boha o jeho slávu a zůstává v politováníhodném omylu. Bez obrácení se k pětibodovému kalvinismu, zřejmě nelze zastávat plnou Boží svrchovanost. Arminianismus pak souvisí s římským katolicismem a jak uvádí autor, čtenáři se v knize „seznámili se souznačnými, synonymními pojmy arminianismu a římského katolicismu“ (s. 101).
Adamův pád
Je-li poselstvím knihy tak radikální pohled, je dobré chronologicky prostudovat, k jakému učení by se měl člověk obrátit, aby se vyhnul humanismu a nestanul v područí ducha světa. Je proto třeba nahlédnout, jak v tomto konceptu Bůh tvoří člověka, jaké měl k tomu pohnutky a jaké z toho plynou pro lidstvo důsledky: „Satanův i Adamův pád byl ovládán a dopuštěn Bohem“. Bůh zde není tvůrcem jen stvoření, ale i dějin a proto „veškeré dějiny viditelného i neviditelného světa jsou Bohem tvořeny pro Něho“. Ačkoliv Bůh „nesváděl, neovlivňoval, neomezoval ani neurčoval Adamovo rozhodnutí“(s. 368), dozvídáme se, že Adamův hřích byl nutný k Boží slávě. Pokud by „Adam a Eva odolali zkoušce a nezhřešili by, sláva by padla na člověka, slavné spasení Bohem, Ježíšem Kristem, by se nekonalo a nemělo by smysl. Bůh by se musel dělit o slávu se svým stvořením“ (s. 369).
Po Adamově pádu by bylo spravedlivé „ponechat v zavržení všechny, ale pak by Boží „zjevná sláva nebyla nejvyšší“ (s. 369). Bůh ale potřeboval prokázat i svou milost a proto několik lidí vyvolil ke spáse. Bez toho by byla „Boží sláva… bez prokázaného milosrdenství“ (s. 369). Bůh tedy potřebuje pád člověka k tomu, aby se mohl oslavit, a potřebuje dále některé padlé vyvolit, aby mohl prokázat svojí milost. Pokud na stvoření a pád nahlédne v lineární časové ose, pak pokud by Bůh připustil svobodné rozhodnutí hříšníků ohledně spásy, znamenalo by to, „jako by se Bohu děly věci za zády, jako by byl omezen a musel respektovat rozhodnutí hříšníků a podle toho se rozhodovat za pochodu“ (s. 375). Svobodná volba proto v tomto konceptu omezuje Boha, případně jej nutí jednat v časové tísni.
Člověk a Bůh
Jak je to dále s člověkem po pádu? Arminiánské rčení, že Bůh miluje hříšníky a nenávidí hřích, je výsledkem humanismu, což deformuje pohled na Boha. „Známé klišé, že Bůh nenávidí hřích, ale miluje hříšníky, odporuje Písmu“ (s. 224). Boží láska je totiž v knize chápána jako „spásná láska“ a autor se proto vymezuje vůči tomu, že by Bůh spasil všechny lidi a je přesvědčen, že právě takto uvažují Arminiáni:
„Názor, že Bůh miluje stejnou spásnou láskou všechny hříšníky, jenom nenávidí jejich hřích, je dnes velmi rozšířený. Taková klišé zbavují Boha Jeho posledního a tím i prvního slova. Písmo jasně prohlašuje, že ten, kdo není v Kristu, je pod Božím hněvem: „Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává (J 3:36)““ (s. 29). „Miloval snad Bůh stejnou láskou Kaina jako Ábela, předpotopní lidstvo stejně jako osm členů Noemovy rodiny. Izmaela jako Izáka, Ezaua jako Jákoba, Jidáše jako Petra, kozly jako ovce? Písmo nezná takovou univerzální, všeobecnou lásku“ (s. 220).
Pokud „Bůh prokazuje stejnou spásnou lásku skrze Krista všem lidem bez výjimky, by muselo zahrnovat naprosto každého, ať věřil nebo bude věřit čemukoliv, ať žil nebo bude žít kdykoliv“. (s. 30) Podle této logiky, pokud Bůh miloval hříšníky, musel by je i spasit.
Jestliže tedy Bůh hříšníky nemiluje, jaký k nim má vlastně vztah? Je to vztah nenávisti: „Bůh nenávidí hříšníka… Bůh hříšníky kvůli jejich svévoli, sebestřednosti a nevíře nenávidí… (s. 223). Spravedlivý trest je u Boha důsledkem jeho nenávisti k hříšníkům, jelikož „Bůh netrestá důsledek, tj. hřích. Trestá příčinu, tj. hříšníka, kterého nenávidí.“ Tito Bohem stvoření lidé jsou pak ponecháni svým hříchům a svůj stav již od narození nemohou nijak změnit, protože Kristus za ně nezemřel a Bůh je neomilostnil. „V soudný den bude do ohnivého jezera uvržen neomilostněný hříšník (Zj 20,15)… Boží svatá povaha nepřipustí, aby nad hříšníkem přimhouřila jen oči a dovolila mu vstoupit do Božího domu“ (s. 224).
Limitovaná oběť smíření
Na hříšníky, které Bůh nevyvolil a které nenávidí, se pak Kristova oběť nevztahuje, neboť Kristus za ně nezemřel. Kristus zde proto není představen jako ten, kdo umírá za celý Adamův hřích, ale pouze za hříchy vyvolených. Hříchy na kontě nevyvolených zůstávají nesplaceny. Jinak řečeno Kristus neplatí jako druhý Adam plnou cenu za přestoupení prvního Adama, uvádějící lidstvo do stavu hříchu (dědičný hřích). Jeho oběť zřejmě odstraňuje až následné dílčí hříchy vyvolených. Pro podporu tohoto chápání je obvykle uváděn argument, který zastával Charles Spurgeon: „Kdyby Boží Syn přišel na svět, aby odpykal trest za každého člověka, který kdy žil, potom by byl Bůh Otec tím nejnespravedlivějším soudcem, protože by v poslední, soudný den odsoudil myriády lidí do ohnivého jezera, aby věčně pykaly za hříchy, za které již zaplatil na kříži. Jen lichvář by znovu vymáhal již jednou splacený dluh“ (s. 226). Existuje zřejmě jakási množina dílčích hříchů všech jednotlivců, přičemž za určité procento (či promile?) z celkového počtu hříchů Kristus dává svůj život.
Pokud někteří argumentují veršem, že se lidé mají smířit s Bohem (2 K 5,25), týká se to již spasených lidí, nikoliv nevěřících: „Jenom ten, kdo je spasen, se dá smířit s Bohem“ (s. 235). Jestliže Písmo používá ve vztahu k nesení hříchu slova „svět“ a „všichni“, z logiky kalvinismu nemůže jít o úplně všechny lidi. Pokud Bible popisuje Krista jako Spasitele světa (J 4,42), Beránka, snímajícím hřích světa (J 1,29), Boha smiřujícím svět se sebou samým (2 K 5,19) nebo smírnou oběť za hříchy celého světa (1 J 2,2), vždy se myslí nikoliv hřích celého světa, ale pouze hřích „všelijakých pohanských pronárodů bez rozdílu“ (s. 248 - 249). Pokud se však mluví o pojídání chleba daného za život světa (J 6,51), pak svět naopak znamená ty „kdo mají duchovní život v Kristu“ (s. 252). Autor pak dochází k závěru, že slovo svět může mít podle kontextu naprosto protikladný význam. Tento dílčí význam v jednotlivých verších pak odpovídá závěrům Dortské synody resp. doktríně omezeného smíření.
Dvojí Boží milost
V knize je dále kritizován koncept arminiánské tzv. „nápomocné (předcházející) Boží milosti“, která uschopňuje člověka reagovat na evangelium a „spásné Boží milosti“, která člověku zprostředkuje spásu. Autor zdůrazňuje, že z hlediska kalvinismu je Boží milost monergická (monos - jeden, ergasis - práce), což zde znamená koncept jediné Boží milosti, kdy se znovuzrození uskuteční bez lidského přičinění. Nicméně i v autorově konceptu jsou Boží milosti dvě. A to „obecná“ a „neodolatelná“. Obecná milost je v podstatě soucitná, skrze kterou Bůh zahrnuje nenáviděné hříšníky dobrem. Tato milost však „nemá se schopností zvolit nebo zamítnout Boží spasení nic společného“ (s. 102). I když Bůh dal svého Syna výhradně za vyvolené, neznamená to, že by tito vyvolení mohli činit pokání, natož uvěřit. K tomu potřebují „neodolatelnou Boží milost“.
Neodolatelná milost je zde představena jako určitá síla nebo moc, skrze kterou Bůh do člověka vkládá víru. Autor si v knize vypomáhá amiléniální koncepcí, která na základě Zj 20,1-3 ztotožňuje milénium s věkem církve (s. 276) a tvrdí, že uvěření je „prvním vzkříšením“ (znovustvořením). „Písmo požaduje po všech pozvaných, kteří slyší evangelium, reakci, jíž není přirozený člověk schopen, jestliže nebyl Bohem znovustvořen“ (s. 63). Odmítnutí Krista je zde dáno na roveň odmítnutí znovuzrození a „odmítnout znovuzrození je stejně absurdní jako odmítnout tělesné narození“ (s. 271). Tuto milost tedy nelze odmítnout podobně, jako Lazar nemohl odmítnout tělesné vzkříšení. Neodolatelnou milost autor nechápe jako strohý suverénní a jednostranný právní akt vládce, který pouhým soudním výrokem omilostňuje hříšníka, který ji na základě vyjádření své dobrovolné vůle přijímá. Milost je zde brána spíše jako moc, zřejmě Ducha svatého, kterou padlý člověk jinak odmítá, dokud není „znovustvořen“ a která nejprve přemůže jeho vůli a vloží do něho víru.
Předurčení ke spáse a k zatracení
Ačkoliv Bůh nevyvolené hříšníky utkal v těle matky (s. 281), činil tak již s vědomím, že budou navěky zatraceni pro jeho slávu. Předem dané zatracení zde totiž slouží nejen k demonstraci Boží spravedlnosti, ale i Boží slávy. Toto zavržení neboli „negativní Boží předurčení“, je předem dáno „výnosným dekretem“ (s. 167), jelikož Bůh stvořil historii ještě před stvořením věků. Proto „zavržení svými zlými motivy naplňují historii hříšného, padlého světa, kterou Bůh svrchovaně předurčil, že bude negativní pro jeho konečnou slávu.“ (s. 167) Jedná se zde o pasivní ponechání hříšníků jejich hříchu „v jejich negativním předurčení… v přirozeném stavu v satanově otroctví“ (s. 167). Toto předurčení není nahodilé, ale „je podmíněno Jeho svatou povahou, rozhodnutím jeho trojjediné rady: co se mu líbí, to uskuteční (Iz 46,10)".
Vedle zavržených jsou pak i aktivně vyvolení, kteří patří k Božímu lidu ještě dříve, než činili pokání a uvěřili (Sk 18,9), neboť se jedná o „vyvolený lid, který netuší, že jej někdo… vyučí Božímu slovu a zaseje mu do Bohem zkypřeného a otevřeného srdce… evangelium“ (s. 345). Tito lidé slouží k demonstraci Boží milosti a nemohou se pro spásu nikterak rozhodnout. Kdyby tak učinili, ohrozilo by to Boží svrchovanost. Tito lidé se, jak bylo uvedeno, nestávají Božími dětmi na základě víry (sola fide), jelikož „víra nepodmiňuje, nýbrž potvrzuje spasení“ (s. 190). Lidé víry ani nejsou schopni, ale jsou spaseni skrze vyvolení, mocí neodolatelné Boží milosti. „Spasení nepředchází víru a víra nepředchází spasení“(s. 270). Protože spása závisí výlučně na Bohu, je autor přesvědčen, že každý upřímný arminián, který se na Boha obrací, aby spasil hříšníka, se „modlí v kalvinistickém duchu“(s. 89).
Evangelizace
Cílem evangelizace není primárně záchrana ztracených, ale především Boží sláva. Tato sláva se projevuje tím, když se zjeví, že nevyvolení nemají výmluvu a budou spravedlivě zatraceni:
„První důsledek evangelizace pro Boží slávu a dobrotu je, že celé stvoření, včetně andělů, je svědkem toho, jak ti, kdo nebyli od věků zapsáni v knize života, jsou bez omluvy, protože odmítají Ježíše Krista a Boží moc (Ř 9,22)… Bůh ponechává zavržené napospas jejich svévoli, pasivně je zatvrzuje, oslepuje a v konečném důsledku se na nich oslaví Jeho moc (Ř 9,22), když odsoudí jejich svévolnou nevíru“ (s. 352).
Zatímco v arminianismu je důraz na to, že během evangelizace nebesa jásají nad každým spaseným, kalvinismus zdůrazňuje, že „nebesa jásají nad Boží spravedlností, dokonce se hlasitě dožadují odsouzení hříšných“ (s. 353). Evangelizace je tedy určena především hříšníkům, které Bůh nenávidí, kteří nejsou zapsáni v knize života a nemohou se pro evangelium rozhodnout:
„Právě tomuto přirozenému člověku je evangelizace určena… Jak jsme se právě dočetli, první důsledek evangelizace pro Boží slávu a dobrotu je, že kážeme i těm, komu Bůh oslepil oči a nedal víru… je to Bůh kdo dopouští, aby zatvrzení setrvali ve své přirozenosti, a tak nemysleli, neviděli, neslyšeli; aby odmítli evangelium, a tím sami sebe postupně zatvrzovali pod satanovým duchem až do soudného dne. Ti, kdo káží evangelium jsou pro ty, kterým Bůh otupil mysl smrtonosnou vůní“ (2K 2,16a) (s. 353 – 354).
Evangelium tedy není v první řadě vyhlášením svobody zajatým, ale z hlediska amiléniálního kalvinismu kralováním s Kristem a vynášením soudu: „Roznášející evangelia kralují s Kristem mezi dvěma jeho adventy (Zj 20,6), proto nemohou nesoudit, jelikož podle evangelia svazují, co svázala nebesa, a rozvazují, co nebesa rozvázala (Mt 18,18)“ (s. 354). Zdá se tedy, že hlavním cílem evangelizace je demonstrace zatracení nevyvolených. Evanglista se tak stává smrtonosnou vůní pro ty, které se Bůh rozhodl zatvrdit, aby se oslavil.
Vytrvalost svatých
Jelikož spása člověka závisí jen a výlučně na Bohu a člověk zde jedná jako pasivní subjekt, nelze spásu ani svým rozhodnutím získat, ani svým jednáním ztratit. Přesto, že věřící člověk již může jednat svobodně, Boha opustit nemůže. Pokud přesto Bible mluví o odpadnutí od Krista, pak mluví o lidech, kteří mu nikdy nepatřili a odpadají od svého odpadlického stavu. Nejedná se přitom o protimluv. Všechny verše, varující věřící od zatracování bratra (Mt 5,22) neodpuštění (Mt 6,15) rouhání Duchu svatému (Mk 3,29) či cokoliv dalšího ohrožujícího spásu, se týkají pouze těch, kteří nejsou vyvolení. Vyvolený člověk se ničeho takového již dopustit nemůže, případně se od těchto hříchů zase odvrátí, protože „Bůh je příčina vytrvalosti svého lidu“ (s. 306).
Pokud například epištola Židům mluví o „osvícení“ (φωτίζω) a první církev spojovala osvícení s obrácením, případně křtem do Krista, v kalvinismu ještě nejde o spásu. I když ve stejné epištole byli osvícení pro víru v Krista zbavováni majetku (Žd 10,32-34), není to synonymem spásy. A to navzdory skutečnosti, že okusili nebeského daru, stali se účastníky Ducha svatého, zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku (Žd 6,4), nejde o vyvolené. Totálně zvrácený a nevyvolený hříšník totiž může mít účast na Duchu, poznat pravdivost Božího slova i moc budoucího věku. To všechnu mu Bůh zprostředkuje a člověk může „okusit, ochutnat dar spasení“, ale nakonec jej ponechá v jeho hříchu, aby demonstroval svoji spravedlnost, protože Kristus za něho nezemřel. „Ani jeden z citovaných veršů (Žd 6,4-6) nepotvrzuje, že šlo o opravdové znovuzrozené věřící, kteří by později odpadli“ (s. 317).
V podstatě se dá říci, že všechny případy odpadlictví prismatem doktríny o vytrvalosti a všechna varování před odpadlictvím se týkají pouze nevyvolených, které Kristus nikdy neznal. Dokonce i Jidáše, který patřil k vyvoleným Dvanácti apoštolům, který kázal evangelium, vymítal démony a uzdravoval nemoci „Kristus nikdy neznal“ (s. 172). Navíc Kristus nikdy nestrpí, aby ho nevěsta opustila, protože by se z něho stal zhrzený nápadník. A nejen to, pokud by člověk měl svobodu od Boha odejít, Kristus by ztratil své Božství! „Kdyby jej jeho nevěsta nemilovala, Jeho lid nebyl věrný, stal by se zhrzeným nápadníkem, přestal by být Bohem“ (s. 275). Když pak Bůh sám Mojžíšovi praví, že vymaže z knihy (života) toho, kdo proti němu hřeší (Ex 33,23-33), autor namítá, že „zde nešlo o věřící lid, šlo o dav obyčejných modlářů“ (s. 325) Jak se tito hříšníci, jejichž jména měla být vymazána, v knize života ocitli, autor nevysvětluje.
Eisegeze
Ačkoliv je kniha biblickými verši hojně prostoupena, odhaduji, že až třetina jejich textu je tvořena vloženým textem, aby čtenář těmto textům správně porozuměl. Odborně se tomuto výkladu říká eisegeze, která spočívá v tom, že autor své předporozumění vkládá do primárního textu. Eisegeze bývá označována jako opak exegeze, která daný text ponechává v narativním stavu a snaží se jej vyložit. Rád bych podotkl, že eisegezi považuji za užitečný způsob tam, kde je již předem jasný celkový význam a kde se poté volí dokreslující kontext. Například na základě studia Písma je známo, že Ježíš je Bůh, druhou osobou trojice. Pokud si učitel připravuje vyučování, nemá obvykle potřebu to znovu aznovu dokazovat zPísma, ale pro svoji prezentaci (dokreslení této doktríny) zvolí skrze eisegezi vhodné verše. Podobně je tomu zde. Daná kniha nejprve vúvodu představuje jako správné Dortské kánony a poukazuje na chybnost Remonstrace. Poté na základě vhodně zvolených veršů demonstruje jejich pravdivost. Do veršů, u kterých není zřejmý kalvinistický charakter, pak autor vkládá vysvětlení na základě svého předporozumění. Těchto veršů jsou zde desítky. Uveďme tedy jen několik demonstrativních příkladů.
Daná kniha nejprve v úvodu představuje jako správné Dortské kánony a poukazuje na chybnost Remonstrace. Poté na základě vhodně zvolených veršů demonstruje jejich pravdivost. Do veršů, u kterých na první pohled není zřejmý jejich kalvinistický charakter, pak autor vkládá vysvětlení na základě svého chápání kontextu. Těchto vršů jsou desítky. Zde je uvedeno jen nekolik demonstrativních příkladů:
"Ale Bůh bohatý ve svém milosrdenství, z velké lásky, již si nás zamiloval [odvěkou spásnou láskou], probudil nás [kteří mu patříme od věčnosti před stvořením světa], k životu s Kristem, když jsme byli mrtví pro své hříchy [uvězněni v satanově žaláři]" (s. 90).
· "Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte [ze stromu poznání dobrého a zlého] otevřou se vám oči a Budete jako Bůh znát dobré i zlé [budete se snažit jej omezit]" (s. 94).
· "Smiluji se však, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji [má smrt zahladí hříchy jen těch, nad kterými jsem se smiloval a slitoval]" (s. 130).
· "Neboť v Kristu usmířil Bůh svět se sebou [všeliké pohanské národy bez rozdílu]" (s. 249).
· "Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale aby všichni [z nás] dospěli k pokání" (s. 255).
· "A chtěl [Apollos] projít do Achaje, bratři ho v tom povzbudili a napsali učedníkům, aby ho přijali. Když tam přišel, velmi prospěl těm, kteří uvěřili skrze milost Boží [uviděli neodolatelně Krista]" (s. 283).
· "Petr mu odpověděl: Tvé peníze ať jsou zatraceny i s tebou [Šimon vskutku neuvěřil]" (s. 320).
Při pohledu na některé výše uvedené vsuvky je vidět, že nejde jen o dokreslení významu textu, ale o jeho kalvinistický výklad. Například je implikováno, že Boží „láska“ je „láskou spásnou“ a kdyby Bůh miloval všechny, musel by je spasit. Nebo je zde snaha doložit, že pokud by měl člověk svobodnou vůli, „omezil“ by tím Boha. Dále je individualizované Boží smilování ztotožněno s omezeným smířením stejně, jako je „svět“ chápán pouze jako určitá část lidí z všelikých národů. Jinde jsou „všichni“ omezeni na skupinu vyvolených nebo je „milost“ ztotožněna s neodolatelnou milostí. Pokud Písmo o někom píše, že uvěřil, byl pokřtěn a po čase byl apoštolem pro svůj hřích proklet, je třeba říci, že ve skutečnosti neuvěřil. Tyto ukázky jsou názorným příkladem předporozumění biblického textu a demonstrací, jak prismatem Dortských kánonů kalvinisté chápou resp. (re)definují biblické pojmy. Pětibodový kruh se tak stává výchozím hermeneutickým principem a exegeze slouží k harmonizaci biblických veršů k jeho ospravedlnění.
Jádro věroučného střetu
Vlna novokalvinismu nebo kalvinismu, ať už to nazveme jakkoliv, je realitou, se kterou se nyní budou muset vypořádat mnohé církve. Podstatnou otázkou tedy je, co stojí za touto vlnou? Jedná se o hnutí Ducha svatého? Jedná se o dílo nepřítele? Jde o sociologický fenomén? Nevidím jako nutné a dokonce správné pouštět se znovu do staletých bojů a opakovat to, co před staletími řekli jiní. Období tuhých a umrtvujících bojů o ortodoxii nakonec pozvedl luteránský pietismus. Neshledávám jako možné pochopit, natož definovat Boží věčné vykupitelské dílo z pozice prostorem a časem omezeného člověka. Snaha pochopit a hlavně popsat Boží konání mimo prostor a čas a ještě skrze toto chápání posuzovat druhé se mi nejeví jako moudré. Sám vyznávám teologii paradoxu. Mnoho tezí v Písmu má v Písmu i svoji antitezi. Na otázku, z kolika procent spása člověku záleží na Bohu a z kolika na člověku odpovídám otázkou: Z kolika procent je Pán Ježíš Kristus Bůh a z kolika procent člověk? Podobné pnutí vidím mezi možností volby a vyvolením.
Proto neodmítám extrémy, ale musí být alespoň dva, a to protichůdné. Pak jde o paradox. Podobný postoj má například Norman Geisler nebo Ravi Zacharias. Chalcedonské krédo, definující podstatu Krista je vulgárně řečeno jistou aplikací zákona „negace negace“. Pokud nejsem schopen definovat, jak to je, definuji, jak to není. Princip neurčitosti, velmi zjednodušeně a nepřesně, nedefinuje, kde se předmět nachází, ale odhadne, kde se nenachází. Chalcedon nedefinuje, v jakém vztahu jsou lidská a Boží přirozenost, ale v jakém vztahu nejsou.
Tvrdit totiž, že jen kalvinismus je jediným správným reformovaným učením, diskriminuje například luteránství. To se (alespoň povšechně) vyhnulo pozdějším kalvinisticko-arminiánských půtkám. Jako příklady možné reakce na expanzi novokalvinismu zde uvádím odkaz na konfrontaci s historickým kalvinismem i novokalvinismem. První je reakce luteránů, druhá baptistů a třetí letničních. Luteránské krédo „O věčném Božím předzvědění a vyvolení“ uvádí:
„Praedestinatio, čili věčné Boží vyvolení, se týká pouze pobožných a milých dítek Božích, je příčinou jejich spásy, kterou také připravuje a zařizuje vše, co k ní náleží. Na tomto je naše spása tak mocně založena, že ji „pekelné brány nepřemohou“... To, že je „mnoho povolaných a málo vyvolených“ netřeba chápat tak, jakoby Bůh nechtěl každého spasit. Příčina je v tom, že nechtějí vůbec poslouchat slovo Boží, nebo jím drze opovrhují, zatvrzují si uši a srdce a tak lemují Duchu svatému jeho cestu, takže nemůže v nich jednat své dílo. Nebo i když ho slyšeli, znovu ho vypustí z mysli a nedbají na něj. Na tom však nemá vinu Bůh ani Jeho vyvolení, ale jejich zloba… Protože vše, co je napsáno (jako svědčí apoštol), je napsáno na naše poučení, abychom měli naději v trpělivosti a v útěchu Písma. Proto zavrhujeme tyto bludy: 1. Učení, že Bůh nechce, aby všichni lidé činili pokání a věřili evangeliu. 2. Také, že když nás Bůh k sobě volá, nechce opravdu, aby všichni lidé přišli k Němu. 3. Také, že Bůh nechce, aby byl každý spasen, ale že některé bez ohledu na jejich hříchy, jen podle své rady, předsevzetí a vůle určuje na zatracení, aby nemohli být spasení.“
Jižní baptistická konvence v konfrontaci s novokalvinismem přijala „Vyhlášení tradičního pohledu jižních baptistů na Boží plán spásy“, kde uvedla:
Článek 3 (Vykoupení v Kristu): Tvrdíme, že Kristem přijatý zástupný trest je jedinou dostupnou a účinnou obětí za hříchy každého člověka. Popíráme, že toto vykoupení přináší spásu bez svobodné odpovědi člověka v podobě pokání a víry. Popíráme, že Bůh udílí nebo upírá toto vykoupení bez ohledu na svobodnou vůli člověka. Popíráme, že Kristus zemřel jen za hříchy těch, kdo budou spaseni.
Článek 4 (Boží milost): Tvrdíme, že milost je rozhodnutí Boží štědrosti poskytnout spásu každému člověku na základě vlastní vykupitelské iniciativy, s níž svobodně nabízí evangelium v moci Ducha svatého a prostřednictvím Ducha sjednocuje věřícího s Kristem skrze víru. Popíráme, že tato milost potlačuje nutnost svobodné odpovědi nebo že jí nelze odporovat. Popíráme, že tato odpověď víry je jakýmkoli způsobem záslužným skutkem, který přináší spásu.
Článek 5 (Duchovní obnova hříšníka): Tvrdíme, že každý člověk, který odpovídá na evangelium svým pokáním a vírou, je znovuzrozen mocí Ducha svatého. Je novým stvořením v Kristu a ve chvíli, kdy uvěří, vstupuje do věčného života. Popíráme, že jakýkoliv člověk může být duchovně obnoven dříve, než (nebo nezávisle na tom, že) uslyší evangelium a odpoví na ně.
Článek 6 (Vyvolení ke spáse): Tvrdíme, že pokud jde o spasení, vyvolení vypovídá o Božím věčném, milostivém a jistém plánu mít v Kristu lid, který je skrze pokání a víru jeho. Popíráme, že vyvolení znamená, že Bůh od věčnosti předurčil určité lidi ke spáse a jiné k odsouzení.
Článek 8 (Svobodná vůle člověka): Tvrdíme, že Bůh vyjadřuje svou svrchovanost tím, že každého člověka vybavuje skutečnou svobodnou vůlí (schopností volit mezi dvěma možnostmi), která musí přijít ke slovu, když člověk přijímá nebo zamítá Boží milostivé povolání ke spáse prostřednictvím Ducha svatého skrze evangelijní zvěst. (Popíráme, že rozhodnutí víry je čin Boží, a ne lidská odezva. Popíráme, že je nějaké „účinné volání“, určené určitým lidem, na rozdíl od „obecného volání“, určeného všem, kdo slyší evangelium a rozumějí mu.)
Američtí letniční pak ohledně infiltrace novokalvinismu vydali v roce 2015 „Letniční odpověď reformované teologii", která částečně navázala na starší prohlášení z roku 1978 „Věčná jistota“. V novém, velmi vstřícném a smířlivém prohlášení, se mimo jiné uvádí:
„Je důležité si uvědomit, že reformované a arminiánské skupiny, a to zejména v jejich umírněných pohledech, jsou plně křesťané. Když se podržíme vysokého náhledu na Písmo, obojí tvrdí, že lidstvo potřebuje spásu, že jediný Bůh může spásu poskytnout a že Kristus je Božím zaopatřením pro naši potřebu. Ve skutečnosti členové obou skupin souhlasí s evangelizací a učednictvím, i když se liší v určitých teologických bodech...
Pokud je vše skutečně předurčeno a Boží volba je jediným účinným faktorem Božího rozhodnutí člověka zatratit, konečná zodpovědnost v takovém případě se zdá být nalezena u Boha, nikoliv u člověka. Jednotlivec je zde bezmocný, a proto by neměl trpět za to, co mu bylo uloženo. Odstranění schopnosti s sebou nese odpovědnost…
Je třeba poznamenat, že existují nebezpečí extrémních projevů u obou skupin. Jedna extrémní forma arminianismu může být označena jako pelagianismus, kde se zdá, že věřící se v podstatě zachraňují kvalitou svého života a víry. Extrémní forma reformované teologie je někdy nazývána hyperkalvinismem, kde jednotlivec, jak je poznamenáno výše, nemá žádnou roli v záchraně ani v odsouzení. Pro ani jeden z nich neexistuje opora v Bibli, ani uspokojivé vysvětlení z reálného života…
Zatímco mezi těmi, kteří se sami identifikují jako arminiáni a reformovaní existují jasné rozdíly, v teologii je opravdu více toho, co nás spojuje, než rozděluje. Extrémy, přítomné na obou stranách, je třeba odmítnout. Zatímco individuální výuka a kázání v obou táborech mohou být někdy kontroverzní, souhlasíme s imperativem hlásat evangelium ztraceným. Je-li reformované myšlení rozšiřováno a přijato do extrému odstranění veškeré lidské odezvy, musíme ho odmítnout a zůstat věrni volání a příkladu Krista a jeho učedníků, kteří všechny volají k Němu a skutečně nabízejí spásu všem“.
Jádro sociálního střetu
Novokalvinismus vidím spíše jako sociologický fenomén, který profituje z toho, že našel na křesťanském trhu „slepé místo“. Kalvinisté se nemýlí v tom, že arminiáni vskutku snadněji odpadají k liberalismu a humanismu. Poslední vývoj ovšem ukazuje, že to zdaleka není jen problémem arminiánů. Tlak liberálů, ekumenistů, scientistů, LBGTQ hnutí a genderistů zahání mnohé do defétismu. Kdo ze současných teologů má ještě odvahu otevřeně věřit tomu, co bylo ještě v minulém století samozřejmé? Kdo se přihlásí k historicitě prvních jedenácti kapitol knihy Genesis? Kdo přitaká verbálně plenární inspiraci Písma? Kdo otevřeně vyzná, že Kristus je jedinou cestou ke spáse? Kdo poukáže na rozdílnou službu muže a ženy v církvi? Kdo dnes vidí odlišnou koncepci spásy mezi protestanty a katolíky? Kdo dnes odsoudí homosexualitu jako hřích? Spíše se mnozí trumfují, kdo zaujme co nejmírnější stanovisko. Většina novokalvinistů s tím ale problém nemá, a tak to mnohé přivádí do jejich tábora, kde jako „bonus“ obdrží radikální kalvinistické doktríny. Kdo s tím má problém, by si měl ale uvědomit, že mladí lidé následují především ideály a často odmítají pragmatismus. Rovněž milují přímočaré pravdy, dokáží ocenit radikalismus, nedocení kompromis a citlivě vnímají církevní politiku.
Jenže, podobně jako ekonomika, i křesťanská meteorická hnutí mají své cykly, kde se střídá: 1. deprese, 2. konjunktura, 3. krize a 4. recese. Kalvinismus vstal z mrtvých po vlně metodismu a nabral na síle poté, co se především z arminianismu vzešlé charismatické hnutí dostalo do excesů, ekumenismus vyprázdnil jasné učení, a manažerské metody nevedly k adorovanému růstu. Ale i bublina novokalvinismu praskne, jelikož jeho síla je postavena na konfrontaci a následné proselytizaci. Novokalvinismus je namísto na evangelium zaměřen primárně na propagaci svých pěti bodů. Resp. nevidí v tom rozdíl. Když si dnes člověk vezme Zápas o duši nebo si poslechne záznam ze zimní konference, může si být takřka jist, že snad každé nosné téma skončí propagací nějakého z pěti bodů, případně východisko téměř z jakékoliv krize bude spatřováno v aplikaci kalvinismu. To samozřejmě nelze činit donekonečna. Nakonec sami novokalvinisté zjistí, že k nápravě církevních hříchů nestačí naučit se "počítat do pěti". Později bude třeba pomáhat i těm, které novokalvinismus zklame, z čehož bude těžit další vlna. Jaká bude? Myslím, že se bude jednat o kontemplativní křesťanskou mystiku. Dovoluji si zde nabídnout malou prognózu.
Pokud bych byl křesťanským knihkupcem s obchodním duchem, velmi vážně bych uvažoval o překladu a vydání dvou knih, které by si, věřím, na českém trhu našly své čtenáře, jelikož zde existuje velká poptávka. První je studie Normana Geislera „Vyvolen, ale svobodný“ a druhou studie Rogera Olsona „Proti kalvinismu“, ke které napsal předmluvu kalvinista Michael Horton a která stoji v opozici Hortonově knize „Pro kalvinismus“. K ní napsal předmluvu pro změnu Olson. Je vidět, že oba špičkoví teologové (pětibodový arminián a pětibodový kalvinista) se vzájemně neproklínají ani si neupírají punc ortodoxie. To by pro nás mělo být vzorem.
Závěr
Popřejme tedy novokalvinistům mnoho zdaru, projevme trpělivost, velkodušnost a shovívavost. A hlavně, definujme mladým křesťanům ve svých církvích stručné a jasné pozice vycházející z Bible. Církev, která nedokáže obhájit své krédo nebo ho dokonce již vyprázdnila, nemůže v konfrontaci obstát. Je přitom třeba mít na paměti, že jednobarevná vlajka nic nesděluje a příliš mnoho pruhů je nesrozumitelných. Úplně závěrem bych rád zdůraznil jednu myšlenku. Pokud dnes novokalvinisté tvrdí, že reformační církve již nezvěstují pravé evangelium tím, že akceptují římské katolíky, je třeba si uvědomit, že synonymní pojem ke katolicismu je pro ně zřejmě arminianismus. Na tento myšlenkový konstrukt poukazuje již motto v knize Pavla Steigera, kde hned pod nadpisem je uvedeno: „Augustin vs. Pelagius; Reformace vs. římský katolicismus; Kalvinismus vs arminianismus“ (s. 3). Vypadá to, jakoby jediným možným způsobem, jak se oddělit od římského katolicismu, byla v očích novokalvinistů zřejmě jen akceptace pětibodového kalvinismu.