Miluje Bůh hříšníky?
Ještě nedávno by se mi tato otázka jevila zbytečnou. Bůh přeci miluje každého člověka, kterého stvořil ke svému obrazu, již při stvoření mu dal ducha sám ze sebe a zaopatřil jej. Po jeho pádu svou lásku prokázal tím, že za hříšníky dal svého prvorozeného Syna, Ježíše Krista. Bůh sám je láska, miluje svět a touží, aby k němu každý přišel. Zdálo by se mi zbytečné to opakovat, jelikož jsem to slýchal prakticky všude a dodnes tomu věřím. Představa, že Bůh hříšníky ze své podstaty nenávidí, když odmítají evangelium, mi nepřijde biblická. Přesto jsem zjistil, že existuje opravdu velká míra vzácných a milovaných Božích dětí, úctyhodných pro své dílo a stálost na vinici evangelia, kteří takto věří. To opravdu poslední, co bych chtěl, dostávat se do sporů s bratry, kteří milují Krista a jeho slovo. Třesu se, abych se nikdy nepostavil proto nikomu a ničemu, kde se jedná o Boží dílo. Jsem člověk omylný, chybující a tak málo poučitelný.
Přesto zde jde o víc, než o to, koho Bůh miluje a koho nenávidí. Jedná se zde o Boží charakter. Je Bůh neustále rozhněvaný, prahnoucí po pomstě? Je snad hněv Boží podstatou? Nebo je Bůh laskavý vládce, jehož podstatou je láska a který touží po spáse každé duše, nikoho nevyjímaje? Podle mého názoru nelze Boha redukovat na dílčí pohledy. Vždy jsem byl stoupencem komplexního pohledu včetně paradoxů. Žádný teologický systém, natož člověk, není schopen Boha obsáhnout a každý kazatel bude mít své důrazy. Přesto nabídnu svůj pohled.
Když se Pána Ježíše kdosi ptal, co je nejdůležitější přikázání, odpověděl, že milovat Boha a poté svého bližního.
Mk 12:30-31: Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!´ Druhé pak je toto: `Miluj bližního svého jako sám sebe!´ Většího přikázání nad tato dvě není."
Na jiném místě pak Ježíš praví, že máme milovat nejen bližní, ale i své nepřátele a dokonce uvádí i důvod:
Mt 5:43-45: Slyšeli jste, že bylo řečeno: `Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.´ Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.
Jsem přesvědčen, že to, proč on dává slunci svítit a posílá déšť na nepřátele jeho dětí, je rovněž láska. A rovněž věřím, že milováním bližního i nepřítele následujeme cestu Božího Syna a Nebeského Otce, který je dobrý ke všem. Osobně věřím, že proto, že je miluje. Kdosi napsal, že láska se měří velikostí oběti, kterou jsme ochotni obětovat. Tou největší obětí je oběť Pána Ježíše Krista, která byla za nás dána. Nevěřím, že jen za nás, jelikož Písmo uvádí:
1 J 2:2: On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa.
Co je zde myšleno tímto světem definuje dále apoštol Jan, když píše:
1 J 4:9: V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život.
Chápu zde svět, na který byl Ježíš poslán, prostě jako obydlené místo na zemi, kde se vyskytují lidé, které Bůh miluje a kterým má být zvěstováno evangelium. O skutečnosti, že Bůh miluje i ty, kteří nebudou schopni jej následovat, mluví i příběh, popisující setkání Ježíše a bohatého mládence:
Mk 10:21-22: Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: "Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!" On po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku.
Lk 18:24: Když Ježíš viděl, jak se zarmoutil, řekl: "Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!“ Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý člověk vešel do Božího království.
Ježíš zde s láskou pohleděl na mládence, který jej pro lásku k majetku nebyl sto následovat. Ježíšův pohled pro mne zde představuje i Boží pohled. Možná si ten mládenec dal nakonec říci. Přesto mne absolutní Boží požadavek k následování vede k bázni a třesení a vím, že sám bych se k následování Krista bez Boží pomoci jednoduše nedokázal důsledně rozhodnout. Tato pasáž, ukazující Boží lásku k hříšníkům - není pochyb, že tento mládenec hříšníkem byl a Ježíše nenásledoval - mne rozhodně nevede k sentimentálnímu a romantickému pohledu na Boha. Ano, Bůh miluje, zve, vybízí, ale požaduje vše. Jak jen jsem já hříšný mohl dosáhnout v jeho očích milosti? S tolika strachy, obavami, pochybami? Nikdy bych se nedokázal přimět či přinutit se dát Bohu do jeho rukou. Vlastně se divím, že Bůh může ještě někoho takového, jako jsme já, vůbec snášet? Na místě toho mládence – kdybych už věděl to, co vím teď, bych padl Kristu k nohám a zoufale bych volal. „Pane, zbav mne té lásky k mamonu, pomoz mne bídnému překonat sám sebe. Pane, jsem sevřen vášněmi a bez Tebe to nedokážu“. Vím, jak člověk může být lecčíms svázán. Přesto všechno je zde milující Kristův pohled a pozvání k následování. Děsím se slov „někteří toho nebudou schopni“! Kéž by je všechny Bůh uschopnil. Vůbec se nedivím otázce učedníků:
Lk 5, 26: „Ti, kdo to slyšeli, řekli: "Kdo tedy může být spasen?"
Ježíš však odpovídá:
Lk 5, 27: "Nemožné u lidí je u Boha možné."
Tam, kde toužíme, ale nedostává se nám sil, kde je naše vůle uzavřena do svírací kazajky touhy těla; tam, kde tolik moc toužíme Boha následovat, ale kde satan skrze naše touhy navazuje své smyčky a vláčí nás jimi v naší sebestřednosti, tam je nade vším Bůh. Mnohokrát toužíme vykonat Boží vůli, ale naše tělo to nedokáže. Pro naši slabost bojujeme do krve, ale ničeho nedosáhneme. Jak bídní jsme to lidé. Kdo nás vysvobodí z tohoto těla hříchu? Kdo zlomí krutou závislost hříchu? Jedině Bůh, mocí svého Ducha dokáže překonat otěže naší tělesnosti. Vyzkoušel jsem si až do morku kostí, že nedokážu překonat sám sebe. Jsem podoben ptáku, který sice máchá zběsile rukama, ale nevznese se ani o centimetr od země. Zákon hříchu je silnější než naše schopnost vykonat naše dobrá rozhodnutí.
Přesto to není konečná. Je zde ještě Boží moc, stejná, která vzkřísila Krista z mrtvých. Nedělám si vůbec žádné iluze, že bych na místě toho mladíka dokázal vše rozdat. Ale dnes již vím, že bych volal k Bohu. Buď mi Bože milostiv! Nedej, ať zahynu i se svým majetkem. A tak mám naději ve slovech: „U Boha je možné vše!“
Nevíme, jak mladík nakonec skončil, ale pokud nevešel, Ježíšův láskyplný pohled zde nikdy nepřestal existovat. Bůh nemá zálibu ve smrti hříšníka. Přes velkou Boží přísnost k hříšníkům, jejich soud a věcí, které je čekají, je nebude soudit nenávidící bytost. Bude je soudit někdo, kdo nabídl zaplacení jejich dluhu, jelikož Syn splatil cenu hříchu Otci. Bude je soudit někdo, kdo člověka stvořil ke svému obrazu a hříšník je stále obrazem Boha. Bůh neprahne po ničení k jeho obrazu stvořených lidí. Na druhé straně někdy mne jímá strach z Boha, který postaví celý svět před svůj soud, a přesto mi tolik chybí potřebná Boží bázeň. Bůh bude soudit svět, který ho nevidí, ignoruje a já bych zde tak rád viděl více projevů jeho moci. Přesto Bůh je láska a je třeba si stavět před oči jeho dobrotu, laskavost, shovívavost a hlavně slitování a odpuštění.