Svatí homosexuálové
Charismatickým křesťanům se občas vytýká malá empatie až necitlivost vůči homosexuálům. Pokud vím, všechny seznamy nectností, které publikovali Derek Prince, Wolfhard Margies nebo Lester Sumrall totiž uvádějí homosexualitu jako nečistého ducha, který se může zmocnit i života křesťana.
Ponechme nyní homosexualitu v římskokatolické církvi, kdy vychází najevo množství případů například v USA a v Německu, načež římskokatolická církev, přes snahu zamezit medializaci, byla nucena dokonce ustavit komisi pro ochranu nezletilých. Někteří to přisuzují kněžskému celibátu a jiní tomu, že se ke kněžství hlásí velké procento mužů s homosexuální orientací, protože znakem povolání ke kněžství je prý absence libida k opačnému pohlaví, což se projevuje právě u gayů. Nevím, nejsem katolík. Chtěl bych se ale spíše zamyslet nad homosexualitou mezi charismatiky.
Studiem dějin nezávislého charismatického hnutí jsem zjistil, že tato orientace provází hnutí už od jeho vzniku a nebýt homosexuálních duchovních, možná bychom vůbec toto hnutí nepoznali v jeho dnešní podobě.
V 60. letech jistý obchodník na Floridě, jménem Eldon Purvis, dostal nápad zorganizovat nové hnutí na základě obnoveného úřadu apoštolů a začít vyučovat a sjednocovat příslušníky z denominací, kteří prožili charismatickou zkušenost. To jsou počátky tzv. Pastýřského hnutí. Když se zjistilo, že je Purvis homosexuál, hrozilo, že hnutí zanikne. Ale stalo se tak až díky manipulaci a autoritářství jeho učitelů.
Tou dobou již Mike Bickle dostal vnuknutí založit prorocké hnutí v Kansas City. Jeho rozhodnutí nadpřirozeně potvrdil prorok Augustin Alcala, který byl později podle svědectví shledán homosexuálem. K Bicklemu se záhy přidal mocně vystupující prorok Paul Cain, který předpověděl zemětřesení v Arménii a Clintonovo vítězství v prezidentských volbách. Stal se Samuelem, který později povolal Johna Wimbera do úřadu apoštola světového formátu. Cain slyšel skrze zeď, měl telepatické schopnosti a prorokoval takovým osobnostem, jako byl Saddam Hussein. Když se Cainovi v autě zjevil Ježíš, sejmul z něho sexuální touhu po ženách, leč nezbavil jej touhy po mužích. Tento bezesporu největší charismatický prorok po Williamu Branhamovi rovněž udržoval vztah s mladým gayem.
Prorockému hnutí pomohl v jeho počátcích John Wimber. I on měl ve svém hnutí prorockého evangelistu, který pokřtil snad tisíce konvertitů v Pacifiku a naučil Wimbera iniciovat Torontské manifestace několik let před Torontem skrze příkazy k Duchu svatému. Jmenoval se Lonnie Frisbee a spolu s Wimberem vedl k charismatickým zkušenostem mnoho duchovních na více kontinentech. Žel, Frisbee předčasně zemřel na AIDS. Byl totiž praktikujícím homosexuálem. Mnozí jej považují za skutečného otce Torontského požehnání a sám Wimber tyto manifestace poprvé akceptoval právě díky Frisbeeho návštěvě Vinice.
Ale už tu máme hnutí Víry. Toto hnutí bylo zpočátku charismatiky shledáváno mimo rámec pravověří, nicméně promyšleně navázalo na známé osoby typu Alexandera Dowieho, A. A. Allena nebo Williama Branhama. Ti sice strhli statisíce, ale byli mnohými považováni buď rovnou za heretiky, nebo minimálně za excentriky. Našel se však historik, který z nich svojí dovedností učinil boží generály, na jejichž ramenou pak stanuli velikáni hnutí Víry. Tento teolog a historik pak vtiskl nezávislému charismatickému hnutí punc ortodoxie, protože tyto boží generály umně propojil s letničními pionýry, jako byl například Smith Wigglesworth a učinil je stravitelnými. Kdo by dnes neznal „Boží generály“ v podání Robertse Liardona? Ovšem i Liardon miloval muže více než historii a nakonec i on se ocitl v církevní kázni.
Zatím vrcholem nezávislého charismatického hnutí je Nová apoštolská reformace. Ta sice nemá tak výrazné charismatické osobnosti, ale má o to větší politické ambice a někteří její stoupenci dosáhli významných úspěchů například v prezidentské kampani. Sem patřil prezident Národního svazu evangelikálů v USA, který se silně politicky angažoval a byl velmi dobře znám světovým politikům. Jmenoval se Ted Haggard. Snad mohl dokázat i více, ale i on měl slabost pro mladé muže a skončil.
Nyní se vraťme opět k otázce: Je homosexualita zlý duch? Pokud ano, pak se tento duch zřejmě velmi podstatně zapříčinil o zbudování nezávislého charismatického hnutí. Já si to však nemyslím! Přes všechnu svoji kritiku považuji charismatické hnutí 60. let za dílo Ducha svatého. Homosexualita není ani nemoc, neboť jak pravil klasik, Bůh nikdy netrestal za nemoc. Pokud jen správně rozumím Písmu, homosexualita je boží soud.
„Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla; vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli – on budiž veleben na věky! Amen. Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost. Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší“.
Když si dobře projdeme tuto pasáž, shledáme zde následný řetězec událostí. 1. Smilstvo (hřích proti vlastnímu tělu); 2. hereze (uctívání stvoření místo stvořitele); 3. homosexualita jako boží soud i se všemi psychickými a fyzickými důsledky, jako je deprese, pohlavní choroby včetně AIDS a zničená pověst.
V charismatickém hnutí je neustále zdůrazňován člověk. Často se uvádí, že křesťan je inkarnací Ducha svatého, má boží přirozenost, církev je samotným Kristem a jeden prorok, který občas navštěvuje nebe, zde viděl, jak se andělé klaní lidem. Cožpak to není rouhání a vyvyšování člověka? Od hnutí, které toto v tak masovém měřítku vyučuje, pak samozřejmě odstupuje Duch svatý a tak se množí hřích. Mezi vedoucími pak dochází k věcem, jako je manželská nevěra a rozvody. Ale všichni jsme hříšníky a kdo stojíž, hlediž, abys nepadl. Problém je, když tito lidé zůstávají veřejně sloužit a jsou nadále ve vedení církví. Velkým problémem pak je, pokud si najdou učení, ospravedlňující například sňatky rozvedených nebo vedení osobami, které nejsou monogamní. To samozřejmě svolává boží soudy v podobně onoho odstoupení Ducha svatosti, držícího každého z nás na uzdě a bez něhož bychom byli otroky hříchu. Výsledkem je pak už nejen cizoložství, ale homosexualita.
Dovolím si zde i učinit jeden rozdíl mezi letničními a charismatiky. Letniční teleevangelisté 80. let, jako Jimmy Swaggart, Marvin Gorman, Jim Bakker ad., si „pouze“ najali prostitutku nebo masérku a „ve vší počestnosti“ potichu cizoložili. Po provalení těchto skandálů, kdy se navíc vzájemně veřejně kritizovali, se v podstatě stali nezávislými charismatiky. Letniční denominace prostě neměly pro veřejné skandály moc pochopení. Pro následnou vlnu nezávislých charismatiků byly takové věci jako rozvody docela běžné a začala se projevovat i homosexualita. Je to pro mne jen potvrzením kroku nesprávným směrem. I když samozřejmě, všem, kteří činili pokání, bylo odpuštěno.
Přiznám se ale, že si nelibuji v psaní kritických článků za každou cenu. Přesto si myslím, že je dobré se nad tím zamyslet a vzít si poučení. Jak chce církev moralizovat proti sňatkům gayů a adopci dětí takovými páry, když má sama tolik zkušeností s homosexuály? Nejsem katolík ani ekumenik, a proto mne nechávají celkem v klidu skandály zvrácených kněží. Musel jsem však část svého života čelit věroučným důrazům, na jejichž šíření se právě homosexuálové podíleli. Jsou snad homosexuálové zvlášť citlivými na Ducha svatého? Sotva! Křesťané, jichž se to týká, mají podle mne dvě možnosti.
1. Přestat kritizovat homosexuály, uznat, že jsou to velmi duchovně citliví a nadaní lidé, kteří podstatně formovali jejich hnutí, a stáhnout se z veřejné kritiky sexuálních aberací v sekulární sféře. 2. Nebo nastavit pevnou hranici ve vlastních řadách, přijmout biblická omezení pro osoby, které jsou biblicky diskvalifikované zastávat vedoucí úřady a opustit učení, která vyvyšují člověka a v důsledku umenšují Boha. Bůh je slitovný, milostivý, bere naše pokání vážně a jistě ukáže cestu, jak dál.