Volnočasová úvaha o současnosti českého letničního hnutí
Již několik let nejsem formálním členem letniční církve. Přesto se snažím držet krok a sledovat trendy v hnutí, kterého se cítím být součástí, i když z bezpečného nadhledu. V současné době jsem se z celkem tří naprosto nezávislých zdrojů dozvěděl, že čeští letniční intenzivně řeší eschatologii. Ano, je to záludné téma, já sám mnoho let osciluji mezi klasickým premilénialismem a progresivním dispenzacionalismem a uvědomuji si, že často zastávám neslučitelné pozice a čas od času si protiřečím. Nedávno mne na to i jeden bratr upozornil. Inu, není naší věcí znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci. Toto téma má zřejmě svoji nevyřešitelnost nebo alespoň dialektiku zakódovanou.
Postmilénialista má jistě pravdu, když ve Zjevení nalézá vhodné paralely s císařským kultem a Římskou říší. Podobně zkáza Jeruzaléma v roce 70. je zřejmě malým předobrazem budoucí zkázy Jeruzaléma během velkého soužení. Stejně tak byla zaslíbená narození Šalomouna a Izáka předobrazem narození Krista. Biblické eschatologické obrazy obvykle nemají jen jeden výklad a vzájemně se překrývají, jako hory v dáli, ačkoliv mezi nimi mohou být dlouhá a hluboká časová údolí. Amilénialista pak nemusí řešit rozpor, zda přijde dříve soužení s Antikristem nebo vytržení, protože vše je zde alegoricky obsaženo po staletí a nemá potřebu vše vtěsnat do období sedmi let. Premilénialista má pak tu výhodu, že nemusí zduchovňovat první vzkříšení a dispenzacionalista si navíc nemusí lámat hlavu s obnovou Izraele, kterou vidí před svýma očima. Osobně jsem přesvědčen, že všechny doktríny již byly vymyšleny a netřeba novotvařit.
Upnul bych proto veškeré snahy místo toho přijít tomu „na kloub“ na překlad kvalitní monografie eschatologie. Pro začátečníky například A Basic Guide of Eschatolgy a pro fajnšmekry The Oxford Hanbook of Eschatology. Duchovní děti sice budou stále chtít spíše „Neomylného Průvodce Koncem Světa“ nebo alespoň nového Jana Křtitele oznamujícího neomylně Kristův návrat, ale po prolistování těchto knížek možná pochopíme, co znamená ono, „o této hodině neví ani Syn ani andělé v nebi“. Pokud nedej Bože přesto „Neomylného Průvodce“ objevíme v knihkupectví nebo Jana Křtitele najdeme na YouTube, máme zaděláno na malér. V minulosti měli totiž svá jména jako William Miller, Ellen G. White, William Branham, Alexander Dowie a další. Nečekejme, až přijde Godot, ale sám God.
Přes onu nejednoznačnost, pokud jsem smířen s Bohem skrze Krista, nemusím být stresován, zda budu vytržen proto, že jsem přijal to jedině správné eschatologické schéma a zda se modlím ty správné modlitby a kupuji ty správné knihy. Věřím, že spasen i vytržen budu milostí skrze víru úplně ve stejnou dobu, kdy vstanou z mrtvých ti, kdo rovněž byli spaseni milostí skrze víru. Bůh nedal dvě různé podmínky pro první vzkříšení mrtvých a proměnu živých. Vše se odehraje v jednu chvíli, na základě víry.
Na druhé straně není od věci zrekapitulovat své priority tváří v tvář schylujícímu se vytržení. Obávám se ale, že současným impulzem není biblická naléhavost Kristova imperativu bdělosti a vyhlížení dne Páně. Je to zřejmě zcestná teologie, vypočítávající časy rozlomení jednotlivých pečetí a horního limitu parusie na základě židovského kalendáře, židovských svátků a zatmění měsíce. Abych řekl pravdu, udivuje mne, že někdo může brát tento astrologický judaismus vůbec vážně. Rokud astrologická lavina nabere na své razanci, budeme zde v roce 2024 mít velkou skupinu lidí bojujících o vlastní víru a pár vedoucích, kteří se budou propadat hanbou pod tíhou své nezodpovědnosti. Věřit na základě postavení planet, že vytržení nastane mezi 3. a 4. pečetí mezi lety 2017 až 2024 je i pro čtyřletého žáka nedělní školy takový viditelný nonsens, že za skutečností, že tomu uvěřili dospělí křesťané, musí zde být ještě něco jiného.
Eschatologie totiž byla kamenem úrazu letničnímu hnutí od samého počátku. Hnutí se střídavými impulzy intenzivně očekávalo vytržení a probuzení již od 20. století. Bývalý biskup mi vyprávěl, že vírou zejména polských Rozhodných křesťanů bylo, že končí čas milosti a dveře evangeliu se v Česku zavírají. O půlstoletí později pak někteří s Bonnkem očekávali, že Československo „bude spaseno“. Američtí religionisté tomuto fenoménu říkají „Pendulum swing“. Exaltovanou eschatologii má tudíž letniční hnutí v genech. Pokud přijde někdo sebevědomě vystupující, kdo má dobrý nápad na probuzení, nebo někdo, kdo na nebi, na zemi či v podzemí nalezl skrytý kód k rozluštění Kristova příchodu, má reálnou naději, že minimálně upoutá pozornost a zažije svých pět minut slávy nebo alespoň nalezne kupce pro své produkty.
Je ovšem dobré si položit i otázku, proč tomu tak je? Proč si řadový letniční nechá pověsit na nos zbožný bulík a jako poslušný oslík bude kráčet za mrkvičkou s názvem probuzení, zatímco ho přitom někdo zkasíruje? Podotýkám, že i já miluji probuzení a čekám na vytržení! Kořen proto vidím jinde. Jde o apokalyptický původ hnutí, který zastává lidový pentekostalismus. Letniční totiž sami sebe vidí jako hnutí poslední doby, které bylo způsobeno vylitím Ducha na sklonku času. Ten byl prý vylit nejprve o letnicích jako jarní déšť a ke konci času bude vylit na všeliké tělo (všechny lidi) těsně před příchodem Krista ve formě deště podzimního. Letniční tudíž neustále vyhlíží probuzení a následné vytržení, protože zde vidí příčinnou souvislost. Jsou tak přesvědčeni, že žijí v době probuzení poslední doby, které již probíhá zejména v Africe a Jižní Americe, a to by v tom byl Franc, aby nakonec nepřišlo i do Evropy a zejména do Česka. Jenže tento lidový pentekostalismus má hned několik háčků. Podotýkám, že „lidový“, protože zřejmě i někteří vážení američtí a evropští letniční teologové dneška jsou zpravidla školenými skeptiky, kteří mají problém věřit ve stvoření člověka a potopu, natož v něco tak neuvěřitelného, jako jsou tyto apokalyptické bizarní konstrukce.
Nyní k těm háčkům. V izraelském kalendáři přichází nejprve podzimní a až poté jarní déšť. Deštná metafora je proto pro eschatologii nevhodným obrazem. Navíc Písmo nikde nepřirovnává déšť ke sklizni, neboť obraz deště během letnic byl známkou Božího prokletí. Ani prorok Jóel, pokud si jej pozorně přečteme, deštnou paralelu nikde nečiní. Čekání na podzimní i jarní deště jsou obrazem trpělivosti na závlahu spíše než na úrodu. Dalším háčkem je chronologie. Petr rozpoznal plné naplnění Jóelova proroctví o dni letnic. Nešlo o žádný závdavek nebo předobraz, jak učí silně protiletniční dispenzacionalisté, aby popřeli relevanci duchovních darů pro dnešek. Ale nenaletěli jim jen letniční, ale i třeba neokalvinisté, když přijali ustanismus.
Duch svatý byl ovšem vylit o letnicích, nebyl ani na čas odvolán zpět, aby znovu přišel až ve 20. století a nikdo v nebi nevypnul jeho moc. Lidé jako Petr, Pavel, Ireneus, Maxim Vyznavač, Kolumba, Hus, přes reformaci, baptisty, pietisty, metodisty až po dnešní letniční, ti všichni byli naplněni stejným Duchem. Ano, letniční přejali od metodistů dílo „druhé milosti“, ale s tou se lze setkat již u některých puritánů, přes raně katolickou církev ve formě biřmování až například k biblickému Filipovi v Samaří. Letniční pouze na tento institut navázali a spojili s ním mluvení jazyky jako důkaz a vírou jej zpřístupnili všem. Spojení křtu Duchem s misií se pak verifikovalo dynamickou, úspěšnou a celosvětovou evangelizací počátkem minulého století. Ovšem tvrdit, že letniční hnutí je výsledkem „nových letnic“ 20. století je stejně nesmyslné, jako tvrdit, že příkaz křtít ponořením byl obnoven až baptisty nebo že milostí skrze víru jsou lidé spaseni až od dob reformace. Nikoliv! Spaseni milostí skrze víru byli křesťané všech dob, ať tomu rozuměli jakkoliv.
Letniční je tedy zcela obyčejný křesťan, žádný historický vrchol poznání. Věřím sice, že chápeme bibličtěji dílo druhé milosti, stejně jako baptista chápe bibličtěji vodní křest na základě osobní víry. Avšak v eklesiologii a např. v démonologii, zejména v jeho české mutaci, letniční experimentuje a často tápe. Toť vše.
Na druhou stranu spojováním pneumatologie s eschatologií na sebe lidový letniční ušil exegetický a možná spíše až hermeneutický bič. Neubrání se totiž mylné domněnce, že je vrcholem reformace, chápané z restauracionistického pohledu, a že jeho generace je zřejmě svědkem celosvětového probuzení a možná i Kristova příchodu. Je tedy podobný ovečce, čekající na návrat své maminky a ihned otevírající dveře každému vlkovi, mluvícímu o probuzení. Jednou to probuzení přece přijít musí i k nám, když už zachvátilo všechny světadíly. A v tom je i poslední háček.
Opravdu je v Jižní a Severní Americe, Africe a třeba i v Číně tak silné probuzení? Tak z například Bonnkem spasené Afriky do Evropy připlouvají statisíce muslimů. Kde se tam berou, když je celá spasená? V Argentině měl nastat rozkvět a probuzení, nicméně v té době tam nastal ekonomický kolaps. Četl jsem opravdu velkou řádku knih od jihoamerických apoštolů a krom velkých slibů a herezí žádné probuzení nenastalo. Je opravdu to všelidové jihoamerické hnutí bývalých katolíků, kteří v příslibu uzdravení a prosperity opustili teologii osvobození a začlenili se do letničních sborů typu hnutí víry, opravdu hnutím ryze křesťanským? Celé tyto prázdniny jsem četl knihy Watchmana Nee a Witnesse Lee a tento měsíc mi o tom vyjde článek. Zatím se zdržím komentáře, ale opět je to spíše směs konfucianismu, mystiky a křesťanství, než biblické doktríny. A v USA, podle proroků z Pensacoly, měli být touto dobou nekřesťané na tomto kontinentě na vymření. Statistiky ale hovoří zcela odlišně. Také pokaždé, když se církve snažily o jihoamerický nebo severoamerický a někdy i africký import, dopadlo to fiaskem. Poslední nadějí bylo proroctví emeritního biskupa o 100 000 členů za jeho života, které anuloval svojí smrtí. Selhala i jihoamerická a severoamerická proroctví. Opravdu tedy žijeme v době probuzení? S letničním však nehne to, co vidí, ale to, čemu věří. Proto ignorují statistiky o poklesu křesťanů v USA. Ale nevadí! Jak popsal jeden kazatel, selhala-li Pensacola, jděme cestou Pepsi-Cola. Přesto, pokud se víra natrvalo rozchází se skutečností, má to pro ni fatální následky.
Když přesto nevyšlo těch bezmála třicet let čekání na probuzení a všechno to pachtění, ten investovaný čas a peníze s tím spojené, stále je zde ten apokalyptický prvek blízkého Kristova příchodu. Nechat tedy probuzení plavat a vrhnout se do šesti let do oblak a zmizet v nebeských příbytcích se zdá být východiskem. Nebo spíše únikem z reality? A zde vidím ten snížený práh vědomí. V zoufalství, ač možná skrytém, případně v duchovní frustraci, je člověk ochoten uvěřit lecčemus. Jenže! Co když to nevyjde? Osobně nevím, kdy Kristus přijde, ale mám neblahé tušení, že právě tehdy, když mu to lidé naplánují, „na just“ nepřijde. Přijde přeci jako zloděj v noci a ne tehdy, když se lidé k nějakému datu připraví.
Co říci závěrem? V Písmu se uvádí stav člověka, který spí a zdá se mu, že jí. Když se však probudí, je stejně hladový. A přesně to se může stát. I když to už dávno není mojí věcí, natož mojí zodpovědností, přesto mi ani náhodou není jedno, jakým směrem jdou ti, které mám rád jako jeho děti a své bývalé souputníky. Až příliš často jsem v poslední době viděl ubité letniční, zdecimované panováním neusměrnitelných autorit, kdy mi i samotní pastoři tvrdili, že o jejich panování vědí, ale nedá se s tím nic dělat. A kolik jen bylo falešných proroctví, která se všichni bojí rozsuzovat. Co když byla přeci jenom Boží, když je vyřkla prakticky neomylná autorita? To vše mne vede k tomu zabývat se dějinami letničního resp. svého hnutí. Nikdy si nepamatuji, že by mi Bůh měl za zlé, že kritizuji hlasitě. Měl jsem však hrozné boje, když jsem z toho začal ve strachu kdysi couvat. Snad jednou bude někomu k užitku, když se zpětně podívá na to, co bylo špatně a že to, co nyní vidí, viděli dříve i jiní.
A nakonec, mé kritické postřehy nejsou zdaleka moje. Převzal jsem je od mnohých starších, pastorů, seniorů, teologů a od bývalého biskupa. Všichni však měli zároveň prst na ústech. Nesmí se o tom mluvit nahlas! Čekal jsem jen, že dodají: „lépe je se s církví mýlit, než mít sám proti církvi pravdu“. Pak ale měli jinou Bibli než já.
Apropo, slyšel jsem kdysi, že když byla Konstantinopol jako poslední ostrůvek v území dobytém muslimy obklíčena sultánovými vojsky, v chrámu čile zasedala teologická komise. Hádejte, jaké téma řešila těsně před tím, než Konstantinopol padla? A nepřipomíná to něco?