Otázka volby autority
Myslím, že není žádným tajemstvím skutečnost, že naše církev je mezi protestanty zvláštní a zároveň jedinečná v míře uplatňování autority člověka v rámci sboru i celé denominace. Zatímco reformace obecně hledala dělbu moci a rozdělení odpovědnosti na vícero církví volitelných a odvolatelných údů, nyní církev v podstatě kopíruje model monarchického episkopátu, který se datuje již do čtvrtého století a je spojen se jmény teologů, jako byli Ignác nebo Cyprian. Monarchický episkopát, zárodečné jádro římskokatolické eklesiologie, vidí jako pozitivum soustředit moc do rukou jediného člověka, biskupa, který je nadřazen ostatním starším a odpovídá za učení i praxi celé církve. Jeho rozhodnutí není omezeno autoritou jiných starších, neboť biskup stojí v principu nejvýše.
Zatímco římskokatoličtí teologové obvykle staví jednomužný princip na primátu apoštola Petra, reformátoři poukazovali, že se sám Petr musel zodpovídat starším za křest pohanů v Kornéliově domě a později byl Pavlem otevřeně napomenut a jeho chování Pavel v listu Galatským označil jako pokrytectví. Pavel byl tedy s to rozeznat a veřejně kritizovat Petrův omyl. Jeho list pak byl předčítán v galatských obcích. Zatímco církve Assemblies of God se v jednom ze svých doktrinálních prohlášení vůči kumulaci moci v rukou jedince ohrazují s tím, že je potřeba zachovat reformací vydobytou demokracii, naše církev naopak vidí v demokracii hrozbu. Myslím, že tedy nikoho nepohorším, když v naší církvi rozpoznávám právě strukturu monarchického episkopátu.
Na co bych však rád upozornil, je skutečnost, že i v monarchickém episkopátu býval biskup zpravidla volen, a pro jeho volbu byla dána obecná pravidla. Co mne tedy překvapuje a co nemá obdoby ani v římskokatolické církvi, je způsob volby biskupa. V našem časopise, a chtěl bych věřit, že šlo pouze o nešikovnou formulaci, se volba nového biskupa spojuje s důvěrou ve zjevení stávajícího biskupa: “Jediným řešením tedy bylo, aby konference hlasovala o tom, zda přijímá to, co prožil bratr biskup, za slovo od Pána Ježíše” (6/2005 str. 5). Z článku dále vyplývá, že konferenci byl představen budoucí biskup (ne pouze jako kandidát), který byl již schválen Radou církve a byl představen pastorům. Jako o budoucím biskupovi se o něm psalo i v celocírkevním časopise. Současným bratrem biskupem pak bylo navíc sděleno, že pokud si církev sama zvolí biskupa, na což má dle ústavy právo, současný biskup mu odmítne požehnat.
Ačkoliv církev nezastává učení o apoštolské posloupnosti a vložení rukou tedy zde nemá svátostný charakter, jednalo se ze strany současného biskupa o jasný signál, do jaké míry on sám respektuje suverénní možnost volby autority církevním koncilem nezávisle na svém zjevení. Tím zřejmě postavil své zjevení nad zjevení Těla Kristova, resp. koncilu, a de facto tímto demonstroval i svůj pohled na relevanci právního dokumentu, jakým bezesporu ústava je. Celá volba biskupa se tak omezila na rozsuzování zjevení pod pohrůžkou nepožehnání v případě záporného stanoviska nejvyššího církevního zákonodárného orgánu církve.
Skutečnost, že nový biskup byl zvolen s právní účinností až za tři roky, aby mohl být v učednickém vztahu formován biskupem současným, je pak už – podle mne – jen ukázkou vývoje církve, která původně vycházela z odkazu reformace, a která zřejmě postavila autoritu člověka nad autoritu právního dokumentu.
Závěrem bych chtěl poukázat na to, že biskup (episkopos) podle biblických měřítek nebývá primárně volen na základě zjevení autority, nýbrž především na základě obecně posuzovatelných měřítek, která jsou taxativně vymezena v epištole Timoteovi a Titovi. Tím se samozřejmě nezpochybňuje osobní povolání a zjevení, bez kterého si vstup do zodpovědné služby lze obvykle jen těžko představit. Věřím, že nově ustanovený biskup všechna tato kritéria splňuje. Pokud však on sám povolání do úřadu biskupa prožil, věřím, že je Pán dost mocný, aby jeho úřad vzešel ze svobodných voleb, nad kterými by nebyl Damoklův meč odmítnutí zjevení bratra biskupa s pohrůžkou nepožehnání. Jeho povolání by zajisté rozpoznala celá církev a jistě by mu udělila i s požehnáním mandát ji zastupovat. Jak Mojžíš, tak David trpělivě čekali na přijetí celým Božím lidem a žádných pohrůžek k tomu nebylo třeba.
Bylo by proto do budoucna, věřím, správné, zamyslet se nad tím, zda takto nastavený systém lidské autority, který – zdá se – se neustále prohlubuje směrem od dělby moci k její kumulaci, nepovede v budoucnu k napětí a náhradě vlády práva za vládu jedince. Namísto snahy předejít rozkolům bychom mohli způsobit pnutí, které vede ke štěpení tam, kde se podobné principy vůdcovství aplikují.
S přáním Božího požehnání,
Aleš Franc
Brno
v původním znění napsáno pro církevní časopis dne 20. 6. 2005 (neotištěno)