Vzpomínka na Rudolfa Bubika

Motto:
„Dám této zemi ještě jedno velké probuzení. Bude krátké, ale velké. Ještě ty uvidíš, že v tvé církvi bude 100 000 členů."
(Rudolf Bubik)
O smrti Rudolfa Bubika jsem se dozvěděl dnes ráno v Košicích, kde vyučuji studenty farmacie. Naposledy jsem Rudka viděl v roce 2007. Cítil jsem nyní jen jednu jedinou věc. Smutek.
Před pěti lety, taktéž v dubnu, zemřel i David Wilkerson. Oba tito muži se stali vzory v mém křesťanském životě a formovali moji víru. Oba vyšli ze skromných poměrů a víra v Hospodina se stala snad veškerým zdrojem jejich životní síly a elánu. Oba dokázali téměř nemožné a oba charakterizovala nezpochybnitelná morální integrita. Nerozváděli se, neměli finanční skandály, neholdovali alkoholu ani nemuseli odstoupit pro jiný skandál. Přes to je oba provázela jiná svízel, a to, že se později otevřeli tomu, vůči čemu původně stáli. Z této doby pak pochází i řada jejich nenaplněných proroctví, ze kterých zřejmě nikdy nečinili pokání. Vlastně ani nemohli, zemřeli dříve, než se stačila naplnit, ačkoliv oba očekávali, že se naplní za jejich života. Osobně za příčinu považuji Torontské požehnání, kterému – přes prvotní odpor – dopřáli nakonec ve svém životě místo.
Rudolfa Bubika jsem osobně poznal, tuším, v roce 1991. Nejprve jsem o něm jenom slyšel samé superlativy a představoval jsem si ho úplně jinak. Jeho první kázání jsem navštívil v Českých Budějovicích ve sboru AC. Ještě nikdy jsem neslyšel nikoho tak mocně kázat a dodnes si to kázání podrobně pamatuji. Později mne oslovilo i kázání Dana Drápala, tuším, že ve stejném roce, na biblické hodině v Praze, kde jsem tehdy pracoval. Také si ho prakticky celé pamatuji. Vzpomínám, že mne udivilo, že mezi oběma muži bylo určité napětí, kterému jsem tehdy nerozuměl. Pochopil jsem to lépe až v Brně, kam jsem se přestěhoval, a kde ve sboru neměli Rudolfa Bubika příliš v oblibě. Všiml jsem si, že učení ve sboru bylo také poněkud jiné a poprvé jsem zaznamenal i rozdíl mezi letničními a charismatiky. Například zatímco v Českých Budějovicích pastor vedl ovečky ke kritickému myšlení a zkoumání podle Písma, v Brně pastor vyžadoval, aby mu lidé pouze důvěřovali a nic sami nezkoumali. Byl jsem však vychován jinak a tehdy začaly i mé problémy, kdy jsem se nakonec stal letitým disidentem.

A právě do této situace tehdy vstoupil Rudolf Bubik, který se mne několikrát zastal a povzbuzoval mne v tom, abych nadále věci zkoumal. Občas jsem mu posílal písemně své postřehy, čemuž se v Brně několikrát snažili neúspěšně zabránit. Myslím, že nebýt podpory od Rudolfa Bubika, byl bych vyloučen mnohem dříve. Když se pak sbor vůči jednání svého pastora vzbouřil a byl za to vyloučen z církve, aby se následně navrátil, byl jsem na přání Rudolfa Bubika požádán o kandidaturu do staršovstva.
Rudolf Bubik byl mým duchovním otcem, od kterého jsem přijal mnoho a byl mi řadu let velmi blízko. Byl mi příkladem ve spoléhání na Hospodina, v důkladné znalosti Bible a v osobní čistotě. Naše cesty se začaly rozcházet právě s jeho orientací na Torontské požehnání. Jeho proměna byla tehdy zřetelná a ve sborech, kde měl dříve velkou opozici, začal být náhle přijímán. Rudek byl ovšem člověkem, kterému jsem nikdy nemusel poklonkovat a své názory i kritiku jsem mu sděloval jasně.
Věřím, že Rudolf Bubik je nyní v nebi, se svým Pánem, kterého tolik miloval. Na druhou stranu je mi líto, že už nemůže učinit pokání například z falešných proroctví a prohlédnout, jak se tehdy mýlil. Přes hlubokou úctu i vděčnost za to, co jsem od něho mohl přijmout, si více než kdy jindy uvědomuji, že dokonalý a bezúhonný byl jen jeden. Ten, který za nás zemřel na kříži a kdo mě i Rudkovi otevřel cestu do Božího království. A toto vědomí Boží výjimečnosti a lidské slabosti je i jediná obrana jak proti dehonestaci Božích služebníků, tak proti vytváření kultů osobnosti.