Charles Peter Wagner
Charles Peter Wagner
C. P. Wagner (*1930 +2016) má za sebou bohatou misijní i akademickou dráhu a v jeho životě došlo k několika zásadním nasměrováním, které ho nakonec dovedly k myšlence NAR. Prakticky až do konce svého života stál v čele instituce „Global Harvest Ministries“ (dále také GHM) a byl rektorem „Wagner Leadership Institute“. Obě instituce se v různé míře věnují rozvoji apoštolské služby, kterou Wagner viděl jako nezbytnou k uskutečňování Velkého poslání. GHM si klade za cíl trénovat křesťanské vůdce v modlitbě, duchovním boji, apoštolské a prorocké službě, proměně společnosti a v dalších aspektech praktické služby. GHM chce podporovat, povzbuzovat a urychlovat šíření a růst křesťanské víry ve světě a podporovat ostatní organizace, projekty a iniciativy, které jsou organizovány za stejným účelem[1].
Vzdělání a počátek služby
C. P. Wagner získal své vzdělání na několika amerických univerzitách. Bakalářem se stal na „Rutgers University“ v technickém oboru. Magisterský titul z teologie obdržel v roce 1952 na známém evangelikálním „Fuller Theological Seminary“ a v roce 1955 získal další magisterský titul na „Princeton Theological Seminary“. Třetí magisterský titul z roku 1962 pochází opět z „Fuller Theological Seminary“. V roce 1968 pak Wagner získal vědeckou hodnost doktora ze sociální etiky na „University of Southern California“. Podílel se na mnoha odborných a misijních, zejména mezi evangelikály prestižních institucích, jako je například Lausannský výbor pro světovou evangelizaci (1974 – 1989); Americká společnost pro misii; Společnost pro vědecké studium náboženství; Společnosti vysokoškolských učitelů pro misii; Evangelikální misijní společnost; Americká společnosti církevního růstu a Americký Lausannský výbor[2].
Již krátce po studiích, v roce 1956, se Wagner se svojí ženou Doris a to pod záštitou „South American Mission“ a „Andes Evangelical Mission“, stává misionářem v Bolívii. Tato misie trvala do roku 1971 a Wagner během ní působil jak na misijním, tak na akademickém poli. Založil církev a stal se ředitelem „Andes Evangelical Mission“, kde kombinoval vedení misie s vyučováním na seminářích. Zpětně ovšem Wagner není se svojí službou spokojen, když uvádí: „Ačkoli léta naší služby zanechala nějaké pozitivní výsledky, je zahanbující pohlédnout zpět a uvědomit si, jak málo náš investovaný čas, peníze a energie ve skutečnosti přinesly“[3]. Toto konstatování je zjevně podmíněno několika posuny v teologii, ke kterým u Wagnera došlo, a které on sám ve svých pracích zmiňuje. Abychom pochopili samotnou podstatu teologie NAR, bude dobré nahlédnout na Wagnerovy věroučné konverze komplexněji.
První proměna: příklon k pentekostalismu
Wagner byl původně – podle svých slov – cessationistou, protože věřil, že duchovní dary ustaly v prvním století. Toto přesvědčení získal ze své Bible, kde se v poznámkách pod čarou u kapitoly 1 K 13 uvádělo, že jazyky ustaly v prvním století. V cessationismu, který je dodnes silně akcentován v Princetonské teologii[4], se obecně věří, že sepsáním poslední knihy Nového zákona přišla „plnost“ a v důsledku toho „jazyky utichly“ a církev již zázraky nepotřebuje. Tyto, pokud se přesto v církvi deklarují, jsou buď v lepším případě psychologického původu, či jsou rovnou satanským padělkem[5]. Z tohoto důvodu byl Wagner logicky i jedním z těch, kteří proti letničním křesťanům obdarovaných charismaty bojovali:
„Pociťoval jsem odpor k jejich projevům při službě. Když nějaký letniční uzdravovatel navštívil Cochamambu, varoval jsem lidi ve sboru, aby na jeho shromáždění nechodili. Hněvalo mne, že mnozí neposlechli. A co horšího – někteří z nich byli uzdraveni. To mnou však vůbec nepohnulo“[6].
Wagner nepopíral, že existuje Boží moc, ale ta se podle něho projevovala především ke spasení a cokoli, co přesahovalo tento rámec, mu bylo podezřelé. Ve své autobiografii připouští, že byl natolik ovlivněn humanismem, že nebyl ochoten připustit, že by nemoc, krom mikrobů, mohla být způsobena například zlým duchem[7].
Kontakty s letničními
K přehodnocení svého postoje ho zhruba v polovině šedesátých let vedlo několik věcí. Nejprve, přes svůj počáteční odpor a nesouhlas, Wagner navštívil shromáždění slavného charismatického metodisty E. Stanley Jonese[8], kde přijal Jonesovu modlitbu a prožil poněkud netradiční uzdravení[9].
Druhou zkušeností, která jej přesvědčila o realitě duchovních darů, byl kontakt s klasickými letničními církvemi. Zjistil totiž, že letniční sbory v Latinské Americe rostou nejrychleji, a proto se tajně vypravil z Bolívie do Chile, kde navštívil řadu bohoslužeb a byl překvapen bibličností a vroucností tamních letničních. Po svém návratu se spřátelil s pastorem Assemblies of God Bruno Frigolim[10], kterého do té doby považoval za svého nepřítele.
Nakonec, v polovině sedmdesátých let, kdy již pracoval na Fullerově teologickém semináři jako učitel, přijal pozvání, aby vyučoval o církevním růstu v letniční církvi „Church of God“ v Clevelandu. Sám svědčí, že během svého vyučování se i on sám učil [11]. Wagner si tuto svoji profilaci udržel po celou dobu svého akademického působení na Fullerově semináři v roli profesora církevního růstu, kterou ukončil v roce 2001. Je ovšem zvláštní, že ve svých autobiografických materiálech nemluví o tom, že by získal tzv. „druhou zkušenost“, kterou pentekostalisté nazývají „křest Duchem svatým“, i když se retrospektivně již v roce 1977 přiznal k občasné glossolálii. Naopak prohlašuje, že ho Bůh prorocky vedl k tomu, aby učení o duchovních darech učil „neletničně“ a „necharismaticky“[12].
Literární reflexe první proměny
Tento Wagnerův postupný přerod je zachycen v řadě z jeho knih, např.: „Look Out! The Pentecostal Are Coming!“ (1973); „Your Church Can Grow: Seven Vital Signs of Healthy Church“ (1976); „Your Spiritual Gifts Can Help Your Church Grow (1979); „Signs & Wonders Today“ (1987); „Spreading the Fire: A New Look at Acts-God's Training Manual for Every Christian (Acts of the Holy Spirit)“ (1994) a do jisté míry parciálně i v mnoha dalších. Nejnověji např. v knize „Discover Your Spiritual Gifts: Includes Study Guide“ (2012).
Druhá proměna: Hnutí církevního růstu
K dalšímu Wagnerovu zlomu došlo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let po návratu z Bolívie, na Fullerově semináři v roce 1971. Zde jako učitel pracoval s legendárním profesorem misiologie Donaldem McGavranem, pod jehož vedením studoval, a díky jehož úsilí se misiologie stala uznávaným akademickým předmětem na řadě teologických fakult. McGavrana znal již od roku 1967, a ten na Wagnera naléhal, aby úspěšnost misie nehodnotil podle tradičních měřítek, jako je věrnost nebo vytrvalost, ale podle výsledků, resp. podle množství nově založených církví a nově získaných konvertitů. Wagnerova odpověď po konfrontaci s touto myšlenkou byla pro jeho následující práci zásadní:
„Jestliže Bůh chce, aby byly ztracené ovce nalezeny, udělejme cokoli, abychom je přivedli do ovčince… Pokud by se počet zachráněných a přivedených duší do životadárných církví zvýšil, jsem „připraven na vše a ještě na víc.““[13]
Jeho vroucí touha po zasažení lidí evangeliem a získání ztracených dala vzniknout myšlence, která se dodnes nazývá Wagnerovo paradigma. Je vystižena slovy: „učiňme vše a ještě více“. Wagner toto období nazývá jako hledání „technických principů růstu.“[14]
Sekulární management
Tato změna znamenala především obrat v přístupu k misii. Wagner si pak svobodně vypůjčoval myšlenky a postupy sekulárního managementu v přesvědčení, že metody, které mohou sloužit k růstu v oblasti obchodu a průmyslu, se dají aplikovat i v oblasti evangelizace. Zde nacházejí uplatnění zejména manažerské dovednosti, různá týmová školení a následná práce a především americký pragmatismus v dosahování vytýčených cílů. Wagner ovšem není na tomto poli průkopníkem. Podobné techniky byly užívány například známým evangelistou Billem Brightem a jeho misijním hnutím CCC[15]. Nicméně Wagnerova syntetická činnost na poli teologie, která v podstatě vedla k teoretickému synkretismu managementu a křesťanské věrouky, je nepřehlédnutelná.
Teorie homogenní jednoty
Další teorii, kterou Wagner na poli církevního růstu prosadil, je tzv. teorie homogenity. Razí zde přesvědčení, že k tomu, aby církev rostla, by se měla skládat ze stejného druhu lidí, resp. lidí stejných zájmů, stejného věku, stejného vzdělání apod.[16]. Jedná se o další pragmatické pravidlo, které Wagner vypozoroval během svého studia nejvíce rostoucích církví. Jeho invence je přitom následující. Wagner obvykle sleduje společné rysy, které se projeví u sborů, jejichž členská základna se rychle rozrůstá, tyto jevy analyzuje a činí z nich obecná pravidla pro růst. Protože růst je pro Wagnera známkou toho, že se lidé obrací ke Kristu a jsou zachraňování, tento cíl pak v podstatě obhajuje i prostředky, kterých je k dosažení cíle použito.
Wagnerovi kritici, především z řady konzervativních evangelikálů, jsou ovšem přesvědčeni, že by nasazené misijní prostředky měly být posuzovány především z hlediska jejich bibličnosti, nikoliv jen podle jejich funkčnosti, a další dokonce prohlašují, že růst severoamerických sborů, které často rozvíjí růstovou strategii, spočívá především v získávání členů z jiných sborů.
V roce 1985 se Wagner pro svůj přínos v oblasti hnutí církevního růstu stal prezidentem „Severoamerické společnosti pro církevní růst“ a po smrti McGavrana v roce 1990 pokračoval v dané linii na Fullerově semináři.
Literární reflexe druhé proměny
O církevním růstu Wagner publikoval řadu knih jako například: „Our Kind of People: The Ethical Dimensions of Church Growth in America“ (1979); „Leading Your Church to Growth“ (1984); „Church Growth: State of the Art“ (1986); „Spiritual Power and Church Growth“ (1986); „Understanding Church Growth“ (1990); „The Healthy Church“ (1996); „Church Growth and the Whole Gospel: A Biblical Mandate“ (1998); „Your Church Can Grow“ (2001); „Church Planting for a Greater Harvest: A Comprehensive Guide“ (2010); „Strategies for Church Growth: Tools for Effective Mission and Evangelism“ (2010) a též mnoho dalších článků a pojednání.
Třetí proměna: evangelizace Boží mocí
Velký vliv Wagner připisuje i svému osobnímu setkání se svým podřízeným na Fullerově semináři, Johnu Wimberovi. Ten jej v roce 1981 požádal, zda by v rámci výuky misiologie mohl být zařazen seminář o divech a zázracích. Vzhledem k již započatému Wagnerovu posunu dostal Wimber souhlas a k účasti byl přizván i děkan, Paul E. Perison. Kurz nesl pracovní název „MC 510 Znamení, zázraky a růst církve“. Wagner byl na těchto kurzech za zajímavých okolností sám uzdraven z hypertenze. Jeho lékař, když mu Wagner popsal postup svého uzdravení, v něm viděl hypnózu[17].
Třetí vlna
Rok po této zkušenosti založil Wagner ve svém domovském společenství „Lake Avenue Congregational Church“ v Pasadeně třídu nedělní školy pro dospělé. Tak vzniklo „Společenství 120“, což byla asi stovka lidí, kteří se s Wagnerem scházeli. Někteří z nich navštěvovali Wimberova shromáždění Vinice v Anaheimu, aby mohli „nabrat střelivo, a pak je v Lake vystřílet“[18]. Společenství 120 se poté stalo dveřmi „tzv. třetí vlny Ducha svatého“, která následovala po letničním a charismatickém hnutí do evangelikálních společenství. Tato misie byla nadmíru úspěšná a způsobila, že tzv. „třetí vlna Ducha svatého“, která vyvrcholila tzv. Torontským požehnáním, se stala respektovaným hnutím a termínem, který se stal široce akceptovatelným mezi většinou teologů[19]. I když mnozí badatelé, a to zejm. z řad kalvinistů, fundamentalistů a letničních patří mezi kritiky a odpůrce hnutí, přesto musejí s tímto fenoménem počítat a respektovat ho minimálně jako skutečnost[20].
Evangelizace Boží mocí
Na misijním poli je novým paradigmatem této vlny tzv. evangelizace Boží mocí, neboli přesvědčení, že zvěstování evangelia mají předcházet divy a zázraky, které přitáhnou pozornost ztracených a skrze manifestaci divů a zázraků budou konfrontovány, demaskovány a poraženy i okultní, démonické síly. Demonstrace Boží moci, předcházející, či provázející zvěstování, tak připraví půdu pro přijetí evangelia. V roce 1983 získal Wagner pro službu divů a zázraků i prorocké potvrzení[21] a podle svých slov stanul „hodně vysoko na seznamu těch, na které satan udeří“[22]. Záhy Wagner doznává, že se vskutku stal předmětem útoků satanských mocností, například mu chtěl ďábel podtrhnout žebřík, a proto podrobil celý svůj dům exorcismu, při němž, podle jeho svědectví, vyšlo mnoho démonů[23]. Setkání s touto vlnou také způsobilo, že Wagner obdržel dar uzdravování, který se manifestoval prodlužováním kratších nohou[24].
Literární reflexe třetí proměny
Tento posun je zachycen asi nejvíce ve Wagnerových knihách: „Spiritual Power and Church Grow“ (1986); „How to Have a Healing Ministry Without Making Your Church Sick“ (1988); „The Third Wave of the Holy Spirit: Encountering the Power of Signs and Wonders Today“ (1988); „How to Have an Healing Ministry in Any Church“ (1988). Nověji v „Freedom from the Religious Spirit: Understanding How Deceptive Religious Forces Try to Destroy God's Plan and Purpose for His Church“ (2005); „The Book of Acts: A Commentary“ (2008).
Čtvrtá proměna: duchovní boj
Démonologie a boj s démony se u Wagnera, v rámci jeho příklonu ke konceptu evangelizace Boží mocí, dostávaly stále více do popředí. Zatímco existence démonů a exorcismus nikdy zcela nevymizely z praxe křesťanské služby, u Wagnera se ale stále více můžeme setkávat s některými netradičními postupy, vůči kterým se někteří charismatici a zejména klasičtí letniční již v minulosti vymezili[25].
Teritoriální duchové
Wagner totiž nevěří jen na exorcismus z lidí, ale i z místností, domů, a dokonce z celých měst, národů a geografických oblastí. Je přesvědčen, že nad každým městem nebo územím vládnou démonické mocnosti, které jsou hierarchicky uspořádány, a které zabraňují lidem přijít ke Kristu. Tyto mocnosti je různými modlitebními technikami třeba odzbrojit a zabránit jejich vládě nad danou geografickou oblastí k tomu, aby evangelium mohlo zasáhnout lidi, města a národy. Součástí modliteb je i mobilizace a aktivace andělů[26].
Wagner sám uvádí, že k těmto posunům došel poté, co se setkal s ženou, která by mohla být jeho dcerou a stála v čele modlitební skupiny „Generals of Intercession“. Její jméno je Cindy Jacobsová. Když se dozvěděl, že skupina se modlí za uzdravení národů, shledal, že by tato aktivita mohla být průsečíkem mezi modlitbou a misií, kterým se věnoval. Modlitby za záchranu jednotlivců tak získaly nyní u Wagnera globální rozměr a našly vyjádření v pojmu „strategické úrovně duchovního boje“. Wagner později Jacobsovou přizval i do Lausannského hnutí a inicioval vydání její knihy „Possessing the Gates of the Enemy [27].
Laboratoří, kde bylo možné uplatňovat nové poznatky, se u Wagnera stalo tzv. Argentinské probuzení, v jehož čele stanuli evangelisté jako Omar Cabrera, Eduardo Lorenzo, Eduardo Silvoso nebo Carlos Annacondia. Tito evangelisté rovněž zastávají starou teorii výkupného, podle níž Adam v ráji svojí neposlušností předal vládu nad zemí satanu, který je od té doby legálním vládcem na Zemi, a jeho vlastnická práva musí respektovat i Bůh. Tuto vládu je mu proto třeba prostřednictvím modliteb odebrat[28].
Počátkem devadesátých let, když Wagner studoval Argentinské probuzení, sesbíral svědectví těchto evangelistů a pro jejich zkušenosti vytvořil teoretické zázemí. Jak bude uvedeno později, dogmatické zaštítění, aniž by to Wagner explicitně formuloval, se v podstatě shoduje se soteriologickou koncepcí výkupného a implicitně s postmiléniální eschatologií.
Ani zde však nelze Wagnerovi přiznat prvenství, neboť s podobným učením se lze setkat již v poválečném hnutí Pozdního deště. Tuto myšlenkovou spřízněnost ostatně Wagner nepopírá a hnutí přiznává důležitou úlohu v historickém vývoji NAR v USA[29]. Systematičtějšímu věroučnému zaštítění se argentinským evangelistům nakonec dostalo ve Wagnerově bestselleru, přeloženém i do češtiny pod názvem „Teritoriální duchové“, který byl vydán jako soubor historických publikací o tomto tématu. Figuruje zde i taková osobnost jako je Oscar Cullman[30].
Zabírání měst
Boj s teritoriálními duchy na úrovní města je zřejmě originálním přínosem Johna Dawsona, který v roce 1989 vydal bestseller „Taking Our Cities for God: How to Break Spiritual Strongholds“, kde z hlediska úspěšného duchovního boje vidí jako stěžejní dobytí hlavních měst daných území. Tato města podle něho mají svou historii, ve které obvykle docházelo k věcem, jako je okultismus, čarování, násilné vraždy apod. a skrze které došlo k jejich prokletí. Skrze tato prokletí pak mají konkrétní, hierarchicky uspořádané démonické mocnosti možnost držet lidi v temnotě. Křesťané se proto mají v daných městech sjednotit, tyto hříchy zástupně vyznat a poté strhnout démonické pevnosti, aby lidé mohli přijmout evangelium. Rovněž Dawson zastává dávnou teorii o předání moci Adama satanovi[31].
Wagner si uvědomuje jak invenci jihoamerických evangelistů, tak Dawsona a dalších. Nenárokuje si zde žádný vlastní přínos. Jako špičkový teolog ovšem dokáže věci zkompilovat a dát jim i „přijatelné“, charismatické vyjádření.
„Sám cítím, že Bůh může volat, vystrojovat a označovat poměrně malé množství křesťanských vedoucích do předních linií strategické úrovně duchovního boje. A také věřím, že nechal povstat množství křesťanů, aby podpořili tyto lidi morálně, přímluvami, povzbuzováním a materiálně. Bůh, podle mne, je v procesu hledání duchovní skupiny zelených baretů, jako jsou Eduardo Lorenzo, Cindy Jacobsová, Larry Lea, Carlos Annacondia, John Dawson, Eduardo Silvoso nebo Dick Bernal, kdo se budou angažovat v rozhodujících a významných bitvách proti vládcům temnosti a následně uvidí zřetelný nárůst počtu ztracených lidí, kteří se „obrátili ze tmy ke světlu a z moci satana k Bohu“.“[32]
Hnutí AD 2000
Wagnerovo učení o duchovním boji se rozšířilo prakticky v celém evangelikálním hnutí. Největší výzvy se mu dostalo v modlitebním hnutí AD 2000, které si dalo za cíl modlit se za oblasti, ve kterých bylo evangelium nejméně rozšířeno. V čele tohoto hnutí stál do konce roku 1991 Luis Bush, který zde působil jako mezinárodní koordinátor. Ten své křeslo nabídl Wagnerovi, který je po krátkém zaváhání přijal. V té době totiž zakládal iniciativu „Spiritual Warfare Network“, která se měla podílet na šíření myšlenek boje s teritoriálními duchy. Bush souhlasil, aby Wagner strategii duchovního boje uplatňoval i v hnutí AD 2000. Stěžejní iniciativou modlitebního hnutí byl modlitební boj za geografickou oblast vymezenou tzv. „Oknem 10/40“, které se týkalo zemí, ve kterých byl rozšířen islám, hinduismus a buddhismus. Wagner sám k této strategii poznamenává:
„Cílem, na který se zaměřovalo sdružení Spiritual Warfare Network již od svého založení v roce 1990, bylo převzetí autority nad vládci a mocnostmi ustanovenými satanem a udržujícími jednotlivé skupiny obyvatel v područí různých forem duchovní temnoty. Klíčovými autory byli Cindy Jacobsová, Dick Eastman a C. Peter Wagner.“[33]
Deset nejvýznamnějších modlitebních milníků
Mezi aktivity, které vycházejí z toho pojetí duchovního boje, Wagner řadí několik milníků, které proběhly v létech 1990 – 2000. Sám má přitom problém seřadit tyto aktivity dle jejich důležitosti, a proto zvolil jejich náhodné pořadí:
1. Modlitby během měsíce Ramadánu v roce 1992, které se konaly za muslimy v době jejich největšího svátku.
2. Modlitby „Oknem 10/40“, které koordinovaně proběhly v letech 1993, 1995, 1997 a 1999, na nichž se podílelo až 40 milionů přímluvců.
3. Akce „Gedeonovo vojsko“ v roce 1993, což bylo první mezinárodní setkání organizace „Spiritual Warfare Network“, které se konalo na modlitební hoře metodistického sboru Kwang Lim v Soulu.
4. První mezinárodní „Pochod pro Ježíše“ v roce 1994, kdy do ulic vyšlo 12 milionů křesťanů ze 168 zemí celého světa.
5. Modlitby v „kardinálních bodech“ v roce 1994, které koordinovala australská pobočka YWAM a které spočívaly v rozmístění zkušených přímluvců na geograficky nejzazších místech (na severu, jihu, východě i západě) všech kontinentů.
6. Pochody smíření v letech 1996 – 1999, kde se stovky křesťanů vydaly po trase první křížové výpravy a během pochodu zástupně vyznávaly hříchy našich křesťanských předků, kterých se dopustili vůči muslimům a židům.
7. Operace Ledový hrad v roce 1997. Zde tým modlitebníků podnikl výpravu na úpatí Mt. Everestu, což Wagner chápe jako modlitební iniciativu na topograficky i duchovně nejvyšší úrovni v celé historii.
8. Vydání publikace čtyřstránkových modlitebních profilů všech 1739 významných nezasažených etnických skupin z „Okna 10/40“.
9. Významná celosvětová mobilizace „Boží armády“ s cílem konfrontovat démonickou mocnost „Královnu Nebes“, který vyvrcholila na akci ‚Celebration Ephesus‘ v Turecku.
10. Vysvěcení Světového modlitebního centra v roce 1998, které je podle Wagnera dosud „nejsofistikovanějším“ modlitební centrem propojující přímluvce z různých zemí celého světa[34]. Všechny tyto akce měly společného jmenovatele, a to duchovní boj s teritoriálními démonickými mocnostmi[35].
Učení o duchovním boji se stalo v devadesátých letech předmětem střetů v rámci evangelikálního hnutí na misijních konferencích tzv. Lausannského hnutí[36]. Většina pozdějších textů, které z těchto setkání vzešly, balancují na hraně existence teritoriálních duchů a boje s nimi, neboť při jejich formulaci se podíleli jak stoupenci, tak kritici těchto teorií. Výsledné texty tak pro pozorného čtenáře odkrývají kompromisní stanoviska nebo příliš viditelnou absenci dané problematiky, která by logicky měla být v rámci hnutí řešena jako problém[37]. Zdá se, že jisté kompromisní stanovisko bylo nakonec nalezeno na misijní konferenci v roce 2000 v Nairobi[38].
Literární reflexe čtvrté proměny
Tento věroučný náhled je reflektován zejména ve Wagnerových monografiích, z nichž prvních šest tvoří svazky: „Warfare Prayer“ (1992); „Prayer Shield“ (1992); „Breaking Strongholds in Your City“ (1993); „Churches that Pray“ (1993); „Engaging the Enemy How to Fight and Defeat Territorial Spirits“ (1995); „Confronting the Powers“ (1996); „Praying with Power“ (1997); „The Rising Revival: What the Spirit is Saying Through the Argentine Revival“ (1998); „Wrestling with Dark Angels“ (2001); „What the Bible Says about Spiritual Warfare“ (Life Points Series)“ (2002); „Warfare Prayer: What the Bible Says about Spiritual Warfare“ (2009); „Wrestling with Alligators, Prophets and Theologians: Lessons from a Lifetime in the Church – A Memoir“ (2010); „Territorial Spirits: Practical Strategies for How to Crush the Enemy Through Spiritual Warfare“ (2012).
Pátá proměna: obnova apoštolského úřadu
Jedním z posledních impulzů Wagnerovy teologie je učení o obnoveném úřadu apoštolů a proroků, tzv. „učení o pěti služebnostech“, se kterým se rovněž můžeme setkat napříč církevními dějinami[39]. Tyto služebnosti v nadcházejícím věku obnovy pak tvoří sbory (nové víno), které má být nalito do nových měchů resp. zcela nových církevních struktur.
Nový měch
Wagner zde mluví přímo o „apoštolské reformaci“ a s tímto fenoménem vystoupil v roce 1996 na panelové diskusi o postdenominačním křesťanství, kde byl položen důraz na stálou existenci apoštolů a proroků v soudobé církvi. Později se stal i autorem pojmu „Nová apoštolská reformace“. Ta představuje nový měch, do kterého má být vlito nové víno, což jsou sbory vedené apoštoly[40].
Samotnou ideu sjednocení církví v novém měchu, který se má uskutečnit prostřednictvím služebníků, apoštolů, pak Wagner detailně popsal ve své knize „The Changing Church: How God Is Leading His Church into the Future“. Překážkou je pro Wagnera starý měch, představovaný denominacemi, jejichž vedení je často morálně zkorumpované. Jedná se o náboženské struktury a náboženství je podle Wagnera vedeno náboženským duchem, což je v jeho pojetí nečistý duch. Ten pak denominacím vtisknul jejich DNA[41]. Tak Wagner v podstatě navázal na prastarou ideu charismatického hnutí, pro které bylo dokonce členství v denominacích znamením šelmy z knihy Zjevení. Wagner, stejně jako tito nezávislí charismatici, proto klade velký důraz na boření denominačních hranic a techniku jak nalít nové víno do nového měchu[42]. Podrobně pak mapuje vývoj tohoto smýšlení v rámci historie církve a zároveň je zasazuje i v rámci posunů jeho paradigmatu. Tyto posuny detailně popsal ve své knize „Wrestling with Alligators, Prophets and Theologians: Lessons from a Lifetime in the Church – A Memoir“. Zdařilou kritickou kompilační práci o vývoji Wagnerovy teologie rovněž popsal i chorvatský teolog Budiselić, který si rovněž všímá proměn Wagnerovy teologie:
„Wagnerova touha po církevním růstu jej vedla k závěru, že proto, aby církev rostla, potřebuje dobré technické porozumění církevního růstu. Nadpřirozený prvek je velice důležitý, duchovní boj je rozhodující, ale to vše nepřinese nic, pokud bude církevní struktura chybná. Bohem danou církevní strukturou pro něho byly církve vedené apoštoly.“[43]
Transformaci církve do struktury nového měchu Wagner již dříve nazval církvetřesením –
„A Churchquake“, které bude mnohem radikálnější než první reformace, což vyjádřil i ve stejnojmenné knize[44]. Jak dále uvádí Budiselić:
„Wagner se …nezajímá příliš o obnovu a návrat k modelu církve z prvního století, ale zdůrazňuje potřebnost církve jednadvacátého století, založené na všech biblických principech. Klíčovým slovem popisu jeho pohledu na historii je proto „dokončení“. Cokoli Bůh až dodnes dělal, činil s cílem církev dokončit a připravit na příchod Království a apoštolové jsou posledním článkem řetězu těchto událostí.“[45]
V tom se ovšem v principu shoduje s většinou „end-time“ restauracionistů, rekrutujících se z řad pentekostalistů, podle nichž Luterská reformace obnovila autoritu Písma a ospravedlnění pouhou vírou a obnovila všeobecné kněžství všech věřících. Hnutí novokřtěnců obnovilo křest na základě víry a odmítlo pedopbaptismus. Wesleyánské hnutí obnovilo požadavek svatosti jedince i celého společenství. Letniční hnutí poté zdůraznilo křest Duchem svatým a obnovilo praxi duchovních darů pro dnešek[46]. Wagner však přichází s vlastní invencí, resp. s invencí některých novodobých hnutí, když prohlašuje:
„…úřad přímluvce byl obnoven v sedmdesátých letech dvacátého století, úřad proroka byl obnoven v osmdesátých letech dvacátého století. Nakonec v devadesátých letech dvacátého století začala globální církev uznávat dar a úřad apoštola.“[47]
Druhý apoštolský věk
V roce 2006, ve své knize „Apostles Today: Biblical Government for Biblical Power“, pak uvedl, že církev nastoupila do druhého apoštolského věku. První věk nastal po Ježíšově vzkříšení, když apoštolové jako jeho zástupci šířili evangelium z pověření samotného Krista. Druhý apoštolský věk začal až kolem roku 2001. Novodobé apoštoly pak Wagner nazval „generály v Boží armádě“[48]. Budiselić, který si uvědomuje i eschatologický přesah Wagnerovy eklesiologie, proto uvádí:
„Pro nás je důležité pochopit a porozumět širšímu obrazu NAR, jejím motivům a důvodům jejího učení, ne pouze jejímu obsahu. Wagner pozoroval nejrychleji rostoucí církve po celém světě a došel k závěru, že tyto církve rostly tak rychle, protože užívaly Bohem danou církevní strukturu. Posledním kouskem tohoto obrazu (vedle vlivů jednotlivých historických obrodných proudů v církvi) je pochopení hlavního cíle učení a praxe NAR. Když to pochopíme, bude nám zcela jasné, proč NAR tolik trvá na důležitosti apoštolské služby.“[49]
Wagnerovo pojetí se proto vymyká klasickému restauracionismu, se kterým se v různé míře můžeme setkat v protestantismu, zejména pak ve wesleyánské a později z ní vycházející pentekostální tradici. Wagner je spíše rekonstrukcionistou, který vyhlíží dokončení něčeho, co zde zatím ještě nikdy nebylo, než návrat k něčemu původnímu, co zde bylo v prvním století našeho letopočtu. Tak v podstatě navazuje na myšlenky postmilénialistů, kteří očekávali dokončení, resp. završení věku alegorického milénia, v jehož závěru dojde k christianizaci světa a nastolení věčného království se silně teokratickými prvky.
Sjednocení církve pod úřad apoštolů (resp. jejich nástupců), kteří nakonec převezmou vládu nejen nad církví, ale i nad celou společností, vychází původně z ideje obrazu Římské říše v době Konstantinismu[50]. Kritici NAR sem rovněž řadí období cesaro-papismu resp. středověké snahy papežů o teokracii[51]. Teokratický princip byl podle Dagera analogicky shledán i v kalvínské Ženevě a novodobě právě v učení amerických teonomistů a rekonstrukcionistů, zejména z řad charismatiků[52]. NAR, jak ostatně přiznávají její stoupenci i kritici, je učením křesťanského dominionismu. Nutno ovšem podotknout, že i přes tyto analogie kritiků, kteří teokracii a dominionismus ztotožňují, vidí Wagner Konstantinismus a teokracii jako slepou odbočku v historii církve.
Literární reflexe páté proměny
Tuto etapu Wagnerovy teologie ohledně úřadů apoštolů a proroků je možné si uceleně přečíst v řadě titulů, jako jsou: „The New Apostolic Churches“ (1998); „Churchquake: How the New Apostolic Reformation Is Shaking Up the Church As We Know It“ (1999); „Apostles and Prophets: The Foundation of the Church.“ (2000); „Spheres of Authority: Apostles in Today's Church“ (2002); „Apostles Today: Biblical Government for Biblical Power“ (2007) a v dalších monografiích, sbornících a článcích.
Šestá proměna: sociální transformace
Další a zatím zřejmě poslední posun, logicky navazující na všechny předcházející, se týká samotné reflexe evangelia ve vztahu k sekulární společnosti. Wagnerova doktrína proměny taktéž vychází z přesvědčení, resp. ze staré ideje, že se satan zmocnil světa po Adamovi, který měl ovládnout zemi, a nyní má církev získat tuto ztracenou vládu zpět.
Wagner se dodnes považuje za konzervativního evangelikála, který původně takovéto smýšlení nezastával. Během své misijní doby v Latinské Americe stál pevně na pozicích biblického konzervatismu. Odmítal modernismus, resp. liberalismus, který hlásal sociální rozměr evangelia a věřil, že Bible dává církvi jen mandát ke zvěstování evangelia, nikoliv k sociální či kulturní transformaci společnosti. Všechny tyto snahy, které se v šedesátých letech začaly objevovat i mezi konzervativními evangelikály, viděl prismatem nebezpečí liberalismu, který se počátkem století začal rozmáhat v USA, případně evangelia osvobození, se kterým se setkal v Jižní Americe.
Dnes je Wagner přesvědčen, že tento posun byl vypůsobený Duchem svatým, nicméně mnozí podle něho tento impulz natolik předůraznili, že se pro ně evangelium stalo synonymem záchrany světa před americkým kapitalismem. Wagner proto před touto cestou v roce 1970 varoval ve své knize „Latin American Theology: Radical or Evangelical?“
Lausanne 1974
Z tohoto důvodu se za vydatné podpory Billyho Grahama konal v roce 1974 ve Švýcarsku první evangelikální koncil v Lausanne (LCWE), který vešel ve známost jako Lausannské hnutí. Zde bylo přijato stanovisko (Lausannské prohlášení), které tento problém reflektovalo[53]. V prohlášení, resp. v tomto evangelikálním symbolu stojí, že církev má mandát evangelia i kulturní mandát, přičemž mandát evangelia je primární[54]. Tato skutečnost, která upřednostňovala mandát evangelia, byla zamýšlena jako protiváha iniciativám Světové rady církví (WCC), preferujícím sociální programy. Přijatý symbol však některé vedl k tomu, že Lausannský závazek odmítli podepsat a vydali prohlášení vlastní. Mezi tuto skupinu patřila řada jihoamerických duchovních z řad Wagnerových přátel. Kulturní mandát církve dále zastával anglikánský duchovní R. W. Stott, vedoucí skupiny „Theology Working Group“, který byl povzbuzován zejména těmito latinskoamerickými pastory. Naproti tomu Wagner byl zastáncem nadřazenosti evangelijního mandátu a k posílení svého stanoviska využíval svého vlivu vedoucího pracovní skupiny „Strategy Working Group“.
Později si ovšem Wagner uvědomil důležitost sociální transformace a viděl, že je klíčovým hráčem stojícím v tomto sporu na špatné straně. Tak v podstatě následoval Stottovo paradigma. Paradoxní na celé situaci je, že sám Stott prožil v této věci konverzi, jelikož i on původně zastával primát evangelia. Když se konaly další shromáždění v Pattaya, Thajsko (1980) a Grand Rapids, Michigan (1982), stali se z těchto dvou klíčových oponentů – alespoň v tomto ohledu – názoroví spojenci[55]. Prohlášení z Michiganu pak již výslovně slibuje „sloužit potřebným a utlačovaným a ve jménu Kristově pro ně hledat úlevu a spravedlnost“[56].
Manila 1989
Když se v roce 1989 sešel druhý mezinárodní kongres o šíření evangelia ve světě, a to opět v hojné účasti, byl při jeho příležitosti vydán manifest pod názvem „Vyzýváme celou církev, aby přinášela celé evangelium celému světu.“ Co se pod tímto celým evangeliem míní, vyjadřuje nejlépe devátý paragraf:
„Prohlašujeme, že vyhlášení Božího království spravedlnosti a míru žádá, abychom odsoudili veškerou nespravedlnost a útlak, ať už způsobený osobami nebo institucemi; od tohoto prorockého svědectví neustoupíme…“[57]
Je pravděpodobné, že zde můžeme nalézt jeden z mnoha Wagnerových otisků ve směřování celého evangelikálního hnutí. Po implementaci manažerských postupů, které v této době pozvolna začaly mezi evangelikály kulminovat, se zde již dostává do popředí i sociální a v důsledku toho samozřejmě i politická angažovanost církve. Nicméně Wagner byl jen částí v mnohem širší mozaice tohoto procesu.
Vláda církve
Wagner se k tématu sociální transformace začíná znovu vracet v době, kdy se začal stále více otevírat nezávislému charismatickému hnutí, které rozvíjelo teorii „Království nyní“ (Kingdom Now), usilující o převládnutí společnosti na základě Adamova ztraceného mandátu. Nyní se s touto teorií, jak ostatně připouští i sám Wagner, začínáme v jeho knížkách setkávat zcela nově. Jak už bývá jeho zvykem, dokáže přitom různé koncepce nejen opouštět, ale i rozvíjet, a proto se v jeho literatuře objevuje propojení sociální transformace v souladu s divy a zázraky a službou novodobých apoštolů.
Charismatické hnutí, resp. jeho nezávislá část, v tomto smyslu rozvíjela učení o tzv. Jóelově armádě, což má být mocná, Duchem naplněná eschatologická armáda křesťanů poslední doby, která má dobýt národy pro Krista, jehož příchod vyvrcholí ustavením milénia. Není divu, že i u Wagnera v této souvislosti převládá důraz na církev jako na armádu, a tato církev se uskutečňuje jak ve sféře sakrální, tak ve sféře obchodní. Protože v čele církve stojí apoštolové, kteří svoji autoritou církve přikrývají, jsou pak tito zodpovědní za to slyšet, co Duch praví církvím. Wagner je „bez domýšlivosti“ přesvědčen, že právě k němu Duch mluví v otázce „významných globálních otázek“. Slovo, které Duch dnes praví církvím, tedy Wagnerovi a dalším významným vůdcům, zní: „sociální transformace!“. Proto má církev „agresivně“ vyhlížet vládu ve společnosti, ve které žijeme[58].
Církev na pracovišti
V roce 2001 Wagner obdržel pozvání přednášet na téma služby křesťana na svém pracovišti. Do této doby byl k podobnému způsobu uvažování spíše zdrženlivý. Bůh mu však řekl: „Můj synu, věnuj náležitou pozornost tématu církve na pracovišti“[59]. Wagnerovi pak byl v roce 2005 detailně zjeven i graf proměny (transformace) společnosti, který stojí na dvou pilířích. Prvním je církev na pracovišti, vyrůstající z podstavce biblická vláda církve a druhým pilířem je transfer bohatství, vycházejí z porážky ducha chudoby[60]. Mezi oběma pilíři operují apoštolové na pracovišti. Klíčem k pochopení zde byl pro Wagnera objev konceptu Božího království, které se hmotně manifestuje ve společnosti a mění ji. To se děje skrze jednotu křesťanů nejen v církvi, ale i v zaměstnání, kde vytvářejí církev, kterou přikrývají služebnosti úřadů apoštolů na pracovišti. Zároveň by přitom mělo dojít i ke stržení hradeb mezi církví a společností. Duch chudoby je pak poražen skrze duchovní boj a bohatství se může rozlévat[61].
Lidé ovšem mají s tímto myšlením, podle Wagnera, hned dvojí problém. Za prvé se domnívají, že mezi zbožností a chudobou je přímá úměra, před čímž on sám důrazně varuje[62]. Druhým problémem je, že zastávají dualitu těla a ducha, mající kořeny v platónismu. Křesťané se proto snaží oddělit duchovní společenství církve od svého fyzického přebývání na pracovišti. Věřící však nemá činit rozdíl mezi profánním a sakrálním, ale vidět věc komplexně[63]. Zde zřejmě můžeme vidět i důsledek komplexního pojetí chápání evangelia z misijních konferencí konce osmdesátých let.
Domýšlení těchto tezí v souvislosti se starou Teologií dominia však až příliš evokuje teokracii, kterou Wagnerovi jeho kritici vyčítají. Vůči ní se ovšem Wagner vyhraňuje a Konstantinismus, který považuje za její začátek, vidí právě jako důsledek toho, že lidé oddělovali profánní a sakrální, neboli duchovní a hmotné. Tím se církev dostala do područí sekulární společnosti[64]. Nicméně mnozí zde vidí pravý opak toho, co píše Wagner a příčinu teokracie nalézají v tom, že církev naopak nedokázala odlišit světskou a církevní sféru a především církevní a světskou autoritu a jurisdikci. Předpokládají proto, že církev v historii ovládla společnost, nikoliv společnost církev. Wagner si je této skutečnosti dobře vědom, a proto raději preferuje Calvina před Lutherem[65], který nahlížel na úlohu církve a státu odlišně[66]. Sám Wagner ovšem více než doznává, že on „Dominium Theology“ učí a rozvíjí, protože ji shledává zcela biblickou. Získat zpět ztracenou vládu nad zemí a činit učedníky ze všech národů vidí jako smysl Velkého poslání[67].
Literární reflexe šesté proměny
Aspekt transformace společnosti Wagner systematičtěji rozvíjí až na přelomu milénia, a to v knihách: „Revival it Can Transform Your City“ (1999) „Out of Africa“ (2003); „The Church in the Workplace: How God's People Can Transform Society“(2006); „Dominion!: How Kingdom Aktinon Can Change the World.“ (2008) a naposledy ve své knize „On Earth as it Is in Heaven: Answer God's Call to Transform the World“ (2012).
Celkový význam posunů ve Wagnerově teologii
Definování evoluce (či v jistém smyslu i revoluce) teologického paradigmatu na základě diachronního náhledu na moderní historii zejm. amerického evangelikalismu, je obvyklým průvodním jevem Wagnerovy teologie. Snad by se dalo i s nadsázkou říci, že stejně jako je například pro Paula Tillicha specifické hledání hlubiny a korelace nebo pro Rudolfa Bultmanna demytologizace, případně pro Karla Bartha dialektická teologie, tak je pro Petra Wagnera typický vývoj a změna paradigmatu vedoucí k dokončení církve eschatologického horizontu. Wagnera lze proto považovat za rekonstrukcionistu. Pokud Wagnerův „duchovní syn ve víře“ Chuck D. Pierce tvrdí: „Nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by mohl změnit více paradigmat v myšlení Kristova těla než Petra“[68], lze mu to věřit.
Ve své autobiografické knize „Wrestling with Alligators, Prophets and Theologians: Lessons from a Lifetime in the Church – A Memoir“, Wagner dělí období svého veřejného působení na triády. 16 let byl misionářem v Bolívii, poté byl 30 let profesorem na Fullerově teologickém semináři a nyní je ředitelem „Global Harvest Ministry“. Ohledně vývoje své věrouky však dál diferencuje na šest etap a každé přiřazuje jméno osoby, pod jejímž vlivem dospěl ke změně paradigmatu.
Patří sem například McCullough (1961–1971), církevní vůdce a původně obchodník, který obdržel „dar vůdcovství“ a Wagnera ovlivnil v jedné z prvních etap jeho služby. McCullough měl zaujetí pro misii a jeho sbor byl známý vysíláním misionářů. Nakonec odešel ze služby pastora a stal se ředitelem „Bolivian Indian Mission“ (BIM). Wagner již od počátků své služby misionáře tíhl, díky svému studiu na Fullerově semináři, k neoevangelikalismu a měl proto problémy, jak sám uvádí, se spíše „fundamentalistickou“ orientací misijní organizace SAIM, ve které v Bolívii pracoval. Následkem toho nemohl publikovat své články. Když byl pak Wagner opět v USA, v McCulloughovi poznal přítele, u kterého nalezl porozumění, rezignoval na svoji službu v SAIM a vrátil se do Bolívie jako misionář BIM. Ačkoliv se zde nejedná o teologický posun, můžeme si zde učinit obrázek o tom, že pro Wagnera bylo již od počátku jeho služby obtížné nalézt mezi konzervativními evangelikály svoji pozici. Již toto období proto retrospektivně charakterizuje pro jeho teologii více než výstižnou větou: „Obvykle jsem se přikláněl k novému vínu, a proto jsem hledal nový měch“[69].
Zápal pro nové víno, nová učení a nové struktury, pak Wagnera po celý jeho život neopouští. Ostatně hledání „nových věcí“, které Bůh činí, je i jednou z věcí, která determinuje dynamiku celého charismatického hnutí. Není proto divu, že když na scénu přichází novátorský McGavran (1971–1982), vidí zde Wagner další z přelomů, který modifikoval jeho teologii. Ovšem uvědomíme-li si v kontextu charakter Wagnerovy progresivní teologie, nejedná se ani tak o přelomy, jako spíše o logický důsledek jeho novátorského zaměření a nezdolnou ochotu otevírat se novým proudům, a to obvykle takovým, které jsou pro konzervativní evangelikály často herezemi. Wagner dokáže tato učení absorbovat, přetavit, a aniž by změnil jejich podstatu, reflektuje je v teologicky korektním jazyce, vysvětlí je v rámci historie dogmatu, a díky svému vlivu je pak petrifikuje v rámci neoevangelikální ortodoxie. Nutno však podotknout, že zatímco jedni jeho snahám tleskají, druzí skřípají zuby.
Tak přichází i Wimber (1982–1989) s jeho manifestacemi a později Torontským požehnáním, který jej ovlivnil v nahlížení důležitosti divů a zázraků; mezinárodní prorok Jacobsová, která jej povzbuzuje v duchovním boji (1989–1996); Bush (1991–1999), který jej nominuje do čela mezinárodního modlitebního hnutí a nakonec od roku 1999 Pierce, souputník hnutí NAR.
Některé posuny lze u Wagnera časově diferencovat, jiné přecházejí postupně, jeden ve druhý, případně přicházejí ve stejném časovém údobí. Zatímco příklon k pentekostalismu je zřejmě zlomovým, postupně vyúsťujícím do období, kdy Wagner akcentoval důležitost divů a zázraků, příklon k sociální transformaci a hnutí církevního růstu šly zřejmě ruku v ruce a vytvořily u Wagnera syntetický pohled. Stejně tak pohled na duchovní boj byl patrně přímým důsledkem setkání s latinskoamerickým pentekostalismem. Wagnerovu víru v obnovu apoštolského úřadu pak můžeme zřetelně nahlížet jako důsledek vlivu amerického předvoje charismatického hnutí.
Wagner ovšem dokáže tyto vlivy a přelomy mistrně podchytit a na základě zkušenosti, resp. experimentální teologie, z nich vyvodit obecné pravidlo. Začteme-li se do Wagnerových knih, můžeme si zde zřetelně povšimnout několika věcí. Wagner píše velice jednoduše a srozumitelně. Občas si čtenář ani neuvědomí, že čte anglický text. Přitom jeho knihy rozhodně nejsou primitivní. Wagner s geniální jednoduchostí analyticky simplifikuje své historické a teologické poznatky a vytváří z nich vlastní konstrukt, který má úžasnou vnitřní logiku a vnější přesvědčivost. Ačkoliv je Wagner čtivý, zachovává si zároveň odstup profesora teologie. Jeho knihy tak může číst prostý čtenář, laik i teologický akademik a mají přitom pocit, že Wagner mluví jejich jazykem. To, co by zřejmě u jiného autora mělo pro mnohé zřetelně heretický nádech, zní od Wagnera jako ryzí ortodoxie. Jinými slovy Wagnerovy učitelské schopnosti jsou nepřehlédnutelné a způsobují, že Wagner má otevřené dveře jak na prestižních teologických univerzitách, tak za kazatelnou toho nejexcentričtějšího charismatického sboru.
Přes Wagnerův osobitý přínos, neskutečnou literární plodnost a dlouhodobé setrvávání na samotné a snad i absolutní špici pyramidy světového apoštolství, zůstává jeho vliv v České republice nedoceněn. Jeho knihy, až na čestné výjimky, se téměř nepřekládají. Málokdo z angažovaných evangelikálů také dnes tuší, že modlitební strategie v boji proti démonům, jako byl Pochod pro Ježíše, modlitební hnutí AD 2000 nebo modlitby za muslimský svět v období Ramadánu, nesou zřetelně otisky Wagnerovy teologie, vycházející z učení dominia na pozadí dávné teorie výkupného ďáblovi. Zřejmě i málokdo tuší, kde mají kořen akce Evangelikální aliance, jako je výcvik křesťanů na pracovišti, marketingové semináře pro křesťanské podnikatele, semináře o přirozeném růstu církve a kde berou svůj původ evangelizační strategie „multiplikace“ a „kočinku“ Křesťanské akademie mladých[70]. Všude v těchto případech, ať už přímo či oklikou, můžeme vidět Wagnerovu takřka všudypřítomnou stopu v utváření postmoderního evangelikalismu.
C. P. Wagner zemřel po dlouhé a vleklé nemoci dne 21. 10. 2016.
Jednotlivé atributy NAR
Wagnerovo porozumění NAR je pak následující: Sbory, které nesou tuto charakteristiku, se podle něho vyznačují devíti následujícími body. Mají: 1. nové jméno, 2. novou strukturu autority, 3. nový výcvik vedoucích, 4. nové zaměření na službu, 5. nový druh chval, 6. nové druhy modliteb, 7. nové financování, 8. nový dosah a 9. novou orientaci na moc[71].
Nové jméno
Wagner nejprve dával církvím z hnutí, která zkoumal, jméno „postdenominační“, nicméně zjistil, že některé, ačkoliv vykazují rysy nezávislosti, jsou začleněny ve svých církvích. Nejsou tedy „independentní,“ ale „interdependentní“. Všechny nejsou ani charismatické. Proto zvolil název „Nová apoštolská reformace“. Tuto reformaci Wagner považuje za neobvyklé Boží dílo, které změní tvář protestantismu po celém světě, a proto zasluhuje nové jméno:
„Nová apoštolská reformace je mimořádné Boží dílo na konci dvacátého století, které ve významném rozsahu mění podobu protestantského křesťanství po světě… Po téměř pět set let křesťanské církve z veliké míry fungovaly s tradiční denominační strukturou některého druhu. Zvláště od devadesátých let dvacátého století, ale s kořeny, které sahají téměř století zpět, se vynořují nové formy a funkční způsoby práce v oblastech jako je vedení místních sborů, mezisborové vztahy, financování, evangelizace, misie, modlitba, výběr a školení vedoucích, úloha nadpřirozené moci, uctívání a další důležité části sborového života. Některé tyto změny jsou začleněny do denominací, ale většina získává formu volně uspořádané apoštolské sítě. Prakticky v každé části světa tyto nové apoštolské církve tvoří nejrychleji rostoucí část křesťanství“ [72].
Nová struktura autority
Změna v míře autority církevních vedoucích je podle Wagnera nejradikálnější odlišností oproti tradičnímu křesťanství. Podle v NAR prestižního „Arise Magazine“ se uvádí, že „největší rozdíl mezi novým apoštolským křesťanstvím a tradičním křesťanstvím je míra duchovní autority Duchem svatým svěřené jednotlivcům“. Wagner proto zdůrazňuje:
„V tradičním křesťanství autorita spočívá na skupinách, jako jsou církevní koncily, zasedání, shromáždění a valná shromáždění. Nové apoštolské křesťanství vidí Boha jako toho, kdo svěřuje vládu církve jednotlivcům.“[73]
To je způsobeno tím, že restaurace apoštolské služby nespočívá jen v obnově daru apoštola, ale apoštola jako církevního úřadu[74].
Nový výcvik vedoucích
Výcviku nových vůdců se ve sborech, inklinujících k myšlenkám NAR, klade velká priorita. Zatímco v tradičních církvích se podle Wagnera klade důraz na byrokratickou autoritu, ve sborech NAR jde o autoritu postavenou na vztazích. Vedoucí se zde nezaměřují jen na službu členům církve, ale i na výchovu a výcvik, resp. uvolňování nových vedoucích, kteří se obvykle rekrutují z řad dobrovolníků. Nejedná se o profesionály, kteří by měli akademické vzdělání, ale spíše o členy církve, kteří procházejí různými konferencemi, semináři a školeními. Ke vzdělání pak sbory někdy zakládají místní biblické školy[75].
Vztahy, kterým se v hnutí dává priorita, obvykle vycházejí z učednického modelu. Zde se učedník učí od svého lidského mistra, který je zde představován pastorem nebo jiným sborovým vedoucím. Vedoucí, který má od Krista autoritu, ji poté předá níže, na své učedníky. Tento princip delegované autority má počátek v učení čínského učitele Watchmana Nee. Inspiraci čínskou skupinkovou církví opakovaně připouští i Wagner[76]. Tento model je obvykle dále ospravedlňován na základě vztahu Krista k jeho dvanácti učedníkům, přičemž se předpokládá, že každý z těchto učedníků by měl mít podle stejného vzoru své učedníky a tito pak zase další. Tak se, podle mnohých kritiků, struktura církve přetváří do pyramidy, na jejímž vrcholu stojí pastor sboru, nad kterým pak stojí apoštol, který je dále sdružen do „apoštolské sítě.“[77]
Nové zaměření na službu
Wagner uvádí, že tradiční církve a hnutí, pokud chtějí obživení, vycházejí ze současné potřeby a řešení hledají v minulosti. Chtějí hledat své kořeny a z nich čerpat sílu k obnově. NAR církve ovšem učí pravý opak. Když církve NAR hledají řešení, obracejí se do budoucnosti. Jsou neseny svou vizí a své cíle si kladou před sebe. Wagner to ilustruje úsměvným příběhem z roku 1996, kdy se zeptal jednoho pastora, kolik mají domácích skupinek. Ten odpověděl, že jich v roce 2000 budou mít šest set. Nebyl pro něho důležitý současný stav, ale pevně hleděl do budoucnosti[78].
Toto vizionářství je ostatně typické i pro další sbory, které se k NAR hlásí. Jejich vůdci mají přesný plán růstu, vyhlížejí probuzení, často z prorocké perspektivy, vypracovávají růstové grafy a jejich mysl je upnuta k budoucnosti, kdy bude jejich sbor nebo hnutí expandovat a proměňovat společnost.
V této souvislosti lze pozorovat zajímavou skutečnost. Zatímco apoštolská církev a později i novověká probuzenecká hnutí, v nichž evangelikálové nalézají své kořeny, vyhlížely příchod Krista, sbory s klasickou pentekostální tradicí vyhlížejí probuzení. Současné NAR sbory pak jdou ještě dále a pragmaticky směřují i k tomu, aby v budoucnu uplatnily politický vliv a proměňovaly společnost[79]. Učí se proto, jak správně psát do sekulárního tisku, pořádají se semináře pro publicisty či se rozsáhle věnují tomu, jak na základě správně vedených modliteb ovlivňovat politické uspořádání své země.
Nový druh chval
Společným jmenovatelem v oblasti liturgie je používání soudobé, moderní hudby. Wagner s nadsázkou uvádí, že základním motivem křesťanských písní je touha po okamžitém Božím jednání. Např. se zde zpívají „kéž sestoupí Tvá moc na toto místo, na toto město…“ atp.[80] Rovněž forma hudby, resp. nástrojové obsazení, bývá odlišné od tradičních církví. Namísto varhan jsou zde zastoupeny klávesy, namísto chórů se vytvářejí „chválící skupinky.“ Pro chvály existuje samostatný institut „vedoucího chval“. Rozdíl je i v délce bloku písní, který trvá obvykle do 12 minut, zatímco v NAR sborech je bloku chval věnován prostor okolo 30 –49 minut. V NAR se do bohoslužby zapojuje celé tělo, lidé uctívají se zavřenýma očima, zvedají ruce, klekají apod. Obecně se věří, že chvála je cestou do Boží přítomnosti, a proto se uctívání nepoužívá jako předehra pro kázané slovo, ale „novoapoštolské uctívání je samo silnou duchovní skutečností“[81]. Ovšem hlavní důsledek chvály není často v tom, že přiblíží člověka k Bohu, ale je i prostředkem duchovního boje a při chvále Boha jeho moc vzrůstá, zatímco síly temna jsou zatlačeny. Proto je chvála mocným nástrojem duchovního boje[82].
Jednotlivé nuance budou probrány v následujících kapitolách vzhledem ke hnutím, tvořících podstatnou členskou základnu církví, které splňují Wagnerovy charakteristiky NAR.
Nové druhy modliteb
Zatímco tradiční sbory se věnují klasické modlitbě slovem, v NAR církvích se mnoho prostoru věnuje modlitbám skrze zpěv. Jde často o hluboce duchovní prožitek ztotožnění se se společenstvím v atmosféře tzv. „uctívacích písní“, které mají obvykle čtyřčtvrťový slow fox rytmus. Lidé často zpívají v glossolálii, což Wagner přirovnává ke gregoriánskému chorálu[83]. Tento druh uctívání má i silně kontemplativní náboj.
Vedle toho se v církvích pořádají různé modlitební pochody, modlitby na různých kopcích a vyvýšených místech. Wagner zmiňuje skupinu věřících z církve z „New Life Church of Colorado Springs“, která odjela do Nepálu a z vrcholku hor se modlila za evangeliem nezasažené národy[84]. Tuto akci považuje za jednu z deseti nejdůležitějších modlitebních aktivit, která se uskutečnila v geograficky i duchovně nejvyšší sféře, což souvisí s jeho teologií teritoriálních duchů, přebývajících v „ponebeských oblastech“[85]. Taktéž apoštolové Argentinského probuzení se často proti teritoriálním duchům modlili z vyvýšených míst, jako jsou hotelové pokoje ve výškových budovách[86].
Nové financování
Zatímco tradiční církve se obvykle potýkají s nedostatkem financí, u NAR sborů se s touto situací můžeme setkat v mnohem menší míře. Wagner to přisuzuje vyučování o dávání, které je zároveň cestou jak od Boha něco získat. Zároveň jsou lidé v těchto sborech naučeni dávat a vzájemně se k tomu povzbuzují a činí tak z radosti[87]. Další skutečností, kterou již Wagner nezmiňuje, je široce přijímané učení o desátcích. S desátky se můžeme běžně setkat ve wesleyánské a pentekostální tradici, avšak důraz v NAR sborech bývá položen na to, že kdo desátek neplatí, okrádá Boha a hrozí mu aktuální nepožehnání, či dokonce prokletí. Mnoho lidí tak dává nemalé finanční částky i ze strachu než jen z radostného srdce[88]. Zajímavou ucelenou publikací, která se zabývá úlohou desátků zejména v charismatickém hnutí a potažmo i v hnutí NAR, popsal Doležel[89].
Nový dosah
Sbory NAR mohou být v určitých aspektech příkladem v nasazení pro evangelizaci. Agresivní zasažení ztracených a zraněných ve společnosti a světě je součásti novoapoštolské DNA[90]. Jedním z nejrozšířenějších způsobů evangelizace je zde tzv. „zakládání nových sborů“. Tato strategie je spojená s přesvědčením, že mladé sbory rostou rychleji než sbory starší, a proto je modlitební strategií zakládat na jednom místě více sborů. Tyto sbory jsou ovšem zastřešeny a přikryty lokální apoštolskou službou, a proto se nejedná o klasický kongregacionalismus.
Další misijní strategií je zakládání domácích skupinek a jejich růst tzv. „multiplikací“, kdy je na každého člena skupinky naléháno, aby přivedl nové účastníky, vytipované z okruhu jeho přátel, kteří jsou cílem soustředěných modliteb dané skupinky. Pro tento druh evangelizace se rozšířil název „přátelská“ nebo „nekonfrontační“. Některé církve mají velmi dobře rozvinutou službu pro chudé, hladové, nemocné a závislé[91]. Jeden z důležitých představitelů Nové apoštolské reformace Ralph Neighbour vidí v aspektu domácích skupinek právě počátek „nové reformace“[92].
Nová orientace na moc
Tento prvek je zřetelně dědictvím pentekostální, resp. charismatické orientace, a hnutí z ní vycházejících, jako je Vinice, jejíž vliv můžeme zřetelně sledovat ve Wagnerově nasměrování. NAR sbory ale často samy sebe jako charismatické neoznačují, ale spíše kladou důraz na moc Ducha svatého s tím, že veškeré projevy Ducha svatého zaznamenané v Novém zákoně, jsou stejně tak dostupné v dnešní době. Pod tímto si Wagner představuje nejen službu uzdravování, vymítání démonů, proroctví, ale i padání pod mocí Ducha a strategii boje s teritoriálními duchy, od čehož se ovšem klasičtí letniční obvykle distancují[93]. Někteří nezávislí pozorovatelé z duchovních projevů a atmosféry shromáždění odvozují, že služba v NAR sborech není cílena primárně k mysli, ale k srdci účastníků bohoslužeb a hodnotí je jako „příliš emocionální“[94].
Instituce NAR
NAR má samozřejmě bezpočet různých známých i neznámých sítí a samozřejmě i různých institucí, které se obvykle pyramidálně sbíhají k rukám jednotlivých apoštolů. Instituce C. P. Wagnera se však těší vysoké prestiži a obecnému respektu a jsou považovány za klíčové ohledně formulací apoštolských vizí a potvrzování nových apoštolů v jejich úřadu.
Mezinárodní koalice apoštolů (ICA)
Mezinárodní koalice apoštolů (International Coalition of Apostles) byla založena v roce 1999 v Singapuru skupinou apoštolů pod vedením Eda Silvosa. Síť vznikla na základě diskuse, jak může Bůh účelně použít apoštolskou síť za účelem spojené snahy pomoci Božímu království. Během diskuse John P. Kelly navrhl vytvoření vedoucího centra v Texasu. Kelly byl následně požádán zorganizovat koncil a pozvat apoštoly, aby se připojili k síti ICA. Zakládající konference se konala v roce 2000 poblíž Dallasu. Kellymu poté bylo „Bohem přikázáno“, aby vyzval C. P. Wagnera k přijetí úřadu předsedajícího apoštola – Presiding Apostle. Následně, v roce 2001, se ICA přemístila do Wagnerova úřadu Global Harvest v Coloradu. Kelly zůstal ve službě apoštola velvyslance – Ambassadorial Apostle, který bude globálně reprezentovat ICA a který bude v USA pořádat summity. V roce 2009, k osmdesátým Wagnerovým narozeninám, bylo rovněž Wagnerovi Bohem přikázáno nabídnout Kellymu své předsednictví v ICA. Na výročním mítinku, na jaře roku 2010, byl Wagner instalován jako Presiding Apostle Emeritus of ICA a Kelly jako Presiding Apostle[95].
Definice apoštola
ICA má specifickou definici apoštola, podle níž se apoštol nevyskytuje pouze v církvi, ale i v obchodní sféře. Jako apoštol je zde uznán obdarovaný křesťanský vůdce, vyučený, pověřený a poslaný Bohem s autoritou ustanovit vládu církve nebo obchodu ve vyznačené sféře skrze „slyšení, co praví Duch“ a ustanovit věci za účelem růstu a zralosti dané skupiny nebo komplexu skupin v oblasti církve nebo byznysu. Protože apoštolové pracují ve více sférách, ICA uznává „vertikální apoštoly“ (církevní, funkční, kongregační a týmové) a „horizontální apoštoly“ (pokrývající, vyslance, mobilizační a teritoriální) a další druhy „sekulárních (marketplace)[96] apoštolů.“ Obecně má ICA za cíl spojovat apoštolskou moudrost a zdroje, aby každý člen mohl působit strategičtěji a globálně kombinovat úsilí a efektivně urychlovat vzestup Božího království v každé sféře společnosti. ICA k tomu využívá dostupné technologie jako internet, blogy, online videa ad[97].
Členem ICA se může stát jen ten, kdo je na základě doporučení signifikantní části církve, například „peer-level“ apoštolů rozpoznán jako apoštolsky obdarovaný a kdo již tímto darem nějakou dobu veřejně slouží. ICA ovšem nepovolává apoštoly ani nedává apoštolský kredit. Toto povolání záleží na místní církvi. ICA je pouze sekundární, horizontální strukturou, sloužící ke spojení již povolaných apoštolů. V čele ICA sdružení stojí „Apoštolský koncil“, jehož členy jsou obvykle známí vůdci, kteří se rekrutují často z řad nezávislého charismatického hnutí[98]. Součástí webové prezentace byl donedávna i seznam rozeznaných apoštolů, který byl později odstraněn z veřejné prezentace a je možné na něj nahlédnout až po přihlášení, které je chráněno heslem.
Apoštolský koncil prorocky obdarovaných starších (ACPE)
Apoštolský koncil prorockých starších „The Apostolic Council of Prophetic Elders“ je skupina proroků, která se každoročně společně schází počínaje rokem 1999. Jejich cílem je vydávat prorocká poselství spíše na základě společného konsensu než na základě hlasu jediného proroka. Základem pro tuto službu jsou první tři biblické verše z třinácté kapitoly Skutků[99]. Cílem společných setkání je hledat Boha, zvažovat přijatá prorocká varování, která byla přijata v prorockých kruzích a rozsuzovat, co Bůh skutečně řekl. Mezi těmito proroky jsou vůdci a zakladatelé různých „Božích hnutí“[100].
Eliášův seznam
Instituce „The EliahList“ vznikla na základě prorockého pokynu, který byl dán publicistovi Steve Shultzovi, stoupenci NAR, který k tomu uvádí:
„Při pohledu zpět do počátku devadesátých let, když jsem ještě pracoval v obchodní sféře… předtím, než byla běžně uživateli používána slova „internet“ nebo „webová stránka“, obdržel jsem v Texasu slovo od proroka. Ten mi řekl „Budeš spojovat proroky skrze počítač.“[101]
Na svoji službu se Shultz připravoval na Christian International (CI), který vedl biskup, kterému je v hnutí rovněž přisuzována zásadní apoštolská autorita, Bill Hamon. Posléze byl Shultz vyzván, aby se stal jedním z vedoucích své církve ve Vancouveru. V roce 1997 začal skrze internet rozesílat povzbuzující prorocká slova. Zpočátku měl seznam jen asi 30 přátel, ale později se jeho služba rozrostla na dnešním 135 000 přihlášených účastníků[102]. Když nahlédneme na autory proroctví na EliahList, mohli bychom seznam jejich jmen nazvat kdo je kdo v NAR, i když občas se objeví příspěvky i od některých konzervativních evangelikálů.
Tato internetová služba má dvě sekce. Jedna je zisková a druhá nezisková. Ziskovou službu tvoří publikace, které jsou rozesílány spolu s reklamami na publikace podporované EliahList a neziskovou službu tvoří „ElijahStreams“ a „Prophetic.TV“. Součástí služby jsou i rozesílaná a překládaná proroctví (němčina, francouzština, španělština)[103].
Proroctví, vydávaná na portálu „The EliahList“, většinou mluví o dalekosáhlém křesťanském probuzení, které má přijít a proměňovat společnost. Jejich tématem zpravidla bývá Boží armáda, duchovní boj, Boží přítomnost. Obvykle se jejich obsah shoduje s exponovanými tématy a důrazy v charismatickém hnutí[104]. V USA existují apologetické služby „on-line“, které zkoumají jednotlivá proroctví a nezřídka upozorňují na to, že se nenaplňují nebo varují před jejich bizarním obsahem. Jedna z nejnavštěvovanějších křesťanských antikultovních stránek pod názvem „Deception in the Church“, provozovaná skupinou akademických teologů, publicistů a duchovních, sdružených ve skupině „Apologetic Coordination Team“, od roku 2004 do roku 2008 zveřejnila obsáhlý kritický rozbor takových proroctví[105].