Letniční a papežský primát
Nedávno tragicky zesnulý David Wilkerson v 70. letech prorokoval, že ekumeničtí protestanti uznají papeže jako svoji hlavu. K podobnému závěru, na základě studia knihy Zjevení a církevní historie, dospěl i David Hunt ve své knize „Žena jedoucí na šelmě“. Někteří američtí fundamentalisté vidí v papeži Antikrista, který sjednotí odpadlé, ekumenické křesťanstvo, přičemž potřebný jednotící prvek vytvoří charismatické hnutí. V podobných náznacích to zřejmě vidí Pohl ve své knize „17. důvodů, proč jsem opustil jazykové hnutí.“ Ale pozadu nezůstávají ani akademičtí teologové. Na princip budoucí jednoty v čele s papežem – tentokrát zřejmě pozitivně – poukazuje i profesor Filipi ve své knize „Křesťanstvo“. Římskokatolický tradicionalista a jinak originální konzervativní myslitel Michal Semín se naopak obává, že současný papež protestantizuje jedinou pravou, římskokatolickou církev. Nicméně i on se – i když z opačného pohledu – obává vlivu jihoamerického pentekostalismu ve směřování své církve. Vědom si této interakce se ale neraduje z rekatolizace protestantů (zřejmě ji nepředpokládá), ale naopak varuje před protestantizací katolíků.
Jak je vidět, posuny lze zřejmě vidět na obou stranách a osobně se neobávám, že by nový papež František, koneckonců je to jezuita, nějak oslaboval papežský primát. Spíše se domnívám, že tento primát přizpůsobuje ekumenickému hnutí, aby byl pro protestanty resp. evangelikály více přijatelný. Nakonec se možná bude Semín radovat a učiní pokání, pokud uvidí, že nový papež přivádí „odloučené bratry“ (podle něho možná heretiky) do římského ovčince.
Určitým vstřícným směrem k římskému katolicismu se na evangelikálním poli na tuzemské scéně zřejmě vydala Církev bratrská, a nejen ona. Napadá mne proto: naplní se Wilkersonovy, Huntovy, Pohlovy a Filipim uváděné předpoklady v ČR? A co letniční hnutí? Přidá se? Toť otázka.
Celkem v letničním hnutí nastaly tři velké posuny. Nejprve svobodomyslní letniční, ještě v rámci Jednoty českobratrské, toužili po jakési autonomii a omezení vlivu denominační autority, aby mohli svobodně kázat, cestovat a sloužit charismaty. Později, již po ustavení vlastní církve, zavedli centralismus podobný monarchickému episkopátu s omezením možnosti svobodné volby autorit prostými členy. O něco později, po jasné počáteční kritice charismatického hnutí a Torontského požehnání, se nakonec – takřka ze dne na den- doširoka tomuto hnutí skrze argentinské proponenty místního pentekostalismu otevřeli. A nakonec, po dlouholeté vytrvalé kritice římskokatolických snah o církevní restituce, se stali církví, která z nich vezme nemalou finanční částku. Samotné restituce pak, na základě zjevení církevní autoritě, dokonce obhajují. Napadá mne, zda posléze neustoupí i v otázce římského katolicismu a zda přece jen neuznají papežský primát? Vždyť jejich pojetí církevní autority je ve své podstatě římskokatolické.
Mohla by tomu nasvědčovat i skutečnost, že i některé předchozí obraty mají souvislost s latinskoamerickým pentekostalismem. I zde je obvykle tuhé pojetí autority a Torontské požehnání pochází právě z těchto kruhů. Sám papež František je letničním v Argentině prý velice nakloněn a měl sloužit „charismatickým“ exorcismem přímo na Svatopetrském náměstí. Podívejme, co k tomu uvádí Michal Semín:
„Mše papeže Františka nemají s katolickou liturgií příliš společného, laik by je nerozeznal od bohoslužeb letničních protestantských společností.“
„Je-li mezi argentinskými biskupy někdo oddán ekumenismu a mezináboženskému dialogu, tak je to právě dnes již bývalý duchovní pastýř Buenos Aires. Jak je všeobecně známo, v Argentině, stejně jako v jiných latinskoamerických zemích, slaví úspěchy protestantské letniční hnutí, hojně dotované z USA.“
„Zatímco ještě v nedávné minulosti by katolická církev v letničním prostředí organizovala misie, aby zbloudilé ovečky přivedla zpět do jediného Kristova stádce, dnes se v rámci politiky ekumenismu mnozí církevní hodnostáři spokojí s nalezením a společným vyznáváním nejnižšího společného jmenovatele.“
Projeví se to i v dalším nasměrování Apoštolské církve a mohla by to být další výhybka v dosavadním, v podstatě protestantském, směřování AC? Budeme svědky, kdy dostane nějaká autorita zjevení, že „papež je náš člověk?“ nebo že „jednota pod společnou a nejvyšší autoritou povede k celosvětovému probuzení?“ Nevím… Osobně se domnívám, že určité indicie tu již jsou. Záleží asi na tom, zda se k jejich rozvoji naskytnou vhodné podmínky. Po některých, předchozích zkušenostech ovšem nemám tendenci se nechat čímkoliv překvapit. V každém případě bych to letničním v ČR nijak nepřál.