Trojice: proč bychom o ní měli učit

Frank D. Macchia
Nedávno jsem přednášel jistým studentům na téma Trojice – je jeden Bůh, který je věčný ve třech osobách: Otec, Syn a Duch svatý. Vysvětloval jsem jim dějinný význam této nauky pro život křesťana, když náhle jedna studentka zvedla ruku. Nechtěla zbytečně ztrácet čas: „Pojem Trojice není v Bibli obsažen,“ postěžovala si. Poté pokračovala, aby varovala před zmatkem, který může nastat, když se v církvi zaměřujeme na obtížné nauky. „Neměli bychom se zaměřit jen na jednoduché evangelium?“ Zeptala se.
„I když pojem Trojice v Bibli obsažen není,“ odpověděl jsem, „základní koncept zde obsažen je.“ I ta nejjednodušší vyjádření evangelia poukazují na Trojici. Z Jan 3:16 například vyplývá, že Otec poslal Syna na svět, a proto můžeme skrze Ducha vědět, že máme věčný život (srov. Jan 1:18, 7:37–39). Povědomí nauky o Trojici může posílit naši věrnost Bohu, který je vykreslen v biblickém příběhu spásy, a stejně tak obohatit naše chápání křesťanského života.
Měli bychom začít poznámkou, že celý příběh Ježíše vykresluje Boha, který je interaktivně zapojen do naší spásy jako Otec, Syn a Duch Svatý: Ježíš je Synem, poslaným od Otce a je formován v lůně Mariině skrze Ducha svatého (Lukáš 1 : 35); Duch spočinul na Ježíši při křtu, když Otec vyjádřil svou lásku k nebeskému Synu (Lukáš 3:21,22); Syn nabídl svůj život na kříži za naše spasení „skrze věčného Ducha“ v důvěře Otci (Židům 9:14); Otec vzkřísil Syna z mrtvých „podle Ducha svatosti“ (Římanům 1:04, KJV); Ježíš vystoupil k Otci, aby přijal Ducha a vylil jej na nás (Skutky 2:33).
Celý příběh Ježíše od začátku až do konce je příběhem o tom, jak Trojjediný Bůh jako Otec, Syn a Duch jednal ve spolupráci, aby nás zachránil. Stejně jako v Ježíšově příběhu, celý Nový zákon mluví o Bohu jako o Otci, Syn a Duch svatém (srov. Římanům 15:30; 1. Korintským 12:4–6, 2 Korintským 13:14, Efezským 1:17; 4 :4–6, 2. Tesalonickým 2:13, 1Pt 1:2). Tímto způsobem mluvíme o Bohu v našem uctívání, kázání a svědectví.
BŮH
Učíme Trojici přesně podle Boha, jak je zobrazen v Ježíšově příběhu, zakotveném v samém srdci biblického textu. Abychom mohli tuto nauku přesně tlumočit, musíme věnovat pozornost biblickému textu. Například Starý zákon jasně ukazuje, že existuje jen jeden Bůh (Deuteronomium 6:4). Mluví v první osobě jednotného čísla („Já“), Bůh řekl: „Já jsem Hospodin, a není žádný jiný, kromě mě není žádný Bůh“ (Izaiáš 45:5).
V Písmu Bůh mluví a jedná s lidmi v první osobě jednotného čísla, jako jediný Bůh. Boží řeč nebo konání směrem k ostatním jsou nerozdělené, jako projev či působení jediného Boha. Takže, když říkáme, že Bůh je jeden, neodkazujeme na něco, co by bylo podobného nějakému lidskému výboru. Tři osoby nejsou tři autonomní bytosti, každá s odděleným tělem a duší, jak to učí mormoni. Tento pohled na Boha je triteististický (tři bohové) a ne trojiční (jeden Bůh věčný ve třech osobách). Někteří mohou být v pokušení vidět Boha triteisticky, jelikož současný termín „osoby“ obvykle odkazuje se na nezávislé či oddělené bytosti. Nicméně jednota Boha v Bibli znamená, že tři osoby Trojice jsou v podstatě jedno v tom smyslu, že jsou neoddělitelnými osobními činiteli jediného božského života.
Přesto Bible také ukazuje, že Bůh je věčné tři. Nejen, že Bůh k nám v Bibli promlouvá v první osobě jednotného čísla, ale Bůh konverzuje v rámci vlastního Božského bytí, jako tři, za použití první osoby množného čísla („my“): „Učiňme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby“ (Genesis 1:26), nebo: „Sestoupíme dolů a zmateme jejich jazyk“ (Genesis 11:7). Boží jednání vůči nám implikuje božskou pluralitu, i když je toto jednání nerozdělené.
I když k nám Bůh mluví a jedná jako jeden, jsou Boží mluva a jednání rozlišeny mezi třemi různými činiteli, z nichž každý působí způsobem, který se vztahuje k dotyčné božské osobě. Například ve vyslání Syna do světa (Lukáš 1:35), kde každá z těchto tří osob působí výlučným a jedinečným způsobem: Otec není seslán, ale posílá svého Syna a Ducha; Syn je poslán, aby se stal tělem k obrazu Boha, a aby zemřel a vstal pro naši spásu; Duch spočinul na Synu pro splnění jeho poslání a nakonec v nás přebývá, aby nás proměňoval do obrazu Krista k slávě Otce. Tento celkový akt je jedním, nerozděleným činem jednoho Boha. Přesto je tato činnost rovněž jedinečně rozlišena mezi tři zřetelně související činitele a (jejich) úlohy.
JEŽÍŠ
Někteří, stejně jako starověcí Ariáni nebo subordinaristé, odmítají, že Bůh je Trojicí a věří, že Božský je ve skutečnosti jen Bůh Otec (Syn a Duch jsou ve své přirozenosti radikálně podřízeni Otci). Ariáni nahlížejí na Syna a Ducha jako na sice vznešené, ale stále jen konečné bytosti (vytvořené v čase), které proto nemohou být Božskými. Popírání Božství Ježíše ovšem tímto způsobem není možné, protože, podle Bible, jde o Spasitele lidstva (srov. Matouš 1:21, Jan 1:29, 1 Timoteovi 1:15; 2 a Timoteovi 1:10), kterému je zaručena stejná úcta, která je daná Bohu (Jan 20:28, Zjevení 5:8–14).
Starý zákon je jasný v tom, že jen Bůh může zachránit nebo být uctíván. Ozeáš 13:4 neumožňuje žádné výjimky: „Nepoznal jsi Boha kromě mne; mimo mne jiného zachránce není.“ (srov. Izajáš 45:21). Modlářství je definováno jako uctívání pouhého tvora, namísto Boha Stvořitele (Římanům 1:25). Tedy, pokud jen Bůh zachraňuje a má být uctíván, a Ježíš zachraňuje a je uctíván, musí být také Božský. Měli bychom také zmínit, že i když je Ježíš v Novém zákoně nazýván Spasitelem, je spása většinou uváděna jak v Ježíši nebo skrze Ježíše. Ale ani tato skutečnost nevylučuje jeho Božství. Ve skutečnosti jde o potvrzení Kristova Božství, neboť spasení je možné jen v a skrze Boha. Nemáme sílu budovat své vlastní mosty k Bohu. Bůh sám musí být tím mostem, stejně jako objektem, ke kterému most vede. Jediná cesta k Bohu je skrze Boha. Ježíš je ta cesta, pravda i život (Jan 14:6). Proto Ježíšova role ve spáse a našem uctívání ho jako Spasitele a Pána našeho vyžaduje, abychom jej také považovali za Božského. Nikdy bychom nemohli uctívat pouhé stvoření jako Spasitele a Pána, nebo jako místo nejvyšší důvěry či naděje pro spásu nalézt v pouhém stvoření, jak činíme v Ježíši.
Tak pisatelé Bible vyznali Krista jako Pána (1. Korintským 12:3), jako našeho „velikého Boha a Spasitele“ (Titovi 2:13), „odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty " (Židům 1:3). On byl "u Boha“, přičemž je „Bůh“ od „počátku“ nebo od věčnosti, Jan 1:1, věčný „první a poslední“ (Zjevení 1:17), přichází, od Nebeského Otce, aby ho zjevil (Jahn 1:18) a předal Ducha, což je božská výsada (Genesis 2:7, Jan 20:22). On je prvorozený všeho stvoření (Koloským 1:15), v Jeho vzkříšení z mrtvých (1:18), a ne tím, kdo je vytvořen v čase.
DUCH SVATÝ
Duch svatý, seslaný od Otce skrze Syna, je také Bohem; Duch dokončuje spasení dané skrze Syna posvěcením a oslavením svatých (2. Korintským 3:18, 2. Tesalonickým 2:13). Jestliže pouze Bůh může zachránit a Duch dokončuje (perfects) spásu, Duch je rovněž spatřován jako Bůh. Bůh je Otec, Syn i Duch svatý.
Společenství v rámci Trojice
Jiní, jako modalisté, popřeli věčnou Boží Trojici ponížením třech osob na pouhé projevy nebo způsoby působení jedné Boží osoby. Nicméně, Otec, Syn a Duch v evangeliích láskyplně spolupracují, což znamená, že je nelze redukovat na pouhé dočasné „role“ nebo „projevy“ jediné osoby (např. Lukáš 3:21,22, Jan 17: 24). Role nebo projevy se nemohou navzájem milovat nebo osobně ovlivňovat. Ani Ježíš nemůže dočasně odložit své Božství a komunikovat s Otcem jen jako lidská bytost. Ježíš má společenství s Bohem Otcem jako Bůh Syn; jde o společenství dvou Božských osob. Navíc Otec miloval a oslavil Syna před časem stvoření (Jan 17:5,24).
Syn a Duch byli přítomni při stvoření a působili jako zprostředkovatelé ve vzájemné spolupráci při uskutečnění Otcovy vůle (Genesis 1:2, Jan 1:3, Koloským 1:16, Židům 1:2). Tito tři jsou v láskyplném vztahu z doby před počátkem času jako odlišné osoby, ne jako různé role jedné osoby. I když tyto osoby jsou neoddělitelné, přece osoby Trojice jsou navzájem věčně odlišné.
Tedy, Bůh je věčně jak jeden i trojí. Jak ale vysvětlit tuto podvojnost Boha? Církev tradičně odpovídala konstatováním, že Bůh je na jedné straně jeden a na druhé straně trojí (trojjediný – pozn. překladatele). Bůh je jeden v bytí či přirozenosti, ale (zároveň) ve třech osobách (jedna přirozenost ve třech osobách – pozn. překladatele). Dalším způsobem jak to vyjádřit je, že jeden Bůh existuje věčně jako milující společenství tří osobních činitelů. To, že jeden Bůh má komplexní charakter vystupovat jako tři samostatné, ale neoddělitelné osoby, je pro nás těžké pochopit. Ale uvědomme si, že hovoříme o věčném bytí, které je nekonečně složitější, než jsme my.
ZÁVĚR
Složitost doktríny Trojice by nám však nemělo bránit v jejím vyučování. Nauka o Trojici posiluje nejen naši pravověrnost k Bohu, vylíčenou v Ježíšově příběhu, ale také může obohatit církevní pohled křesťanského života.
Bůh nevládne jen na výsostech, ale Boží vláda je v blízkosti našich srdcí a životů skrze Ježíše a daru Ducha (Matouš 12:28). Jaký rozdíl může učinit, pokud zdůrazníme, že Bůh, zjevený v Ježíšově příběhu, není vzdálené a osamělé já, ale kruh lásky, který se nám otevřel v Otcově seslání Syna a Ducha do světa. Bůh byl ochoten nás postupně uzdravit z našeho zranění hříchem.
V Duchu nyní můžeme rozmlouvat s Ježíšem a skrze Ježíše se svým nebeským Otcem. Spasení není jen odpuštěním hříchů, ale je také proměňujícím společenstvím v Bohu. Uctíváme stejně tak nejen Boha, ale i v Bohu. Otec oslavuje Syna a Duchem pomazaný Syn oslavuje Otce (Jan 17:1), zatímco Duch svatý oslavuje oba v a mezi námi.
V uctívání a celém svém životě se stáváme součástí kruhu slávy, který zahrnuje Trojjediného Boha. Totéž lze říci ohledně křesťanského svědectví, které je nejen pro Boha, ale i v Bohu. Otec svědčí o Synu a Duchem-pomazaný Syn o Otci (Jan 1:18, 8:18), zatímco Duch svědčí jak o Otci a Synu v a mezi námi.
Stáváme se součástí kruhu svědků, kteří existují v Trojjediném Bohu. Celý život se odehrává v rámci společenství lásky Otce, Syna a Ducha svatého. Veškerý život je účastí na dynamickém opětování lásky, slávy a svědectví, které existuje v Bohu. Zdůraznění Trojice v našem učení a kázání může jen obohatit církevní chápání Boha a celého křesťanského života v Bohu.
Frank D. Macchia, Th. D. je profesorem systematické teologie na univerzitě Vanguard.
Přeloženo z Enrichment Journal 4/2011