William Branham - největší prorok?
Motto:
“Abyste mohli být oddáni s druhým Adamem, Kristem – Slovem,
museli byste se od svého prvního manžela – denominace oddělit tak, že
byste jí zemřeli… Jste-li sjednoceni s Kristem a stále ještě
oddáni s nějakou denominací, pak jste cizoložníci….”
W. Branham, Volba nevěsty
“Zakládám si na tom, že kážu evangelium tam, kde o Kristu
ještě neslyšeli; nechci stavět na cizím základu…”
Epištola Římanům, kapitola patnáctá, verš dvacátý
Historická část
Předmluva ke kapitole
Než se pokusíme popsat život a dílo kazatele Williama Branhama, nebude od věci podívat se na citát z práce Josefa Potočka, který pro ilustraci přeložil výňatek z knihy Gordona Lindsaye, “Muž poslaný Bohem.”
“Jednoho večera si bratr Branham s námahou razil cestu zástupem na pódium. Protože ho nikdo neznal, nebyla mu věnována žádná pozornost. Tu náhle zaslechl dojímavé volání: “Tati, tati,” volal tam někdo. Když se rozhlédl kolem, spatřil slepou černošskou dívku, která se prodírala mezi houfy lidí. Ztratila otce, a žádný se nenamáhal, aby jí ho pomohl nalézt.
Tento žalostný pohled se dotkl srdce evangelisty. Postavil se jí do cesty tak, aby se ho musela dotknout. “Promiňte prosím,” prosila dívka, když zpozorovala, že do někoho narazila. “Jsem slepá, ztratila jsem tatínka a nemohu najít cestu zpět k autobusu.” “Odkud jste?” ptal se bratr Branham. “Z Memphis,” zněla odpověď. “Co zde děláte?” ptal se dále. “Přišla jsem, abych se setkala s uzdravovatelem,” odpověděla. “Jak jste se o něm dozvěděla?” “Poslouchala jsem dnes ráno rádio a slyšela mluvit lidi, kteří byli od narození hluchoněmí. Slyšela jsem o jednom muži, který – jak říkal – byl z Missouri. Říkal, že byl dvanáct let v penzi jako slepec a nyní může číst bibli. Pane, já jsem oslepla jako malé dítě. Stalo se mi to od šedého zákalu. Lékař říká, že zákal narušil zrakové nervy. Kdyby to operoval, mohla bych na tom být ještě hůře a tak nyní je mojí jedinou nadějí, že se dostanu k uzdravovateli a potom mne Bůh uzdraví. Říkali mi, že je to poslední večer, co bude uzdravovat a já jsem se ještě nedostala ani do blízkosti budovy. A teď jsem v té tlačenici ztratila svého otce. Byl byste tak laskavý a pomohl mi dostat se k autobusu?”
Přirozeně nemohlo děvče, když bylo slepé, vidět, s kým hovoří. Mezi lidmi, kteří se nacházeli v jeho blízkosti, ho žádný před tím ještě neviděl. Proto se divili, co je to za muže, který tomuto barevnému děvčeti věnoval pozornost. Bratr Branham na to řekl, aby vyzkoušel její víru: “Věříte těm věcem, které jste slyšela, když máte zvláště dnes, tolik zdatných lékařů?” “Ano, přece,” odpověděla; “lékařům se nepodařilo, aby pro mne něco udělali; věřím, že událost s andělem, který bratra Branhama navštívil, je pravdivá. Kdybyste mne jen přivedl, kde ten muž je, potom bych už svého tatínka našla sama.”
To bylo příliš mnoho na bratra Branhama. Sklonil svoji hlavu, zatímco mu slzy stékaly po tváři. Potom se napřímil a řekl: “Vážená dámo, snad jsem já ten, koho hledáte?” Na to ho uchopila za okraj pláště a zvolala: “Vy jste ten uzdravovatel?” A v slzách ho prosila: “Neodcházejte ode mne, pane, mějte se mnou, slepou ženou slitování.” Evangelista však řekl: “Já nejsem uzdravovatel, já jsem bratr Branham; Ježíš Kristus je ten, který uzdravuje!” Potom ji poprosil, aby sklonila hlavu a začal se modlit:
“Pane, před přibližně 1900 lety byl jednou ulicemi Jeruzaléma vlečen hrubý kříž, za nímž zůstávaly krvavé stopy toho, který ho nesl. Jeho slabé tělo klesalo na cestě na popraviště pod tíhou kříže. Pak šel kolem Šimon Cyrenenský, Afričan, a ten mu pomohl kříž nést. Nyní, Pane, zde stojí jedno z Šimonových dítek, které klopýtá v temnotě. Vím, že jsi tomu porozuměl.”
V tom okamžiku děvče zvolalo: “Byla jsem slepá, a nyní mohu vidět!” Tu se přiblížili muži, kteří šli bratru Branhamovi naproti. V jasném světle poznali nyní všichni lidé, že tento mladý muž byl bratr Branham…
(z knihy Gordona Lindsaye, Muž poslaný Bohem, přeložil Josef Potoček)
Po četbě podobných příběhů, jako se v létě roku 1946 odehrál – a jsou jich zaznamenány stovky – člověk ke kritice Branhamova učení začne přistupovat s bázní a chvěním. Snad jen toho nejotrlejšího kritika by se takovýto příběh nedotkl natolik, aby si nemusel položit otázku, zda se svojí kritikou nestaví vůči tomu, jenž zpytuje srdce a ledví.
Jakkoliv se však můžeme pozdějším Branhamovým doktrínám protivit a nesouhlasit s nimi, musíme, pokud chceme zůstat biblicky věřícími křesťany, uznat, že (pokud je příběh autentický) nikdo krom Boha nemůže otevřít oči slepému (J 10,21) a nikdo než Bůh nemůže křísit mrtvé (2 K 1,9). Ostatně biblickou knihu Kazatel psal muž, který stavěl svatyně a obětoval cizím bohům (1 Kr 11,7 – 11) a muž, který páchal cizoložství jako by pil vodu, činil zázraky přímo v klíně nevěstky (Sd 16,9 – 16,14). Dar Boží moudrosti používal muž ke vzpouře vůči králi Davidovi (2 S 16,23) a později spáchal sebevraždu (2 S 17,23). Rovněž moc vymítat démony a uzdravovat každou chorobu měl člověk (Mk 3,15), kterého Kristus nazval ďáblem (J 6,70).
K této skutečnosti se můžeme postavit dvojím způsobem. Můžeme Boha vinit z nezodpovědnosti, jako bychom obviňovali otce, který dal právo disponovat svému synovi prostředky, které ten zneužije, nebo v němém úžasu respektovat Boží velikost, která ve své milosti a bezelstnosti svěřuje člověku svoji moc i za cenu, že ten této moci bude zneužívat. Jistě nás napadne otázka, proč Bůh, který je vševědoucí, dává tuto moc k dispozici lidem, o kterých ví, že ho později zradí. Ano, Bůh je vskutku vševědoucí, ale stejně jako dal Adamovi svobodu k hříchu, dává tutéž svobodu každému svému dítěti. Je to tentýž otec, který vyplácí marnotratného syna i za cenu jeho vlastní újmy. Je nutné vidět, že tak činí z lásky a s bolestí, se kterou dopředu vidí důsledky takového rozhodnutí. Láska, která svobodu bere, již není láskou, ale diktaturou. Bůh dodnes natolik respektuje svobodu svých stvoření, že mnoho z nich nechá zahynout v ohnivém jezeře, aniž by je násilím přinutil k poslušnosti. Jakkoliv to humanismem deformovanému myšlení může znít krutě, budeme Bohu vyčítat, že nás miluje?
Je však dost dobře možné i to, že statut Branhamova prorockého úřadu byl pochybný od samotného počátku. Autentické literární záznamy z Branhamovy služby (tj. svědectví jeho samotného, nikoliv jeho sympatizujících životopisců), by tomu mohly nasvědčovat. Hlas, který jeho službu stavěl na úroveň služby proroka Eliáše již v raných fázích jeho služby by toho mohl být důkazem.
Období 1909 – 1933
Zázračné dítě
William Marrion Branham se narodil 6. dubna 1909 v rodině chudého lesního dělníka v Berksville v Kentucky (USA), jako první z devíti dětí. Jeho matka byla poloindiánkou a on sám od jejího původu odvozoval svou lásku k přírodě. “Slyším-li volání zvěře, něco ve mne vzplane,”1 říkával. Podle svých vlastních slov měl těžké dětství; byl přistěhovalcem z Kentucky a v Inidianě, kde vyrůstal, se jej děti stranily. “Byl jsem vyloučený v rodině, vyloučený ve škole, vyloučený v práci, kamkoliv jsem šel,”2 posteskl si.
Mládí i jeho pozdější život jsou však poznamenány mnoha neobvyklými jevy a událostmi, které popisoval jak on sám, tak lidé v jeho okolí. Traduje se, že již při narození se nad ním objevilo zvláštní světlo, které spatřili jeho rodiče i příbuzní.3 V září 1916 již jako sedmiletý chlapec, uslyšel v naprostém bezvětří šum v koruně keře. “Když mi bylo sedm let, viděl jsem v Utica Pike ohnivý sloup v keři,”4 popsal celou záležitost později. Poté, zcela tímto fenoménem zaujat, přišel blíž a uslyšel z jeho koruny hlas: “Nepij a nekuř a nikdy žádným způsobem neposkvrňuj své tělo, neboť musíš pro mne vykonat dílo, až budeš starší.”5 Od svého okolí byl však pro tento zážitek varován před spiritismem, a tak se bezvýsledně pokoušel tomuto vlivu uniknout. “Billy, nezabývej se ničím takovým. To je ďáběl,”6 říkali mu kazatelé.
Konverze a první zkušenosti
V září 1928 zemřel Branhamovi jeho bratr a on se sám, nemocen, dostal až na pokraj smrti. Tehdy se obrátil k Bohu a připojil k místnímu společenství baptistů v Jeffersonville (Indiana), které se vyznačovalo pietistickou, až letničně orientovanou tradicí.7 Zde byl také později ustaven kazatelem. Jeho prostá a přímočará kázání dokázala v té době přilákat až 3 000 posluchačů, zejm. z řad mladých lidí.
Koncem dvacátých let měl Branham vidění, které se později, pro jeho doktrinální vývoj, stalo – alespoň jak on sám v té době tvrdil – důležité. Ve svých dvaceti letech se setkal se skupinou letničních křesťanů a když mluvil s mužem, který se modlil v jiných jazycích, dostal vidění, skrze které mu bylo zjeveno, že daný muž žije v cizoložství. “On měl tmavovlasou ženu a měl dvě děti se světlovlasou ženou. Viděl jsem to před sebou ve vidění,”8 uvedl. Byl velmi zmaten tím, jak člověk s duchovními dary může žít v tak těžkém hříchu. Jako odpověď obdržel údajně vysvětlující zjevení, ve kterém viděl muže v bílém rouchu, který rozséval semeno pšenice v poli, následován “darebákem,” který k setbě přidával semena plevele – lopuchu.
“Potom jsem viděl, jak obojí vzešlo: pšenice i plevel s trny a bodláky. Obojí vzešlo společně. Potom nastalo velké sucho. Viděl jsem, jak ta malá pšenice svěsila svou hlavu, protože byla blízka toho, že zahyne žízní. Viděl jsem, jak ten lopuch svěsil svou hlavu, protože umíral žízní. Všechny se začaly modlit o vodu. Náhle přišel mohutný déšť, jako odpověď na modlitby. Déšť se spustil na zem a jakmile voda zasáhla zemi, napřímila se ta malá pšenice a řekla: “Sláva, sláva, sláva,” a ten lopuch se rovněž napřímil a zvolal: “Sláva, sláva, sláva.” Myslil jsem si: “Co je to teď? Pšenice jásá, to mohu vidět. Avšak co tím míní ten bodlák?” Tu řekl ON: Čti k Židům 6.” 9
Toto vidění v budoucnu sloužilo Branhamovi jako odrazový můstek pro jeho učení o denominacích. Letniční denominace, s jejímž příslušníkem se Branham setkal, představovala bodlák a dary jazyka v denominacích byly ďábelskou náhražkou. “Letniční nejsou nic… To semeno je od počátku zvrácené,” 10 dovtípil se.
První velké znamení
V roce 1933 se Branham rozhodl pro stavbu tzv. “Branhamovy kaple” (Branham Tabernacle). Při pokládání základního kamene obdržel poselství, v němž mu Bůh řekl: “Toto není tvá kaple. Konej dílo evangelisty a vykonávej tu službu plně a cele.”11 Tento prožitek proto pochopil jako předzvěst expanze své pozdější služby.
Za jeden z dalších mezníků této služby bývá označováno datum 11. 6. 1933, kdy došlo k jejímu nadpřirozenému potvrzení. Když po stanové evangelizaci Branham křtil v Ohiu sedmnáctou osobou z celkem 130 konvertitů, modlil se: “Otče, tak jako já křtím vodou, tak křti ty mě Duchem svatým.”12 Poté uslyšel tichý hlas, který mu pravil: “Pohleď vzhůru”13 a tato slova se třikrát opakovala. Záhy se na nebi objevilo jasné světlo v podobě hvězdy, zůstalo nad ním, a Branham uslyšel znovu hlas, který mu pravil: “Jako Jan Křtitel byl poslán vstříc prvnímu příchodu Páně, stejně ty jsi poslán vstříc jeho druhému příchodu.”14 Křtu přihlíželo okolo čtyř tisíc lidí, z nichž někteří utekli, jiní se začali modlit nebo křičet a další upadali do mdlob. Ačkoliv podivný světelný úkaz viděli mnozí, hlas byl srozumitelný pouze pro Branhama. Ostatní slyšeli jenom hluk. Ještě v roce 1966 se našli očití svědkové, kteří si na tuto událost pamatovali. Zprávu o tom podal v USA a v Kanadě i Associated Press.15
Vidění o konci světa
V červnu 1933 Branham obdržel sedm velkých vidění, která měla velký vliv na jeho budoucí teologii. Tyto události však způsobovaly, že se od Branhamovy osoby stále více jeho stoupenců odvracelo, zatímco jiných lavinovitě přibývalo. Branham prožil, že bude poslán do celého světa a že se bude modlit za krále a panovníky.
- Obsahem prvního vidění bylo poselství, že Mussolini vtrhne do Etiopie a podmaní si domorodce. Později se však proti němu postaví jeho vlastní lid a jeho konec bude hrozný.
- Ve druhém vidění bylo předpovězeno, že Rakušan Hitler povstane jako diktátor nad Německem, rozpoutá světovou válku a nakonec skončí tajemným způsobem. Ve vidění byla zobrazena Siegfriedova linie a těžká situace spojeneckých jednotek.
- Třetí vidění se týkalo problémů světové politiky a jeho obsah není rozšířen.
- Čtvrté vidění obsahovalo vyobrazení rychlého rozvoje vědy po 2. světové válce. Branham viděl auto na dálnici, které bylo automaticky řízené.
- Páté vidění se týkalo morálky. Ukazovalo, že ženy přestanou být poddány mužům, ustřihnou si vlasy a budou si nárokovat rovnoprávnost a mnohdy i více. Obléknou si mužské oblečení a svůj oděv budou neustále odkládat. Vidění končilo obrazem nahé ženy, která měla pouze fíkový list.
- V šestém vidění bylo ukázáno, jak v USA povstala krásná, ale krutá žena a držela lid ve své moci. Branham věřil, že se jednalo o obraz římsko-katolické církve, příp. o moc vzešlou z voleb.
- V sedmém a posledním vidění Branham slyšel strašlivou explozi, a poté viděl trosky, krátery a kouř nad celou Amerikou.16
Proroctví po třiceti letech od doby, kdy jej obdržel, komentoval Branham následovně:
“Na základě těchto sedmi vidění a rychlých změn světa v posledních padesáti letech předpovídám (ne prorokuji), že všechna tato vidění se naplní do roku 1977. Ačkoliv mnozí mají za to, že takovéto předpovědi se nemají dělat, protože Ježíš řekl, že nikdo nezná dne ani hodiny, trván přece ještě, po třiceti letech, na této předpovědi, protože Ježíš neřekl, že by nikdo nemohl vědět rok, měsíc nebo týden, ve kterém se má naplnit všechno, co je v souvislosti s jeho příchodem. Opakuji proto, že upřímně věřím, a na tom trvám jako muž, který Boží slovo, spolu s Božskou inspirací, zná, že roku 1977 budou ukončeny všechny světové systémy a započne tisícileté království.”17
Branham údajně v posledním vidění spatřil kalendář, který se sám od sebe stále otáčel, až se nakonec zastavil na roce 1977. Mimořádná exploze posledního vidění následovala poté, co se podíval na letopočet na kalendáři.18
Období 1933 – 1955
Manželství a smrt první ženy
Dne 22. června 1934 se W. M. Branham oženil s Hopem Brunbachovou a 13. září 1935 se manželům narodil syn Billy Paul a 27. října 1936 dcera Sharon Rose. Branham byl tehdy v kontaktu s letničními Jednosti "Oneness,” kteří popírali klasické trojiční učení. Tato skupina věřících měla svůj počátek v kázáních R. E. McAlistera, který zdůrazňoval křest ve jménu Ježíš, na rozdíl od křtu ve jménu Trojice. Se zastánci těchto učení se představitelé Assemblies of God, největší klasické letniční denominace v USA, rozešli již v roce 1916. Branham navštěvoval jednu z jejich konvencí a byl pozván kázat a pracovat na obnově církve. Své ženě doma řekl: “Setkal jsem se s vrcholem žně, největším, jaký jsem kdy viděl. Tito lidé se nestydí za své náboženství.”19
Ještě v roce 1961 však ve svém kázání vzpomenul, že svoji pozdější doktrínu o křtu “na jméno Pána Ježíše Krista,” který se mezi Oneness praktikoval, rozvíjel již za svobodna. O otci dívky, se kterou měl tehdy vážnou známost, řekl: “Vždycky se mnou debatoval o křtu na jméno Pána Ježíše”20. Bylo to tedy v době, kdy byl ještě baptistickým kazatelem v Miltown. Později byl Branham svou rodinou a přáteli přesvědčen, aby styky s letničními Oneness přerušil.21
Tři roky po své svatbě, 22. července 1937, Hope Branhamová umírá a o čtyři dny později umírá i Branhamova dcera Sharon. Příčinou byla tuberkulózní meningitida. Tuto rodinnou a osobní tragédii si Branham vysvětluje jako trest za jeho přerušení kontaktů s letničními Oneness.22
Zmocnění do služby proroka
O několik let později se Branham seznamuje se svou budoucí druhou ženou Medou Broy, která se 23. října 1941 stává jeho manželkou a 21. března 1946 se manželům rodí dcera Rebekah. Branham je v té době neustále kritizován a teologové se mu snaží dokázat, že jeho vidění jsou nebiblická. Jednoho dne v jeho životě dozrálo rozhodnutí učinit si v této věci jasno. Manželce proto oznámil:
“Přes dvacet let nejsem schopen porozumět své službě, ani sobě samému. Nemohu už tímto způsobem pokračovat. Musím znát odpověď. Je to od Boha? Co je to vlastně? Musím to vědět…Budu hledat Boha se svou Biblí a na modlitbě, a naleznu, nebo se nikdy nevrátím zpět.”23
7. května 1946, poté, co strávil dlouhý čas v ústraní a v pokání, se mu opět zjevuje anděl. Bylo to kolem 23 hodiny, když do místnosti vstoupilo shora světlo, které sílilo.
“…Když jsem vzhlédl, visela tam velká hvězda. Neměla ale pět cípů, vypadala spíš jako zářivý ohnivý míč, který svítil na podlahu. Potom jsem slyšel někoho jít. Vylekal jsem se ještě více, neboť jsem nevěděl o nikom, kdo by sem byl přišel, kromě mne samotného. V tom světle jsem viděl se k mně blížit muže, tak přirozeně, jako byste vy přicházeli ke mně. Ten muž vážil odhadem 85 kg a měl bílé roucho. Měl hladkou tvář, žádný vous, tmavý vlas až na ramena, trochu tmavší pleť, velmi příjemný vzhled. Přiblížil se ke mně, naše zraky se střetly. Viděl, jak velice se bojím, a řekl: “Neboj se. Byl jsem poslán z přítomnosti všemohoucího Boha, abych ti řekl, že tvůj zvláštní život a tvé neporozuměné cesty poukazují na to, že Bůh tě poslal k národům s darem Božského uzdravování. Budeš-li upřímný a dosáhneš toho, že ti lidé uvěří, nebude moci tvé modlitbě odolat žádná moc, ani rakovina ne.”24
Anděl Branhamovi vyložil dvě znamení, která měla jeho mezinárodní službu provázet. Měla následovat jako potvrzení po kázaném slovu a modlitbě za ty, kdo chtěli být uzdraveni a obnoveni. Jak popisují jiní, první znamení spočívalo v tom, že když Branham uchopil ruku nemocného, jeho nemoc se projevila na hřbetu ruky. Při modlitbě za uzdravení pak nemocný mohl na hřbetu své ruky sledoval průběh změn podle zabarvení. Pokud byla modlitba vyslyšena, označení nemoci před očima trpícího zmizelo.25 Branham sám při tom ve své ruce cítil vibrace. Ačkoliv tato znamení vypadají přinejmenším neobvykle, popisují je v praxi i blízcí Branhamovi spolupracovníci.
“Vibrace na levé ruce,” řekl anděl, by byla Branhamovi znamením, že byl skutečně vybrán za nástroj k uzdravení. Skrze tyto vibrace byl Branham schopen rozeznat všechny druhy nemocí svých stoupenců. Jakmile se duch nemoci přišel do kontaktu s vibracemi jeho ruky, fyzikální vzrušení bylo schopné zastavit hodinky.”26
Branhamův společník a obhájce Dr. F. Bosworth o těchto situacích dokonce řekl.
“Dotknout se bratra Branhama bylo podobné jako držet drát s velmi vysokým napětím. Když byl utlačující duch v Ježíšově jménu vyhnán, mohli jste vidět, jak se rudé a oteklé ruce bratra Branhama vracejí do normálního stavu.”27
Anděl pak vyložil i druhé znamení. Spočívalo v tom, že Branhamovi byla dána schopnost nahlížet do osudů lidí a rozpoznávat jejich jména i bydliště. Anděl ukázal na místa v Písmu, která se k této věci vztahovala. Jednalo se o pasáže, kde Ježíš Petrovi oznámil koho je synem, aniž ho osobně znal, podobně jako oznámil Natanelovi jeho původ a samařské ženě ukázal, že zná podrobně její život. Anděl dále sdělil, že tato znamení v těchto textech se naplňovala na Židech a Samaritánech a nyní se – prostřednictvím Branhama – mají naplnit na církvi z pohanů (?!).
Později Branham prohlašoval, že nemůže s uzdravováním začít, dokud do uzdravující místnosti nevstoupí anděl v podobě světla, které při uzdravování hrálo zprostředkující úlohu. “Nemohl s modlitbami za uzdravení postižení v těle začít… dokud si nebyl vědom přítomnosti anděla vedle sebe”28, řekl Dr. Bosworth. Šlo o nadpřirozené světlo, které se sklánělo nad hlavami těch, za které se měl, s použitím daru poznání a uzdravení, modlit. Všechny potřebné věci, týkající se identity daného člověka, které bylo třeba zjevit, se Branham dozvídal prostřednictvím vidění.
Mezinárodní uznání
Ještě v květnu 1946 se již zmocněný Branham vydává na evangelizační kampaň, při které se snaží naplňovat své evangelizační pověření, které prostřednictvím anděla obdržel. Jeho shromáždění čítala okolo 50 – 70 tisíc lidí a v Bombaji evangelizace navštěvovalo přes 100 tisíc účastníků.29 Jiné zdroje uvádějí až 400 tisíc (Frank). Branham od té doby cestoval do zemí Jižní Afriky a Evropy. Z této doby se dokládá i případ vzkříšení chlapce zabitého při autonehodě ve Finsku v roce 1950. Branhamova proslulost byla nevídaná. Anglický král Jiří VI. jej prosil o modlitbu, kterou obdržel v Buckinghamském paláci, a v USA měl možnost kázat kongresmanům, politikům a ekonomům. Nakonec se mohl vykázat pěti úmrtními listy lidí, které vzkřísil z mrtvých a dle jiných svědectví bylo takovýchto případů dokonce sedm.30 Jedněmi byly všechny věci zpochybňovány a démonizovány, druhými otevřeně a vřele přijímány. Pro jedny byl Branham prorokem, pro druhé jasnovidcem, v lepším případě podvodníkem. Tato jeho nadpřirozená služba je popsána v Lindsayově knize “Muž poslaný Bohem” (1950), v Stadsklevově knize “Prorok navštívil jižní Afriku” (1952) a v knize “Skutky proroka” od Pearryho Greena.
V praxi Branhamova shromáždění mívala standardní průběh. Branham většinou před lidmi zopakoval pověření, které obdržel od anděla a oznamoval lidem z jaké země přicházejí, jak se jmenují, kde bydlí, a také jakou chorobou trpí. Pak se za ně krátce modlil a vyhlašoval uzdravení.31 Často se však dostával do zvláštních stavů, které nedokázal definovat. Při jednom svém kázání z počátku padesátých let řekl:
“A nyní, křesťanští přátelé, rád bych to řekl vám všem, neboť když mě to někdy zasáhne, mohli byste se ptát, co se děje. Nemohu to vysvětlit. Nemám pro to žádné vysvětlení, ale zeslábnu tak, že sotva mohu stát, i když jsem se třeba modlil jen za jednu nebo dvě osoby.”32
Fotografie, která se stala legendou
Již legendou se stala událost, která se odehrála 24. února roku 1950. V listopadu 1949 přijal Branham pozvání kazatele Jacka Mooreho a kazatele Gordona Lindsaye, aby v lednu následujícího roku sloužil na velkých shromážděních v Houstonu (Texas). Tato zpráva se velice rozšířila a způsobila pohyb ve městě i v jeho okolí. Místní duchovní však byli znepokojeni a před Branhamem otevřeně varovali. Mezi kritiky vynikal kazatel Dr. Best, který skrze místní tisk požadoval otevřenou diskusi s Branhamem. K této památné disputaci na téma “Uzdravování nemocných dnes,” v Sam Houston Coliseum, před zraky 8 tisíc účastníků, skutečně došlo. Dr. Best si k tomu dokonce přizval dva profesionální fotografy – Jamese Ayerse a Tedda Kippermanna. Sám Branham se do diskuse nezapojil, zastupoval jej jeho společník, Dr. F. F. Bosworth. Diskuse byla doprovázena živými ohlasy v publiku. Pokud lidé souhlasili, volali “amen,” pokud ne, volali “no.” Avšak nebyla to síla teologických argumentů, vznášená Dr. Bosworthem, o výsledku disputace se rozhodlo prozaičtěji. Když byli posluchači vyzváni, zda jsou mezi nimi ti, kdo byli skutečně během těchto shromážděních uzdraveni, stovky jich povstalo. Odpůrce byl tímto přinucen kapitulovat.33
Branham po skončení debaty přistoupil k mikrofonu a řekl: “Nepřišel jsem, abych se obhajoval. Jestliže to je Bůh, který mne poslal, potom bude za mne bojovat.”34 V tomto okamžiku fotograf Ayers Branhama vyfotografoval. Když Ayers, který se sám přikláněl na stranu kritiků, vyvolával celý film, v údivu zjistil, že ze všech ostatních snímků nezbylo nic, avšak dochoval se právě snímek pořízený v tomto okamžiku. Nad Branhamovou hlavou zde bylo zachyceno nadpřirozené světlo. Negativ snímku byl pak k vědeckému prozkoumání poskytnut odborníku pro posuzování sporných dokumentů Dr. G. J. Lacymu, pozdějšímu vedoucímu laboratoři FBI. Výsledek zkoumání byl následující:
“Na základě výše popsané zkoušky a studií jsem plně přesvědčen, že zkoušce podrobený negativ nebyl retušovaný, ani sestavený nebo dvakrát exponovaný negativ. Dále jsem definitivně přesvědčen, že světelný pruh, který se objevil nad hlavou jako světelný kruh, byl způsoben světlem, které zasáhlo negativ.”35
Nedlouho po této památné události se 19. března 1951 Branhamovým narodila další dcera, které rodiče dali jméno Sarah a 19. května 1955 Branhamova žena porodila ještě syna Josepha.
Období 1955 – 1965
Učitel církve
Zhruba v polovině padesátých let dochází k pozoruhodnému posunu v chápání Branhamovy služby. Zatímco do této doby byl Branham vnímán jako uzdravující evangelista, nyní začíná vstupovat i do učitelského úřadu. Avšak stejně, jako byla pro mnohé kamenem úrazu jeho služba proroka, nyní, ještě v mnohem širším měřítku, se stává kontroverzní i jeho vyučování. 28. září 1955 totiž poprvé veřejně vystupuje s doktrínami, které jsou křesťanské ortodoxii cizí. Zveřejňuje doktrínu o “semeni hada” neboli tezi o tom, že Evin syn Kain byl fyzickým synem ďábla. To byl však jen odrazový můstek k jeho eklesiologii o “padlých denominacích,” kterou v roce 1961 již plně rozvíjel. Při jednom vyučování, dle svědectví jeho následovníka Ewalda Franka, Branham kreslil na tabuli své chápání historie církve v sedmi dispenzích a během přednášky vstoupil na pódium anděl a na znamení souhlasu celé schéma obtáhl křídou.36
Branhamovo pomazání začalo být tak silné, že jej přepadalo takřka na každém kroku. Někdy měl vidění tak výrazná, že musel přerušit kázání a snažil se zachycovat zprávy z duchovního světa. Býval tak zmaten, že netušil, co se s ním vlastně děje. Zde je ukázka z jeho kázání z 18. března 1962, v němž je zachyceno, jak se tvořila jeho proroctví. Bylo to během kázání, kdy mluvil o padlých denominacích a napadal Billyho Grahama a letniční hnutí.
“Ó nyní se něco děje. Vidím, jak to kolem mne přechází. Duch to zachytil. Amen. Vím, že toto je pravda. Je to TAK PRAVÍ PÁN. Vidění právě přišlo. Skoro nejsem s to, abych pokračoval. Pokaždé, když se podívám, vidím, jak se to přede mnou rozvíjí. Potom je vidění přerušeno, a já se opět vracím k své úvaze. Několik z vás, kteří tam sedíte, jsem se pokoušel pozorovat. Potom jsem pohleděl pryč, avšak všude, kamkoliv jen pohlédnu, je mi něco ukazováno.” 37
22. prosince 1962 měl Branham vidění, že na zem sestoupí sedm andělů zahalených v oblaku a v tomto vidění také spatřil krajinu a jednotlivé události. Toto vidění oznámil 30. prosince členům svého sboru.Vidění se naplnilo 28. února 1963, kdy se s několika přáteli vypravil do Tucsonu na lov. Sám vystoupil na vrcholek hory a jeho přátelé šli jiným směrem. Náhle se ozvala detonace. Když Branham vzhlédl k nebi, spatřil sedm andělů v oblaku, do kterého byl vtažen. Andělé stáli proti Branhamovi ve formě pyramidy a jejich perutě se navzájem dotýkaly. Anděl stojící nejvíce vlevo Branhamovi sdělil: “Navrať se do Jeffersonville, odkud jsi přišel, neboť nastal čas, aby bylo otevřeno sedm Pečetí.”38 Branham tuto příhodu mnohokrát ve svých kázáních i osobních svědectvích opakoval a dovolával se svědectví mužů, kteří s ním toho dne vyrazili na lov. Jednalo se o stěžejní svědectví pro kredibilitu jeho služby učitele.
“Není to tak dlouho, když jsem se ohledně toho tématu modlil na vrcholu hory v blízkosti Tucsonu. Vynechali vyučování, aby se mohli podívat na ohnivý sloup, který kroužil nad horou, zformoval se do trychtýře a stoupal a klesal. Jsou zde lidé, kteří to vědí a viděli to.”39
Smaragdový mrak, který se tehdy počátkem roku 1963 v Tucsonu objevil, měl údajně podobu tváře Krista a stal se – vedle světelného sloupu na Branhamovou hlavou a hvězdy, jež se v roce 1933 objevila nad místem křtů – dalším fyzikálním fenoménem, který zaujal sekulární vědu. Jeho existencí se tehdy zabývaly časopisy “Life” a “Science.”
Výzva všem křesťanům a tragická smrt
Série kázání, kterou Branham ve dnech od 17. do 23. března na tento andělský pokyn učinil, vytýčila zcela novou eschatologii a ostře se postavila proti existenci křesťanských denominací. Od té doby nabrala Branhamova kázání spád. Jejich tématem byly doktríny o zvrácenosti žen v důsledku jejich “dopuštěného stvoření,” a zvrácenosti denominace jako úřadu. Na základě vztahu Adama a Evy zde Branham rozvíjel učení o Kristu a církvi. Byl přesvědčen, že Eva počala Kaina skrze ďábla a zrovna tak věřil, že skrze ďábla církev počala denominace. Došel k závěru, že být členem denominace vlastně znamená být synem ďábla a přijmout znamení Šelmy (Zj 13.16). On, jakožto prorok poslední doby, toto učení přinesl skrze rozlomení “sedmé pečeti,” které se projevilo manifestací v Tucsonu a Branhamovi dáno na základě odhalení “Božího tajemství” (Zj 10,7). Tato učení však lze v Branhamových kázáních vystopovat i dříve, avšak nyní byla doktrína stále otevřeněji a zřetelněji vyjadřována. Nakonec Branham vyzval světovou církev k vystoupení z denominací.
V témž roce se Branham rozhodl své učení přednést i na shromáždění křesťanských obchodníků v Los Angeles v Kalifornii. Jeho výklad byl tak šokující, že okresní představitel Assemblies of God přišel na pódium, aby se skutečně o obsahu Branhamova kázání ujistil.40 V tu chvíli však přišel na pódium i mladý baptista Danny Henry a přestože mu údajně vše nadpřirozené bylo cizí, pronesl poselství v jazyku. Shromáždění bylo přítomno několik lidí, kteří v poselství rozpoznali jasnou francouzštinu. Jeden z nich byl Američan, druhý Francouz a třetí překladatel francouzštiny pro OSN. Všichni, nezávisle na sobě pořídili překlad proroctví, jehož pravost tento překladatel ověřil. Znělo následovně:
“Protože jsi zvolil úzkou, těžkou cestu – následoval jsi vlastní volbu. Učinil jsi správnou a jasnou volbu. A je to má cesta. – Kvůli tomu důležitému rozhodnutí tě očekává velký podíl v nebi. Jak nádherné rozhodnutí jsi učinil. Toto samo v sobě je to, co dá mocné vítězství v božské lásce.”41
V roce 1965 Branham vyslovil své poslední proroctví o zkáze západního pobřeží USA, kdy se jeho část měla odtrhnout zemětřesením a skončit v moři.42 Pak jeho život dramaticky skončil tragickou smrtí. Dne 18. prosince 1965 se vůz s W. M. Branhamem čelně střetl s vozem, řízeným čtyřmi mladými Mexičany a Branham, přesně na štědrý den téhož roku, následkům zranění podlehl.